Článek
Bylo jí čtrnáct let, když se kolem ní rozsypalo Staroměstské náměstí v Praze na kousky. Jana Kontrašová ležela na studených dlažebních kostkách, tvář přitisknutou ke kameni, a nechápala, proč neslyší vlastní křik. Uši jí zalehl ohlušující tón, jako by vedle ní prasklo celé nebe. V ústech cítila prach a kouř. Vzduch páchl sírou a něčím, co připomínalo spálené maso. Zmateně zvedla hlavu – a svět kolem se změnil v mrazivé ticho.
Krátce po čtvrté hodině odpoledne 2. června 1990 se historickým centrem Prahy rozezněla exploze. Ještě před pěti minutami přitom Jana bezstarostně stála u orloje a čekala, až kostlivec – dřevěná soška Smrtky – cinkne zvoncem na znamení celé hodiny. Byla na školním výletě: první návštěva hlavního města, první jízda vlakem přes celou republiku.
Od listopadu bylo všechno nové a vzrušující. Praha jí připadala plná barev a hudby. Na každém rohu hráli pouliční muzikanti, náměstím voněla zmrzlina i klobásy a hlasitě se tu mísily jazyky turistů z celého světa. Teď ale ležela na zemi s krvavým šrámem na noze a v očích ji pálily slzy a prach. Během vteřiny zmizel smích i hudba. Náměstí se proměnilo ve válečnou zónu.
Jana slyší, jak někdo volá její jméno – matný, vzdálený hlas učitelky. Chce odpovědět, ale nedokáže ze sebe vypravit ani slovo. V krku má sucho a z nosu jí teče krev. Po tváři jí stéká slza. Nebo je to cizí krev? Zvedá se na kolena. Motá se jí hlava, ale vidí před sebou dívku, spolužačku, jak sedí na zemi a třese se. Ta dívka křičí, avšak Jana slyší jen tiché pískání v uších.
Za jejich zády se vznáší šedivý oblak kouře. Uprostřed náměstí, jen pár metrů od nich, trčí poškozený pomník mistra Jana Husa – ještě před chvílí majestátní socha, teď z ní odlétají prach a kamenné úlomky. Některé z nich dopadly až k nim, jiné zasáhly okolí radnice a orloje. Jana cítí, jak ji pálí levé lýtko: do nohy se jí zaryl drobný střep. Nechápe, co se stalo. Co mohlo během pár vteřin proměnit klidné odpoledne v peklo?
Teprve teď k ní dolehne plná síla okolních zvuků. Pláč. Nářek. Panika. Lidé zmateně utíkají ke stranám náměstí, mnozí zakopávají o spadané trosky. Maminky tisknou děti v náručí a prchají do postranních uliček.
Za pár minut už se ze všech stran ozývají sirény. Do náměstí se sbíhají záchranáři a policisté – přijíždějí sanitky a žluto-bílá auta Veřejné bezpečnosti s nápisem VB. Ještě před pár měsíci by si nikdo nepředstavil, že tahle socialistická policejní auta budou muset zasahovat u skutečného teroristického činu. Záchranáři obratně manévrují mezi opuštěnými stánky se suvenýry a zraněnými lidmi.
Sanitka houká a rozjíždí se s trhnutím. Jana napůl sedí, připoutaná na lehátku, a skrz zadní okénko ještě zahlédne kus náměstí. Pomník Jana Husa je zahalen v dýmu a na jeho soklu zela černá šmouha. Kolem pomníku klečí skupinka záchranářů a něco – někdo – tam nehybně leží. Paní v květovaných šatech.
Odpolední výbuch otřásl celou zemí. Ještě týž večer všechna média informovala o největším teroristickém útoku v novodobé historii Česka, při němž bylo zraněno osmnáct lidí. Jako zázrakem nikdo nezahynul přímo na místě – ale jedna žena, západoněmecká turistka, utrpěla devastující poranění hlavy a přišla o oko.
Celá republika byla v šoku. Psalo se teprve půl roku od sametové revoluce a najednou udeřil strach, o jakém se do té doby slyšelo jen v cizině. „Může se to dít i u nás,“ ozývalo se v nechápavých hlasitých debatách. Lidé si zoufale kladli otázku: Kdo by něco takového udělal?
Teorii bylo mnoho. Výbuch nastal jen pár dní před prvními svobodnými volbami – měl snad zastrašit občany a narušit euforickou atmosféru? V mysli mnohých se ihned vynořili viníci: přívrženci starého komunistického režimu a agenti StB, kterým se nové poměry „nehodily do krámu“.
Podezírali ale i pomateného jednotlivce – nějakého vyšinutého zoufalce, který chtěl zviditelnit svoje vlastní běsy. Tou dobou se ostatně objevilo několik anonymních výhrůžek ozbrojeným útokem proti porevoluční vládě.
Jisté bylo jediné: cílem útoku se stalo symbolické srdce národa, místo, kde se psaly dějiny české státnosti. Staroměstské náměstí – prostor oslav i tragédií – bylo zasaženo v samém srdci, přímo u paty památníku národního kazatele Husa.
Prezident Václav Havel se hned večer snažil zmírnit rostoucí obavy a promluvil k občanům v televizi vážným, ale odhodlaným tónem. „Někdo prostě zkouší pevnost demokratické moci v naší zemi. Teď jde o to ukázat, že jsme schopni v té zkoušce obstát,“ pronesl mimořádně ve svém projevu.
Havel tím veřejnost vyzval, aby se nedala terorem zastrašit. Praha ten večer přesto usínala s úzkostí. Ulice utichly nebývale brzy. Lidé se stahovali do svých domovů, kde u rozsvícených televizorů sledovali záběry zkrvavených turistů a zničeného pomníku. Místo smíchu a euforie teď hlavním městem obcházel strach.
Vyšetřovatelé vyslýchali stovky svědků a prověřovali všechny stopy. Zjištění, že bomba byla nastražena v obyčejné sportovní tašce a odpálena pomocí časovače, je vyděsilo – znamenalo to, že útočník mohl být dávno pryč v době exploze. Podle znalců měl výbuch tak „podivný“ charakter proto, že kovová trubka bomby zůstala celá a nevytvořila klasickou ohnivou kouli.
Nálož ukrytá uvnitř vystřelila oběma konci trubky – proto směřovala hlavně k radnici a orloji a na druhou stranu k Husovu pomníku. I díky této nekompletní detonaci výbuch „jen“ zranil dvě desítky lidí a nerozsápal je na místě. Policisté tuhle hořkou útěchu opakovali v nepočítaných zprávách: vlastně měli všichni štěstí, že to nebylo mnohem horší.
Jenže kdo za tím stál? Podezřelých verzí bylo několik, žádný konkrétní důkaz však nepřicházel. Třicetičlenný tým kriminalistů zuřivě pátral dál. Čas běžel. V zemi mezitím vrcholila předvolební kampaň. Šeptanda mezi lidmi sílila: „Určitě to udělali ti komunisti… Chtějí nám překazit svobodné volby!“ – „Nebo v tom má prsty KGB?“ – „Třeba to byl cvok, co prostě nesnáší turisty…“
Úřady se snažily tyto spekulace krotit, ale pravdou bylo, že politický motiv se nabízel sám od sebe. Jak uvedl náměstek ministra vnitra Andrej Sámel, už před volbami zaznamenali bezpečnostní složky několik skupin vyhrožujících ozbrojeným útokem, například samozvanou „Gottwaldovskou komunistickou stranu“. To vše jen posilovalo podezření, že bomba na Staroměstském náměstí měla občany vyděsit, aby zůstali raději doma.
Jenže nestalo se tak. První svobodné volby se 8. června 1990 konaly v řádném termínu a lidé k nim přišli v ohromujícím počtu – téměř 97 % oprávněných voličů. Lidé se zastrašit nenechali.
V následujících týdnech však přesto mnozí zůstávali obezřetní. Pražané se po jistý čas vyhýbali hustým davům a odloženým taškám na ulici věnovali podezřívavé pohledy.
Dva měsíce po útoku, 2. srpna 1990, ale přišla další rána – doslova. Na břehu Hostivařské přehrady v okrajové části Prahy explodovala podomácku vyrobená bomba stejné konstrukce. Byla to stejná ocelová trubka, jen jiný den a jiné místo. Naštěstí tehdy nikdo nebyl zraněn – výbušnina byla slabší a v okolí se tou dobou pohybovalo málo lidí.
Nicméně panika znovu ožila. Mnozí už věřili, že v zemi řádí nepolapitelný fanatik. Jenže ani přehrada, ani nasazené hlídky, ani vypsaná odměna za informace policii nepomohly. Stejně rychle jako se pachatel vynořil, zase zmizel.
Po několikaměsíční horečné práci zůstali vyšetřovatelé v koncích a případ byl nakonec odložen. Nikdo nebyl dopaden, nikdo nebyl potrestán.
Dodnes visí tohle smutné memento v archivech policie jako nevyřešená záhada.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bombov%C3%BD_%C3%BAtok_na_Starom%C4%9Bstsk%C3%A9m_n%C3%A1m%C4%9Bst%C3%AD_(1990)
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/vybuch-na-staromestskem-namesti-neni-objasnen-ani-po-dvaceti-letech_201006021215_kbrezovska
https://cnn.iprima.cz/prvni-svobodne-volby-1990-bomba-na-staromaku-i-estebaci-na-kandidatkach-4222
https://medium.seznam.cz/clanek/komentator-na-staromestskem-namesti-vybuchla-v-roce-1990-bomba-exploze-byla-povazovana-za-teroristicky-utok-86943
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi-zapomenute-zlociny/713503/teroristicky-utok-v-praze-turistka-prisla-o-oko-bomba-zranila-i-dve-deti-pachatel-je-stale-neznamy.html
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/vybuchla-bomba-na-staromaku-je-zahadou-i-po-dvaceti-letech.A100601_1394285_praha_itu
