Měl IQ 46 a netušil, že jde na smrt. Joe Arridy si před plynovou komorou hrál s dětským vláčkem

Joe Arridy se narodil 29. dubna 1915 v coloradském Pueblu do rodiny Henryho a Mary Arridyových. Jeho rodiče byli maronitští křesťané původem z oblasti dnešního Libanonu, tehdy součásti Osmanské říše.

Joe začal mluvit až kolem pěti let. Několik jeho sourozenců zemřelo v útlém věku a jeden z bratrů byl podle dobové terminologie označován jako člověk s těžkým mentálním postižením. Nelze zpětně spolehlivě určit příčinu Joeových potíží, jisté ale je, že jeho rodina neměla prostředky ani přístup k péči, kterou by dnes podobně znevýhodněné dítě potřebovalo.

Ve škole nedokázal držet krok s ostatními dětmi. Po jednom roce docházky ředitel jeho otci oznámil, že do běžné třídy nepatří. Když bylo Joeovi deset let a rodina se ocitla v těžké finanční situaci, byl umístěn do Státního domova a výcvikového ústavu pro mentálně postižené v Grand Junction.

Instituce měla pečovat o lidi s vývojovým postižením, pro Arridyho ale znamenala dlouhá léta izolace. Pozdější svědectví naznačovala, že se tam stal terčem šikany i zneužívání ze strany jiných chovanců. Ředitel ústavu doktor B. L. Jefferson později u soudu upozornil, že Arridy byl mimořádně ovlivnitelný a potřeboval neustálý dohled.

Jednou se například přiznal ke krádeži cigaret, které vůbec nevzal, jen proto, že ho k tomu starší chovanci navedli. Už tehdy bylo zřejmé, jak snadno může přijmout cizí verzi reality jako vlastní.

V roce 1936 z ústavu utekl. Dne 8. srpna se k útěku přidalo několik dalších chovanců. Napodobovali dělníky cestující načerno nákladními vlaky a projeli přes Colorado, Utah až do Wyomingu.

Tři uprchlíci se během několika dnů vrátili do ústavu. Joe Arridy se s jedním dalším chovancem od skupiny odpojil a pokračoval až do Cheyenne ve Wyomingu, kde byl zadržen za tuláctví.

Byla to náhoda, která ho zavedla přímo do cesty vyšetřování zločinu, s nímž podle pozdějšího závěru guvernéra Colorada s největší pravděpodobností neměl nic společného.

V noci z 14. na 15. srpna 1936 byly ve svém domě v Pueblu napadeny sestry Drainovy. Patnáctiletá Dorothy Drainová zemřela po úderech tupou stranou sekery či podobného nástroje. Její dvanáctiletá sestra Barbara byla těžce zraněna, přežila však po dlouhém bezvědomí.

Zpráva o útoku vyvolala v Pueblu paniku. Noviny psaly o nebezpečném pachateli na svobodě a policie začala ve velkém zatýkat a vyslýchat podezřelé. Veřejnost chtěla rychlé řešení a vyšetřovatelé byli pod obrovským tlakem najít viníka.

Dne 26. srpna 1936 se Joe Arridy dostal do rukou železničních detektivů ve Wyomingu. Šerif George Carroll z Puebla jej vyslýchal přibližně hodinu a půl. Poté zavolal novinářům, že právě získal úplné přiznání k vraždě.

Problém byl v tom, že Arridyho skutečné vyjadřovací schopnosti tomu vůbec neodpovídaly. Šerif novinářům předkládal dlouhé, gramaticky složité věty, které měl Arridy údajně pronést. Člověk s tak těžkým mentálním postižením, který často mluvil v neúplných větách a měl problém pochopit běžné otázky, měl najednou popisovat brutální čin v souvislých, podrobných odstavcích.

Arridy navíc zpočátku nevěděl, jaká zbraň byla při útoku použita. Mluvil o klacku. Teprve když mu vyšetřovatelé ukázali sekeru a naznačili, co se stalo, začal ji ve své verzi zmiňovat také.

To je přesně mechanismus, který je dnes dobře známý u falešných doznání: snadno ovlivnitelný člověk se snaží vyhovět autoritě, souhlasí s jejími návrhy a postupně přebírá detaily, které sám nemohl znát.

Policie mezitím zadržela i jiného podezřelého, Franka Aguilara. U něj našla část sekery, kterou vyšetřovatelé spojovali se zraněními Dorothy Drainové. Aguilar se k vraždě přiznal a byl za ni odsouzen k smrti.

Arridyho výpověď však zpočátku s Aguilarovou verzí neseděla. Šerif Carroll proto prosazoval další výslechy a postupně vznikla nová konstrukce: Arridy měl být Aguilarovým pomocníkem.

Aguilarovo stanovisko se v různých výsleších měnilo. V jedné společné, silně navádějící výpovědi Arridyho jako spolupachatele potvrdil. Krátce nato však uvedl, že se s ním nikdy nesetkal, a tvrdil, že byl k obvinění Arridyho donucen výhrůžkami.

Jisté je, že Aguilar byl odsouzen za znásilnění a vraždu Dorothy Drainové a popraven 13. srpna 1937, téměř dva roky před Arridym. Barbara Drainová navíc později uvedla, že při útoku poznala Aguilara, kterého znala z dřívějška, nikoli Arridyho.

Arridyho obhajoba stavěla na tom, že není příčetný ve smyslu tehdejšího práva, a není tedy schopen rozlišovat dobro od zla ani vytvořit trestní úmysl. Tři státní psychiatři potvrdili, že má těžké mentální postižení a IQ 46.

Dobová lékařská terminologie jej označovala jako „imbecila“, slovo, které je dnes v takové situaci nepřijatelné. Tehdy se jím ale popisoval člověk, jehož mentální vývoj zhruba odpovídal malému dítěti. Doktor Jefferson uvedl, že Joeova mentální úroveň nepřesahuje přibližně šest a půl roku a že není schopný spolehlivě vypovídat ani se účastnit vlastní obhajoby.

Během veřejného slyšení se naplno ukázalo, jak omezeně Arridy situaci chápal. Nevěděl, kdo jsou Franklin Roosevelt nebo George Washington. Neznal Dorothy Drainovou ani Franka Aguilara. Nevysvětlil, co je sekera, a nerozuměl ani tomu, proč před soudem stojí.

Nedokázal spolehlivě rozlišit ani rozdíl mezi pěticentem a desetníkem. Když se ho ptali na vlastní proces, popsal jej jen jako: „Mluvení… mluvení o mně.“

Přesto byl v dubnu 1937 uznán vinným z vraždy prvního stupně a odsouzen k trestu smrti. Vedle jeho vynuceného doznání proti němu stála i velmi pochybná vlasová expertiza, jejíž závěry by dnešní forenzní věda nepovažovala za spolehlivý důkaz identity pachatele.

Na cele smrti se Arridyho ujal ředitel věznice Roy Best. Best byl kontroverzní osobnost, spojená i s ponižujícími tresty vůči vězňům, zároveň však podporoval pracovní a rehabilitační programy ve věznici.

Joea si oblíbil. Daroval mu hračkářský vláček, autíčko, obrázkové knihy a další drobnosti. Best o něm mluvil jako o „nejšťastnějším vězni, jaký kdy žil v cele smrti“.

Arridy podle všeho plně nechápal vážnost svého postavení. Dny trávil hraním s vláčkem, smíchem s jinými vězni a přátelením se strážnými. Bestův synovec Buddy, který u ředitele bydlel, se s ním také stýkal a Joe si s ním hrával. Je to téměř nesnesitelný kontrast: člověk odsouzený za zločin, který s vysokou pravděpodobností nespáchal, prožil poslední měsíce života v prostředí, kde se k němu někteří lidé poprvé chovali laskavě.

O jeho záchranu bojoval advokát Gail Ireland. Během necelých dvou let získal devět odkladů popravy. Mimo jiné argumentoval, že o Arridyho příčetnosti může rozhodovat i okres Fremont, kde se věznice nacházela. Snažil se otevřít nové jednání o tom, zda je vůbec možné Arridyho popravit.

Ireland varoval, že pokud Colorado Arridyho usmrtí, ponese si ostudu tohoto rozhodnutí ještě velmi dlouho. Nejvyšší soud státu však rozsudek nezrušil.

Dne 6. ledna 1939 nastal den popravy. Arridy si nepřál tradiční poslední jídlo. Požádal o zmrzlinu, kterou mu Bestova manželka Mable připravila. Když ji nestihl sníst celou, chtěl si zbytek schovat na později. Ředitel Best mu slíbil, že mu ji uschová.

Joe postupně rozdával věci, které měl. Hračkářský vláček věnoval spoluvězni a příteli Angelu Agnesovi, pak si jej ještě na chvíli vyžádal zpátky, aby si s ním mohl naposledy pohrát. Lesklý plechový talíř daroval Bestovi a hračkářské autíčko chtěl nechat Bestovu synovci Buddymu.

Cestu k plynové komoře vězni přezdívali Woodpecker Hill, tedy Datlí kopec. Arridy před ní řekl řediteli Bestovi: „Chci hrát na harfu, jak mi řekl páter.“

Kněz, který mu uděloval poslední pomazání, později vzpomínal, že Joe si nedokázal zapamatovat ani celý verš modlitby Zdrávas Maria. Musel mu jej opakovat po malých úsecích, podobně jako dítěti.

Guvernér Teller Ammons nakonec odmítl zasáhnout. Arridy šel ke komoře po boku ředitele věznice a kaplana bez odporu. Svědci měli za to, že vůbec netušil, co ho čeká.

Do plynové komory vstoupil klidně a nechal se připoutat k židli. Zemřel ve 20:19, přibližně šest a čtvrt minuty po spuštění mechanismu s kyanidem.

Jeho matka na místě plakala. Best později řekl, že podle jeho přesvědčení Arridy nikdy nepochopil, že má zemřít. Dobový tisk psal i o tom, že se sám ředitel při popravě rozplakal.

Po Arridyho smrti se postupně začaly znovu probírat důkazy o případu. Ukazovalo se, jak problematické bylo jeho údajné přiznání, jak slabě proti němu stály hmotné důkazy a jak velkou roli mohlo sehrát jeho mentální postižení.

Skupina Přátelé Joea Arridyho vznikla s cílem očistit jeho jméno. V roce 2007 mu nechala zřídit první náhrobní kámen. O případ se zasadil denverský advokát David A. Martinez i pastor Robert Perske, dlouholetý zastánce práv lidí s mentálním a vývojovým postižením. Perskeho kniha Deadly Innocence pomohla Arridyho příběh vrátit do veřejné debaty.

Dne 7. ledna 2011, přesně dvaasedmdesát let po popravě, udělil guvernér Bill Ritter Joeu Arridymu plnou a bezpodmínečnou posmrtnou milost.

Ritter zdůraznil, že žádná milost nemůže vrátit život ani napravit tragédii. Uvedl ale, že Arridyho případ si tento mimořádný krok zaslouží kvůli vysoké pravděpodobnosti jeho neviny a závažnosti jeho mentálního postižení v době soudu i popravy.

Nešlo o nové soudní řízení, které by po desetiletích formálně rozhodlo o každém detailu vraždy. Bylo to uznání, že stát odsoudil a zabil člověka za okolností, které byly hluboce nespravedlivé.

Zdroje:

https://deathpenaltyinfo.org/the-angolite-tells-the-story-of-a-wrongful-execution-in-colorado

https://deathpenaltyinfo.org/colorado-governor-grants-unconditional-pardon-based-on-innocence-to-inmate-who-was-executed

https://www.cpr.org/show-segment/a-gubernatorial-pardon/

https://www.lawweekcolorado.com/article/joe-arridys-false-conviction/

https://www.westword.com/news/joe-arridy-was-the-happiest-man-on-death-row-5118031/

https://www.westword.com/news/joe-arridy-pardoned-long-after-his-execution-mentally-impaired-man-gets-online-props-5908338/

https://meridian.allenpress.com/idd/article/49/3/192/1529/Colorado-Governor-Pardons-Joe-Arridy