Článek
Olga Šplíchalová se narodila 11. července 1933 v Praze na Žižkově. Vyrůstala v prostředí obyčejných živnostníků a dělníků, které se velmi lišilo od světa, z něhož pocházel její budoucí manžel.
Když jí bylo šest let, rodiče se rozešli. Dětství pak prožila především s matkou a sourozenci. Navštěvovala také Milíčův dům, zařízení pro mimoškolní výchovu dětí z chudších poměrů, které založil Přemysl Pitter.
Vyučila se v Baťově továrně a pracovala v obuvnických provozovnách. Později vystřídala další zaměstnání, mimo jiné práci účetní. Měla ráda divadlo, četbu, hudbu a ochotnické herectví, ale nepřicházela z intelektuálního prostředí, které bylo pro rodinu Havlových samozřejmostí.
S Václavem Havlem se znala od první poloviny padesátých let. Vzali se v roce 1964. Jejich spojení od začátku působilo jako setkání dvou odlišných světů. Havel byl synem stavebníka Václava Maria Havla a pocházel z prominentní pražské rodiny. Olga byla žižkovská dívka s praktickým pohledem na život, bez akademického vzdělání, ale s mimořádně pevnou povahou.
Od roku 1961 pracovala jako uvaděčka v Divadle Na zábradlí. Právě tam se Havel prosazoval jako dramatik a dramaturg. Olga nebyla jen jeho manželkou. Byla první čtenářkou jeho textů, přímou kritičkou i člověkem, který dokázal jeho komplikované úvahy vrátit zpátky na zem.
V roce 1967 si manželé koupili chalupu na Hrádečku v Podkrkonoší. Z místa určeného původně hlavně k odpočinku se po roce 1968 stalo jedno z důležitých center disidentského života.
Když po roce 1968 zmizela svoboda
Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 obrátila jejich životy naruby. Václav Havel dostal zákaz publikovat, jeho hry zmizely z českých jevišť a Státní bezpečnost začala sledovat oba manžele.
Od ledna 1969 se Olga i Václav Havel ocitli pod stálým dohledem StB. Výslechy, domovní prohlídky, sledování a zadržování se postupně staly součástí jejich života. Olga přitom nehrála roli pasivní manželky známého disidenta. Sama organizovala setkání, šířila rukopisy, pomáhala s vydáváním samizdatu a udržovala kontakty s lidmi z domácího i zahraničního prostředí.
Chartu 77 podepsala v roce 1982, ale do disidentských aktivit byla zapojená dávno předtím. Její práce nebyla tak viditelná jako Havlovy eseje, veřejná prohlášení nebo soudní procesy. Bez lidí, jako byla ona, by ale český disent nemohl fungovat.
Václav Havel byl zatčen 29. května 1979 a později odsouzen za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Ve vězení zůstal až do února 1983, kdy mu byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen.
Doma zůstala Olga. Společně se švagrem Ivanem Havlem převzala odpovědnost za samizdatovou Edici Expedice, s níž byla spojena už od sedmdesátých let. Organizovala opisování, rozmnožování a šíření zakázaných textů. V době, kdy režim považoval svobodné vydávání knih za nepřátelskou činnost, šlo o riziko, které mohlo skončit vězením.
Olga chránila manželovy rukopisy, přijímala zahraniční návštěvy a pomáhala udržovat spojení mezi lidmi, kteří byli režimem rozptýleni, umlčeni nebo zavřeni. V samizdatových knihách se objevovalo prosté sdělení: „Pro své přátele opsala Olga Havlová.“ Za touto větou byla každodenní práce, odvaha i vědomí, že každý opis může skončit domovní prohlídkou.
Na konci roku 1980 ji Státní bezpečnost na osmačtyřicet hodin zadržela kvůli údajnému výtržnictví. Šlo o jeden z mnoha způsobů, jak režim izoloval, zastrašoval a vyčerpával nepohodlné občany.
Deset let vězení za zakázané knihy
Ještě vážnější bylo trestní stíhání, které proti ní režim zahájil v roce 1981. StB tehdy rozjela rozsáhlou akci proti lidem kolem socioložky Jiřiny Šiklové, kteří zajišťovali převoz zakázané literatury do Československa a zároveň vyváželi samizdatové texty do zahraničí.
Případ se někdy označuje jako akce Karavan nebo případ francouzského kamionu. Ve vyšetřování figurovali Jiřina Šiklová, Ivan Havel, Jiří Hájek, Olga Havlová a další lidé z disidentského prostředí. Někteří skončili ve vazbě, jiní byli stíháni na svobodě.
Olga Havlová byla obviněna z podvracení republiky. Podle tehdejšího trestního zákona jí hrozilo až deset let vězení. V době, kdy už za mřížemi seděli Václav Havel, Petr Uhl, Jiří Dienstbier nebo Václav Benda, nebyla hrozba dalšího politického procesu nijak abstraktní.
Trestní stíhání proti Olze Havlové se vleklo až do pádu komunistického režimu a bylo zrušeno až po listopadu 1989. Roky tak žila s vědomím, že může skončit ve vězení za knihy a texty, které režim odmítal pustit mezi lidi.
Ani v nejtěžších letech Olga Havlová nepřijala roli člověka, který má jen čekat na další výslech nebo zatčení. Spolu s přáteli založila recesistické společenství Hrobka, neboli Svépomocnou lidovou knihovnu.
Nebyl to jen kroužek pro zábavu. Hrobka představovala způsob, jak udržet lidskost, humor a kulturní život v době normalizace. Její členové pořádali kostýmované večery, zahradní slavnosti, masopusty, živé obrazy a další akce, které se vymykaly šedi oficiální kultury. Václav Havel Hrobku popsal jako „veselé společenství manželek zavřených disidentů, těch, co zůstali na svobodě, a jejich přátel“.
Olga se stala jednou z hlavních organizátorek. Zúročila zkušenosti z ochotnického divadla, smysl pro nadsázku i schopnost shromáždit kolem sebe lidi. Hrobka byla formou sebeobrany. Režim mohl lidem odposlouchávat telefony a prohledávat byty, ale nedokázal jim jednoduše vzít schopnost udělat si z beznaděje černý humor.
Na otázku, jak podobný tlak zvládá, Olga později říkala, že člověk nesmí propadnout sebelítosti. Připomínala si, že existují lidé, kteří nesou ještě těžší úděl, například řeholní sestry pečující o těžce postižené děti.
Sto čtyřiačtyřicet Dopisů Olze
Mezi lety 1979 a 1983 napsal Václav Havel Olze z vězení celkem 165 dopisů. Kniha Dopisy Olze, kterou v roce 1983 připravil editor Jan Lopatka pro samizdatovou Edici Expedice, obsahovala výbor 144 dopisů, především z období od června 1979 do září 1982.
Nejde o běžnou milostnou korespondenci. Dopisy jsou plné filozofických úvah o odpovědnosti, svobodě, identitě, víře, strachu a lidské důstojnosti. Některé byly adresovány přímo Olze, jiné zároveň mířily i k okruhu Havlových přátel, kteří mu pomáhali zůstat myšlenkově aktivní.
Právě proto v nich čtenář nenajde tolik intimních pasáží, kolik by čekal podle názvu. Olga je v nich ale přítomná pořád. Jako člověk, který dopisy přijímá, uchovává, předává dál a zároveň venku žije život, jenž byl stejně nebezpečný jako vězeňská existence jejího muže.
Dopisy Olze se staly jedním z nejdůležitějších děl české literatury druhé poloviny dvacátého století. Olga však nebyla jen jejich adresátkou. Byla jejich tichou, ale zásadní spoluautorkou v tom nejširším smyslu: bez její podpory, práce a odvahy by podobná kniha sotva mohla vzniknout.
Po sametové revoluci se Olga Havlová stala první dámou Československa a později samostatné České republiky. Politický lesk Pražského hradu ji ale nezajímal tolik jako lidé, kterým se předtím nikdo nevěnoval.
V dubnu 1990 založila Výbor dobré vůle. Organizace navázala na humanitární tradici disentu a začala pomáhat lidem se zdravotním postižením, opuštěným, diskriminovaným i lidem v sociální nouzi.
V roce 1992 se Výbor dobré vůle transformoval v Nadaci Olgy Havlové. Dnes pokračuje pod názvem Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Pomáhá lidem se zdravotním znevýhodněním žít důstojněji a samostatněji.
Olga Havlová zemřela 27. ledna 1996 na rakovinu ve věku dvaašedesáti let. Je pohřbena v rodinné hrobce Havlových na Vinohradském hřbitově. V roce 1997 jí byl in memoriam propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za zásluhy o demokracii a lidská práva.
Zdroje:
https://www.vdv.cz/olga-havlova/
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/HAVLOV%C3%81_Olga_1933%E2%80%931996
https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/novinky/113/letters-to-olga-in-manuscripts
https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/kalendar/2539/vaclav-havel-dopisy-olze
https://www.pametnaroda.cz/cs/havel-ivan-milos-20180625-0
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/hutka-chce-rehabilitovat-vytrznici-olgu-havlovou-360243
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/soudy-rehabilituji-disidenty-olga-havlova-mezi-nimi-zatim-neni-370160
