Článek
Dne 21. ledna 1924 zemřel Vladimir Iljič Lenin v Gorkách u Moskvy. Bylo mu třiapadesát let. Poslední měsíce života už nebyl mužem, který dokázal řídit porady, diktovat rozkazy a tlačit své lidi do dalšího boje. Měl za sebou sérii mrtvic, ztrátu řeči i dlouhé období izolace mimo Moskvu.
Jeho tělo převezli do hlavního města. Lidé stáli ve frontách, aby ho viděli. Brzy se z něj stal předmět státního kultu. Ležel v mauzoleu na Rudém náměstí, zatímco města, ulice a školy dostávaly jeho jméno. Jenže v lednu 1924 po Leninovi nezůstal jen obraz vůdce revoluce.
Zůstal stát, který už uměl zavírat noviny, rušit volby, zakazovat strany, brát rukojmí, střílet lidi bez soudu a nebo je posílat do pracovních táborů. Stalin později ten systém ještě rozšířil.
Revoluce
Bolševici převzali moc v Petrohradě v listopadu 1917. Sami tomu říkali revoluce. Mnozí historici mluví přesněji o převratu. Vojenský revoluční výbor ovládaný bolševiky obsadil klíčová místa v hlavním městě a svrhl Prozatímní vládu. Lenin a jeho strana slibovali moc sovětům, půdu rolníkům a konec války. Současně ale věděli, že v celé zemi nemají většinu.
To se ukázalo ve volbách do Ústavodárného shromáždění. Byly to první velké demokratické volby po pádu carského režimu. Hlasovaly miliony lidí. Socialisté-revolucionáři získali nejvíc hlasů. Bolševici skončili druzí. Shromáždění se sešlo v lednu 1918. Vydrželo jeden den.
Když odmítlo prostě potvrdit bolševickou moc, bylo rozehnáno. Tím skončila možnost, že by se nový stát řídil výsledkem voleb. Od té chvíle platilo jiné pravidlo: moc má ten, kdo drží ozbrojené oddíly, úřady a tiskárny. Bolševici se už nemuseli ptát voličů o svolení.
Už v prosinci 1917 vznikla Čeka. Oficiálně mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. Vedl ji Felix Dzeržinskij. Na začátku působila jako provizorní orgán nového režimu. Jenže rychle dostala pravomoci, které z ní udělaly hlavní nástroj strachu. Zatýkala, vyšetřovala, držela vězně a brzy také popravovala bez běžného soudu.
Nepřítel nemusel být člověk, kterého někdo chytil při ozbrojeném útoku. Stačilo, že patřil ke špatné skupině, měl špatný původ, vlastnil majetek, mluvil proti bolševikům nebo byl označen za „kontrarevolucionáře“. Když se režim cítil ohrožený, neřešil jen konkrétní viníky. Bral celé skupiny obyvatel jako podezřelé předem. Tady se rodil princip, který se později vracel znovu a znovu: nejdřív se určí nepřátelská skupina a pak se v ní hledají lidé k potrestání.
Srpen 1918
V létě 1918 se země propadala do občanské války. Města hladověla, venkov nechtěl odevzdávat obilí, proti bolševikům stály bílé armády, leví socialisté-revolucionáři i rolnická povstání. Lenin na to neodpovídal jen vojenskými příkazy. Odpovídal strachem.
Dne 11. srpna 1918 poslal telegram komunistům do Penzy. Šlo o oblast, kde se rolníci bouřili proti rekvizicím obilí. Lenin v telegramu žádal, aby bylo povstání nemilosrdně potlačeno. Nepsal obecně.
Chtěl veřejně pověsit nejméně sto „známých kulaků, boháčů a pijavic“. Chtěl zveřejnit jejich jména, zabavit jim obilí a vzít rukojmí. Dodal, že to má být provedeno tak, aby lidé na stovky verst kolem viděli, třásli se a věděli, co je čeká. Na konci připsal, že mají najít tvrdší lidi.
Dne 30. srpna 1918 byl Lenin postřelen po projevu v moskevské továrně Michelson. Z útoku byla obviněna Fanny Kaplanová, členka socialistů-revolucionářů. Téhož dne byl v Petrohradě zabit šéf tamní Čeky Mojsej Urickij. Bolševické vedení použilo atentáty jako důvod k otevřenému vyhlášení Rudého teroru.
Dne 5. září 1918 přijala Rada lidových komisařů dekret O rudém teroru. Čeka měla izolovat třídní nepřátele v koncentračních táborech a střílet osoby zapojené do bělogvardějských organizací, spiknutí a vzpour. V praxi to šlo dál než proti ozbrojeným spiklencům. Zatýkali se rukojmí. Střílelo se podle seznamů. Lidé mizeli v budovách Čeky, věznicích a sklepech.
Přesná čísla se počítají těžko. Občanská válka, hlad, místní masakry, popravy různých jednotek a rozpad evidence se navzájem překrývají. U samotných poprav v rámci Rudého teroru se v seriózní literatuře objevují desítky tisíc obětí. Časté odhady se pohybují kolem 50 000 až 140 000 popravených, některé jdou výš. K tomu se přidávají další mrtví ve věznicích, táborech, při potlačování povstání, rekvizicích a hladomorech.
Bolševický stát potřeboval nakrmit města a armádu. Na venkov posílal ozbrojené oddíly pro obilí. Politika válečného komunismu znamenala znárodňování, zákaz soukromého obchodu a nucené rekvizice potravin.
Rolníci vypěstovali obilí a pak přišli lidé se zbraněmi, aby ho odvezli. Když se bránili, byli označeni za kulaky, spekulanty nebo nepřátele revoluce. Slovo „kulak“ se přitom nepoužívalo jen pro bohaté vesnické sedláky. V praxi se jím dal označit i člověk, který odmítal odevzdat poslední zásoby.
Venkov odpovídal odporem. Povstání v Tambovské gubernii patřilo k největším. Začalo jako odpor proti rekvizicím a přerostlo v rozsáhlou rolnickou válku proti bolševické moci. Stát proti němu poslal armádu i Čeku. Následovaly tábory pro rodiny povstalců a tvrdé tresty.
Kronštadt
V březnu 1921 se vzbouřili námořníci v Kronštadtu. Nebyli to carští důstojníci ani bílé oddíly. Byli to lidé z pevnosti a flotily, které bolševici dříve oslavovali jako oporu revoluce. Chtěli nové volby, svobodu slova pro socialisty a anarchisty, propuštění politických vězňů a konec zvláštních výsad komunistické strany.
Místo dohody přišel útok. Rudá armáda postupovala přes zamrzlý Finský záliv. Vzbouřenci byli poraženi, část uprchla do Finska, další skončili ve vězení nebo před popravčí četou.
Kronštadt byl pro mnoho levicových kritiků bolševismu zlom. Ukázal, že režim už nestřílí jen po starých odpůrcích, šlechtě, buržoazii nebo bělogvardějcích. Umí střílet i po lidech, kteří sami věřili v revoluci, ale nechtěli diktaturu jedné strany.
Rok 1921 přinesl hladomor. Sucho a následky války se spojily s rozvratem země a politikou nucených rekvizic. V některých oblastech lidé jedli trávu, kůru, náhražky a v krajních případech docházelo i ke kanibalismu. Miliony lidí trpěly hladem. Pomáhala i zahraniční pomoc, včetně Americké pomocné správy Herberta Hoovera.
Lenin nakonec ustoupil od válečného komunismu a v březnu 1921 vyhlásil Novou ekonomickou politiku. Rolníci už neměli odevzdávat všechno podle rekvizičních oddílů, ale platit daň v naturáliích. Soukromý obchod se částečně vrátil. Nebyl to návrat svobody. Byl to ústup, protože země byla vyčerpaná a režim stál před hrozbou vzpoury. Politická moc zůstala v rukou jedné strany.
Když Lenin zemřel, sovětský stát už měl několik základních rysů, které později Stalin použil ve větším měřítku. Jednu vládnoucí stranu. Tajnou policii. Pracovní tábory. A násilí jako běžný nástroj politiky.
Lenin zemřel 21. ledna 1924. Systém, který pomohl vytvořit, žil dál. Po Leninově smrti jeho vdova Naděžda Krupská nechtěla kult mrtvého vůdce. Tělo ale neskončilo v obyčejném hrobě. Nakonec bylo nabalzamováno a vystaveno v mauzoleu. A miliony lidí v Sovětském svazu i mimo něj se s jeho následky setkávaly ještě dlouho po tom, co jeho tělo leželo za sklem v Moskvě.
Zdroje:
https://www.britannica.com/biography/Vladimir-Lenin
https://www.britannica.com/place/Soviet-Union/Lenin-and-the-Bolsheviks
https://www.loc.gov/exhibits/archives/trans-ad2kulak.html
https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1918/aug/11c.htm
https://soviethistory.msu.edu/1917/state-security/state-security-texts/the-all-russian-extraordinary-commission-for-struggle-with-counter-revolution/
https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/en/document/crimes-and-mass-violence-russian-civil-wars-1918-1921.html
https://www.britannica.com/event/Kronshtadt-Rebellion
https://www.britannica.com/money/War-Communism
