Článek
Kláře Cibulkové bylo pět let, když si poprvé posteskla, že ji bolí záda. Na rodinné dovolené na horách tehdy malou lyžařku prý srazil nepozorný muž ze svahu. „Maminka říkala, že mě nabral lyžař, který jel šusem, a já po tom nárazu odletěla pět metrů daleko,“ vzpomínala herečka o mnoho let později. Sama si na incident nepamatuje – jen na to, že se krátce poté při sáňkování uhodila do kostrče a od té doby ji pobolívala bedra.
Po nástupu do první třídy se bolest začala hlásit častěji. Nevydržela sedět v lavici, kroutila se a poposedávala, co chvíli musela vstát. Rodiče se snažili pomoci aspoň zvláštní polohovací židlí „klekačkou“, aby holčička mohla u stolu aspoň částečně ulevit páteři.
Ani to však nestačilo. Na pravidelné prohlídce u školní lékařky padl jasný verdikt: skolióza. Patologické zakřivení páteře, laicky řečeno vychýlení páteře do strany spojené s rotací obratlů. V Klářině případě šlo o těžkou formu – dvojité esovité prohnutí, které by se bez zásahu stále zhoršovalo.
V 80. letech, kdy u ní lékaři nemoc objevili, nebylo mnoho možností léčby. „Podporovalo se to cvičením, ale nebylo pilates, nebyla jóga,“ popsala později Klára s tím, že jako dítě cvičila v suterénu kladenské nemocnice jednoduché rehabilitační cviky. Nikdo jí příliš nevysvětlil, proč je dělá nebo co přesně mají změnit. Páteř se však dál křivila.
Ve třinácti letech dostala Cibulková jedinou možnou pomůcku: plastový korzet. Tvrdý krunýř od kyčlí až ke krku měla nosit dvacet tři hodin denně. Dospívající dívka tak prakticky žila v brnění. Směla jej odložit jen na pouhou hodinu denně, například při hygieně.
Ani tehdy ale neměla volnost pohybu – čas bez korzetu musela podle doporučení trávit vleže, aby páteř dále nezatěžovala. „Místo abych chodila s kamarády z turisťáku po horách, nesměla jsem dělat vůbec nic. Maximálně plavat,“ popsala omezení, jež pro ni jako aktivní holku byla těžko snesitelná. Škrtící krční límec a neforemná plastová skořápka představovaly dennodenní trápení.
„Holka, když dospívá a je jako pravítko, nemůže se ohnout a má zabetonovaný krk, to není úplně dobré na psychiku,“ poznamenala s trpkým úsměvem. Přes tuhle oběť nepřicházelo zlepšení. Rentgeny rok co rok ukazovaly, že zakřivení páteře se nezmenšuje – spíše naopak, obratle se dál stáčely do nepřirozeného úhlu.
DAMU místo operace
V šestnácti letech, po třech letech života v korzetu, se stav Klářiny páteře stále neměnil k lepšímu. Zakřivení páteře podle jejích pozdějších vzpomínek dosáhlo téměř šedesáti stupňů, což je hranice, kdy už lékaři obvykle naléhavě doporučují operativní řešení. Primář ortopedie proto mladé pacientce navrhl radikální zákrok: narovnat a zafixovat páteř titanovými výztuhami, které by se přišroubovaly přímo na obratle.
Byla to náročná operace s nejistým výsledkem – a s jistotou, že rekonvalescence potrvá mnoho měsíců. „Bylo mi řečeno, že po operaci bych se rok nemohla hýbat,“ vzpomíná Cibulková na pohnutý okamžik, kdy před ní lékaři tuto volbu otevřeli.
Klára Cibulková stála na prahu dospělosti a musela udělat rozhodnutí, které by ovlivnilo celý její život. Od útlého dětství ji sice provázela bolest, ale zároveň si už tehdy vysnila dráhu herečky. Na gymnáziu chodila do dramatického kroužku a chtěla zkusit štěstí na Divadelní fakultě AMU.
Rozhodla se pro něco, co lékaře překvapilo: že operaci v této chvíli nepodstoupí. Nedokázala si představit, že by poslední rok střední školy a přijímací zkoušky na DAMU strávila v rehabilitačním ústavu, upoutaná v dlouhém korzetu z hovězí kůže a kovových dlah. Lékaři ji varovali, že bez operace riskuje do budoucna vážné následky.
Prognóza zněla neúprosně: páteř se pravděpodobně dál zhorší a ve středním věku pacientka skončí upoutaná na lůžko. A především – s těžkou deformací by prý nikdy nedokázala donosit dítě. „Můžete se rovnou rozloučit s představou, že někdy budete mít děti, protože s takovou páteří je prostě neunosíte,“ tlumočí dnes Klára tehdejší slova lékařů.
Přesto se rozhodla nepodvolit. Od lékařského týmu si vyžádala čas do konce školního roku. Operaci s díky (a se strachem) odmítla a slíbila, že se zatím pokusí zabojovat jinak.
Bolestivá léčba v Ostravě
„Když to nešlo zlepšit korzetem, zkusíme něco úplně jiného.“ To si řekla Klára spolu se svými rodiči a pustili se do horečného hledání jakékoliv alternativy, která by mohla hrozící skalpel odvrátit. Pomohla šťastná náhoda: spolužačka z gymnázia se zmínila o specialistovi z Ukrajiny, který prý dokáže výrazně pomoci i vážným případům skoliózy. V té době ještě neexistoval internet, kontakt získali přes známé.
Vyhlášený odborník občas dojížděl za pacienty do Německa – a souhlasil, že se může setkat i s Klárou, pokud za ním přijede do Ostravy, kde tehdy působil. Matka s dcerou neváhaly. Několikrát do týdne vstávaly ve čtyři hodiny ráno a vyrážely prvním vlakem přes celou republiku do ostravské ordinace. Tam na Kláru čekal zcela jiný druh terapie, než jaký do té doby znala.
Ukrajinský lékař se věnoval tzv. myoskeletální medicíně – kombinaci rehabilitačního cvičení, protahování a manuálních zásahů do svalů a vazů. Kláru vyšetřil a sestavil jí intenzivní program. „Dělal se mnou různé cviky v různých polohách. Byly to takové tlakové masáže, které strašně bolely,“ popsala později herečka některé techniky, které musela podstupovat.
Terapeut vyvíjel silný tlak na specifické body na jejím těle, aby uvolnil svalstvo kolem páteře a napravil celkové držení. Musela u toho zatínat zuby – podobné sezení bolelo někdy víc než samotná skolióza. Z Ostravy se Cibulková často vracela vyčerpaná, s podlitinami a celá rozbolavělá.
Zároveň jí lékař naordinoval změnu stravy a životosprávy: například jí přísně zakázal jíst červené maso a doporučil přidat některé minerální doplňky. Tento režim pak Klára pečlivě dodržovala doma mezi jednotlivými lekcemi.
Tři měsíce intenzivní „samoléčby“, jak to sama nazývala, Cibulkovou zcela vyčerpaly. Když se na konci léta 1992 vrátila do motolské nemocnice na plánovanou předoperační kontrolu, čekal ji tam malý zázrak. Lékaři znovu změřili úhel vychýlení její páteře – a z původních 58 stupňů bylo rázem jen 37 stupňů.
„Pan primář na to koukal a říkal, že to snad není možné,“ vzpomíná herečka. Místo příjmu na operační sál vyslechla nečekaně dobrou zprávu: v tomhle stavu prý zatím operaci nepotřebuje. Zakřivení se zlepšilo natolik, že páteř nehrozila okamžitým kolapsem. Lékaři doporučili kontrolovat další vývoj – Klára se však tehdy rozhodla, že nemocnici na dlouho opustí.
Za celé tři měsíce totiž doma nikomu neřekla, co přesně v Ostravě podstupuje, a nechtěla už svévolný postup s lékaři konzultovat. Odmítla jít i na další rentgeny, aby přesně nevěděla, v jakém stavu její páteř je. Byla odhodlaná udržet si zlepšení vlastními silami.
Její vzdor nesl ovoce. Zakřivení se od té doby dramaticky nezhoršovalo a Klára Cibulková mohla konečně na čas pustit z hlavy ortopedické starosti. Splnila si sen: úspěšně odmaturovala a udělala přijímací zkoušky na herectví na DAMU. Na akademii ji vedla mimo jiné profesorka Věra Galatíková a mladá adeptka herectví patřila k nejtalentovanějším studentkám ročníku.
Po absolutoriu v roce 1998 nastoupila do experimentálního divadelního souboru CD 94 a nedlouho poté hostovala i na několika pražských scénách včetně Švandova divadla. Během následujících let vytvořila desítky divadelních rolí a začala se objevovat také v televizi.
Širší publikum ji poznalo zejména v populárním seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, kde ztvárňovala lékařku Andreu Blechovou. Navenek působila jako energická herečka naplno ponořená do práce. V soukromí se ovšem se skoliózou zdaleka neloučila: každodenní bolesti zad, střídavě větší a menší, jí byly neustále v patách.
Přelom tisíciletí tak Klára prožila ve znamení rozjíždějící se kariéry a neustálé péče o vlastní tělo. Lékařské prognózy slyšené v dětství si však dobře pamatovala – zvlášť to o mateřství. Ortopedové sice nečekaný úspěch její alternativní léčby uznali, ale i po dramatickém zlepšení stavu trvali podle jejích vzpomínek na svém: pokud nepodstoupí radikální zákrok na páteři, neměla by nikdy otěhotnět.
Riziko, že by těhotenství s těžkou skoliózou odstonala ona i dítě, podle nich bylo příliš velké. Tato varování se nad ní vznášela dalších deset let, během nichž se soustředila hlavně na divadlo a na budování zázemí pro budoucí rodinu.
Mateřství navzdory varování
Klára Cibulková vždycky toužila po vlastních dětech. Zároveň však měla v paměti slova lékařů, kteří ji strašili, že případné těhotenství neunosí. „Děti jsem chtěla, ale hodně jsem se i bála. Říkala jsem si, že budu muset být opravdu silná, protože to asi bude hodně bolet,“ vzpomíná. Když jí bylo lehce přes třicet, rozhodla se do toho jít – navzdory strachu i varováním.
Roku 2008, v době, kdy už měla stálé angažmá v Divadle na Vinohradech, otěhotněla poprvé. Těhotenství od počátku brala jako výzvu i úkol: nesměla nic ponechat náhodě, aby její páteř zátěž celých devět měsíců vydržela. Až do sedmého měsíce proto cvičila pravidelně a intenzivně fyzioterapeutické cviky, aby udržela svaly kolem páteře pevné.
Poslední trimestr těhotenství už ale neovlivnila. Tělo se přirozeně připravovalo na porod: vazy v pánvi i okolo páteře se samovolně uvolnily a svalový tonus povolil. Z pohledu skoliózy to bylo přesně to, co si nepřála – podpůrný účinek svalů zeslábl a křivá páteř dostala větší volnost. Bolesti zad se vrátily v plné síle.
„Ke konci to hrozně bolelo,“ přiznává otevřeně herečka. Lékaři jí navrhovali císařský řez, ale Cibulková chtěla vyzkoušet porodit přirozenou cestou. To se nakonec podařilo. Narodil se zdravý syn Matyáš a mladá maminka cítila obrovskou úlevu, že to dokázala.
O dva roky později, sotva se dala trochu dohromady, vyšlo všechno ještě jednou: rozhodla se nečekat a přivést na svět druhé dítě, dokud je relativně ve formě. Krátce po sobě tak porodila i dceru Magdalénu – opět přirozeně. Navzdory všem předpovědím měla během dvou let dvě malé děti, aniž by kdy podstoupila operaci páteře.
Snadné to ovšem nebylo. Mateřství znamenalo pro její tělo mimořádnou zátěž a některé zdravotní komplikace se objevily až po porodu. „Stávalo se mi, že jsem se v noci budila a vůbec jsem necítila celé ruce,“ popsala Cibulková jeden z děsivých momentů raného mateřství. Znecitlivělé paže ji dokázaly úplně paralyzovat – nebyla schopná zvednout plačící miminko z postýlky ani ho pochovat.
Tyto stavy naštěstí po čase odezněly, pravděpodobně jak se páteř a tělesná chemie zklidnily po šestinedělí. Klára si z nich ale odnesla cenné poučení: i s vytouženými dětmi po boku na sebe musí zůstávat opatrná a péči o páteř nepolevit. Malé dítě žena pochová jen na chvíli, vlastní páteř musí nosit celý život.
Od prvních krůčků svých dětí už uplynulo víc než deset let a lékařské proroctví se zatím nenaplnilo. Klára Cibulková v roce 2025 oslavila padesátku a rozhodně nikam po čtyřech nepoleze. Hraje náročné role na divadelních prknech – například Adinu Mandlovou v pražské Viole – a před kamerou se nadále objevuje v seriálech i filmech. Své vítězství nad skoliózou však nevnímá jako samozřejmost.
Denně si uvědomuje, že tohle „vítězství“ je vykoupeno neustálou disciplínou a nikdy nekončící prací na sobě. „Děti mám dvě. Ale denně musím cvičit, musím mít svůj svalový korzet,“ říká herečka upřímně.
Právě pravidelným cvičením a fyzioterapií udržuje své zádové svaly v takové kondici, aby zvládly pevně držet páteř – a aby se bolest nevracela v plné intenzitě.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/vztahy-a-sex/herecka-klara-cibulkova-skolioza-pater-tehotenstvi-bolest-nemoc.A221108_101524_sex_sub
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/klara-cibulkova-skolioza-patere-7-padu-honzy-dedka-viola.A250923_093704_lidicky_nh
https://cnn.iprima.cz/klara-cibulkova-o-dlouhodobych-zdravotnich-problemech-prognoza-byla-spatna-priznala-486504
https://www.seznam.cz/komentare/21402029-klara-cibulkova-lekari-mi-hrozili-ze-bez-operace-se-ve-ctyriceti-nepohnu-a-nebudu-mit-deti
https://dvojka.rozhlas.cz/proste-boli-sve-prace-se-kvuli-nemoci-ale-nechci-zrikat-prohlasuje-herecka-klara-8772583
https://www.klaracibulkova.cz/
https://www.divadlokalich.cz/divadlo-kalich/herci/79-klara-cibulkova/
https://www.i-divadlo.cz/profily/klara-cibulkova
https://solen.cz/pdfs/med/2012/02/08.pdf
https://www.medicinapp.cz/archiv/idiopaticka-skolioza-soucasny-stav-poznani-a-metody-lecby/
