Víte, kdo je to dybuk? Prastará židovská legenda fascinuje i dnes

Příběhy o dybukovi kolují v židovském prostředí po staletí. Samotné slovo pochází z hebrejského dibbuk, což znamená „přilnutí“ – zlovolná duše zemřelého se přichytí k živému hostiteli a ovládne jej.

Podle pradávných pověstí jde o duše neklidné, hříšné či prokleté – třeba sebevrahy nebo vrahy – jimž byl odepřen odchod z tohoto světa. Zoufalá duše, pronásledovaná démony, prchá před svým osudem a hledá útočiště v těle nevinného člověka. Oběť posednutí zpravidla trpí strašlivými bolestmi, ztrácí vlastní vůli i identitu.

Navenek se chová zcela nepříčetně: upadá do zvláštních transů, mluví neznámými jazyky nebo hlubokým hlasem, škube sebou, mívá záchvaty zuřivosti či naopak vyděšeně naříká a prosí o smilování. Rodina posedlého se často domnívala, že se pomátl – ale zbožní rabíni věděli své. Když se někdo začal chovat jako vyměněný, byla tu možnost, že nejde o šílenství, ale o vstup neklidné duše do těla hostitele.

Víra v dybuky zapustila kořeny zejména v době renesance, kdy došlo k velkému rozmachu židovské mystiky (tzv. kabaly). Legendy sice zmiňují neklidné duchy už ve starověku, ale první konkrétní záznam o vyhánění dybuka pochází až z roku 1545. Tehdy slavný rabín Josef Karo v galilejském Safedu údajně úspěšně vyprostil lidskou duši z posedlé osoby.

O pár desetiletí později se fenomén dybuků rozšířil skrze učení mystika Jicchaka Lurii natolik, že v 16. a 17. století zažíval doslova boom. Z té doby pochází většina známých legend o posedlých ženách a o odvážných rabínech, kteří s pomocí víry, modliteb a božích jmen navraceli zatoulané duše tam, kam patří.

Historikové napočítali v rabínských kronikách až sedmdesát pět případů zaznamenaného posednutí – z toho téměř dvě třetiny obětí byly mladé ženy, často novomanželky či dívky na prahu dospělosti. Proč zrovna ony? Tehdejší podání to vysvětlovalo jednoduše: slabší pohlaví je snáze napadnutelné zlem. Moderní badatelé ale nabízejí prozaické vysvětlení: mnoho těchto nešťastnic trpělo traumatem z nucených sňatků či zneužívání a únik do „posedlosti“ mohl být podvědomý křik zoufalé duše po svobodě.

Ať tak či onak, vidina, že by se do nevinného děvčete mohl nastěhovat duch mrtvého muže, naháněla hrůzu celé komunitě. Zkazky o dybucích se šeptaly po staletí i v Praze – v židovském ghettu se vyprávěly vedle legend o golemovi a dodnes si staré uličky pamatují tyto děsivé příběhy.

Jakmile padlo podezření, že v těle člověka vězí cizí duše, nastal čas povolat patřičného specialistu. Židé podobnému obřadu říkají „vyhánění dybuka“ – slovo exorcismus raději nepoužívají, aby celý proces odlišili od křesťanských vymítání ďábla. Klíčovou roli musel sehrát mimořádně zbožný muž, učený rabín či cadik (svatý muž).

Ten se nejprve rituálně očišťoval modlitbami a půstem, někdy dokonce speciálním natíráním těla olejem. Samotný obřad probíhal buď v soukromí domova, nebo přímo v synagoze před početným shromážděním – důležitá byla přítomnost minimálně deseti dospělých mužů.

Posedlého člověka obestoupili do kruhu a začali provádět sérii posvátných úkonů: zapalovali svíce, kropili jej vodou, na čelo mu přikládali amulet se svatým textem či dokonce celý svitek Tóry, aby zlý duch pocítil moc Božího slova. Za doprovodu pronikavého zvuku šofaru (dechový hudební nástroj ze zvířecího rohu) se recitovaly silné modlitby – zejména žalmy (tradičně právě 91. žalm, který Židé považují za ochranný). Někdy pomohl i obřadný růžový kouř: pálením síry a bylin vznikl štiplavý dým, jenž měl dybuka v těle hostitele doslova přiškrtit.

Během exorcismu se často odehrával podivný dialog. Rabíni věřili, že skrze ústa posedlého promlouvá sám dybuk, a nebáli se ho vyslýchat. Museli totiž zjistit, s kým mají tu čest – jak se neklidná duše jmenuje a co ji drží na světě.

Přinutili tedy dybuka mluvit (třeba právě kouřem nebo výhrůžkami Božími jmény) a pokládali mu nekompromisní otázky: „Evil one, speak and say who you are… Co jsi zač, duše zatracená? Jak se jmenuješ a proč jsi vstoupil do tohoto člověka?“ Z hrdla posedlého pak skutečně zaznívaly odpovědi, často zdlouhavé nářky plné lítosti nad spáchanými hříchy.

Dybuk třeba prozradil, že se jmenuje Samuel, že pochází z daleké ciziny a že se provinil krutostmi, za něž teď nemůže dojít pokoje. Když se exorcisté dozvěděli, s kým jednají, zahájili závěrečnou fázi: důrazné zaklínání. Za použití starobylých formulí v hebrejštině dybukovi přikázali, aby tělo neprodleně opustil. „Když nepůjdeš po dobrém, přinutíme tě silou!“ hřměli duchovní. „Nebude ti dáno spočinout, dokud nevypadneš z tohoto světa!“.

Zaznívala Boží jména, prorocké citáty i strašlivé kletby. Většina těchto obřadů skončila dobře: náhle se posedlý svalil na zem v bezvědomí a z nosu či ucha mu ukápla kapka krve – znamení, že dybuk vypustil tělo ven. Někdy duch ještě na rozloučenou zaječel a z hrdla oběti se vyvalil ohavný zápach – ale pak už nastal klid. Zničený člověk zvolna procitl a vyčerpáním usnul. Konečně byl volný.

Ne vždy však všechno vyšlo podle plánu. Židovské prameny otevřeně popisují i případy, kdy vyhánění selhalo. Dybuk se občas nedal zkrotit – z těla hostitele odešel jen napůl, obelstil rabíny a po pár dnech se vrátil, aby svůj vzdor dokončil.

Tak tomu bylo i v příběhu nešťastné dívky z Prahy. Navzdory veškeré snaze duch Samuela Zarfatiho nakonec mladou ženu zahubil. Ano, v legendách o dybukovi bývá morální ponaučení kruté: duch zemřelého zhřešil a trestu neunikl, ale stáhl s sebou na dno i nevinného člověka.

Motiv posednutí z lásky se stal námětem jednoho z nejznámějších židovských příběhů. Mladý chudý učenec se bláznivě zamiloval do krásné dcery bohatého obchodníka. Tajně si s ní slíbil manželství – jenže její otec slíbil dívku jinému, bohatému nápadníkovi. Zkroušený mladík žalem zemřel… a jeho duch se odmítl vzdát milované nevěsty.

V den svatby náhle dívku přepadl podivný trans: omdlela a poté začala mluvit hlasem svého mrtvého milého. „Patří mně! Já jsem si ji vzal za ženu před Bohem!“ ozývalo se z jejích úst na svatební hostině. Dybuk milence nechtěl opustit tělo nevěsty – a tak rabínovi nezbylo než uspořádat obřad vyhánění.

Legendární příběh, plný romantiky i děsu, inspiroval známou divadelní hru Dybuk aneb Mezi dvěma světy. Napsal ji roku 1914 spisovatel S. An-Sky a dodnes patří k pokladům jidiš literatury. Příběh nešťastných milenců měl obrovský úspěch – roku 1937 byl zfilmován v Polsku jako mystický horor Dybuk, který dodnes vyvolává mrazení.

Od té doby se motiv posedlé nevěsty objevil v mnoha zpracováních a variantách. Dybuk se stal součástí světové popkultury: mihne se hned v úvodu hollywoodského filmu Seriózní muž od bratří Coenů (2009), hraje hlavní roli ve snímku Kletba z temnot (v originále The Possession, 2012) a v hororu The Unborn (2009) se dokonce odehrává moderní židovský exorcismus v Chicagu. Zkrátka, legenda stále žije – a to doslova.

I v 21. století na sebe dybuk strhl pozornost médií. V roce 2003 jistý Američan jménem Kevin Mannis vystavil na aukčním portálu eBay starožitnou dřevěnou skříňku na víno a přidal k ní děsivý příběh. Tvrdil, že skříňka patřila polské Židovce, která přežila holokaust, a uvnitř se skrývá zlomocný dybuk. Každý, kdo krabičku vlastnil, prý zažíval hrůzné noční můry a v domě cítil zlovolnou přítomnost, jakoby jej cosi neustále pozorovalo.

Příběh tzv. Dybbuk boxu se začal šířit internetem a brzy mu uvěřily tisíce lidí. Skříňka s démonem se prodala za horentní sumu a stala se senzací. V roce 2012 natočil hollywoodský producent Sam Raimi na motivy této legendy horor The Possession (Kletba z temnot). Tajemný box nakonec skončil v Muzeu strašidel v Las Vegas, kam ho umístil známý hledač paranormálních jevů Zak Bagans.

K proslulosti skříňky přispěl i rapper Post Malone – po návštěvě muzea a údajné interakci s dybukem měl série děsivých nehod, což fanoušci přičítali právě kletbě ze skříňky. A jak to celé dopadlo? V roce 2021 se původní majitel Kevin Mannis k všem překvapením přiznal, že si celou historku vymyslel od začátku do konce.

Žádný démon ve skříni nebyl – byl to jen „interaktivní hororový příběh v reálném čase,“ jak to sám nazval. Z krabice na víno z 50. let minulého století se díky žízni po senzaci stal novodobý mýtus. Není bez zajímavosti, že Mannisova smyšlenka v sobě nesla poselství o hrůzách holokaustu – vymyšlená přeživší Židovka uzavřela do skříňky zlé zjevení, čímž měl příběh údajně připomínat utrpení 20. století. I když šlo o podvrh, fenomén dybuka se tím znovu dostal do popředí zájmu.

Mezi skutečností a legendou leží tenká hranice.. Příběhy o posedlých duších fascinují i v 21. století, byť samotná víra v dybuky už v běžném životě ortodoxních Židů upadla. Dnes k žádným veřejným exorcismům skoro nedochází.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Dybbuk

https://www.oheladom.cz/2019/puvodni-clanky/posedle-zeny-v-zidovske-tradici-dybbuk/

https://www.atlasobscura.com/articles/dybbuk-demon-of-jewish-folklore

https://ejmmm2007.blogspot.com/2007/04/exorcism-iii-battling-dybbuks-and-dead.html

https://www.idnes.cz/xman/styl/dybbuk-skrinka-dabel-kabala-holokaust-podvrh.A250526_141854_xman-styl_fro