Martina Sáblíková má dnes 38! Jak se z vesnické holky stala trojnásobnou olympijskou vítězkou?

Příběh Martiny Sáblíkové je plný odříkání, vytrvalosti a strhujících zvratů – přesně takových, jaké píše život sám.

Martina Sáblíková se narodila 27. května 1987 v Novém Městě na Moravě – v srdci Vysočiny, kde zimy umějí být kruté a rybníky zamrzají na pevný led. Už od dětství milovala pohyb a sport. Původně ji to táhlo k basketbalu, jenže osud měl jiné plány. Když jí bylo jedenáct, všiml si její houževnatosti a talentu trenér Petr Novák, bývalý rychlobruslařský reprezentant.

Právě on Martinu doslova odlákal od basketbalu k dlouhým nožům– ke rychlobruslařským bruslím. Nebyly to ale žádné ideální podmínky: v celém Česku tehdy nebyla jediná profesionální rychlobruslařská dráha. Malá Martina proto začínala trénovat na zamrzlých rybnících a asfaltových oválech, kde musela kličkovat mezi nerovnostmi a větrem štípajícím v tváři. Místo moderní haly – příroda Vysočiny, místo profesionálního zázemí – nadšení a odhodlání.

Pod vedením trenéra Nováka se brzy ukázalo, že v této subtilní dívce dříme obrovský talent. Novák, přísný perfekcionista s pověstí neústupného dříče, vzal Martinu pod svá křídla a vytvořil z ní svěřenkyni, pro niž byl ochoten obětovat téměř vše. „Dělám pro ni všechno,“ prohlásil tehdy Novák a mladá Sáblíková mu důvěřovala na sto procent. Jejich vztah připomínal nerozlučnou dvojici otce a dcery: on určoval drsný tréninkový režim, ona plnila plán s neobyčejnou pílí.

Nejednou trénovali v provizorních podmínkách – v létě na kolečkových bruslích na silnicích, v zimě na přírodním ledu. Peněz ani podpory nebylo nazbyt, a tak si Martina zvykla překonávat překážky od samého začátku. Právě tahle zarputilost a skromnost jí zůstaly po celou kariéru: spolužáci si možná užívali volného času, ale Martina v útlém věku vstávala za úsvitu trénovat a místo diskoték objížděla tréninkové kempy.

Rok 2002 znamenal pro Martinu první krůčky na mezinárodní scéně rychlobruslení. Tehdy čerstvě patnáctiletá dívka poprvé závodila na juniorském mistrovství světa – a hned naznačila, že o ní ještě uslyšíme. Postupně sbírala zkušenosti ve Světovém poháru a zlepšovala své časy. Zlom nastal v sezóně 2005/2006: Martina se kvalifikovala na Zimní olympijské hry 2006 v Turíně.

Jako osmnáctiletá dokonce při slavnostním zahájení nesla českou vlajku – ohromná čest pro tak mladou sportovkyni. Když ale přišel závod na její milované trati 5000 m, čekalo ji první velké drama: skončila těsně čtvrtá, pouhý kousek od vytoužené medaile. Takzvaná „bramborová medaile“ (jak se v Česku přezdívá nepopulární čtvrté místo) tehdy možná zamrzela, ale pro Martinu byla zároveň motivací. Svět poznal nové jméno a Češi viděli zarputilou bojovnici, které stupně vítězů utekly o vlásek.

Místo zklamání však přišla ještě větší chuť dokázat, co v ní je. Martina Sáblíková nabrala druhý dech a spolu s Novákem si stanovili jasný cíl: za čtyři roky už neodjet z olympiády s prázdnou. Mezitím ale začala mladá rychlobruslařka sbírat první cenné kovy jinde – na evropských a světových šampionátech.

V roce 2007 na sebe upozornila zlatem na Mistrovství Evropy ve víceboji a na Mistrovství světa na jednotlivých tratích v Salt Lake City poprvé vyhrála oba své parádní závody (3 000 i 5 000 m). Bylo jasné, že vycházející hvězda začíná dominovat dlouhým tratím. Její soupeřky brzy poznaly, že pokud je na startu Sáblíková, musí bát se o vítězství.

Zimní olympiáda 2010 ve Vancouveru přepsala dějiny českého sportu a jméno Sáblíková se navždy zapsalo zlatým písmem. Čtyři roky po „bramborovém“ Turíně přijela Martina do Vancouveru jako největší medailová naděje české výpravy – a očekávání byla obrovská. Tahle skromná dívka z Vysočiny však tlak ustála a předvedla na ledovém oválu výkon, ze kterého tuhla krev v žilách i jejím soupeřkám.

Nejprve vyhrála závod na 3000 metrů a získala své první olympijské zlato. O pár dní později nastoupila i na královské trati 5000 m – a znovu nedala nikomu šanci, zlato číslo dvě bylo doma. Jako bonus pak přidala ještě bronzovou medaili na 1500 m, což snad předčilo i ta nejdivočejší očekávání.

Tři olympijské medaile (dvě zlaté a jedna bronzová) z jedněch her udělaly z Martiny národní hrdinku. Česká média ji překřtila na „královnu ledových oválů“ a přirovnávala ji k největším sportovním ikonám. Někteří o ní dokonce mluvili jako o „Jágrovi v sukních“, protože podobně jako hokejová legenda Jaromír Jágr dominovala svému sportu s nebývalou suverenitou.

Euforie ve Vancouveru dosáhla vrcholu – česká vlajka stoupala na vrchol stožáru hned dvakrát zásluhou jediné ženy. Kamery zachytily dojatou Sáblíkovou se slzami v očích, jak na stupních vítězů zpívá českou hymnu a v rukou svírá vytoužené zlato. Její příběh inspiroval celou generaci – najednou snad každý malý kluk a holka v Česku věděli, kdo je Martina Sáblíková, a mnozí chtěli být jako ona. A co na to samotná hrdinka?

V rozhovorech zůstávala při zemi, žádné manýry, žádná namyšlenost. Stále ta tichá dívka, která děkovala rodině, trenérovi a všem, kdo jí umožnili splnit si sen. Právě její skromnost a pracovitost jí vynesly srovnání s legendární gymnastkou Věrou Čáslavskou či běžkyní Emilem Zátopkem – český sport zkrátka získal novou legendu a Vancouver 2010 byl jejím korunovačním obřadem.

Po vancouverském triumfu byla Sáblíková na vrcholu a zdálo se, že ji jen tak něco nezastaví. Další olympijský cyklus ale znamenal novou výzvu: soupeřky nespaly na vavřínech, zejména famózní Nizozemky toužily sesadit českou královnu z trůnu. Přišla Zimní olympiáda 2014 v Soči – a s ní jeden z nejdramatičtějších závodů kariéry Martiny Sáblíkové.

Na trati 3000 m svedla strhující souboj s Ireen Wüstovou, nizozemskou hvězdou. Sáblíková jela skvěle, ale Wüstová ten den přece jen byla o kousek rychlejší. Martina bruslila jako o život, přesto v cíli zjistila, že to tentokrát stačilo „jen“ na stříbrnou medaili. Poprvé okusila, jaké to je být na olympiádě druhá – a i když stříbro z tříkilometrové trati zkompletovalo její sbírku olympijských kovů (už měla zlato, stříbro i bronz), v jejích očích se mísily úleva i odhodlání. Úleva, že medaile cinkla, a odhodlání ukázat, že královna je pořád na trůnu.

O pár dní později se totiž postavila na start své oblíbené „pětky“ – závodu na 5000 m – a tentokrát už žádné překvapení nedopustila. Soustředěná jako stroj od prvních metrů nasadila vražedné tempo a postupně všem ujížděla. Na velkoplošné obrazovce na stadionu svítil její mezičas a trenér Novák u dráhy gestikuloval, aby držela nastavený rytmus.

Kolo po kolu ukrajovala z dráhy a v cíli obhájila olympijské zlato z této nejdelší trati. Zlato a stříbro ze Soči potvrdily Martininu výjimečnost – dokázala vyhrávat nejen jako vycházející talent, ale i jako zkušená šampionka bránící svůj titul. Po závodě padla vyčerpáním, ale šťastná do náruče trenéra Nováka. Ten přiznal, že takový tlak nezažil ani on: „Bylo to drama do posledních vteřin, ale Martina to zvládla jako opravdová šampionka,“ chválil svou svěřenkyni.

Martina Sáblíková nikdy nepatřila k těm sportovcům, kteří by usnuli na vavřínech. Po Soči 2014, kde opět zářila, si postavila do hlavy další odvážný cíl: zkusit se probojovat na letní olympiádu. Protože jako součást tréninku často jezdila na kole a sbírala dokonce republikové medaile v silniční cyklistice, rozhodla se, že zkusí kvalifikaci na Olympijské hry 2016 v Riu de Janeiro v cyklistické časovce.

Málokdo z široké veřejnosti tomu věnoval pozornost, dokud Martina skutečně nesplnila potřebná kritéria – alespoň podle svého týmu – a nezačalo se mluvit o senzaci, že by zimní královna mohla závodit i v letní olympiádě. Sáblíková tvrdě dřela, věřila si a v dobré víře se připravovala na start v Riu. Jenže přišel šokující obrat. Mezinárodní cyklistická unie (UCI) nakonec oznámila, že Česká republika nezískala účastnické místo – český svaz cyklistiky totiž chybně interpretoval kvalifikační pravidla.

Martina i její tým se to dozvěděli na poslední chvíli. Přesto Sáblíková odletěla do Brazílie a do posledních chvil bojovala právní cestou o možnost startu. Zatímco soupeřky už ladily formu, Martina trénovala v nejistotě v provizorních podmínkách 180 km od Ria a čekala na verdikt soudního tribunálu CAS.

Rozhodnutí přišlo pouhý den před závodem: sportovní arbitráž bohužel její start zamítla. „Převládá ve mně obrovské zklamání, doufala jsem do posledních chvil,“ přiznala zdrcená Sáblíková. Její sen o letní olympiádě se rozplynul a nezbylo než se s hořkostí smířit. Pro Martinu to byla jedna z nejbolestnějších kapitol kariéry – sportovní tragédie, jak to nazvali představitelé Českého olympijského výboru.

Český sportovní svět zuřil na administrativní chybu, která připravila jednu z nejúspěšnějších sportovkyň o jedinečnou šanci. Sáblíková tehdy ukázala svou velkou vnitřní sílu: nezlomená neúspěchem v cizím sportu se vrátila k rychlobruslení s ještě větším odhodláním.

Další zimní olympiáda byla za dveřmi – Pchjongčchang 2018 měla být už třetí v Martinině zlaté éře. Jenže tentokrát jí osud postavil do cesty jiné překážky. Trápily ji zdravotní problémy, konkrétně vleklé bolesti zad, kvůli kterým musela na podzim 2017 výrazně omezit trénink. Pauza před olympiádou – to bylo něco nemyslitelného pro takovou dříčku, ale zdraví poručit nedokázala. Do Koreje přesto odletěla a rozhodla se bojovat, i když sama přiznávala, že forma není ideální.

V závodě na 3000 m jí tentokrát stupně vítězů znovu unikly – skončila čtvrtá, což po předchozích hrách bylo zklamání. Martina v cíli sotva zadržovala slzy; nejen kvůli „bramborové“ pozici, ale i kvůli obavám, zda se na její milované pětce dokáže ještě zmáčknout.

O pár dní později šla na start pětikilometrového závodu se zaťatými zuby. A opět z toho bylo drama: česká šampionka vydala ze sebe vše a cílem projela v té chvíli jako první. Nakonec ji předstihla jediná soupeřka – mladičká Nizozemka – a Sáblíkové tak připadla stříbrná medaile.

Byla to možná nejcennější stříbrná medaile její kariéry, vydřená navzdory všem pochybnostem a bolestem. Martina se díky ní stala medailistkou na třetích olympijských hrách v řadě, což potvrdilo její výjimečnou sportovní dlouhověkost.

Ani tím se ale její příběh nekončí. I po třicítce zůstala na světové špičce a rozhodla se pokračovat dál. V roce 2021 ji však potkala další hrůzná chvíle: na soustředění v Itálii při tréninku upadla a bruslí si hluboce rozřízla stehna. Krev prýštila a chybělo jen pár centimetrů, aby došlo k životu nebezpečnému poranění tepny. „Měla jsem štěstí v neštěstí,“ komentovala to později Martina s úlevou – osm stehů na sešití rány a pár týdnů mimo led, to bylo vše.

Pár měsíců nato už opět stála na bruslích, odhodlaná vybojovat další olympijskou medaili. A skutečně, na ZOH 2022 v Pekingu i přes omezenou přípravu dokázala v závodě na 5000 m vybojovat bronzovou medaili. Tím završila neuvěřitelnou sérii: od roku 2010 přivezla z každé zimní olympiády alespoň jeden kov. Celkem jich má na kontě sedm (3× zlato, 2× stříbro, 2× bronz) a zařadila se mezi nejúspěšnější české sportovce všech dob.

Navzdory všem úspěchům zůstává Martina Sáblíková holkou bez manýrů. Sláva jí nestoupla do hlavy – dodnes je známá svou skromností a jednoduchým životním stylem. Když zrovna nesbírá medaile v zahraničí, ráda se vrací do rodného kraje na Vysočině. Luxus a večírky? Kdepak.

Mnohem spíše ji najdete na kole v kopcích kolem Žďáru nad Sázavou nebo doma s rodinou. Po triumfu ve Vancouveru 2010 jí ve Žďáru dokonce darovali pozemek, aby si tam mohla postavit dům – město bylo na svou šampionku náležitě pyšné. Martina si nový domov skutečně postavila (v nedalekých Počítkách) a zůstala věrná rodné Vysočině, přestože by mohla žít kdekoli na světě.

Její pracovní morálka a píle se staly legendárními. Sama říká, že se řídí mottem: „Bolest je dočasná, vzdát se je navždy.“ V jejím podání to nejsou prázdná slova – kolikrát závodila na pokraji sil, kolikrát překonala bolest či zdravotní trable, jen aby naplnila své ambice. Díky tomu všemu se vypracovala v největší postavu českého rychlobruslení, sportu, který byl před ní na okraji zájmu.

Za dvě desetiletí dokázala pozvednout rychlobruslení z venkovských rybníků až k olympijským vavřínům. V Česku, zemi bez jediného rychlobruslařského oválu, se stala vzorem a inspirací. Její úspěchy přiměly mnoho dětí obout brusle (byť často nejdříve ty kolečkové, kvůli absenci ledových drah) a začít snít o velkých závodech. Martina také třikrát vyhrála anketu Sportovec roku České republiky (2007, 2009 a 2010) a v roce 2017 obdržela od prezidenta státní vyznamenání Medaile Za zásluhy za své sportovní působení.

Trenér Petr Novák, s nímž spojila celou kariéru, o ní vždy mluvil jako o výjimečném zjevu: „Má dokonale stavěný organismus pro vytrvalost, ale hlavně obrovské srdce bojovnice,“ prohlašoval hrdě. A skutečně – Martina nikdy nic nevzdala, ačkoli by po tolika úspěších mohla pověsit brusle na hřebík. Místo toho stále závodí a naznačuje, že pokud zdraví dovolí, ráda by české fanoušky potěšila i na příští olympiádě. Její odkaz je však jistý už nyní: zapsala se po bok takových jmen, jako byli Emil Zátopek, Věra Čáslavská či Jaromír Jágr.

Celou svou kariéru si Martina pečlivě střežila své soukromí. Bulvární novináři o ní dlouho nevěděli zhola nic, co by se netýkalo sportu – žádné skandály, žádné románky na titulních stranách. Když se jí ptali na osobní život, s úsměvem odpovídala, že její láskou je především rychlobruslení. To pochopitelně živilo nejrůznější spekulace, ale Martina zůstávala diskrétní a nechávala si své tajemství pro sebe.

Až na jaře 2025 přišel moment, který nikdo nečekal: Martina Sáblíková veřejně odhalila, koho nosí ve svém srdci. Učinila tak po svém – elegantně a upřímně. Na konci dubna 2025 zveřejnila na Instagramu fotografii po boku Nikoly Zdráhalové, své dlouholeté kolegyně z reprezentace, a připsala k ní slova, která její fanoušky dojala: „Já a Niky Zdráhalová tvoříme pár, je mojí velkou oporou, jsme šťastné a je nám společně krásně už víc než 12 let.“.

Reakce veřejnosti byla veskrze pozitivní – fanoušci zaplavili sociální sítě vzkazy podpory a uznání. Po dvanácti letech tajností tak Martina ukázala světu svou životní lásku, která při ní celou dobu stála v dobrém i zlém. „Víte, že jsem si vždycky chránila své soukromí a nadále to tak bude… Ale teď mám náznaky, že ho někdo chce řešit za mě… Tak ať to zazní přímo ode mě,“ napsala rozhodně ve svém oznámení. Tato věta plně vystihuje Martinu Sáblíkovou: otevřená a statečná, když je to potřeba, ale jinak pokorná a skromná.

Dnes Martina Sáblíková nejenže pokračuje ve sportovní kariéře, ale zároveň prožívá spokojený život po boku milované partnerky. Její příběh tak má všechny ingredience strhujícího dramatu – od talentované holčičky na rybníku přes slávu vybojovanou s potem a slzami až po osobní štěstí nalezené navzdory tlaku okolí.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Martina_S%C3%A1bl%C3%ADkov%C3%A1

https://www.olympijskytym.cz/athlete/martina-sablikova

https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/olympijske-hry/rio-2016/sablikova-u-arbitraze-neuspela-olympijskou-casovku-nepojede/5bdb4ffe0d663b6fe89dbfba

https://isport.blesk.cz/clanek/blesk-sport/407470/sablikova-popsala-jak-se-zranila-pet-centimetru-od-tragedie.html

https://www.denik.cz/zimni_sporty/rychlobrusleni-martina-sablikova-konec-predposledni-sezony-medaile-zazrak.html

https://zpravy.tiscali.cz/je-to-venku-legendarni-martina-sablikova-ukazala-partnerku-tajila-ji-neskutecnych-12-let-592204