Milionářem díky kozím varlatům: John Brinkley sliboval mužům léčbu potence, desítky jich zemřely

Teď pokojem vládlo ticho, které přerušovalo jen nepravidelné oddechování a mrazivý šepot vzpomínek. Brinkley, kdysi proslulý „zázračný doktor“, ležel sám se svými myšlenkami. V levé nohavici pyžama nahmatal prázdnotu – nohu mu nedávno museli amputovat kvůli krevní sraženině.

Unaveně zavřel oči. Kdysi pevnou rukou, která držela skalpel, si teď nejistě přejel po propoceném čele. Co se mu asi honilo hlavou v oné osamělé hodině? Možná slyšel vzdálené ozvěny potlesku a smíchu. Ta sláva ale už byla pryč – rozplynula se stejně rychle, jako přišla.

O dvacet let dříve by nikdo neřekl, že tenhle skromný lékař z Kansasu jednou skončí tak neslavně. John Romulus Brinkley se narodil roku 1885 v chudém horském kraji Severní Karolíny.

Jako malý osiřel a vychovávala ho teta; do školy chodil jen pár měsíců v roce v jediné místní třídě. Přesto zoufale toužil stát se lékařem. Večer co večer hltal při světle petrolejky lidové lékařské příručky a představoval si, jak jednou najde lék na každou bolest.

Život se s ním ale nemazlil. Aby uživil rodinu, cestoval mladý Brinkley s kočovnou show a prodával všelijaké elixíry a bylinné kapky – první lekce z marketingového řemesla, které měl jednou dokonale ovládnout.

Oficiální medicína ho nelákala o nic méně; zapsal se do soukromé školy eklektické medicíny. Studia však nedokončil a nakonec si pomohl ke kýženému diplomu pochybnou zkratkou – za pár stovek dolarů ho získal z tzv. diploma mill, školy které žila z toho, že prodávala tituly.

S nevalným vzděláním, ale o to větším sebevědomím, se Brinkley usadil roku 1917 v zapadlé vesničce Milford v Kansasu. Místní sháněli lékaře a on tu příležitost chytil pevně za pačesy. Brzy si získal pověst obětavého venkovského doktora.

Když na jaře 1918 vypukla smrtící epidemie španělské chřipky, Brinkley neúnavně objížděl okolní farmy, pečoval o nemocné a mnohým zachránil život.

Přes všechno své pozdější šarlatánství o něm tehdy lidé mluvili s úctou – dělal, co mohl, a podle svědectví dokázal řadě pacientů skutečně pomoci. V očích obyvatel Milfordu byl hrdina: lékař samouk, který se nebál nasadit vlastní zdraví v první linii boje s chřipkou.

Po odeznění epidemie však maloměstský lékař začal toužit po větší výzvě – a větší odměně. Příležitost přišla jednoho podzimního večera. Do Brinkleyho ordinace v Milfordu se vplížil ušlápnutý farmář středního věku a rozpačitě se svěřil s choulostivým trápením.

Trápila ho „mužská slabost“ – zkrátka impotenci nedokázal přemoci žádnými domácími prostředky. Doktor Brinkley naslouchal a v duchu horečně listoval svými znalostmi. Hormonální léčba ještě neexistovala a farmaceutické laboratoře nabízely sotva něco účinného.

Tu si John vzpomněl na všudypřítomné kozly na okolních farmách. Usmál se a napůl v žertu prohodil: „Měl byste to, co vám chybí, kdybych vám přišil žlázy mladého kozla.“ Sedlák nejprve vytřeštil oči, pak ale kupodivu horlivě přikývl. Byl ochoten zkusit cokoliv – zoufalství ho dohnalo k víře v sebeneuvěřitelnější lék.

Brinkley stanul před nečekaným dilematem. Myslel to jako vtip, ale pacient se té absurdní naděje chytil jako tonoucí stébla. Odmítnout ho? Nebo tu bláznivou operaci skutečně zkusit? Co když to vyjde a on – venkovský doktor beze jména – objeví zázračnou kúru?

Ještě té noci zavřel Brinkley oči nad lékařskými knihami a představoval si, jak by takový zákrok mohl provést. Nakonec souhlasil. Za experiment si naúčtoval 150 dolarů a obstaral párek mladých kozlů.

O několik dní později už v malém operačním sále jeho kliniky ostré světlo lampy ozařovalo bledé tělo pacienta a vedle stolu netrpělivě mečel připravený kozel. Brinkley se sehnul k nástrojům – srdce mu bušilo, ruce se potily. Vteřiny ticha. Pak rázně uchopil skalpel.

Operace dopadla, alespoň zdánlivě, dobře. Pacient přežil, zotavil se a brzy rozhlásil do světa, že se cítí jako znovuzrozený muž. Za necelý rok navíc jeho manželka skutečně porodila zdravého synka.

Chlapci dali jméno Billy – po kozlovi. Když se tahle zpráva donesla do kansaských novin, udělaly z Brinkleyho hvězdu. „Doktor našel lék na mužskou slabost!“ jásaly bulvární titulky. Mladý lékař si okamžitě začal budovat osobni značku.

Sám sebe pasoval na průkopníka xenotransplantace – transplantace zvířecích orgánů člověku. Sliboval, že jeho metoda navrátí stárnoucím mužům mužnou sílu a potenci, a záhy začal tvrdit, že vlastně jde o všelék na desítky různých neduhů od demence po astma. Z ospalé vesnické ordinace se stala továrna na zázraky.

Do Milfordu proudili pacienti z celých Spojených států, všichni natěšení zaplatit pohádkových 750 dolarů za pár kozlích žláz voperovaných do těla. Brinkley nestíhal operovat – týdně zvládal padesát zákroků a poptávka dál rostla. Peníze se jen hrnuly.

V první polovině 20. let už Brinkley patřil k nejbohatším mužům Kansasu. Svému rodnému státu se odvděčil po svém: investoval do moderního reklamního impéria, které nemělo obdoby. Roku 1923 založil vlastní rozhlasovou stanici KFKB (Kansas First, Kansas Best čili „Kansas první, Kansas nejlepší“).

Z malého vysílače uprostřed prérie se ozývala pestrá směs – od dechovky a venkovské hudby přes lekce francouzštiny až po Brinkleyho nové pravidelné show. Tou nejpopulárnější byl pořad Medical Question Box neboli „Zdravotnická poradna“.

Dr. Brinkley v něm na dálku diagnostikoval posluchače, kteří mu poslali dopis se svými obtížemi, a obratem přes éter doporučoval proprietární léky– samozřejmě ze své vlastní lékárny. Tyto „zázračné“ tinktury a pilulky si zoufalí lidé mohli zakoupit u spřátelených lékárníků za nemalé částky.

Žádná skutečná věda, jen výnosný byznys. Brinkley rafinovaně prokládal léčebné rady zábavným programem a náboženskými kázáními; uměl hrát na strunu puritánských hodnot i zoufalství nemocných. Jeho charismatický hlas si získal srdce posluchačů po celém Středozápadě.

Kdysi obyčejný venkovský doktor měl najednou dosah na statisíce duší. Stal se průkopníkem v tom, čemu se jednou začne říkat infotainment – spojení informace, reklamy a zábavy.

Z poklidného městečka Milford se díky Brinkleyho klinice a rádiu stalo poutní místo. Padesát pacientů týdně znamenalo příliv bohatých návštěvníků, kteří utráceli za ubytování i jídlo; místní ekonomika vzkvétala. Guvernér Kansasu dokonce odmítl vydat Brinkleyho k trestnímu stíhání do sousední Kalifornie, když tamní úřady zjistily, že se prokazoval falešným diplomem – Kansas si svůj zlatý poklad prostě nedal vzít.

Brinkley se smál kritikům do tváře. Na vlnách KFKB se chlubil, jak „falešné lékařské kapacity“ ostrouhaly. Jistě, lékařská obec ho dávno označovala za nebezpečného podvodníka, jenže on měl na své straně dav obyčejných lidí, kteří mu vděčili za novou naději. Každý úspěch – skutečný či domnělý – uměl náležitě zveličit.

Když se narodil malý „kozlí“ chlapeček Billy, Brinkley zajistil, aby o tom psaly New York Times i všechny regionální plátky. Když měl dokázat své umění před zraky skeptických doktorů v chicagské nemocnici, bez zaváhání provedl transplantaci kozlích varlat hned 34 pacientům za sebou – mezi nimi soudci, radním a dalším lidem z lepší společnosti.

Z každé kontroverze dokázal vytěžit reklamu. Jeho hvězda stoupala zářivě vzhůru. Brinkley žil svůj americký sen naplno: rychle zbohatl a proslul, ačkoliv to vše stálo na velmi chatrných základech.

Dlouho si odmítal připustit, že jeho metoda není zázrak, ale nebezpečný podvod. Pravda ho však začala po čase dohánět. V zákulisí kliniky se hromadily děsivé příběhy: těla mužů, jejichž organismus si s kozlí tkání nedokázal poradit, peklo pooperačních infekcí, strach a zklamání rodin.

Placebo efekt sice některé muže přesvědčil o návratu potence, ale jiným léčba ublížila. Nejméně 42 pacientů po Brinkleyho operacích zemřelo na infekci nebo komplikace. Další desítky podvedených zůstaly s prázdnou peněženkou a pocitem hanby. Začaly se množit žaloby pro podvod a zanedbání péče.

Americká lékařská asociace (AMA) vyslala do Milfordu tajné vyšetřovatele, kteří zdokumentovali otřesné praktiky – například ženu, která po transplantaci kozích vaječníků na údajný nádor páteře zůstala zmrzačená a sotva chodila.

Pro morální autority země se Brinkley stal symbolem nebezpečného šarlatána. A přesto mu zástupy vděčných pacientů dál věřily. Ve 20. letech byla Amerika místem, kde se moderní medicína teprve rodila a státní dohled byl slabý.

Lidé jako Brinkley – podnikavci s vizí a drzostí – toho dokázali využít. On sám se stylizoval do role lidového léčitele pronásledovaného závistivou lékařskou elitou. A mnoho posluchačů rádia mu tuhle pohádku věřilo.

V roce 1930 však situace dospěla k bodu zlomu. Kansaská lékařská komora uspořádala veřejné slyšení, na němž už nebylo o Brinkleyho osudu pochyb. Doktor, oděný v drahém obleku, se dostavil s hlavou hrdě vztyčenou – v očích měl vzdor.

Úředníci předčítali záznamy o zpackaných operacích a falešných slibech. Brinkley poklepával prsty netrpělivě o stůl. Verdikt komory ho zasáhl jako rána pěstí: šlo o „organizované šarlatánství“ a jako takovému mu okamžitě odnímají licenci k praxi.

Brinkley zatnul čelist. Za půl roku přišla další rána – federální úřad pro rádia odmítl prodloužit licenci jeho milované stanici KFKB. Jeho vysílání bylo prý příliš komerční, obscénní a „v rozporu s veřejným zájmem“.

V rozmezí několika měsíců ztratil Brinkley právo léčit i právo kázat své poselství do éteru. Pro muže, který si zbudoval identitu na obojím, to byla katastrofa. On se však nevzdal – odolnost arogantního snílka v něm zavelela k protiútoku.

Brinkley se rozhodl, že když ho establišment odstavil, vezme si moc přímo. Vstoupil do politiky. Ještě v témže roce 1930 oznámil kandidaturu na guvernéra Kansasu. Svoji kampaň pojal jako velkolepé představení pro lid: objížděl okresní města ve vlastním letadle, kterému říkal The Romancer, z pódia ho uváděl oblíbený zpěvák lidovek s kytarou, a kam přišel, tam sliboval zázraky.

Ve stylu ryzího populismu sliboval vše všem – v každém okrese přehradu a jezero, zdarma učebnice pro školáky, nižší daně, důchody pro staré, a samozřejmě „svobodu podnikání“ pro sebe. Neopomněl zdůrazňovat, jak mu konkurenční doktoři ukřivdili.

Nechal své podporovatele rozdávat letáky s návodem, jak správně dopsat jeho jméno na volební lístek – kandidoval totiž jako nezávislý a na hlasovacích lístcích původně vůbec nebyl. Tři dny před volbami se nepřátelé pokusili zvrátit jeho vzestup právnickým trikem: změnili pravidla pro kandidáty co nejsou na hlasovacích lístcích tak, aby voliči museli napsat jeho jméno přesně („J. R. Brinkley“), jinak bude hlas neplatný.

I tak Brinkley způsobil senzaci – získal skoro 30 % hlasů a jen těsně skončil třetí. V absolutních číslech to znamenalo přes 180 tisíc voličů. Mnozí spekulovali, že kdyby nebylo právních kliček a škrtání neformálních hlasů (mnoho lidí napsalo jen „Dr. Brinkley“ či „Doc“), charismatický šarlatán by volby vyhrál.

Brinkley hořce prohrál, ale jeho sebevědomí tím neutrpělo. Zkusil kandidovat znovu v roce 1932 a opět získal přes 30 %. Jenže politický systém ho k moci nepustil a velká strana se ho neujala. Jeho politický vzestup se zastavil těsně pod vrcholem.

Brinkley mezitím vycítil, že v Kansasu pro něj pšenka už nepokvete. Stáhl se ze svého milovaného Milfordu – kliniku tam nechal dvěma oddaným spolupracovníkům – a zaměřil se na nové působiště. Na jihu, u hranic s Mexikem, leželo ospalé město Del Rio v Texasu, za nímž se rozprostírala volná mexická pláň.

Právě tam zamířil se svými sny o návratu na výsluní. V Mexiku totiž americké úřady neměly pravomoc – a Brinkley věděl, že na mexické straně hranice by mohl znovu neomezeně vysílat do USA. Stačilo postavit dostatečně výkonný vysílač.

Mexická vláda mu ráda vyšla vstříc – chtěla Američanům ukázat, zač je toho loket, když ji v mezinárodních dohodách obešli. Brinkley tak v roce 1931 vybudoval stanici XER (později přezvanou XERA) ve městě Villa Acuña, jen kousek od Del Ria.

Její výkon byl ohromující – zpočátku 50 kilowattů, brzy 150 a nakonec neuvěřitelný 1 megawatt. To byla tehdy suverénně nejsilnější rozhlasová stanice na světě. Její signál se v noci nesl tisíce kilometrů daleko.

Podle svědectví pamětníků byl tak silný, že na hranicích samovolně rozsvěcel světlomety aut a rozechvíval kovové pružiny postelí. Někteří texaští farmáři vtipkovali, že nepotřebují ani rádio – Brinkleyho kázání prý chytali přes dráty na plotě.

Zatímco ve dne na dvorku Brinkleyho nové kliniky v Del Riu pobíhali pávi a lamy dovezené až z Galapág, v noci se éterem nesl jeho sebejistý hlas. Na dálku opět ordinoval zázračné medikamenty – injekce s barvivem merkurochromem, pilulky pro mužnost – a v hotelové ordinaci prováděl menší zákroky, hlavně podvazy chámovodů a operace prostaty, za které si nechal platit až 1000 dolarů.

Kozlí žlázy už tolik netáhly; Brinkley je sám nazval „trochu zastaralou procedurou“ a přešel na jiné triky. Jeho vysílání se stalo poutí podomních prodejců.

Za tučný poplatek pouštěl do éteru i další hlasatele zázraků – prodavače zaručených hubnoucích prostředků, všeléčivých krystalů (tzv. Crazy Water Crystals – což nebylo nic než projímadlo ze soli), diamantů „krásných jako ty pravé“, ba dokonce se v programu objevily i podepsané fotografie Ježíše Krista.

Do studia v mexickém pohraničí se také slétali začínající hudebníci z celé země. Brinkley jim dával prostor – a americká country hudba mu vděčí za start kariéry hvězd, jako byli Gene Autry či skupina Carter Family. Z Del Ria se stalo Hillbilly Hollywood, jak lidé přezdívali tohle nové centrum zábavy a podnikání.

Brinkley znovu vydělával obrovské peníze – a ještě okázaleji než dřív si ho užíval. Nechal si v Del Riu postavit obrovské sídlo z bílého kamene, kterému místní neřekli jinak než Zámek. Na šestnácti akrech půdy kolem zřídil růžové zahrady s osmitisíci keři růží a mramorovou fontánou, kde tryskala voda ve všech barvách duhy.

Choval exotická zvířata, vozil se ve flotile dvanácti luxusních cadillaců, vlastnil dokonce jachtu. Z chudého sirotka z Appalačských hor se stal pohádkově bohatý muž. A přesto – klid a štěstí mu to nepřineslo. Večer co večer sedával Brinkley na terase svého paláce, civěl do rudého texaského západu slunce a nervózně poklepával prsty po vyřezávaném zábradlí. Možná tušil, že jeho impérium stojí na hliněných nohou a čas se krátí.

Koncem roku 1934 totiž i mexická vláda pod tlakem USA na čas odebrala Brinkleymu vysílací licenci a nechala vojskem obsadit vysílač. Ani to ho však nezastavilo – vysílal odjinud a využíval nahrávky, aby obešel americké zákazy.

Zatím ale přibývalo zdravotních komplikací u jeho pacientů a americké úřady zbystřily. Brinkley Act – tak překřtili v Kongresu zákon, který měl do budoucna znemožnit americkým občanům provozovat rádia přes mexickou hranici. John R. Brinkley se stal slavnám a současně i trnem v oku. A právě v té době se na scéně objevil znovu jeho starý nepřítel – šéf lékařské asociace Morris Fishbein.

V roce 1938 zveřejnil Fishbein v časopise seriál článků „Moderní medicínští šarlatáni“, kde Brinkleye na desítkách stran nemilosrdně rozebral a odhalil všechny jeho lži. Označil ho přímo za podvodníka a šarlatána. Brinkley zuřil. Ještě téhož roku zažaloval Fishbeina pro pomluvu a žádal čtvrt milionu dolarů odškodného. Doufal, že soudní vítězství očistí jeho jméno.

Soudní proces začal v březnu 1939 v texaském Del Riu. Brinkley se ocitl tam, kde nikdy nechtěl být – na lavici svědků, kde musel obhajovat pravost svých titulů a účinnost svých metod před zraky skutečných odborníků. Bylo to fiasko. Vyšlo najevo, že jeho lékařská diplomka je podvrh a že na slavné univerzitě vlastně nikdy nevystudoval.

Svědci popsali konkrétní případy zraněných pacientů. Brinkley sklopil hlavu. Porota nepřemýšlela dlouho. Výsledek byl jednoznačný: žaloba zamítnuta, výlohy hradí žalobce – a co hůř, soud dal Fishbeinovi za pravdu, že Brinkley je „šarlatán a šejdíř v tom nejobvyklejším slova smyslu“.

Tímhle rozsudkem se protrhla hráz. Během pár měsíců zaplavila Brinkleye lavina dalších žalob – od bývalých pacientů a jejich vdov požadujících náhradu za zmařené životy, od investorů, od daňového úřadu.

Na jaře 1941 Brinkley vyhlásil bankrot. Přišel o většinu majetku; postupně musel rozprodat rádio, nemocnice, vily i sbírku aut. Jeho zdravotní stav se mezitím prudce zhoršil. Prodělal několik infarktů, cévní potíže ho připravily o levou nohu. Nakonec zůstal sám, nemocný a zlomený muž – téměř bez peněz.

A tak se kruh uzavřel. Dr. John R. Brinkley, kdysi selfmademan a milionář, dožil v tichosti a zoufalství. V květnu 1942 naposledy vydechl – v nemocnici v San Antoniu mu selhalo srdce, než vůbec mohl stanout před soudem za podvody s poštou. Na vrcholu sil vlastnil obrovské bohatství, ale zemřel téměř jako žebrák.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/John_R._Brinkley

https://www.legendsofamerica.com/john-brinkley/

https://www.ncpedia.org/biography/brinkley-john-romulus

https://uknowledge.uky.edu/upk_united_states_history/118/

https://encyclopediaofarkansas.net/entries/john-richard-brinkley-1105/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9529641/