Krvavé ráno v Javoříčku pár dní před koncem válku stálo život 38 místních mužů a chlapců

Nacistické jednotky zvláštního komanda SS z nedalekého hradu Bouzov obkličují vesnici za úsvitu a během několika hodin ji pancéřovými pěstmi a granáty srovnávají se zemí, přičemž vraždí 38 místních mužů a chlapců.

Z poklidného údolí zůstávají jen doutnající trosky a krvavé stopy posledního velkého masakru na českém území. Tato brutální akce se stala smutným symbolem konce války na Olomoucku – Javoříčko bývá dodnes nazýváno „moravské Lidice“.

Oblast kolem hradu Bouzov byla během okupace centrem aktivního odboje. Již od roku 1939 zde působily skupiny sokolské rezistence v rámci Obrany národa a později se v kraji formovaly i první partyzánské oddíly (například skupina Zelený kádr). Na jaře 1945 operovala v okolí sovětská partyzánská skupina Jermak–Fursenko, která si od poloviny února zvolila Javoříčko za jednu ze svých základen.

Místní obyvatelé partyzánům pomáhali – například rodiny Jana Zapletala a Václava Vlčka je ukrývaly ve svých staveních. Útočiště našli partyzáni také na myslivně patřící Othmaru Victorinovi, příslušníku SS, který však v únoru 1945 odjel pryč; jeho manželka Hilda zůstala s dětmi v Javoříčku a přes svůj německý původ novým sousedům pomáhala, dokonce za ně intervenovala u známých na gestapu.

Napětí v kraji rostlo úměrně s troufalostí partyzánů, kteří se ke konci války cítili stále bezpečněji. Začali se objevovat v obcích i ve dne – dokonce se zúčastnili taneční zábavy v sousední vesnici – a tím na sebe strhávali pozornost. Noc z 9. na 10. dubna 1945 pak přinesla tragédii, která dodnes budí kontroverze.

Sovětský partyzán Grigorij Semjonovič Litviško, posílen alkoholem, tehdy na javoříčské myslivně bezdůvodně zastřelil Hildu Viktorínovou (Victorinovou) a její dvě malé děti a zapálil hájovnu. Partyzány přitom Hilda měsíce ukrývala a pomáhala jim; Litviško ji však v opilosti obvinil ze zrady.

Při incidentu zastřelil i dva Armény, kteří se k partizánům té noci přidali, a českého občana Václava Dostála, jenž se oběti zastával, a dokonce i starostu sousedního Veselíčka Františka Malíka, který přijel s hasiči hasit požár myslivny. Za tento čin nebyl Litviško nikdy potrestán velením své skupiny, avšak partyzáni poté Javoříčko jako stálou základnu opustili – bylo zřejmé, že jejich přítomnost přinesla vesnici smrtelné nebezpečí.

Nacisté o aktivitách odboje v oblasti dobře věděli. Obavy z blížící se fronty a sílících partyzánů vedly k vyhlášení drakonických opatření. Dne 21. dubna 1945 zařadil státní ministr K. H. Frank okresy Olomouc, Litovel a Prostějov do „bojového pásma“ a 3. května vydaly úřady vyhlášku, že za každého zabitého německého vojáka bude zastřeleno 10 místních obyvatel.

V kraji už mezitím docházelo k vypalování dalších osad na Valašsku a Záhoří – zuřící nacisté takto reagovali na rozsáhlý partyzánský odpor. Ve vzduchu visela hrozba kruté odvety.

Dne 4. května 1945 se na Bouzově usadila speciální protipartyzánská jednotka SS – ZbV-Kommando 43 pod velením SS-Obersturmführera (poručíka) Egona Lüdemanna. Tento ozbrojený oddíl o síle asi 60–80 mužů byl rychlou zásahovou jednotkou určenou k likvidaci partyzánů.

Ještě téhož večera, 4. května, vyrazila část Lüdemannova komanda na průzkum terénu v okolí. Kolem 22. hodiny došlo u mostu na okraji Javoříčka k ozbrojenému střetu s partyzány. V přestřelce padli tři muži z Lüdemannovy jednotky (ironicky dva z nich byli příslušníci SS východního původu – tzv. Russen SS). Tato událost zpečetila osud Javoříčka.

Zuřící Egon Lüdemann se ještě v noci ze 4. na 5. května spojil s okolními posádkami a vyžádal posily z Konice, Litovle a patrně i z Olomouce. K ránu tak shromáždil zhruba 225 ozbrojenců odhodlaných k exemplárnímu zásahu. Odveta za aktivity partyzánů (a možná i za předchozí zabití Hilde Viktorínové) měla být vykonána okamžitě.

Je sobota časně ráno, 5. květen 1945. V Praze právě vypuklo povstání, fronta se blíží z východu, ale do Javoříčka tyto dobré zprávy ještě nedolehly. Místní lidé vstávají a věnují se běžným činnostem – netuší, že se k vesnici blíží trestný oddíl.

Kolem 8. hodiny vyráží z hradu Bouzov kolona vojáků SS a tiše obkličuje Javoříčko. Vesnice, rozložená v údolí, je neprodyšně uzavřena. Najednou se ozvou první výstřely a výbuchy. Domy na dolním konci osady šlehají plameny. Přepad dokonale zaskočil obyvatele: z lesa i z cest se valí vojáci v polních uniformách Waffen-SS.

Někteří už rabují statky a berou si dobytek a cennosti, jiní zapalují stavení zápalnými (fosforovými) granáty. Během chvilky hoří střecha za střechou – kromě malé kapličky, školy a dvou odlehlejší stavení je později vše v troskách.

Zděšení lidé vybíhají z domů. Ozývá se křik a pláč. Skupinky žen a dětí jsou esesáky hnány z hořících chalup směrem k potoku za vsí. „Je zle – střílejí naše chlapy a zapalují chalupy!“ volá vyděšeně jedna z prchajících žen, zatímco si tiskne k sobě plačící děti. Rodiny se snaží držet při sobě, ale vojáci je nemilosrdně oddělují.

„Všichni muži zpátky! Ženy a děcka k potoku!“ rozkazuje tvrdým hlasem jeden z důstojníků SS a hlavní z pušky ukazuje ženám směr k lesu. Nastává srdcervoucí scéna: manželé, otcové a synové jsou odtrženi od svých blízkých. Mnozí se ještě zoufale ohlížejí po rodinách, než jsou hnáni zpět do vsi vstříc svému osudu.

Část mužů se v nastalém chaosu pokusí utéct – někteří běží potokem pryč k lesu, jiní se zkouší ukrýt v křovinách či ve stodolách. Jen pár šťastným se útěk skutečně podaří; mnoho prchajících eschützeři (vojáci SS) dostihnou a zastřelí přímo při pokusu o útěk.

Většina mužů však žádnou šanci nemá. Esesmani je systematicky propátrávají dům od domu, vytahují je z úkrytů a shromažďují na několika místech ve vsi. Menší skupinku sedmi lidí zastihnou už u mostku na soutoku potoka – tam je na místě zastřelen patnáctiletý Josef Vlček, nejmladší z obětí, spolu s dalšími, včetně starého Aloise Mrňky (74).

Jinou skupinu mužů – včetně rodiny Zapletalových – postřílejí SS u zdi Čulíkova domu na dolním konci vesnice. Některé oběti zavraždí přímo v plamenech: například Augustýn Zapletal a František Čulík zahynou uvězněni v hořícím domě, kde jejich zuhelnatělá těla později zůstala.

Hlavní jádro zajatých mužů – asi dvacet lidí – je mezitím pod dohledem ozbrojenců hnáno ke škole. Zde je nacisté přinutí se seřadit. Někteří klesají na kolena a modlí se; jiní křičí nebo pláčou, ale jakýkoli odpor je marný. Velitel zásahu nařizuje výslech: esesáci pro formu kladou otázky, aby odhalili spolupracovníky partyzánů.

Všem je ale jasné, že verdikt smrti už padl. Jeden ze zcela klidných esesmanů dokonce nabídne odsouzeným cigarety – cynické gesto tváří v tvář popravě. Pak začíná chladnokrevná exekuce. Muže si vojáci odvedou jednoho po druhém opodál ke zdi. Puf! – zazní výstřel z pistole; pak další. Popravy jdou rychle za sebou. Každého zajatce střelí kata ránou z bezprostřední blízkosti do týla.

Ti nešťastníci, kteří odmítají jít na popravu po svých, jsou dostrkáni násilím a zastřeleni poté. Na zemi se kupí těla. Většina má jen malý otvor po kulce uprostřed čela – jako by spali, jak později popsala svědkyně Božena Tichá.

Mezi čekajícími na popravu je i řídící učitel Josef Pecina (47) s osmnáctiletým synem Milanem. Když přijde řada na ně, nastává scéna, která vyráží dech i otrlým svědkům: zoufalý otec klečí před esesáky a naléhá, aby zastřelili nejdříve jeho. „Prosím, pošlete napřed mne, nechci vidět umírat svého syna…!“ vzlyká Pecina a objímá vyděšeného Milana.

Esesmani však neberou ohled. Se škodolibým úšklebkem přinutí otce přihlížet a dvě rány ukončí mladý život jeho syna. Teprve poté popravčí ukončí i život nešťastného učitele – pro jistotu dvěma výstřely. Mezi vrahy a oběťmi tak proběhl poslední krutý „dialog“, jehož ozvěna navždy ustrnula v javoříčských troskách.

Zanedlouho na zemi leží všichni muži z Javoříčka starší 15 let – celkem 38 obětí ve věku od 15 do 76. Jeden z vojáků hlásí veliteli splnění úkolu. Pouze jediný muž je ušetřen: nejstarší občan vesnice, Jaroslav Dokoupil, kterému bylo přes 76 let. Toho Němci nechali naživu záměrně – stal se nedobrovolným svědkem jejich řádění.

Dokoupil musel celou hrůzu sledovat až do konce, aby pak podal zprávu. „Necháme tě být, starý muži. Všem povíš, že jsme to tu udělali, protože vaši partizáni zastřelili spoustu německých vojáků. Až se ti ostatní vrátí, postarají se o pochování těch zrádců!“ zasyčí německý důstojník k Jaroslavovi, čímž cynicky zdůvodní tento akt msty za partyzánskou činnost. Poté dávají esesáci povel k ústupu.

Je krátce před druhou hodinou odpoledne a vražedná akce končí. Vojáci SS spěšně opouštějí spáleniště, ještě stíhají zastřelit několik kusů dobytka a jednoho z uloupených vepřů si jako trofej nakládají na vůz. Kolona nacistů se stahuje zpět na Bouzov a odtud vozidly odjíždí směrem na Olomouc. V Javoříčku zůstává hrstka přeživších žen a dětí, ukrytých opodál, a otřesený Jaroslav Dokoupil.

Když se ženy a děti ještě týž den odpoledne opatrně vrátily k tomu, co zbylo z jejich domovů, naskytl se jim otřesný obraz zkázy. Ze všech stran byl slyšet nářek a pláč. Vesnice byla v troskách a v kouři stále čpěl pach spáleniště. Na zemi ležely mrtvoly zastřelených mužů – jednotlivě i v hromádkách tam, kde je esesáci dovedli a popravili. Příbuzní v slzách hledali své otce, syny a bratry.

Některá těla nalezli až mimo obec – například starosta Miroslav Vlček (48) a několik dalších mužů byli zastřeleni až na samotě Klepárově při lesní cestě, kam se pokusili utéct. V hořících budovách našli sousedé ohořelé ostatky těch, kdo byli upáleni zaživa. Celé rodiny přišly o všechny muže – nacisté často vyvraždili otce i syny najednou.

Mezi mrtvými byl ironicky i jeden náhodný kolemjdoucí: František Linet z nedalekého Ješova, který toho dne přijel do Javoříčka jen pro trochu dřeva. Nejstarší zastřelenou obětí byl 75letý Karel Zajonc, nejmladším již zmíněný 15letý Josef Vlček. Pohled na zmasakrovanou vesnici a její občany byl k nepopsání – bezmála každá domácnost oplakávala ztrátu.

V noci z 5. na 6. května hlídaly přeživší ženy už jen doutnající spáleniště. Následující den, 6. května 1945, byly všechny nalezené ostatky sneseny ke shořelému hostinci Adolfa Pospíšila uprostřed vesnice. Tam již dobrovolníci improvizovaně zhotovili jednoduché rakve. Dne 7. května proběhl u tohoto torza hostince společný pohřeb všech 38 obětí – hrůzný masakr tak byl potvrzen a oplakán ještě před samotným koncem války.

Rodiny z Javoříčka našly dočasné útočiště u příbuzných v okolních obcích nebo u soucitných lidí, kteří je vzali pod svou střechu. V okolních vesnicích panovala obrovská hrůza, že podobný osud může postihnout i je – kontakty s partyzány udržovala v té době většina českých vesnic v kraji.

Úlevu přineslo až osvobození: 9. května 1945 kolem poledne dorazily do oblasti Bouzova jednotky 60. armády 4. ukrajinského frontu Rudé armády a definitivně tak ukončily nacistické běsnění. Válka v Evropě skončila, bohužel pro Javoříčko příliš pozdě.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Památník_obětí_druhé_světové_války_v_Javoříčku

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/pomsta-za-pomoc-partyzanum-pred-75-lety-vypalili-naciste-javoricko-na-olomoucku-50608

https://hanacka.drbna.cz/zpravy/spolecnost/1194-pred-sedmdesati-lety-naciste-vypalili-javoricko-zabili-pri-tom-38-lidi.html

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-zapomenute-moravske-lidice-krutost-a-vrazdy-az-do-sameho-konce-201012