Michael Dymek zazářil ve filmu Páni kluci, kvůli emigraci ale později bral i ty nejpodřadnější práce

Z dětské hvězdy, které ležel svět u nohou, se stal bezejmenným uprchlíkem oplachujícím talíře. Byla to krutá daň za svobodu a zároveň, jak později řekl s tichou vážností, „největší škola života“.

Michael se narodil v roce 1962 v Sokolově. Maminka učila na základní škole a on byl odmalička k nezastavení. „Moje maminka byla učitelka a já byl dost živé dítě, dneska se takovým říká hyperaktivní,“ vzpomínal Dymek po letech.

Už během školky si všimli jeho výjimečné pohybové nadanosti – sportovní aktivity mu šly jako po másle. Veškerou svou energii vložil malý Michael do gymnastiky, plavání, atletiky a dalších disciplín, sbíral dětské medaile a doma téměř nevydržel v klidu.

„Když jsme přišli do tělocvičny, tak já byl současně na šplhadle, na koze, na koni a učitelka měla ze mě psotník,“ smál se po letech.

Nebylo tedy divu, že když roku 1974 sháněla režisérka Věra Plívová-Šimková vhodné představitele do filmu Páni kluci, její asistent Zdeněk Zelenka nakonec „ulovil“ právě jeho. Jednoho dne přišel do pražské sportovní školy na Strossmayerově náměstí, kde Michael navštěvoval 6. třídu zaměřenou na gymnastiku.

„Jen se tak od dveří rozhlédl po třídě a nevím, z jakého důvodu jsem mu padl do oka právě já. Vytáhl mě za dveře, chvíli jsme si povídali a pozval mě na konkurz,“ líčí Michael onen osudový okamžik. Dvanáctiletý kluk tehdy vůbec netušil, co se z nenápadného školního setkání vyklube.

Začátkem léta 1975 Michael Dymek poprvé stanul před kamerou. Natáčení filmu Páni kluci, inspirovaného Dobrodružstvími Toma Sawyera, zabralo celé prázdniny – a pro Michaela to byly ty nejkrásnější v životě.

Od rána do večera běhal s ostatními kluky po lesích v okolí Litoměřic, lezl na stromy a tropil před kamerou jednu klukovinu za druhou. Z veselého dovádění vznikla nezapomenutelná scénka s pávem nebo slavná honička na nádraží, kde přísná teta Apolena (v podání Ivy Janžurové) honí uličníka Tomáše s pometlem v ruce.

„Kdyby mě byla dostihla, tak by mě i praštila. Ta scéna tak dobře dopadla díky tomu, že se mě opravdu snažila praštit a já se opravdu snažil utéct,“ popisoval Michael se smíchem, jak se během natáčení hranice mezi hrou a realitou zcela setřela.

Film Páni kluci se stal hitem a z neposedného školáka se přes noc stala dětská hvězda. První honorář dostal ve výši šest tisíc korun – což tehdy představovalo několikaměsíční plat dospělého.

„První honorář jsem utratil za kolo, tedy za dvě kola. Jedno pro mě a druhé jsem koupil bráchovi. A mamince jsem koupil motor do šicího stroje,“ vzpomínal Michael, který si tehdy ani neuvědomoval, jak výjimečný úspěch prožil.

Natáčení bral jako dobrodružnou hru a slávu téměř nevnímal. „Jako dvanáctiletý kluk jsem měl jiné starosti než natáčení. Pamatuju si, že jsem třeba pro sebe objevil tresčí játra. Dával jsem si je snad denně v hospodě k večeři,“ vyprávěl po letech se shovívavým úsměvem nad vlastní dětskou prioritou.

Nabídky na další role na sebe nenechaly dlouho čekat. V následujících letech se Michael objevil v několika dalších filmech a seriálech. Zahrál si hlavní dětské role ve snímcích jako Leť, ptáku, leť! (1978) nebo Indiáni z Větrova (1979), v populárním seriálu Tajemství proutěného košíku (1977) a jako Francek zazářil po boku Hany Maciuchovéve filmu Krakonoš a lyžníci (1980).

Na konci 70. let tak patřil k nejobsazovanějším dětským hercům u nás. Jenže on sám se v záři reflektorů nikdy necítil dobře.

Michael Dymek nikdy netoužil vyčnívat. Pozornost, kterou mu dětská popularita přinesla, ho spíš tížila. „Nechtěl jsem nijak vynikat. A v Tajemství proutěného košíku mi barvili vlasy a natáčeli železnou kulmou. Občas mě s tímto krásným účesem přivezli do školy na odpoledku a to už nešlo přehlédnout. Bylo mi to nepříjemné, byl jsem v pubertě a snažil jsem se zapadnout,“ přiznal otevřeně.

Spolužáci ho sice obdivovali, ale třináctiletý kluk by dal všechno na světě za to, kdyby mohl být zase „jen jedním z nich“. Popularita ho zkrátka „dusila a ztráta soukromí mi dost vadila. Tak jsem se rozhodl, že to nebudu dělat,“ vysvětluje jednoduše.

Navzdory očekáváním okolí proto Michael Dymek nepokračoval na konzervatoř hereckou, ani se nesnažil svou dětskou kariéru přetavit v profesi dospělého herce. Ve filmech si zahrál naposledy coby devatenáctiletý – pak s herectvím překvapivě skončil.

„Chtěl jsem jít na průmyslovku,“ říká o svých tehdejších plánech: lákalo ho vystudovat elektrotechniku a vést „normální“ život daleko od světa filmu. Technická střední škola mu sice nakonec nevyšla, jenže místo toho mu do cesty vstoupil jiný obor. Tanec.

Michaela vždycky poháněla láska k pohybu, a tak se nakonec přihlásil na Státní konzervatoř, ovšem do speciální třídy zaměřené na lidový tanec. Tohle rozhodnutí šokovalo mnohé – ten slavný filmový kluk že nebude hercem, ale tanečníkem? Pro Dymka to však dávalo smysl.

Miloval hudbu, rytmus a navíc ho členové Československého státního souboru písní a tanců lákali na dvě věci, kterým neodolal: možnost cestovat na Západ a výhodu brzkého důchodu pro profesionální tanečníky. Mladičký Michael tedy vyměnil světla kamer za dřinu tanečních sálů. Po maturitě nastoupil do slavného folklórního souboru, kde se potkal i se svou budoucí ženou Ivanou – talentovanou tanečnicí.

Na jaře 1988, rok a půl před pádem komunismu, se manželé Dymkovi odhodlali k radikálnímu kroku. Zažádali v NSR o politický azyl a rozhodli se už nevrátit. Emigrace byla jejich cílem a Michael dodnes nelituje, že odešel, přestože to znamenalo vzdát se milované rodiny i slibné umělecké dráhy.

Za svobodu zaplatili „daň“ v podobě dvou těžkých let, kdy čekali v Mnichově na vyřízení azylu. „Dva roky jsme strávili v lágru, pracovali načerno, učili jsme se jazyk, protože německy jsme vlastně vůbec neuměli,“ popsal Dymek syrově své začátky. Jako žadatel o azyl oficiálně nesměl vydělávat, ale sedět s rukama v klíně nedokázal.

Bral každou práci, která se namane. Uklízel v nemocnici, myl nádobí v restauraci, po nocích pomáhal na výstavišti stavět a bourat stánky. Z mladého muže, kterému v Československu říkali „pan herec“, se v cizině stal bezejmenný dělník se smetákem v ruce.

„Přestože jsem předtím chodil na taneční tréninky do divadla, věděl jsem, že perspektivnější bude pustit se do něčeho jiného, a tak jsem začal v jedné firmě s elektrotechnikou jako skladník,“ vysvětluje, jak v tvrdé realitě rychle přeřadil výhybku. Našlo se v něm i něco z toho nezdolného klukovského hrdiny: nevzdat se a bojovat.

A Michael bojoval. Naučil se plynně německy, osvojil si psaní na stroji všemi deseti a v práci se záhy vypracoval z pomocné síly na obchodníka. Když sametová revoluce v listopadu 1989 otevřela Čechům hranice, změnilo to i jeho život. Po roce 1990 už Michael Dymek v Německu nezůstával z nutnosti, ale zvolil si to jako jednu z možností.

Nakonec se však rozhodl vrátit domů. V polovině 90. let se s rodinou přestěhoval zpět do Prahy, která mezitím prošla bouřlivou proměnou. Z bývalého emigranta se stal most mezi Západem a rodnou zemí – nastoupil do velké německo-americké firmy Arrow Electronics a dostal za úkol založit v Česku její pobočku. Zhostil se toho na výbornou.

Postavil tým, rozjel obchod a celých patnáct let stál v čele prosperující distribuční společnosti. Nedaleko Prahy si vlastnoručně postavil rodinný dům. S manželkou Ivanou vychovávali dvě děti – syna Michaela a dceru Šárku – a žili obyčejný, spokojený život. Ten nenápadný muž v obleku, kterého byste v konferenční místnosti u dataprojektoru stěží poznali, byl kdysi oním rošťákem z velkého plátna.

Ani v nejhektičtějších letech byznysu ale Michael Dymek nezapomněl na svoji lásku k umění. Profesionální dráhu tanečníka sice v emigraci ukončil, ale tanci se věnoval dál – už jen pro radost. Od roku 1998 až donedávna účinkoval v pražském tanečním divadle BUFO (Budoucnost folkloru), kde rozdával energii mladším kolegům bez nároku na honorář.

Pohyb byl motorem jeho života. Utekl s ním před nechtěnou slávou do světa tance, protančil se emigrací a i po návratu domů rozdával energii na jevišti. Tělo si ale nakonec vybralo svou daň. V 62 letech vystavily bolavá kolena a umělá kyčel jeho vášni stopku.

I k herectví se mohl Michael Dymek po letech ještě vrátit, kdyby chtěl. Občas ho filmaři oslovili s nabídkou menší role a on ze zvědavosti kývl. Mihl se v několika televizních seriálech (například Případy 1. oddělení, Atentát, Život a doba soudce A.K. či retro drama Bohéma) a naposledy se objevil ve filmu Jan Palach (2018) coby řidič zásobovacího vozu JZD.

Sám si ale na vlastní kůži ověřil, že svůj dávný krok skončit s herectvím udělal správně. „Pokaždé mi dojde, že jsem se tenkrát rozhodl správně, protože to prostředí prostě není pro mě. Já jsem Panna, mám rád, když věci mají svůj řád,“ poznamenal s nadhledem člověka, který už dobře zná své místo ve světě.

Přesto v něm dodnes zůstal kus toho neposedného Tomáše z Pánů kluků. Když na sklonku roku 2022 slavil své 60. narozeniny, setkal se po letech s herečkou Magdalénou Reifovou, která ve filmu hrála jeho dětskou lásku Blanku. Objali se na nádražíčku v Zubrnicích, kde se před téměř půl stoletím natáčely jejich společné scény.

Magda se tam tehdy veřejně přiznala, že do něj byla v těch dětských letech zoufale zamilovaná: „Byla jsem z něho úplně paf! Jenže jemu to bylo jedno…“ pronesla s pobavenou výčitkou.

Michael jen rozpačitě pokrčil rameny a s úsměvem kontroval svým pohledem na dávnou situaci: „Na rozdíl od Magdy, co tak rozněžněle vzpomínala, jak do mě v těch dvanácti byla fakt zamilovaná, já přemýšlel nad tím, jak ty lopuchy, ve kterých jsme stáli, byly strašně veliký. My chlapečci jsme prostě opoždění, no,“ glosoval se smíchem.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Michael_Dymek

https://www.vlasta.cz/celebrity/pani-kluci-michael-dymek-mlady-dnes-magdalena-reifova/

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/poznate-tomase-z-filmu-pani-kluci-michael-dymek-dnes-tanci-v-divadle-bufo-46427

https://ustecky.denik.cz/volny-cas/20110729_dts_pani_kluci.html

https://www.ahaonline.cz/clanek/aha-pro-zeny-vip-svet/198368/michael-dymek-alias-tomas-z-filmu-pani-kluci-oslavil-neuveritelne-sedesatiny.html

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/michael-dymek-herec-pani-kluci-dite-hvezda-kariera-emigrace.A231005_115639_lidicky_albe

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-kam-zmizely-detske-herecke-hvezdy-24529

https://www.readzone.cz/hvezda-pani-kluci-michael-dymek-slavi-63-dva-roky-jsme-stravili-v-lagru-pracovali-na-cerno-zavzpominal-na-emigraci/