Když byl pavián zaměstnancem železnice: Neuvěřitelný příběh opičáka Jacka a Jamese Widea

Skutečný živý pavián čakma jménem Jack tam obsluhoval signalizační zařízení s precizností, jakou by mu mohl závidět nejeden člověk. Jak se stalo, že se opice stala oficiálním zaměstnancem dráhy? Za tímto bizarním jevem stojí dojemný a napínavý příběh o nezdolné vůli, přátelství a důvtipu.

James Wide byl zkušený železniční signalista sloužící na trati Kapské Město–Port Elizabeth. Pro svou odvážnou, leč nebezpečnou zálibu v přeskakování mezi jedoucími vagóny si vysloužil přezdívku „Jumper“ (Skokan). Tento riskantní koníček se mu však stal osudným: jednoho odpoledne mu při dalším skoku podjely nohy a James spadl pod kola uhánějícího vlaku.

Během mžiku přišel o obě nohy pod koleny. Z někdejšího čiperného muže se rázem stal dvojitý invalida. Když se zotavil z nejhoršího, čekala ho krutá realita – ocitl se bez nohou, bez jistoty obživy a zdálo se, že jeho kariéra u železnice nenávratně končí. Wide propadal zoufalství při představě, že jako invalida bude pro dráhu nadobro odepsán.

Jenže James Wide se nakonec odmítl vzdát. Měl tvrdohlavou vůli a železnici miloval. Svépomocí si vyřezal jednoduché dřevěné protézy – jakési nohy na chůdách – a naučil se s nimi postupně pohybovat. Zkonstruoval si také malý pojízdný vozík, na němž se mohl posouvat okolo stanice. Díky vynalézavosti a odhodlání se po čase dokázal vrátit do služby. Jeho pohyblivost však zůstávala omezená a každodenní práce signalisty pro něj byla nyní mnohem namáhavější. Mnohé úkony, které dříve zvládal hravě, se staly obtížnými. Wide cítil, že bude potřebovat pomoc, má-li svůj post udržet.

O několik let později našel James Wide nečekané řešení svého trápení – a to tam, kde by to asi nikdo nehledal. Na jednom rušném tržišti v Jižní Africe spatřil scenerii, nad kterou zůstal v úžasu stát: pavián tam obratně poháněl volský povoz, jako by to byl ostřílený kočí.

Zvíře zručně vedlo tažné voly a reagovalo na povely svého pána. Wide nemohl uvěřit vlastním očím – ten pavián očividně chápal, co dělá. V tu chvíli mu hlavou bleskla odvážná myšlenka: co kdyby právě takhle chytré zvíře mohlo pomoci jemu, invalidnímu signalistovi?

Majitel paviána, jistý farmář, zpočátku o prodeji svého šikovného zvířete nechtěl ani slyšet. Když však viděl nešťastného muže bez nohou, slitoval se a nakonec souhlasil, že mu paviána přenechá. James Wide si tak odvedl domů nevšedního pomocníka na čtyřech tlapách. Dal mu jméno Jack a brzy zjistil, že jeho nový kamarád je učenlivější, než by kdo čekal.

Jack se nejprve naučil pomáhat Wideovi s každodenní dopravou do práce. Každé ráno pavián tlačil svého pána na malém vozíku z domku až do stanice Uitenhage, vzdálené zhruba půl míle. Do kopce se opřel do vozíku a tlačil, co mu síly stačily; když pak dosáhli vrcholu, Jack mrštně naskočil na vozík vedle Jamese a společně se svezli dolů. Tím ovšem repertoár paviánových dovedností teprve začínal.

Jack se ukázal jako neocenitelný pomocník i v domácnosti – naučil se vynášet odpadky, zametat podlahu a dokonce hlídat obydlí. Jakmile se kolem domku potloukal nějaký nezvaný návštěvník nebo zloděj, Jack cenil zuby a výhružným chrochtáním jej zaháněl pryč. Byl to zkrátka přirozený hlídač. Wide žasl, jak rychle a ochotně se tenhle pavián učí novým věcem, a tak jeho výcvik posouval stále dál.

Největší zkouška přišla, když Jacka začal Wide zapojovat do samotné práce na dráze. V železniční stanici Uitenhage musel službukonající signalista pečlivě sledovat přijíždějící vlaky a přehazovat výhybky podle potřeby. Strojvedoucí dávali stanici předem znamení houkáním – určitý počet hvizdů lokomotivní píšťaly signalizoval, na kterou kolej se má vlak nasměrovat. James Wide bral Jacka s sebou do služební budky a pavián zpočátku jen pozoroval, co jeho pán při různých signálech dělá.

Chytrému zvířeti brzy došlo, co jednotlivé zvuky znamenají. K Wideovu úžasu Jack po několika dnech sám natáhl tlapy k ovládacím pákám a zkusil přehodit výhybku ve chvíli, kdy vlak zahoukal. Pochopil systém správně – zatáhl ve správný moment za správnou páku.

James Wide neváhal a začal Jacka cíleně cvičit ve všech úkonech signalisty. Pavián se učil rychle a brzy zvládal obsluhovat páky výhybek téměř samostatně, pouze pod lehkým dohledem. Z dochovaných svědectví víme, že Wide mohl s uspokojením pozorovat, jak Jack pracuje sám od sebe.

Dokonce si prý občas dovolil na chvíli vydechnout, nebo se věnoval svému koníčku preparování ptáků, zatímco jeho chlupatý pomocník venku tahal za páky a zajišťoval vlakům správnou cestu. Z dvojice invalidního muže a jeho paviána se stala sehraná posádka železniční stanice. Jack převzal valnou část rutinních povinností a Wide na něj začal spoléhat jako na skutečného kolegu.

Historka o „paviánovi u výhybek“ se brzy roznesla po okolí a k nádraží Uitenhage začali mířit lidé z široka daleka, aby tu nevídanou spolupráci člověka se zvířetem viděli na vlastní oči. Místní obyvatelé si Jacka oblíbili – mnozí obdivovali, jak svědomitě pavián svou práci vykonává, a celé představení brali s nadsázkou jako atrakci. Ne všichni ale hleděli na zaměstnaného paviána tak shovívavě.

Jednoho dne totiž projížděla Uitenhage významná dáma z vyšších kruhů a z okna vlaku spatřila, že výhybku přestavuje jakási chlupatá postava. Když si uvědomila, že obsluhou kolejí je pověřena opice, zůstala v šoku. Představa, že bezpečnost vlaku závisí na paviánovi, jí přišla naprosto nepřijatelná. Dotyčná pasažérka po příjezdu ihned sepsala rozhořčenou stížnost a doručila ji vedení železniční společnosti.

Železniční inspektoři zpočátku nevěřili vlastním uším – to musí být omyl nebo špatný vtip, tvrdili, vždyť přece není možné, aby vlaky řídila opice. Pro jistotu však vyslali do stanice Uitenhage vyšetřovací komisi.

Když pak přednosta dráhy s několika dalšími úředníky dorazili na místo, naskytla se jim skutečně neobvyklá podívaná: pavián Jack právě mrštně manipuloval pákami a projíždějící vlak bezpečně odbočoval na požadovanou kolej. Šokovaní nadřízení okamžitě reagovali. Rozhodli se učinit přítrž tomuto „cirkusu“ – na místě propustili Jamese Widea ze služby za závažné porušení předpisů a Jacka vykázali pryč ze stanice.

Pro Jamese Widea to byl katastrofální obrat. Během jediného dne přišel o milovaného zvířecího přítele i o svůj těžce vydřený způsob obživy. V zoufalství se však odmítl smířit s verdiktem. S pláčem a naléhavostí prosil železniční komisi, aby mu dala ještě šanci – a hlavně aby dovolili předvést, co Jack doopravdy umí. Chtěl, aby na vlastní oči posoudili paviánovy schopnosti. Po krátké úvaze vedoucí inspektor souhlasil, že provedou zkušební test.

Následujícího dne se na stanici Uitenhage shromáždilo několik nedůvěřivých manažerů dráhy a připravili pro Jacka prověrku. Jeden z přistavujících strojvedoucích dostal pokyn zahoukat lokomotivou konkrétní signál – sérii čtyř hvizdů, která obvykle znamenala požadavek přestavit kolej k uhelnému skladu. Všichni přítomní sledovali paviána s napětím a skepsí.

Jack však nezaváhal ani na okamžik: jakmile zazněl povel, vyskočil k páce příslušné výhybky a jediným trhnutím ji přehodil do správné polohy. Poté se ještě otočil směrem k přijíždějícímu vlaku, jako by kontroloval, že je vše v pořádku, a nakonec zatáhl za páku návěstidla, které dalo strojvedoucímu zelenou. Úředníci jen stěží věřili svým očím.

Pavián udělal přesně to, co by udělal zkušený signalista – a neudělal jedinou chybičku. Ticho, které po Jackově výkonu na nástupišti zavládlo, vypovídalo o ohromení celé komise. Vedoucí inspektor musel uznat, že se mýlil. Místo toho, aby Widea definitivně propustil, okamžitě mu vrátil jeho práci.

A nejen to – rozhodl se přijmout do oficiálního zaměstnaneckého poměru i Jacka. Pavián tak rázem získal status skutečného železničáře. Stal se patrně prvním (a dodnes jedním z mála) primátem na světě, který byl oficiálně najat železniční společností.

Jack obdržel vlastní zaměstnanecké číslo a byl dokonce „na výplatní listině“: dostával mzdu 20 centů denně a k tomu půl láhve piva každý týden jako odměnu za dobře odvedenou práci. Co se ještě před pár dny zdálo jako absurdní vtip, stalo se skutečností – Jack byl formálně zaměstnán u dráhy a nikdo už proti tomu nemohl nic namítat.

Jack nakonec strávil ve službách železnice celkem devět let. Po celou tu dobu, alespoň podle všech dochovaných zpráv, neudělal jedinou chybu při výkonu své práce. Spolehlivost tohoto zvířecího signalisty udivovala každého, kdo se o ní doslechl. Z Jacka a Jamese Widea se stala místní legenda a příklad dokonale fungujícího spojení člověka se zvířetem.

Příběh této dvojice se rozšířil i za hranice regionu – zprávy o „signalistovi Jackovi“ se objevily v novinách a odborných časopisech té doby. Dokonce i vědci a historici později sbírali svědectví a dokumenty o této kuriozitě, aby ověřili, že nešlo o výmysl. Všem pochybovačům navzdory se ukázalo, že pravda je někdy podivuhodnější než fikce.

Bohužel ani pavián není nesmrtelný. V roce 1890 Jack onemocněl tuberkulózou a svému věku i nemoci nakonec podlehl. Jeho pozoruhodná životní pouť tak skončila – ovšem vzpomínka na něj žije dál. Lebka slavného paviána byla později uložena ve sbírkách muzea v Grahamstownu jako tichá připomínka jeho existence.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Jack_(baboon)

https://www.mentalfloss.com/article/559031/signalman-jack-baboon-worked-railroad-south-africa

http://www.southerncalifornialivesteamers.com/show_tip.asp?ID=1549

https://open.spotify.com/episode/5sRiZX5YZymwIA28bMvyqn?go=1&sp_cid=4eaaa5835f729e7708b002931b73b69f