Když Klaus se Zemanem tajně spolupracovali. Příběh Opoziční smlouvy, která otřásla českou politikou

Tradiční soupeři vedli před volbami tvrdou kampaň: Zeman sliboval „Akci Čisté ruce“ proti korupci a líčil Klausovu éru jako „spálenou zemi“, zatímco Klaus mobilizoval pravicové voliče hesly jako „Doleva, nebo s Klausem“ proti nástupu levice​. Výsledek voleb však přinesl patovou situaci – ani levicový, ani pravicový blok nemohl vládnout sám.

Následovala horečná povolební vyjednávání. Zemanova ČSSD měla nejvíc hlasů, ale pro vládu potřebovala partnery. Přirozeným spojencem mohla být menší středová uskupení (KDU-ČSL či nově vzniklá Unie svobody), jenže osobní nevraživost a nedůvěra byly nepřekonatelné​.

Unie svobody, vzniklá odštěpením od Klausovy ODS po skandálu v roce 1997, odmítla spolupráci s ČSSD vedenou kontroverzním Zemanem. Klaus zase neměl chuť přenechat Zemanovi premiérské křeslo a menším stranám nabízel jen podřadné role​.

Možnost menšinové vlády ČSSD s tichou podporou komunistů byla politicky neprůchodná – ČSSD si sama v roce 1995 schválila tzv. Bohumínské usnesení, že nebude s KSČM vládnout. Země tak směřovala k politické krizi – pokud se nenajde řešení, hrozil chaos nebo další volby.

V této atmosféře se zrodilo překvapivé spojenectví. Dva úhlavní rivalové, Zeman a Klaus, se rozhodli udělat nemyslitelné: uzavřít dohodu přímo mezi sebou a obejít tak menší strany. 9. července 1998 – necelé tři týdny po volbách – se scházejí k podpisu dokumentu s neutrálním názvem Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR.

Vešla však ve známost pod mnohem výstižnějším označením: Opoziční smlouva​. Když si Zeman a Klaus potřásli rukama před kamerami, velká část veřejnosti oněměla úžasem. Z nesmiřitelných protivníků se náhle stali partneři, ochotní si rozdělit moc. Tento moment se stal jedním z nejdramatičtějších zlomů polistopadové politiky – a odstartoval čtyřleté období, které dodnes budí emoce.

Opoziční smlouva formálně nebyla koaliční smlouvou – ODS nevstoupila do vlády. Prakticky to ale byla dohoda o dělbě moci a vzájemné toleranci. Její hlavní principy byly:

Tichá podpora vlády ČSSD: ODS se zavázala, že umožní vznik a existenci menšinové vlády ČSSD po celé funkční období 1998–2002. Poslanci ODS při klíčových hlasováních (zejména o důvěře vládě a státním rozpočtu) opustí sál nebo se zdrží, aby vláda získala potřebné hlasy​. Zároveň ODS slíbila nevyvolat ani nepodpořit žádné hlasování o nedůvěře kabinetu Miloše Zemana​. Tím měla být zajištěna politická stabilita a ukončen povolební pat.

Rozdělení vrcholných pozic: ODS obdržela významné posty v parlamentu a státní správě jako kompenzaci za toleranci vlády​. Václav Klaus se stal předsedou Poslanecké sněmovny, čímž získal druhou nejvyšší ústavní funkci hned po premiérovi. Obě strany také obsadily křesla místopředsedů Sněmovny a předsednictví klíčových parlamentních výborů.

ČSSD a ODS fakticky společně kontrolovaly třeba rozpočtový či kontrolní výbor, které dohlížejí na vládu. Dále si strany podle pozdějších zjištění rozdělily i vliv v dozorčích radách státních podniků a institucí​ – zástupci ODS zasedli v orgánech, jež měly hlídat vládu a státní firmy, takže skutečná kontrola oslábla.

Programové ústupky a společné cíle: Smlouva obsahovala i některé politické priority, na nichž se rivalové shodli. Patřila sem například změna volebního zákona – oba lídři chtěli upravit systém tak, aby příště vítězná strana snáze získala většinu v Parlamentu​.

Rovněž se dohodli na nutnosti udržet rozpočtovou kázeň: v dodatku smlouvy přezdívaném Toleranční patent slíbila Zemanova vláda snižovat deficit státního rozpočtu (ODS tím podmiňovala další toleranci). Strany se zavázaly také konzultovat si zásadní zahraničněpolitické kroky a nevést vůči sobě vyloženě konfrontační politiku. Na oko tak zůstávaly v opozici, ale důležitá rozhodnutí měly předem sladěná.

Oficiálně měla ODS zůstat opoziční stranou – Klaus dokonce zdůrazňoval, že ODS bude vládu „tvrdě kritizovat, ale konstruktivně“. Ve skutečnosti však ODS dala vládě bianko šek výměnou za podíl na moci. Zeman získal premiérské křeslo, Klaus kontrolu nad Sněmovnou.

Oba vůdci veřejnosti tvrdili, že tím zajistí zemi tolik potřebnou stabilitu. Smlouva dokonce neměla být omezena jen na čtyři roky – Klaus i Zeman hovořili o tom, že by spolupráce mohla trvat „věčně“​, pokud bude funkční. V tu chvíli to působilo jako zázračné řešení krize: dva kohouti se podělili o jedno smetiště, aby zabránili chaosu.

Podepsání Opoziční smlouvy vyvolalo okamžitý šok a rozporuplné reakce. Mnoho občanů, kteří volili ČSSD nebo ODS, se cítilo podvedeno. Tyto strany před volbami slibovaly úplně odlišné věci a navzájem se ostře napadaly – a najednou spolu uzavřely pakt o vládnutí. „Volební podvod!“ znělo od zklamaných voličů i některých komentátorů​. Překvapení vystřídal u části veřejnosti hněv: lidé měli pocit, že se politické elity domluvily za jejich zády jen kvůli moci a korytům.

Také opoziční politici z menších stran nešetřili kritikou. Představitelé KDU-ČSL a Unie svobody označovali dohodu za „zradu na voličích“ a varovali, že fakticky vzniká vláda jedné strany s podporou druhé – tedy jakási skrytá velká koalice bez kontroly.

Dokonce i někteří politologové hned v roce 1998 tvrdili, že ODS přestává být skutečnou opozicí. Objevily se pojmy jako „kartel stran“ nebo „opozice na oko“. Například komentátor Erik Tabery později trefně poznamenal, že tím, jak si ODS a ČSSD rozdělily kontrolní pozice ve státě, „fakticky přestala existovat opozice“ – vládní strana i hlavní opoziční strana tahaly za jeden provaz​.

Veřejný odpor vůči Opoziční smlouvě postupně rostl. Kulminoval o rok později při výročí sametové revoluce. 17. listopadu 1999 skupina někdejších studentských vůdců vydala petici „Děkujeme, odejděte!“, která otevřeně vyzvala Miloše Zemana a Václava Klause k odchodu z politiky​. Autoři výzvy ostře kritizovali poměry nastolené opoziční smlouvou – spojenectví dvou rivalů podle nich paralyzovalo demokratickou soutěž a vedlo k bujení korupce.

Petice během krátké doby získala na 200 tisíc podpisů naštvaných občanů​. Na demonstracích lidé symbolicky zvonili klíči podobně jako v roce 1989, tentokrát však proti polistopadovým lídrům. V prosinci 1999 se na Václavském náměstí sešlo přes 100 tisíc lidí na podporu rebelujících novinářů v České televizi (během tzv. televizní krize) a mnozí z davu skandovali právě „Děkujeme, odejděte!“ směrem k Zemanovi a Klausovi. Byla to jasná zpráva: značná část veřejnosti považovala opozičně-smluvní režim za nepřijatelný.

Zeman s Klausem však veškeré výzvy arogantně odmítli. Protesty a petice podle nich neměly mandát měnit výsledek voleb. Oba politici se opírali o to, že dohromady představují většinu vzešlou z voleb, a jakékoli jiné řešení neexistovalo. Klaus tehdy reagoval slovy, že výzvu „Děkujeme, odejděte!“ nebere vážně, protože prý neobsahuje pozitivní program.

Zeman zase demonstranty a iniciátory petice častoval jako „ukřičenou ulici“. Ve Sněmovně měli pohodlnou převahu a neuhnuli. Navzdory bouři nevole v médiích i části společnosti Opoziční smlouva platila dál a určovala politické dění v zemi.

Nejvýraznějším společným projektem Zemana a Klause byl pokus upravit volební systém tak, aby napříště už malé strany nemohly způsobit patovou situaci. V roce 2000 prosadili poslanci ČSSD a ODS novelu volebního zákona, která výrazně zvýhodňovala vítěze voleb. Podle této změny by straně stačilo získat kolem 30 % hlasů k nadpoloviční většině mandátů​– namísto poměrného zastoupení by systém směřoval k většinovému.

Kdyby tento zákon platil už v roce 1998, ČSSD by bývala dostala ve Sněmovně 102 křesel ze 200​, a mohla by tak vládnout sama. Zeman s Klausem se tím netajili – přáli si z Česka udělat systém střídání dvou velkých stran u moci, jako je tomu třeba v USA či Británii.

Tento kontroverzní plán však narazil: prezident Václav Havel zákon zažaloval u Ústavního soudu, který klíčové pasáže novely zrušil​. Menší strany si oddychly – volební inženýrství opoziční dvojice neprošlo. Přesto tento pokus ilustroval, že ČSSD a ODS byly ochotny změnit i pravidla hry, aby si pojistily moc do budoucna.

Zemanova menšinová vláda zpočátku disponovala pohodlnou většinou hlasů (ČSSD a ODS měly dohromady 82 + 63 poslanců, tedy téměř třípětinovou většinu). ODS sice občas verbálně vystupovala proti některým krokům vlády, ale zásadní rozhodnutí padala se souhlasem obou stran.

Když ministr financí předkládal rozpočet, Klausovi poslanci ho s menšími úpravami nechali projít. Když vláda potřebovala prodloužit mandát českých vojáků v zahraničí či prosadit privatizaci bank, mohla se spolehnout na tichou podporu ODS.

Naopak ČSSD tolerovala, že ODS obsadila třeba vedení Nejvyššího kontrolního úřadu a dalších institucí, jež dohlížely na hospodaření státu​. Skutečná parlamentní kontrola vlády se otupila – lidovci, unionisté i komunisté dohromady měli menšinu hlasů a často hráli jen roli křiku do prázdna.

Toto období se nevyhnulo ani vážným aférám a skandálům, které na Opoziční smlouvu vrhaly temný stín. Už v roce 2000 vypukla „televizní krize“ – spor o nezávislost veřejnoprávní České televize. Poslanecká sněmovna, ovládaná tandemem ODS–ČSSD, tehdy odvolala dosavadní Radu ČT a dosadila nové lidi blízké ODS i ČSSD.

Novým generálním ředitelem se stal Jiří Hodač, kterého redaktoři zpravodajství ČT považovali za Klausova člověka​. Když Hodač dosadil do čela zpravodajství Janu Bobošíkovou (bývalou Klausovu poradkyni), vypukla vzpoura novinářů– redaktoři odmítli uznat nové vedení a začali vysílat vlastní „vzdorové“ zpravodajství​.

Na podporu redakce se zvedla vlna veřejných protestů. V lednu 2001 demonstrovaly desetitisíce lidí v Praze za svobodu médií a proti politickým zásahům do televize​. Zásah mocenského duopolu ODS–ČSSD do médií nakonec ztroskotal – Hodač rezignoval a Parlament musel přijmout nový zákon posilující nezávislost ČT​. Televizní krize se stala symbolem toho, jak se vládnoucí garnitura pokusila ovládnout veřejnou instituci a narazila na odpor občanské společnosti.

Další kauzy na sebe nenechaly čekat. Proslul například skandál „Olovo“: v roce 2000 unikl do médií materiál, který měl kompromitovat populární místopředsedkyni Sněmovny za ČSSD Petru Buzkovou. Dokument nazvaný krycím názvem „Olovo“ (v narážce na iniciály PB) šířili lidé z okolí premiéra Zemana a obsahoval lživé informace, že Buzková byla agentkou StB a zapletená v prostituci​.

Policie později vypátrala autora pamfletu (poradce na Úřadu vlády) a zjistila propojení na Zemanovo okolí, ale případ odložila s odůvodněním, že nejde o trestný čin. Aféra tak zůstala bez trestu, nicméně veřejnosti odhalila mocenské intriky uvnitř ČSSD – s vědomím či přinejmenším nedbalostí premiéra se očerňovali i vlastní kolegové.

Ještě temnější kapitolu představuje plán vraždy novinářky Sabiny Slonkové, který vyšel najevo v roce 2002. Sabina Slonková, reportérka MF Dnes, odhalovala korupci a podezřelé praktiky na Ministerstvu zahraničí za ministra Jana Kavana. Jeho blízký spolupracovník Karel Srba, vysoký úředník na ministerstvu, si podle soudu objednal nájemnou vraždu Slonkové jako odplatu za její články​.

Díky včasnému zásahu policie k vraždě nedošlo a Srba byl odsouzen. Tento šokující případ ukázal klima arogance moci, které za opoziční smlouvy panovalo – někteří státní úředníci se cítili natolik neohrožení, že byli schopni sáhnout i k násilí proti novinářům.

Byly tu také kontroverzní ekonomické projekty: například výstavba dálnice D47. Zemanova vláda se rozhodla zadat projekt dálnice na Ostravsko bez výběrového řízení izraelské firmě, a to za astronomických podmínek (125 miliard Kč)​.

Případ vyvolal podezření z korupce a nevýhodnosti pro stát. Ačkoli se nakonec kontrakt po roce 2002 revokoval novou vládou, v očích veřejnosti tyto kroky posilovaly dojem, že opozičně-smluvní režim nahrává „tunelářům“ a kamarádům mocných. Zeman s Klausem si sice formálně nešli po krku, ale jejich éra byla plná zákulisních obchodů a skandálů, které důvěře lidí v politiku nepřidaly.

Když se přiblížily další volby v roce 2002, bylo jasné, že experiment Opoziční smlouvy se blíží ke konci. Miloš Zeman už v roce 2001 oznámil, že znovu nebude kandidovat na premiéra ani předsedu ČSSD​. Ve straně rostl odpor proti pokračování paktu s ODS – zosobňoval jej Zemanův rival Vladimír Špidla, který chtěl vrátit ČSSD ke standardní koaliční politice.

Na druhé straně Václav Klaus cítil, že ODS v očích části veřejnosti zaplatila za opoziční smlouvu určitou daň, a také uvažoval o změně role. Oba architekti paktu se tedy paradoxně stáhli: Zeman odešel „na Vysočinu“ do ústraní a Klaus po volbách 2002 přepustil vedení ODS mladším tvářím.

Volby v červnu 2002 dopadly pro ČSSD překvapivě dobře – strana pod vedením Vladimíra Špidly s výrazným náskokem zvítězila před ODS​. Zemanova vláda navzdory všem kontroverzím paradoxně sklízela i jisté uznání: ekonomika v letech 1999–2001 rostla a ČSSD splnila některé sociální sliby.

Řada voličů možná ocenila stabilitu a klid oproti bouřlivým 90. létům. Sociální demokracie tak obhájila svůj výsledek a opoziční smlouva nebyla u uren přímo potrestána – přinejmenším ne hlasováním pro soupeře. Klausova ODS si udržela své skalní voliče, ale na vítězství to nestačilo. Přesto ani jedna z těchto stran už dál neprosazovala pokračování vzájemné exklusivní spolupráce.

Špidla otevřeně odmítl jakoukoli další „oposmlouvu“ a raději vytvořil vládu s menšími středovými stranami (KDU-ČSL a US-DEU). Opoziční smlouva tím fakticky skončila spolu s odchodem Zemana z premiérského křesla v červenci 2002​. Klaus se pak soustředil na kandidaturu na prezidenta republiky (což se mu v roce 2003 za podpory části sociálních demokratů skutečně podařilo).

Ačkoliv čtyři roky trvající pakt dvou největších stran formálně zajistil vládní stabilitu, zanechal hluboké stopy na české politické scéně a ve společnosti. Jedním z neblahých dědictví byla rostoucí nedůvěra občanů v politiku. Mnoho lidí nabylo dojmu, že mezi hlavními stranami „není rozdíl“ a že politici jsou ochotni kdykoli zahodit programové zásady kvůli moci.

Tento cynismus se projevil mimo jiné výrazným poklesem volební účasti: v roce 1998 přišlo k volbám přes 74 % oprávněných voličů, zatímco v roce 2002 už jen 58 % – a od té doby účast nikdy nepřekročila dvě třetiny​. Část voličů prostě rezignovala, zklamána „opozičně-smluvní“ politikou zákulisních dohod, a přestala věřit, že jejich hlas něco zmůže.

Další důsledky se ukázaly v následujících letech. Tradiční strany ČSSD i ODS postupně přišly o monopol na střídání u moci. Atmosféra deziluze a odporu vůči „politikům staré gardy“ otevřela prostor pro nástup nových politických subjektů.

Už na přelomu tisíciletí se pokusila prorazit tzv. Čtyřkoalice menších stran jako alternativa k ODS a ČSSD. Ta sice nakonec nevydržela pohromadě, ale v dalších volbách se poprvé objevili noví hráči, kteří těžili z protestní nálady. Strana zelených, TOP 09, Věci veřejné, a později především hnutí ANO 2011 či Piráti – ti všichni oslovovali voliče znechucené tradičními stranami.

Například miliardář Andrej Babiš otevřeně hlásal, že chce skoncovat s poměry, které nastolila právě opoziční smlouva ODS a ČSSD, a sliboval „řídit stát jako firmu“ bez korupčních dohod v pozadí. V roce 2013 jeho hnutí ANO triumfovalo ve volbách a obešlo jak ODS, tak ČSSD – což byl mimo jiné důsledek dlouho doutnající nedůvěry veřejnosti k etablovaným stranám.

Ironií osudu byl fakt, že Miloš Zeman (jeden ze signatářů opoziční smlouvy) se mezitím stal prezidentem a právě on po roce 2013 pověřil Babiše a další nové tváře vládnutím. Politická mapa země se výrazně překreslila a éra dominace dvou stran byla u konce.

Zdroje:

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/jak-si-zeman-s-klausem-rozdelili-cesko_1710090800_zlo

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/vaclav-klaus-milos-zeman-opozicni-smlouva-1998-vyroci_1807091135_jgr

https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bkujeme,_odejd%C4%9Bte!

https://sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2012/01/04.pdf

https://vlada.gov.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1993-2010-cr/milos-zeman/Opozicni-smlouva.pdf

https://slisty.cz/pred-23-lety-byla-podepsana-opozicni-smlouva-o-co-v-ni-slo/

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-pred-20-lety-uzavrely-cssd-a-ods-pakt-ktery-zmenil-politiku-178428