Masakr u řeky Tsavo: dva lvi lidožrouti roztrhali desítky dělníků, než byli zastřeleni

Kdosi další přikládá na oheň – plameny mají udržet šelmy v bezpečné vzdálenosti. Dnes však oheň ani rámus nepomůže. „Ticho africké džungle za temné noci se musí zažít, aby jej člověk pochopil; je ohromující, zvlášť když je člověk úplně sám a odříznutý…,“ zapsal si později plukovník John Henry Patterson. Právě takové ticho teď visí nad táborem v Tsavu – ticho před bouří.

Záhy ho prořízne zvířecí řev, a hlavně lidský křik. „Lev!“ nese se zděšený jekot tmou. Z jednoho stanu se trhá plachta a ven je mohutným švihem vyrván nešťastný dělník. Jeho zoufalé rány pěstí do kožichu a volání o pomoc netrvají dlouho – dravec mu stiskne hrdlo a táhne bezvládné tělo do křovin.

Několik mužů se vrhá za pronikajícím lvem, mávají pochodněmi a střílí do tmy, ale marně. Zatímco se tlupa ozbrojených pronásledovatelů bojí vstoupit do temného lesa, hladová šelma už nedaleko hoduje. A tábor v Tsavu se probouzí do dalšího rána se stejnou otázkou: Koho to odnesli tentokrát?

Železnice z ugandského vnitrozemí do přístavu Mombasa byla výstavní projekt britské koloniální moci. Když v březnu 1898 dorazily práce k řece Tsavo na území dnešní Keni, rozložilo se v okolí několik táborů pro tři tisíce dělníků – převážně najatých dělníků z Britské Indie, ale i domorodých Afričanů.

Vyprahlá krajina Tsava byla plná divoké zvěře, a tak se občasné útoky lvů daly čekat. Nikdo však nepočítal s tím, co nastane. Krátce poté, co na stavbu dohlížející plukovník John Henry Patterson dorazil do Tsava, začali v táboře záhadně mizet první lidé. Netrvalo dlouho a svědci hlásili, že na dělníky útočí dvojice lvů lidožroutů.

Oba lvi byli samci neobvykle bez hřívy a vykazovali nebývalou drzost i vychytralost. Zprvu možná působili jako běžní lvi – tu a tam si ve tmě vyhlédli osamělého muže na kraji tábora, skočili na něj, zardousili ho a odtáhli zeleňou džunglí pryč. Noc po noci však přepadů přibývalo. Lvi rychle ztratili plachost a začali se specializovat výhradně na lov lidí.

Zprvu útočil vždy jen jeden z dvojice – snad se střídali. Ale jak narůstalo jejich sebevědomí, odvažovali se oba šelmy útočit společně, klidně i za bílého dne. K děsu všech svědků se opakovaně vplížili přímo do lidského tábora. Přes den dělníci na stavbě vídali, jak se kolem houštin plíží lví stíny, a v noci slyšeli jejich dunivé kroky kolem plotů.

Vždy následoval stejný scénář: bleskový skok, řev, ryk trhané oběti a vláčení nešťastníka asi stovku metrů za křoví. Tam nastalo zlověstné mlaskání – lvi svoji kořist okamžitě roztrhali a sežrali. Brzy dělníci přestali pochybovat, s kým mají tu čest. Vyprávělo se, že ty bestie nejsou zvířata z tohoto světa.

Každý další soumrak přinášel paniku. Dělníci se po práci zavírali v táborech a odpočítávali hodiny do svítání. Noc v Tsavu znamenala čekání na smrt. Stačilo pár nehybných hodin tmy a téměř jistě se odněkud ozval nelidský řev a výstřely – to stráže nebo odvážlivci pálili naslepo po pohybujících se stínech.

Někdy řev přehlušilo pronikavé ječení: to, když lev zrovna trhal svou kořist poblíž stanů tak hlasitě, že to slabší povahy dohánělo k šílenství. O život se báli úplně všichni. Většina mužů začala spát vysloveně oblečená, s botami na nohou – aby mohli v mžiku prchat.

Někteří raději nespali vůbec a s očima dokořán sledovali mihotání stínů za ohni. Jakmile jeden z „lidožroutů“ zařval někde poblíž, celý tábor ztuhl hrůzou. Jedné temné noci se v panice vyšplhalo několik Indů na vysoký strom – tolik vyděšených mužů však větev neunesla. S praskotem se ulomila a všech asi čtrnáct mužů se zřítilo dolů, přímo před tlamy rozzuřených lvů.

Dělníci začali podnikat vše pro to, aby noční běsy odrazili. Kolem táborů zbudovali vysoké ploty z trnitých keřů. Celé večery muži sháněli a dovlékali akáciové větve plné ostnů, skládali je do houževnatých bariér a stahovali dráty. Když byly „pevnosti“ hotové, vypadalo to, že uvnitř by měl být člověk v bezpečí. Jenže zanedlouho se ukázalo, že barikády lvy nezastaví.

Každou noc si našli slabé místo, kudy proniknout dovnitř. Dělníci také zapalovali velké ohně – dvacet, třicet vater plápolalo kolem dokola tábora, aby odradilo temné stíny. Ani oheň však neúčinkoval.

Lvi v Tsavu začali působit jako nezastavitelná přírodní pohroma. Během pár měsíců zardousili desítky lidí – přesný počet nebylo možné zjistit, mnohá těla nikdy nenašli. Muži se nejspíš cynicky utěšovali, že když je dělníků tolik, pravděpodobnost, že si lidožrout vybere právě jeho, je malá.

Jenže nic netrvá věčně. Jak obětí přibývalo, rostla panika a stovky dělníků se raději sebraly a utekly pryč – třebaže za dezerci jim hrozilo nevyplacení mzdy a u některých národností i kruté tresty. Stavba mostu přes Tsavo se rázem zastavila.

Zůstalo jen několik set nejotrlejších a nejvěrnějších. Když lvi roztrhali pacienty a ošetřovatele v polní nemocnici, kterou si stavitelé zřídili opodál, pohár trpělivosti přetekl. Lidé se odmítali do Tsava vrátit, dokud nebudou šelmy zabity. Z lovu lvů se stala priorita číslo jedna.

Plukovník Patterson, jinak zodpovědný za pokračování železničních prací, teď vzal do ruky pušku a rozhodl se skoncovat s terorem, i kdyby to měla být jeho poslední věc na zemi. Byl to zkušený lovec (v Indii kdysi střílel tygry) a lvi v Tsavu pro něj představovali osobní výzvu. Každý den vymýšlel nové plány, jak mazané šelmy přelstít.

S pomocí dělníků líčil pasti z masivních beden a z kulhavého vola nebo kozy uvázané jako návnada. Nechal vyrábět důmyslné klece s padacím mechanismem. Marně – lvi do nich nevkročili, jako by cejch léčky vycítili. Pokusil se dokonce nastražit otrávené maso, ale lvi se ho ani nedotkli. Nakonec nezbývalo než lidožrouty ulovit postaru, pěkne tváří v tvář v noční divočině.

Patterson tedy číhal noc co noc se zbraní na vhodném místě – často sám nebo s jedním kolegou sedával na vyvýšené plošině ve větvích stromů či na lešení nad bývalým táborem, kde nechal zvířata lákat návnadou. Hodiny trávil ve tmě a tichu, s pocitem, že jej pozorují žluté oči někde v křoví.

Jedné obzvlášť odvážné noci se Patterson s dr. Brockem, místním lékařem, posadili přímo jako živá návnada do otevřeného nákladního vagonu na opuštěné koleji. Naproti vagonu nechali stát prázdné stany a zbytky krav, aby lvi uvěřili, že tu stále jsou snadné cíle. Dlouhé hodiny se nic nedělo.

Když se zjevil obrys šelmy Patterson současně s Brockem vystřelil. Ozvala se ohlušující rána. V záblesku spatřil plukovník příšeru metr od sebe – lev se lekl výstřelu a otočil se, takže jejich střely šly mimo. K jeho úlevě už lev do vagonu neskočil – místo toho se s řevem stáhl a zmizel. Když si Patterson otřel studený pot z čela, došlo mu, že právě unikli jisté smrti o vlásek. Od té chvíle už nikdy nepodcenil nevyzpytatelnost těchto „démonů“.

Útoky lvů bohužel stále pokračovaly. Do Tsava mezitím dorazili na inspekci další britští úředníci s ozbrojeným doprovodem. Jeden z nich, okresní důstojník R. M. Whitehead, se sám stal terčem hned první večer: lev mu u nádraží skočil na záda přímo z křoví. Whitehead přežil jen zázrakem – měl hluboké krvavé šrámy od drápů přes celá záda – ale jeho domorodého průvodce šelma na místě zabila a odvlekla.

Tato událost otřásla i těmi posledními statečnými. Pokud lvi dokázali vyrvat a zabít ozbrojeného bělocha obklopeného hlídkou, jakou šanci měli obyčejní dělníci? Britská správa neváhala a vyslala do Tsava jednotku dvaceti indických sepoyů (vojáků) a několik profesionálních lovců. Ani ti však zpočátku neuspěli – lvi byli stále o krok napřed.

Po několika neskutečně dlouhých měsících hrůzy se situace konečně zlomila. Dvojice krvelačných lvů pronásledovala Pattersona a jeho mužstvo na každém kroku – ale zároveň on pronásledoval je. Byl odhodlaný je dostat stůj co stůj. 9. prosince 1898 večer se plukovník usadil na vyvýšeném „posedu“ ze dřeva poblíž napajedla, kde lvi často chodili.

Měsíc ještě nevyšel a tma byla jako inkoust. Několik hodin Patterson nehnutě čekal s puškou v ruce, až ho bolely prsty. Náhle se země zachvěla – z křovin vyšel lev a pomalu se blížil k vůni návnady. Když se obrovské zvíře ocitlo na dostřel, Patterson zamířil a vypálil osudnou ránu. Lev zařval a zmizel ve vysoké trávě.

Plukovník se spustil dolů a spolu s dalšími vystopoval krvavou stopu. Kousek za táborem v křoví našli to, o čem tak dlouho snili: mrtvé tělo jednoho z lidožroutů. Byl to mohutný exemplář, měřil prý téměř tři metry od hlavy k ocasu. Chtělo to osm silných mužů, než ho na nosítkách dopravili do tábora. Z jeho tlamy prý ještě odkapávala krev poslední oběti.

Tábor zaplavila vlna euforie – jen poloviční, protože druhý lev byl stále naživu. Druhá šelma jako by vycítila, že zůstala sama, a byla ještě opatrnější a zuřivější. Několik dní se vůbec neukázala a dělníci už věřili, že po ztrátě druha nadobro odtáhla pryč. Jen Patterson tušil, že ještě přijde poslední střet.

A měl pravdu. 29. prosince večer uslyšela hlídka u tábora zlověstné zapraskání. Druhý lev se po třech týdnech vrátil – hladový a rozzuřený. Plukovník ho tu noc zasáhl dvěma ranami z pušky, ale šelma opět unikla do tmy. Ráno se neohrožený lovec vydal po stopě zraněného lva, společně se stopařem Mahinou.

Už podle krvavých skvrn věděli, že cíl je blízko. Na mýtině u nory se náhle z křoví vymrštil obrovský lví samec – zuřivě se hnal přímo na Pattersona! Plukovník stihl ještě vystřelit z karabiny; lev zavrávoral, ale nepřestal běžet. V poslední vteřině se Patterson vrhl vzhůru na nejbližší strom. Šelma těsně pod ním zařvala a mohutnými tlapami sekala do kmene. Patterson neváhal, z výšky pozvedl pušku a vypálil přímo do rozcápané tlamy.

Rána lva srazila k zemi. Zvíře se ještě jednou pokusilo zvednout, a tak plukovník zajistil výsledek poslední kulkou. Lev se skácel do prachu – poslední „démon z Tsava“ byl mrtev. Jeho tlamu dosud zdobily zaschlé cákance lidské krve a po těle měl desítky jizev od trnů, jak se celé měsíce prodíral skrz ochranné ohrady svých obětí.

Ukončení řádění lidožravých lvů se stalo senzací po celém světě. Zprávy o „tsavských lvech“ pronikly i do britského Parlamentu – tehdejší premiér lord Salisbury o nich referoval v Horní sněmovně a noviny nadšeně psaly o „lvech, kteří zastavili stavbu železnice“.

Plukovník Patterson se stal slavným mužem. Své zážitky si pečlivě sepsal a o letech později, v roce 1907, je vydal knižně pod názvem The Man-Eaters of Tsavo („Lidožrouti z Tsava“). Případ dvou lvů lidožroutů fascinuje veřejnost dodnes – a zanechal po sobě i hmatatelnou stopu. Patterson totiž oba lvy stáhl z kůže a nechal si jejich trofejní kůže s lebkami.

Několik let mu tyto lví koberce ležely v salonu jako ponurá připomínka oné africké noční můry. V roce 1925 však plukovník při návštěvě USA neodolal lukrativní nabídce a prodal lví kůže spolu s lebkami americkému Fieldovu muzeu v Chicagu. Tamní preparátoři z lvích trofejí zhotovili dva vycpané exponáty, které dodnes v muzeu visí a děsí návštěvníky. Na cedulce se skví nápis „Man-Eaters of Tsavo“ a ročně si je přichází prohlédnout tisíce lidí, které příběh těchto zabijáků uchvátil.

Lví zabijáci z Tsava se stali předlohou mnoha odborných studií i dobrodružných příběhů. Jejich krvavý účet obětí byl po dlouhou dobu zahalen nejasnostmi – sám Patterson v deníku odhadoval, že oba lvi celkem zabili a zčásti sežrali kolem 135 lidí. Moderní vědci však čísla poněkud zkrotili: dle jejich analýz je to okolo 30 lidí.

Odborníci také zkoumali, proč se vlastně tyto šelmy uchýlily ke konzumaci člověka jako „snadné kořisti“. Objevili, že jeden z lvů měl rozsáhlý a bolestivý absces v čelisti a druhý vážné poškození chrupu – kvůli tomu možná nedokázali dobře lovit svou přirozenou potravu (například zebry) a přešli proto na měkčí maso lidí. Své roli snad napomohl i hladomor a nemoci sužující tehdy zdejší divočinu, takže zvířata strádala nedostatkem zvěře.

Existuje dokonce teorie, že se lvi lidožrouty stali ještě dříve – v době, kdy krajem procházely arabské karavany a otrokáři zanechávali u stezek umírající a mrtvé domorodce. Ať už byly příčiny jakékoli, z dvojice „démonů“ z Tsava se stala legenda.

Zdroje: