Článek
Srdce mu bušilo tak hlasitě, až se bál, že ho uslyší stráže dole. Několik metrů pod ním číhala smrt – kdyby je objevili, čekal by je krutý trest. Ale tady nahoře, v improvizované skrýši mezi „zdmi“ z naskládaných šatů, už na něj čekal tichý hlas a pár laskavých očí. Okolo se rozkládal vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau, největší nacistická továrna na smrt. V téhle malé komoře z kradených šatů však na krátkou chvíli existovali jen oni dva.
Tou mladou ženou v koutě byla Helena Spitzerová, přezdívaná Zippi, pětadvacetiletá slovenská Židovka. Chlapec, který za ní šplhal, se jmenoval David Wiśnia, osmnáctiletý polský Žid. Oba přišli do Osvětimi každý odjinud a za tragicky odlišných okolností, ale nyní sdíleli stejný osud vězňů označených čísly na předloktí.
Helena, talentovaná grafička z Bratislavy, díky svým dovednostem a znalosti němčiny získala práci v táborové kanceláři a překvapivě i jisté výsady – svou pozici se dokonce pokoušela využívat k tajnému pomáhání ostatním vězňům. David býval nadaným zpěvákem z Varšavy.
Když esesáci objevili jeho krásný hlas, povýšili ho z posunu mrtvých těl do Sauny (jak se přezdívalo dezinfekční stanici v táboře), kde měl dezinfikovat šaty nových vězňů – a také zpívat pro pobavení stráží. Díky těmto užitečným schopnostem nebyli Helena s Davidem unaveni k smrti při nejtěžších pracích; místo toho sloužili nacistům v relativním závětří. Právě to jim nakonec umožnilo se potkat.
Potkali se zřejmě někdy počátkem roku 1943 v Sauně, kde se čistily uniformy. Zpočátku na sebe jen pokradmu pohlédli, nenápadně se míjeli – on se snažil zlehka otřít rukávem o ten její a ona ho přitom sotva slyšitelně pozdravila. Tak začalo nepravděpodobné dvoření uprostřed pekla.
Postupně si našli způsob, jak spolu komunikovat: krátké vzkazy si předávali po kurýrech z řad spoluvězňů. Každé slovo muselo projít táborem po tajných stezkách, zapsané roztřesenou tužkou na kousek papíru, a každý takový lístek mohl znamenat rozsudek smrti, kdyby jej objevila ostraha. Přesto si je posílali dál. Za ostnatým drátem, v prostředí každodenního zoufalství, tak vzklíčila láska.
V únoru 1944 se odvážili prvního skutečného setkání tváří v tvář. Helena objevila v areálu relativně bezpečné zákoutí: pod střechou nového skladiště s cynickou přezdívkou Kanada vytvořila z navršených balíků oblečení malou skrýš – dokonce tam narychlo zbudovala provizorní plošinu, na kterou se dalo vyšplhat po žebříku smotaném z bund, kabátů a kalhot.
Právě sem, vysoko nad zem, po setmění spolu vyšplhali. Na několik desítek minut jim ostatní vězni hlídali okolí, za tu službu zaplaceni krajíci chleba či přebytečnými kusy šatů. V té improvizované „místnosti“ obložené látkou si mladý muž a mladá žena poprvé po mnoha měsících připadali jako lidé.
Šeptem si vyprávěli své příběhy, vyměňovali si opatrné dotyky a polibky. Zjistili, že oba milují hudbu – David byl už před válkou dětskou pěveckou hvězdou a Helena hrávala na mandolínu v orchestru v Bratislavě. Aby ztišili rozechvění a utišili strach, který jim svíral hrdla, potichoučku si tam nahoře zazpívali.
Helena Davida naučila maďarskou píseň, kterou si pamatovala ze svého dětství – skladbu s názvem Večerní svit měsíce. Byla to nesmírně křehká chvíle radosti uprostřed moře hrůzy. Kolik lásky mohlo přežít na takovém místě, kde každý den umíraly tisíce lidí? Téměř žádná… a přece právě tady zahořel cit, který těm dvěma dodával sílu dál žít.
Po těch pár riskantních schůzkách přišly kruté měsíce plné nejistoty. V táboře probíhaly selekce a odjezdy transportů na smrt. Helena díky své práci v kanceláři získala přístup k informacím – a dělala vše, co mohla, aby svého tajného milého ochránila. Netušil to, ale z pozadí bděla nad jeho životem. Domluvili si také odvážný plán: pokud přežijí, najdou se po válce v polské Varšavě.
Byla to bláhová naděje, ale naděje jediná. Koncem ledna 1945 však Auschwitz osvobodila Rudá armáda a předcházející evakuace tábora milence ve zmatku od sebe odtrhla. Osvobození přivítali každý jinde. Oba holocaust přežili – ale pak se dlouhých 72 let vůbec neviděli.
Osud po válce
Zatímco fronta pohlcovala trosky Třetí říše, David dostal osudovou šanci. Osvětim opustil už v prosinci 1944, kdy ho nacisté odvezli do koncentračního tábora Dachau. Odtud byl začátkem roku 1945 hnán na tzv. pochod smrti, během nějž se mu podařilo uprchnout.
Skrýval se v opuštěné stodole, sám a vyhladovělý – dokud ho neobjevili američtí vojáci z 101. výsadkové divize. Místo toho, aby ho zastřelili jako zběhlého vězně, vzali mladíka pod svá křídla. David rozuměl anglicky, německy i polsky, a tak se stal jejich tlumočníkem.
Doslova se tak proměnil z pronásledovaného vězně ve vojáka, který nyní vyslýchal nacisty. Po válce s nimi odcestoval do Ameriky – Varšavu, kde měl čekat na Helenu, už nikdy nespatřil. Helena totiž na dohodnuté místo ve Varšavě skutečně přišla a marně tam na Davida čekala. Když pochopila, že nepřijde, vrátila se zklamaná do rodné Bratislavy.
Helena patřila k několika málo vězňům, kteří odcházeli z Osvětimi až jako jedni z posledních. Nacisté ji na sklonku války převáželi z tábora do tábora – z Auschwitz do Ravensbrücku, pak do Malchowa. Nakonec byla i ona hnána na pochod smrti.
Uprostřed něj prokázala svou vynalézavost a odhodlání přežít: odpárala ze svého vězeňského mundúru označení a smíchala se mezi civilisty. Díky této lsti utekla jisté smrti. Po válce se Heleně podařilo najít nové poslání – nějaký čas pomáhala v poválečném táboře pro uprchlíky ve Feldafingu v Německu.
Tam se seznámila se svým budoucím manželem, po jehož boku se nakonec odstěhovala do Spojených států. David mezitím začal nový život v Americe: usadil se v Pensylvánii, oženil se, vychoval čtyři děti a stal se kantorem v židovské obci. Snažil se žít obyčejný rodinný život daleko od stínů Osvětimi. Přesto ho nikdy nepřestalo pronásledovat jediné palčivé mystérium: Jak to, že právě on přežil, když tolik jiných zahynulo?
Ani Helena nezapomněla – nemohla zapomenout – na mladíka, kterého milovala v táboře. Ale léta plynula. Desítky let o sobě vůbec nevěděli. Teprve mnoho let po válce prozradil jednomu z nich známý spoluvězeň, kde ten druhý je.
David se dozvěděl, že Helena žije v New Yorku. Kdysi, ještě během 70. či 80. let, se dokonce pokusili zorganizovat setkání – David neváhal a přijel za ní do Manhattanu, jenže Helena tehdy na domluvenou schůzku nepřišla. Možná neměla odvahu otevřít staré rány; možná nechtěla narušit svůj nový život po boku manžela.
A tak si ještě dlouho nesdělili vůbec nic. Oba v sobě nosili vzpomínky na milostný příběh z lágru, o kterém nemluvili. David se o svých zážitcích z holocaustu dělil aspoň s veřejností – často vystupoval a vyprávěl, co prožil. Helena naproti tomu svou zkušenost svěřovala jen několika historikům, nikdy ne širšímu publiku. Jejich společný příběh jakoby zůstal zamčený kdesi hluboko v minulosti. Ale nezmizel.
Trvalo více než sedm desetiletí, než se historie uzavřela. V srpnu 2016, po 72 letech od jejich rozloučení, se Helena a David konečně znovu setkali. Helenin manžel už byl po smrti a ona jako čtyřiadevadesátiletá dáma trávila své dny upoutaná v bytě na Manhattanu.
Když David vešel do dveří, na okamžik jako by se vrátil čas. Stáli proti sobě dva křehcí staří lidé, jejichž tváře nesly stopy téměř stoletého života. Ale v očích – v očích měli stále něco povědomého. Ještě téhož dne je David představil svým vnoučatům, jako by doháněl ztracený čas. Potom zůstali chvíli o samotě. David sebral odvahu a položil otázku, která ho trápila celý život: „Jak to, že jsem tenkrát přežil?“
Helen se na něj mlčky podívala a mírně přikývla, jako by nastal čas odhalit dávné tajemství. „Pětkrát jsem tě zachránila,“ zašeptala nakonec. Vysvětlila, že díky své práci v kanceláři tábora měla přístup k transportním seznamům a dokumentům – a několikrát záměrně vymazala Davidovo jméno ze seznamu těch, kteří měli jít na smrt.
Až po sedmdesáti letech se David dozvěděl, že po celou tu dobu vděčil za svůj život právě jí. Dojatě ji vzal za ruku. Oba dva staří lidé plakali potichu a beze slov – co také říct na takový dar?
Nakonec Helen Davida požádala o poslední drobnost: Chtěla, aby jí zazpíval tu jejich starou píseň. Tu maďarskou melodii o večerním měsíčním svitu, kterou ho kdysi v Osvětimi naučila. David kývl. Zhluboka se nadechl a začal tiše zpívat. Jeho hlas byl unavený věkem, ale stále rozeznatelný.
Slova maďarské písně plynula prosluněným manhattanským odpolednem a Helen zavřela oči. Jako by se oba znovu přenesli do oné skrýše pod střechou skladiště – do času, kdy byli mladí, zubožení a zoufalí, a přece svým způsobem šťastní. Byl to jejich poslední společný okamžik. O necelé dva roky později Helena Spitzerová pokojně zemřela ve věku nedožitých sta let. David Wisnia odešel krátce po ní, roku 2021, bylo mu 94 let.
Zdroje:
https://www.washingtonpost.com/books/2024/01/27/lovers-auschwitz-blankfeld-book-review/
https://time.com/6588810/lovers-in-auschwitz-book-holocaust-history/
https://blogs.timesofisrael.com/love-story-amid-the-horrors-of-auschwitz-and-reunion-72-years-later/
https://en.wikipedia.org/wiki/Helen_Spitzer_Tichauer
