V 90 letech hvězdou hudebního klipu. Lubomír Lipský byl až do konce šprýmař, který skrýval bolest

Neochvějná profesionálnost i hluboce zakořeněná úcta k publiku provázely Lubomíra Lipského celý život. Stejně jako zvláštní soukromý smutek, který si nesl uvnitř. „Nikdy nedal najevo, že ho něco trápí. Myslím, že svých starostí a svého trápení měl v životě hodně, že se mu rány osudu nevyhýbaly,“ vzpomínal herec Jan Hrušínský při Lipského pohřbu.

Bylo to výstižné shrnutí osudu komika, jenž rozdával radost i v momentě, kdy jeho vlastní srdce krvácelo. A aby bylo možné jeho příběhu porozumět, musíme se vrátit na začátek – do doby, kdy se radost a tragédie protnuly v jeho životě poprvé.

Narodil se v roce 1923 v půvabném městečku Pelhřimov do rodiny místního cukráře. Tatínek Vilém však neměl vášeň jen pro sladkosti – jeho skutečnou posedlostí bylo divadlo. „Otec nebyl normální člověk, on byl fanatik divadla,“ říkával Lipský s nadsázkou a láskou.

Už od útlého dětství brával otec své tři syny do ochotnického spolku Rieger, který sám vedl. Rodinná kavárna tak často zněla hlasitým deklamováním Shakespeara mísícím se s aromatem čerstvých kremrolí. Malý Lubomír a jeho bratři Oldřich a Dalibor vyrůstali obklopeni kulisami, kostýmy a nadšenými ochotníky. Jejich dětství však poznamenala první velká tragédie, když v roce 1944 jejich nejmladšího bratra Dalibora zabil při bouřce blesk.

Dokonce se traduje historka, že budoucí herec debutoval na prknech už prenatálně – jeho maminka v pokročilém těhotenství musela zaskočit z místa nápovědy při jedné inscenaci, takže malý Lubomír si „odžil“ první divadelní představení ještě před svým narozením.

Není divu, že všechny tři děti Lipských inklinovaly k umění. Lubomír se od mala učil na klavír, později přidal saxofon a trombón; hudba ho fascinovala stejně jako herectví. V patnácti letech zažil v Praze jeden z těch večerů, které změní život – v roce 1938 viděl na vlastní oči slavnou dvojici Voskovec & Werich v Osvobozeném divadle.

V hledišti tehdy seděl dospívající chlapec s otevřenými ústy a věděl, že tohle je svět, do kterého chce patřit. O pár let později, za války, spoluzaložil s bratry a spolužáky v rodném Pelhřimově Dramatické studio mladých. Když se na sklonku války odvážili tajně uvést kabaretní pásmo Rozbitá trilogie, sklidili nečekaný úspěch – a to jim po osvobození otevřelo cestu do hlavního města.

Lubomírovi bylo teprve dvaadvacet, když spolu s Janem Škodou a několika kolegy založili v budově Umělecké besedy Divadlo satiry. Psal se srpen 1945 – válka skončila a zdálo se, že nic není nemožné. Mladíci plní ideálů chtěli navázat na tradici předválečného satirického kabaretu a sál, kde kdysi excelovali V+W, jim náhle patřil.

Divadlo satiry se stalo profesionální scénou a Lipský získal své první angažmá. Právě tady potkal také osudovou lásku: v baletním souboru divadla tančila půvabná Věra Kittlerová. Zalíbení bylo oboustranné – v roce 1948 se vzali a vytvořili pár, který spolu vydržel neuvěřitelných padesát čtyři let.

Lubomír s typickým humorem glosoval, že k manželství přišel tak trochu díky protekci: „Víte, já tam měl bratra uměleckého ředitele. Takže jednu hezkou herečku si vzal pan ředitel, druhou já, a ještě tam byla třetí hezká, ta to udělala nejlépe a emigrovala do Španělska,“ žertoval po letech. Tou „první zmínkou“ mínil svého bratra Oldřicha, jenž v Divadle satiry působil jako režisér a oženil se s herečkou přezdívanou Káča (Kateřina Lírová). Druhá byla samozřejmě oněm samém a jeho milované Věře.

Nadšení a svobodomyslný elán poválečných let však brzy narazily na realitu nového režimu. V únoru 1948 převzali moc komunisté a kulturní politice přestal nezávislý satirický kabaret vonět. Divadlo satiry bylo úředně zrušeno roku 1949 „z moci úřední“ – zásahem shora, jak se tenkrát říkalo.

Mladý herec Lipský se ocitl na rozcestí. V roce 1950 přijal nabídku stálého angažmá v Městských divadlech pražských, kam přešla řada jeho kolegů. Netušil, že této jedné instituci zůstane věrný celých čtyřicet let. Městská divadla pražská, tehdy nově zřízený soubor sloučením několika scén, měla štěstí na umělecké vedení Oty Ornesta.

Pod jeho taktovkou se tam sešla mimořádná plejáda osobností – od klasicky vzdělaných bardů až po mladé komedianty – a Lipský mezi nimi záhy našel své nezastupitelné místo. Od počátku tíhl ke komediálním rolím, a přestože neměl formální herecké vzdělání (současně s prací sice navštěvoval studium estetiky a divadelní vědy na FF UK, ale po čtyřech semestrech školu opustil), učil se řemeslu za pochodu od zkušenějších kolegů a soukromě se zdokonaloval pod vedením hereckých mentorů. Ukázal se jako nesmírně tvárný a pracovitou kázní nadaný herec.

Šedesátá léta pak pro Lipského znamenala raketový vzestup popularity. Do kin mířily první oddechové filmy jeho bratra Oldřicha, v nichž Lubomír mohl plně rozvinout svůj talent pro grotesku. Zářil v bláznivých komediích jako Zabil jsem Einsteina, pánové… či Čtyři vraždy stačí, drahoušku, kde ztvárnil učitele literatury pronásledovaného kupou mrtvol – roli, kterou si dodnes s láskou připomínají generace filmových fanoušků.

Na televizní obrazovce se pak Lipský stal doslova prvním českým „sitkomovým“ hrdinou: coby bodrý děda Potůček v seriálu Tři chlapi v chalupě (1963) si získal srdce diváků napříč celou republikou. Televize právě v té době pronikala do většiny domácností a Lubomír Lipský se díky téhle roli proměnil v miláčka publika.

Je až úsměvné, že nikomu nevadilo, že onen sympatický dědouš je v ději vlastně předseda JZD – lidé tuhle dobovou agitaci odpustili, protože Lipský dokázal z Potůčka udělat uvěřitelného, vtipného „dědu“, který jako by vypadl z každé vesnické chalupy.

Tehdejší Československo objevilo nový fenomén: televizní zábavu. A pokud se v ní herec jednou „chytil“, už ho nepustila. Lipský v následujících letech moderoval a účinkoval v řadě pořadů. S kolegou Miroslavem Horníčkem uváděli například populární kulinářskou show, ač ani jeden z nich mimo kamery neuměl uvařit vůbec nic.

Lipský se vedle toho stal hvězdou rozhlasových a estrádních vystoupení – jeho komická figurka natvrdlého vrátného Hlustvisiháka na pokračování doslova zlidověla a hlášky z ní vešly do běžné mluvy. Svůj hlas pak herec propůjčil i desítkám animovaných a hraných filmů v dabingu; s charakteristickou pečlivou dikcí a smyslem pro komediální timing patřil k nejvyhledávanějším dabérům (i proto mu v pozdějším věku udělili Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu).

Sám Lipský kdysi prohlásil, že divadlo je alfa a omega herectví a všechno ostatní jsou jen „přidružené výroby“. Těmito přidruženými výrobami však on sám mistrně vládl – ať už šlo o rozhlasové skeče, televizní humoresky nebo filmové role. V každém médiu dokázal zanechat nesmazatelnou stopu.

Zatímco v padesátých letech musel brát i menší úlohy v budovatelských snímcích, v dalších dekádách se definitivně našel v komediálním žánru a točil opravdu hodně. Jen do konce 50. let stihl účinkovat ve čtyřicítce filmů a jeho filmografie se nakonec rozrostla na více než sto titulů. Byl pověstný tím, že nikdy neodmítal práci – nikoli z hrabivosti, ale z lásky k herectví.

Přišla normalizační sedmdesátá léta. Mnozí umělci tehdy trpěli frustrací z politického útlaku, ale Lipského hvězda neuhasínala – naopak. Lidé potřebovali zapomenout na neveselou realitu a chtěli se bavit, a on patřil k těm, kdo jim to dokázali dopřát. V té době stvořil několik slavných filmových postav pro děti i dospělé.

Třeba potrhlého klauna Cibulku po boku plyšových medvědů v rodinné komedii Šest medvědů s Cibulkou (1972). Anebo naopak rozkošně zápornou figurku chamtivého vedoucího samoobsluhy Jouzy v dětském muzikálu Ať žijí duchové! (1977) – snad žádný jiný „padouch“ v českých pohádkách nevzbudil tolik sympatií jako právě Lipského bodrý pan Jouza, co od dětí vykupuje jahody za předražený pytel hřebíků.

Mladší generace herců, kteří s ním v té době hráli v Divadle ABC, později vyprávěli, že Lipský oplýval nakažlivou energií a smyslem pro recesi. Jednu z jeho vlastností shrnul přítel a kolega Miroslav Horníček slovy napůl v žertu: Lubomír prý byl „už od mládí tak trochu senilní, proto hrál dědky tak dobře.“

Sám Lipský tuhle poznámku se smíchem glosoval, že to měl být bonmot – ale kdoví. Faktem je, že postavy všelijakých dědečků hrál už od středního věku a vyloženě si je zamiloval. Inspiraci čerpal přímo ze života: „V jedné vesnici u Pelhřimova jsem chodil do hospody na mariáš a skamarádil se s mnoha místními dědky různýho kalibru. Pozoroval jsem je… On byl každej jinej – ten šišlal, ten zase pajdal, jinej měl záduchu, další nevytáh z pusy fajfku. Takže jsem je v tý hospodě studoval a prostě jsem je vykrad,“ popisoval herec svoji přípravu na role starců, které se staly jeho komediální specialitou.

Na prknech rodného Divadla ABC nakonec Lubomír Lipský zůstal do roku 1987, kdy odešel do důchodu. Jenže dohráno zdaleka nebylo – láska k divadlu v něm hořela dál. Právě divadlo se mu ostatně stalo útočištěm v nejsložitějších obdobích osobního života.

Když v roce 1983 znenadání zkolaboval a zemřel jeho tatínek Vilém, byla to pro Lipského první velká rána po dlouhé době. Přišel o svého životního mentora, srdcaře, který mu kdysi otevřel dveře k herectví. Pár let nato, v roce 1986, podlehl rakovině žaludku také jeho mladší bratr Oldřich – slavný filmový režisér, s nímž byl Lubomír celý život nerozlučně spjat profesně i soukromě.

Ztráta sourozence ho zasáhla o to víc, že Oldřich odešel relativně mlád, v pouhých 62 letech, a uprostřed rozdělané práce. Lubomír tehdy tiše truchlil, ale navenek nedovolil, aby publikum cokoli poznalo. Hrál dál, ztvárňoval komické role a věřil, že právě smích je nejlepší lék na bolest – pro diváky i pro něj samého. Netušil, že nejhorší zkouška ho teprve čeká.

Na sklonku roku 1991 se život Lipského převrátil naruby. Jeho jediný syn Lubomír (*1951), talentovaný filmař a pokračovatel rodové tradice, se krátce před Silvestrem nevrátil z pravidelné vycházky. O dva dny později ho našli bez známek života – ve čtyřiceti letech ho zradilo srdce a bezvládné tělo zůstalo ležet v mrazu venku.

Pro sedmašedesátiletého otce to byla zdrcující zpráva. Herec, který tolikrát v životě rozesmál druhé, teď sám pocítil nejhlubší zoufalství. A přece: ve stejný den večer stál opět na jevišti, s naprostou důstojností odehrál představení, které bylo nasmlouvané, a odmítl jakoukoli lítost či střídání. Bolest ze ztráty syna v sobě uzamkl.

Upnul se tehdy na svou dceru Taťjanu a na manželku Věru – rodina pro něj vždycky byla oporou a teď ji sám potřeboval.

Lipský totiž ani v pokročilém věku nedokázal zpomalit. „Stárnout se musí. Představ si, že by tu pobíhali samí mladíci,“ vtipkoval nad sklenkou vína, když oslavil pětasedmdesátiny a stále hrál den co den. Ve druhé polovině 90. let zažil malý herecký comeback: znovu se objevil na prknech Divadla ABC a také v nově založených soukromých scénách, které v zemi vyrostly po revoluci.

S režisérem Tomášem Töpferem si zahrál vodníka v Jiráskově Lucerně při slavnostním znovuotevření Divadla na Fidlovačce. V Hudebním divadle Karlín objevil kouzlo muzikálu a operety – žánru, který si překvapivě zamiloval pro jeho hravost a lesk flitrů. Jako kabaretiér Billy Kipp v muzikálu Sny z Nového Yorku doslova exceloval a v roce 1997 za něj obdržel Cenu Thálie.

Bylo mu 74 let a na jevišti řádil s energií kluka. Když pak v roce 2005 přebíral na prknech Národního divadla Thálii za celoživotní mistrovství, rozesmál celý sál jednou z nejnezapomenutelnějších děkovných řečí v dějinách ocenění. „Jsem tak rozrušen, že nevím, jak poděkovat,“ pravil s vážnou tváří a pak začal lišácky vyjmenovávat všechny, kterým by mohl vzdát díky.

Nejprve děkoval postavám, které hrál – Charleyově tetě či panu Jouzovi. Poté přešel ke světovým dramatikům Když se všichni v sále ptali, kam až může tenhle bláznivý seznam zajít, on s dokonalým citem pro načasování nasadil finále: „A dnes se děkuje hlavně sponzorům. Já žádného nemám, tak musím poděkovat sám sobě,“ pokrčil rameny a sklidil ovace vestoje.

Bylo až mrazivé uvědomit si, kolik radosti a smíchu dokázal tenhle muž rozdávat druhým, zatímco jeho soukromý život poznamenával jeden tragický odchod za druhým. V roce 2003 mu zemřela milovaná žena Věra – tanečnice, s níž prožil celý život. „Lubomír Lipský patřil k gentlemanům staré školy, kteří ctí povinnost, drží slovo a zůstávají věrni svým láskám. Jednou z jeho největších lásek bylo divadlo,“ pronesl o něm ředitel MDP Ondřej Zajíc a nemýlil se.

Lipský po manželčině smrti našel útěchu opět v práci. V jednom rozhovoru tiše přiznal, že samota je krutá, ale na deprese a myšlenky na sebevraždu nikdy nepomyslel – to by prý snad ani nebylo v jeho stylu. Místo toho se ještě hlouběji ponořil do herectví. V osmdesáti, devadesáti letech jiní odpočívají, on ale dál stál na jevišti a rozdával smích.

Když slavil své devadesátiny, kde jinde by to bylo než na prknech – Divadlo Na Jezerce uspořádalo benefiční představení Charleyovy tety na počest jeho kulatin a Lipský v ní samozřejmě sám vystupoval (v roli sluhy Brasseta). Principál Jezerky Jan Hrušínský tehdy dojatě podotkl, že Lipský je pro něj jako vlastní rodina: Lipský se totiž přátelil už s Hrušínského otcem a sám Jan s ním odehrál patnáct sezón v ABC a dalších deset let na Jezerce.

„Nikdy nedal najevo, že ho něco trápí,“ opakoval Hrušínský a poukazoval, že Lipský hrál s lehkostí a noblesou i v dobách, kdy by měl právo se zhroutit. „Bez jeho životního optimismu si ho nedovedu představit,“ dodal.

Optimismus a mladistvou zvědavost na nové věci neztratil Lubomír Lipský skutečně nikdy. Jako by v něm pořád zůstal kousek toho kluka, co kdysi cvičil jazz na saxofon. Ve svých devadesáti letech se klidně postavil před kameru v kožené bundě a stal se hvězdou heavy-metalového videoklipu.

Ne, to není vtip – Lipského vnuk Matěj ho coby zapálený rocker přemluvil, aby si zahrál v klipu jejich kapely Negative Face. Zprvu prý herec označil ten nápad za „hříšnou myšlenku“, ale nakonec se nechal ukecat. Na place pak všechny ohromil vitalitou a profesionalitou.

„Rád jsem se na natáčení klipu podílel, stejně jako na předchozích dvou nahrávkách. V klipu nehraju sám, jsou tam i moje pravnoučata Šimon a Alžbětka se svými kamarádkami. Bylo velice osvěžující si s nimi zahrát. V jejich přítomnosti jsem se opět cítil mladý,“ prohlásil s úsměvem devadesátiletý bard.

Jako by pro něj věk skutečně nic neznamenal – v duchu zůstal mladíkem, který miluje hudbu a humor. V roce 2009 dokonce s projektem Negative Face vystoupil na rockovém předávání cen Anděl, aby podpořil album, na němž symbolicky pronesl pár vět. Sklidil potlesk rockových fanoušků, kteří by mohli být jeho pradětmi.

Postupem času se mu dostalo mnoha poct a ocenění. Už za minulého režimu byl jmenován zasloužilým umělcem (1977). Po revoluci přišly ceny jako Senior Prix či Thálie, divácká cena TýTý, uvedení do Dvorany slávy, medaile Senátu a konečně roku 2013 i státní Medaile Za zásluhy, převzatá z rukou prezidenta republiky.

To vše Lipský nesl s pokorou a šarmem jemu vlastním. Když mu v roce 2013 udělili na festivalu smíchu titul Génius smíchu, sklonil hlavu a řekl, že géniové byli Chaplin a Voskovec s Werichem – on je prý jen jejich poctivý následovník.

Poslední léta života ho trápily zdravotní komplikace. Prodělal zápal plic a zůstaly mu potíže s dýcháním. Ještě v létě 2015 hostoval v divadle, ale síly mu ubývaly. V září 2015 byl hospitalizován a sám tušil, že se blíží konec.

„Já tady už dlouho nebudu, cítím to. Jsem už moc slabý,“ řekl upřímně v jednom z posledních rozhovorů. Přesto i na nemocničním lůžku zůstával tím laskavým šprýmařem. Vzpomínal na dávné příhody s kolegy, na zlaté časy kabaretu a sem tam utrousil vtípek na účet personálu.

Když 2. října 2015 v pražské Thomayerově nemocnici ve spánku tiše zemřel, bylo mu 92 let. Zpráva o odchodu velikána českého humoru obletěla zemi.

„Jsme loutky, které někdo nahoře vodí,“ řekl kdysi Lubomír Lipský hořce o lidském údělu. V jeho případě jako by neviditelný loutkář občas tahal za nitky krutě – ale nikdy mu nevzal smysl pro humor a ušlechtilost.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lubomír_Lipský

https://www.novinky.cz/clanek/stalo-se-lide-se-rozloucili-s-hercem-lubomirem-lipskym-328341

https://www.krajskelisty.cz/praha/28733-divadlo-a-pridruzena-vyroba-sto-let-lubomira-lipskeho-vyroci-jakuba-vosahla.htm

https://www.lidovky.cz/relax/lide/chci-byt-porad-in-s-vnuky-jsem-hral-v-heavymetalove-kapele-rikal-lipsky.A151002_164146_lide_ele

https://www.super.cz/clanek/celebrity-vecneho-dedu-lubomira-lipskeho-92-pronasledovala-smrt-nejmladsiho-bratra-zabil-blesk-pohrbil-i-syna-a-manzelku-662714

https://www.idnes.cz/kultura/hudba/poslechnete-si-jak-se-lubomir-lipsky-kamaradi-s-rock-metalem.A090113_122815_hudba_jaz

https://www.kafe.cz/celebrity/lubomir-lipsky-zivotopis-19-4-1923-narozeniny-hotovo-30000417.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/lubomir-lipsky-slavi-sve-devadesatiny-na-jevisti-304001

https://www.krajskelisty.cz/praha/28733-divadlo-a-pridruzena-vyroba-sto-let-lubomira-lipskeho-vyroci-jakuba-vosahla.htm

https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/hudba/lipsky-si-k-devadesatinam-strihl-roli-v-klipu-premluvil-ho-vnuk_267698.html

https://www.divadelni-noviny.cz/zemrel-lubomir-lipsky

https://www.super.cz/clanek/celebrity-vecneho-dedu-lubomira-lipskeho-92-pronasledovala-smrt-nejmladsiho-bratra-zabil-blesk-pohrbil-i-syna-a-manzelku-662714