Článek
Karel Lamač se narodil 27. ledna 1897 v pražských Košířích jako Karel Veliký František Lamač. Byl jediným synem Karla Lamače staršího, příležitostného operního tenoristy a pozdějšího lékárníka, a Františky Lamačové, rozené Prusíkové. Otec ho vedl k farmacii, mladého Karla ale mnohem víc přitahovalo umění. Už za studií dirigoval Košířskou filharmonii, vystupoval jako salonní kouzelník a hrál v ochotnickém divadle.
Osudová byla stáž v německých Drážďanech, kam ho otec poslal získat praxi do lékárny. Lamač se tam seznámil s firmou Ernemann, výrobcem filmových kamer, a propadl kouzlu pohyblivých obrázků na celý zbytek života. Technika ho fascinovala stejně silně jako divadlo. Ve filmu pak spojil obě své posedlosti: obraz a příběh.
Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě, mimo jiné na frontě v nižších velitelských funkcích. Právě tehdy získal zkušenost s filmováním ve válečných podmínkách, která ho definitivně přivedla k filmu jako profesi. Po válce se stal technickým ředitelem laboratoří společnosti Excelsiorfilm a od roku 1919 se prosazoval i tvůrčím způsobem, nejprve jako herec v rolích elegantních milovníků, díky nimž se rychle stal oblíbencem ženského publika.
V roce 1922 natočil svůj první dochovaný samostatný režijní projekt, komedii Drvoštěp. Podílel se na námětu a scénáři, ztvárnil hlavní roli bankéře Karla Svansena a film také režíroval. Už tehdy bylo zřejmé, že nechce být jen jednou součástí štábu. Chtěl film vytvořit od prvního nápadu až po poslední obraz. V roce 1921 navíc vydal příručku Jak se píše filmové libreto, jednu z prvních českých publikací věnovaných filmové tvorbě a scenáři.
Karel Lamač poznal Anny Ondrákovou na počátku dvacátých let ve Švandově divadle, kde tehdy ještě jako začínající herečka působila a kde on sám pracoval jako mladý, ambiciózní režisér. Jiskra mezi nimi přeskočila okamžitě – nejen ta citová, ale i umělecká.
Právě Lamač v Ondrákové rozpoznal mimořádný komediální talent a otevřel jí dveře do filmových ateliérů. Když se o jejím herectví a vztahu s Lamačem dozvěděla její rodina, došlo k roztržce a Anny od rodičů dokonce sklidila výprask – herecké povolání totiž v tehdejší poválečné společnosti nepožívalo valné vážnosti.
Milostný vztah mezi nimi vydržel celých deset let, po jejich boku vznikala i řada společných filmů a nakonec i produkční společnost Ondra-Lamač-Film. Ondráková ale toužila po víc než po roli milenky – chtěla rodinu a opakovaně na Lamače tlačila, aby se vzali. Lamač se ale vázat nechtěl, a navíc jí byl i nevěrný.
Proto se s ním nakonec sama rozešla. V roce 1930 se v Berlíně, kam přijela na promítání jednoho ze svých filmů, seznámila s německým boxerem Maxem Schmelingem – tehdy pětadvacetiletým mistrem světa v těžké váze. Byli nepřehlédnutelným párem: statný, 185 centimetrů vysoký tmavovlasý muž a drobná blondýnka, která vedle něj cupitala jako panenka. Šestého července 1933 se za něj úředně provdala, církevní obřad následoval o dva týdny později.
Navzdory rozchodu s Lamačem jejich profesní spolupráce nadále pokračovala – natočili spolu ještě řadu filmů i ve třicátých letech, mimo jiné Polskou krev (1934), Knock-out (1935) nebo Důvod k rozvodu (1937), a jejich vzájemné přátelství vydrželo doslova až do Lamačovy smrti.
Lamač se přitom nikdy nechoval jako typický záletník ve stylu svých hereckých kolegů Huga Haase nebo Oldřicha Nového, kteří měli pověst velkých svůdníků. Byl spíš okouzlujícím, vtipným gentlemanem – štíhlý, s pronikavým pohledem, o ženskou pozornost neměl nouzi, aniž by se o ni musel nějak zvlášť snažit.
Bylo veřejným tajemstvím, že řada hereček, které obsazoval do svých filmů, patřila zároveň k jeho milenkám – kromě Ondrákové to byly mimo jiné Lída Baarová (kterou obsadil do Lelíčka ve službách Sherlocka Holmese), Adina Mandlová (Ducháček to zařídí), Hana Vítová i Helena Bušová (Milování zakázáno) nebo Věra Ferbasová.
Sama Lída Baarová o něm později prohlásila výmluvnou větu, která dodnes patří k nejcitovanějším historkám prvorepublikového filmu: „Každý muž, jenž se zamiloval do některé české herečky, stejně dříve nebo později zjistil, že už je přinejmenším druhý. První byl vždycky Lamač.“
Ve třicátých letech Lamač natáčel mezi Německem, Rakouskem, Francií a Československem. Spolupracoval také s Vlastou Burianem a jako herec se výrazně zapsal rolí roztržitého docenta Bulfínka v komedii Na tý louce zelený z roku 1936. Vedle lidových komedií ale točil také psychologická dramata, adaptace divadelních her a sociálně laděné snímky. Patřil k filmařům, kteří dokázali pracovat v různých žánrech i zemích, aniž by ztratili vlastní rukopis.
S nástupem nacistů se jeho práce v Německu stávala stále obtížnější. Z Německa se stáhl už v roce 1938 a po okupaci Československa v březnu 1939 odešel z vlasti. Spolu s nerozlučným přítelem a spolupracovníkem Ottou Hellerem zamířil nejprve do Nizozemska, kde natočil film De Spooktrein, u nás známý jako Půlnoční vlak. Poté pokračovali přes Francii do Velké Británie.
Ještě v listopadu 1939 se Lamač a Heller dobrovolně přihlásili do československé zahraniční armády. Lamač sloužil ve Velké Británii nejprve u Royal Air Force, kde zůstal do roku 1941, poté až do roku 1946 u československého pozemního vojska. Kamera mu ale zůstala v ruce i během války. Natáčel dokumentární záběry bojů, každodenního života vojáků v exilu i návratu československých letců do Prahy v roce 1945.
Během britského exilu dokončil také tři hrané protinacistické filmy: Švejk bourá Německo z roku 1943, Setkání ve tmě z téhož roku a Stalo se jedné neděle z roku 1944. Vznikaly v prostředí československého exilu a měly jasný cíl: ukázat okupovanou Evropu, nacistickou brutalitu i odhodlání lidí, kteří se rozhodli bojovat. Lamač tak během války spojil film se službou vlasti doslova.
Po skončení druhé světové války se vrátil do Prahy. Jeho návrat ale nebyl trvalý. Brzy znovu odcestoval a následující roky žil a pracoval střídavě ve Francii, Spojených státech a Německu. Nešlo jen o režii. Věnoval se také technickým inovacím v oblasti filmu, barevného obrazu a objektivů. Navazoval tím na své starší pokusy o zdokonalení filmové techniky, které ho zaměstnávaly už před válkou.
Ve Francii natočil filmy La colère des dieux a Une nuit à Tabarin. V roce 1951 se vrátil do Německa, kde režíroval svůj poslední snímek Die Diebin von Bagdad, česky Zlodějka z Bagdádu. Filmová práce pro něj zůstala důležitá až do posledních měsíců života. Neuměl se zastavit, protože bez natáčení jako by přestával být sám sebou.
Karel Lamač zemřel 2. srpna 1952 v Hamburku ve věku pětapadesáti let. Dlouhodobě trpěl vážnými zdravotními potížemi spojenými především s nemocí ledvin. Pohřben byl na hamburském hřbitově Ohlsdorf. Jeho hrob byl později zrušen, protože se nenašel nikdo, kdo by prodloužil nájem hrobového místa.
Je v tom zvláštní ironie. Muž, jehož filmový osud podle výroku Jana Wericha z roku 1927 „nápadně kryl s osudy celé české filmové industrie“, dnes nemá vlastní dochovaný hrob.
Za svou kariéru se Karel Lamač podílel přibližně na 260 filmech. Více než stovku režíroval, v desítkách hrál, psal scénáře, náměty, pracoval s technikou, kamerou i produkcí. Byl jedním z prvních československých filmařů, kterým se podařilo prosadit v zahraničí, a jeho práce patří k základním kamenům, na nichž vyrostla domácí filmová tradice.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/karel-lamac
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/37847/karel-lamac
https://nfa.cz/dokumenty-ke-stazeni/badatelske-pomucky/pozustalosti/lamac_karel.pdf
https://www.ceskatelevize.cz/porady/41452-slavko-nedej-se/
https://www.ceskatelevize.cz/tv-program/70%20let%20od%20konce%202.%20sv%C4%9Btov%C3%A9%20v%C3%A1lky/?stranka=12
https://www.lidovky.cz/orientace/karel-lamac-film-valky-bojiste.A250202_171808_ln-orientace_lsva
https://www.csfd.cz/tvurce/3222-karel-lamac/biografie/
https://www.vlasta.cz/celebrity/karel-lamac-mlady-filmy-anny-ondrakova/
https://www.lifee.cz/pikantni-konicek-karla-lamace-u-mladych-herecek-chtel-byt-vzdy-ten-prvni-lida-baarova-nebyla-vyjimkou-b5d52
