Článek
Marlène Jobertová se narodila 4. listopadu 1940 v Alžíru, tehdy ještě součásti francouzské koloniální říše. Její otec Charles Jobert sloužil jako pilot u francouzského letectva a doma zavedl přísný vojenský režim. Matka Éliane Azulay měla židovské sefardské kořeny, ale vyrůstala už jako Francouzka v Alžírsku.
Rodina patřila k tzv. pieds-noirs – Francouzům usazeným po generace v severní Africe. Už od konce druhé světové války však v kolonii rostlo napětí mezi francouzskými osadníky a místními Araby. Marlène byla ještě malá, když v ulicích Alžíru propukaly první nepokoje. V roce 1951, tři roky před tím, než naplno vypukla alžírská válka za nezávislost, raději Jobertovi sbalili kufry a odpluli do Francie.
Malá Marlène na palubě lodi nechala kus dětství. Do Francie si vezla jen vzpomínky na žhavé slunce a vůni moře. Netušila, že za deset let postihne statisíce pieds-noirs stejný osud – útěk „s kufrem, nebo v rakvi“ – až kolonie získá samostatnost a Evropané budou z Alžírska prchat po statisících.
Ve Francii zakotvili Jobertovi ve městě Dijon, odkud pocházel otec. Malá Marlène se musela popasovat s novým světem: místo jasného afrického nebe zamračená obloha nad Burgundskem a místo multikulturního Alžíru homogenní francouzská společnost. Jako nejmladší ze tří sourozenců to neměla jednoduché. Otcova přísná výchova ji naučila disciplíně, ale připravila i bolestné zážitky.
„Dodnes ve mně zůstalo ponížení z výprasku, který mi otec uštědřil jako dospívající dívce,“ přiznala po letech. Fyzické tresty tehdy nebyly ničím výjimečným, ale v citlivé Marlène zanechaly hlubokou stopu. Možná i proto se jako dospělá stavěla proti jakémukoli bezpráví na bezbranných – křivdy a násilí v ní probouzely tichý vzdor.
Navzdory drilu doma nacházela malá Marlène útěchu v umění. Hodiny si kreslila a malovala, utíkala do světa vlastní fantazie. Chtěla se stát výtvarnicí nebo učitelkou kreslení. Po škole skutečně začala studovat výtvarné umění na střední uměleckoprůmyslové škole v Dijonu. Jenže pak do jejího života nečekaně vstoupilo divadlo.
Cesta na výsluní
Z malého amatérského jeviště v Dijonu vedla překvapivě rychlá cesta na prestižní dramatickou školu v Paříži. Marlène Jobertová byla přijata na pařížskou konzervatoř a odjela do hlavního města pilovat herectví. Aby se uživila, přivydělávala si všelijak – kreslila reklamní plakáty, stála modelem pro fotografy a dokonce dělala komparz ve filmu. Koncem 50. let se mihla v několika drobných roličkách v televizních seriálech, ale skutečný průlom byl teprve před ní.
V roce 1963 přišla první velká příležitost na divadle. Její učitel herectví, slavný zpěvák a herec Yves Montand, ji obsadil do hry Tisíc klaunů v pařížském Théâtre Montparnasse. Stála na scéně po boku zkušeného Montanda – a i když měla trému, kritika si všimla jejího přirozeného projevu a půvabu. Pihovatá tvář s velkýma zelenýma očima a ryšavými vlasy působila na jevišti svěže.
Montand, tehdy ženatý s Simone Signoret, se pokusil mladou herečku svést. Marlène odmítla – a hvězdný partner to neunesl. Začal ji při zkouškách šikanovat a pomlouval ji u ředitelů divadel. Nakonec prosadil, že s ní pařížská divadla neuzavřela další smlouvy.
Po čase se do Paříže vrátila a osud jí to vynahradil. Film si ji totiž našel sám. V roce 1966 přišel na konkurz režisér nové vlny Jean-Luc Godard a okouzlen její přirozeností jí svěřil jednu z hlavních rolí ve svém filmu Mužský rod, ženský rod.
Byla to trefa do černého – film o mladé pařížské generaci slavil úspěch a mladá Marlène se rázem stala vycházející hvězdou. Z drobné rusovlásky s pihami na nose se stala múza francouzského filmu konce 60. let.
Následovala vlna nabídek. Roku 1967 si zahrála s Jeanem-Paulem Belmondem zlodějskou komedii Zloděj z Paříže, o rok později zazářila v bláznivé veselohře Alexandre le Bienheureux. Její velký průlom však přišel roku 1969. Režisér René Clément ji obsadil do hlavní role psychothrilleru Cestující v dešti (Le Passager de la pluie) po boku amerického herce Charlese Bronsona.
Marlène zde ztvárnila ženu, která za bouřlivé deštivé noci zastřelí muže, jenž ji znásilnil – a musí nést děsivé následky. Ve filmu neváhala odhalit i své tělo, což bylo tehdy odvážné.
Během první poloviny 70. let točila jeden film za druhým. Diváci ji milovali pro její neokázalé, uvěřitelné hrdinky – ať už to byly křehké romantické postavy, nebo odvážné ženy v nesnázích. Zahrála si s takovými legendami, jako byl Orson Welles či Kirk Douglas. Spolupracovala s významnými režiséry – Mauricem Pialatem, Philippem de Brokou, Claudem Chabrolem či Claudem Lelouchem.
Dokonce si založila vlastní malou produkční společnost MJ a podílela se na výrobě některých svých filmů, například komedie Juliette a Juliette (1974) s Annie Girardotovou či hořké komedie Ne tak zlý (Pas si méchant que ça, 1975) s Gérardem Depardieu. Marlène Jobertová nebyla jen herečkou k pronajmutí; chtěla mít svůj osud ve vlastních rukou.
Jenže i na vrcholu kariéry ji pronásledovaly stíny z minulosti a tvrdé zkoušky osudu. V roce 1962, ještě jako studentka, prodělala těžkou autonehodu, která ji málem připravila o vše. Její vůz dostal smyk a narazil do lampy na ostrově Saint-Louis v Paříži – Marlène narazila tváří do čelního skla a odnesla si ošklivou tržnou ránu přes tvář. Dvanácticentimetrová jizva od úst po tvář jí vzala všechnu sebedůvěru.
Rok se stranila lidí a podstoupila několik operací, aby si obličej nechala spravit. Naštěstí skvělí chirurgové odvedli dobrou práci a jemná tvář neztratila své kouzlo – jizva nakonec téměř zmizela a Marlène mohla pokračovat ve snu být herečkou. Ale zkušenost jí připomněla, jak křehká je pozlátková sláva i krása. Naučila se nevěřit jí bezvýhradně – a možná i proto později neměla problém filmový svět opustit.
Koncem 70. let se o Jobertové psalo nejen kvůli rolím, ale i kvůli údajným románkům. Jako krásná a populární herečka přitahovala bulvární fámy. Krátce chodila s mladým režisérem Claudem Berrim, ale bulvár ji spojoval s mnohem slavnějšími muži. V roce 1974 začaly kolovat zvěsti, že milencem Marlène je sám francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing.
Rodina na prvním místě
Nedlouho poté, co média řešila falešné aféry, zažila Marlène Jobertová osudové setkání, které její život nasměrovalo úplně jinam. Psal se rok 1976 a Marlène byla na vrcholu slávy – právě tehdy se zamilovala do pohledného švédského zubaře Waltera Greena.
Když se poznali, prý vůbec netušil, jak slavná Marlène je. Možná právě to ji okouzlilo: Walter v ní viděl prostě ženu, ne hvězdu z plakátů. Intimní štěstí najednou nebylo jen iluzí. Jobertová se provdala a v roce 1980, ve svých bezmála čtyřiceti letech, přivedla na svět dvojčata – dcerky Evu a Joy.
Když se holčičky narodily, Marlène přerušila hereckou kariéru. Z filmu odešla na vrcholu – právě když patřila k nejobsazovanějším herečkám, zvolila raději rodinný život a mateřství.
V 80. letech se tak na plátně objevovala jen výjimečně. Manželé Greenovi se odstěhovali na venkov daleko od pařížského shonu. Marlène to nemrzelo – hektická léta slávy ji unavila a naplnění teď nacházela jinde. Později přiznala, že v roli vypravěčky a maminky našla větší smysl než v roli filmové hvězdy.
Z jedné z dcer Marlène Jobertové vyrostla později hvězda možná ještě zářivější, než byla ona sama. Eva Greenová, která se narodila jako jedno z dvojčat v roce 1980, zdědila po matce zelené pronikavé oči a herecký talent. Jenže Marlène zpočátku nechtěla o dceřině herecké kariéře ani slyšet.
Jenže Eva Greenová byla odhodlaná jít vlastní cestou. Maminku neposlechla a přes svou plachost se k herectví upnula. Když pak Marlène viděla Evu zářit na filmovém plátně, musela uznat, že se mýlila. Z introvertního děvčete se vyklubala charismatická herečka, kterou si vybral sám Bernardo Bertolucci pro skandální film Snílci. Eva v něm ve svých dvaceti letech sehrála odvážnou erotickou roli – něco, co si Marlène ve svých filmech 60. let ještě neuměla představit.
Svět pohádek
Když Marlène Jobertová odešla z filmového světa, neupadla v zapomnění. Naopak – zrodila se její druhá kariéra, ve které se našla snad ještě více než v herectví. Stala se spisovatelkou a vypravěčkou pohádek. Jak k tomu došlo? Sama říká, že „je to celé vina mých dcer!“. Když byly Eva a Joy malé, četla jim před spaním pohádky.
Jednou na prázdninách zapomněla sbalit knížku – a holčičky nechtěly jít spát bez pohádky. Marlène tedy z nouze začala improvizovat a vyprávěla vlastní příběh. Dcerky byly nadšené a druhý den chtěly pokračování. „Povzbuzovaly mě, a protože jsem v tom našla obrovské zalíbení a psaní mi umožňovalo trávit čas s nimi, pustila jsem se do toho,“ líčí své začátky. Když bylo holčičkám osm, vydala Jobertová první knižní příběh pro děti a začala novou kapitolu svého života.
Od 90. let napsala a namluvila desítky originálních dětských knih a audionahrávek. Vymýšlí pohádky plné fantazie, které zároveň nenásilně vzdělávají – ať už o vážných tématech, nebo třeba o klasické hudbě či cizích zemích.
Ve Francii se její dětské knížky staly bestsellerem – prodaly se jich statisíce výtisků a Marlène Jobertová se stala pojmem i pro generaci, která její filmy už ani nezná.
Zdroje:
https://fr.wikipedia.org/wiki/Marlène_Jobert
https://www.ladepeche.fr/article/2016/02/21/2281616-marlene-jobert-prefere-carriere-conteuse-celle-actrice.html
https://www.purepeople.com/people/marlene-jobert_p993
https://www.programme-tv.net/news/people/355581-ma-mere-trouvait-ca-terrible-marlene-jobert-evoque-un-detail-physique-qui-l-a-longtemps-complexee/
https://people.com/movies/eva-green-allegedly-sexually-harassed-by-harvey-weinstein/
https://www.leparisien.fr/culture-loisirs/marlene-jobert-conteuse-enchanteresse-j-ai-besoin-de-calme-et-de-paix-16-02-2021-8425090.php
https://www.franceinfo.fr/culture/cinema/video-marlene-jobert-publie-son-autobiographie-les-baisers-du-soleil_734837.html
