Článek
„Nemusím taktizovat,“ říká ministr školství Mikuláš Bek v podcastu Čestmíra Strakatého. Díky tomu, že nebude kandidovat, si prý konečně může dovolit dělat odvážnější rozhodnutí, která by jinak politikům znemožnila vyhrát příští volby. Podle Beka je jeho současná pozice výhodná: nemusí brát ohledy na nálady voličů ani na přílišnou spokojenost učitelů či starostů, a proto prosazuje změny, které považuje za nutné. Zdá se to jako ideální situace: politik na konci kariéry se konečně pouští do zásadních reforem. Ale počkat – nezažili jsme už tohle mnohokrát?
Vážně se něco změní?
Ministr školství ve zmíněném rozhovoru vysvětluje, že díky svému končícímu politickému angažmá může dělat kroky, na které jiní neměli odvahu. Například chce převést financování nepedagogických pracovníků (tedy školníků, kuchařek nebo účetních) ze státního rozpočtu přímo na obce. Bek tvrdí, že jde o opravu „chyby, která vznikla před čtvrtstoletím“, kdy obce převzaly školy do svého vlastnictví, ale peníze na jejich provoz stále platí stát. Prý to takhle mají běžně v Rakousku a Německu.
Jenže zkušený pozorovatel si nemůže nevzpomenout na řadu podobně znějících argumentů z minulosti. Každý ministr školství, který nastoupil do funkce, sliboval, že napraví chyby svých předchůdců. Každý hovořil o velké reformě financování, lepších podmínkách pro učitele a modernizaci. Jenže výsledek? České školství dodnes zaostává, děti mají stále horší výsledky v mezinárodním srovnání a z mnoha škol se staly spíše úřady, které řeší papíry místo výuky.
„Pokud bych nic nedělal, nebyla by žádná debata. A protože dělám změny, je kolem nich rozruch,“ tvrdí Bek. Jeho hlavní argument je, že platy školníků a kuchařek budou „bezpečnější“ v obecních rozpočtech než v rozpočtu státním, který v příštích letech čekají těžké škrty kvůli navyšování výdajů na obranu. Na první pohled logické, ale skeptikovi se okamžitě vkrádá otázka, zda nejde jen o elegantní způsob, jak se stát zbaví odpovědnosti za případné problémy. Pokud totiž obce nezvládnou financování zajistit, stát si umyje ruce – a rodiče dětí na malých městech a vesnicích se znovu ocitnou v pasti. Ostatně kolikrát jsme už podobné kroky zažili: stát něco přehodí na obce s tím, že „všechny obce na to peníze dostanou“. Realita pak bývá úplně jiná.
Příliš mnoho lidí ve školství?
Ministr se také nebojí otevřeně říct, že učitelů i dalších pracovníků ve školství je podle něj až příliš mnoho. Argumentuje, že každý rok přibývají tisíce nových úvazků, zatímco dětí ve školách ubývá. Problémem je podle něj systém financování, kdy školy mohou zaměstnávat stále víc učitelů, stát to zaplatí, ale už nikdo nekontroluje, zda je to efektivní. A opět se tu objevuje skeptikův povzdech: kolikrát už jsme tohle slyšeli? Neustále slyšíme o nutnosti škrtů a snižování úvazků, ale nikdy se nestalo, že by díky tomu školy začaly fungovat lépe nebo že by děti odcházely s lepšími znalostmi. Naopak jsme dostali slavnou inkluzi, díky níž se už učitelé vůbec nestíhají věnovat nadaným nebo běžným dětem, protože musí ve třídě řešit asistenty a speciální potřeby.
Je zvláštní, že ministr současně říká, že české děti nutně potřebují lepší znalosti angličtiny a druhého cizího jazyka, ideálně němčiny nebo španělštiny. Ano, angličtinu prý musí mít už od první třídy, protože se „nesmíme spokojit s tím, že naše děti mají horší jazykovou výbavu než děti v Litvě“. Každý ministr chtěl lepší znalost jazyků, lepší výuku, více kvalifikovaných učitelů. Ale kdy naposledy někdo řekl, jak to udělat prakticky? Kdo to nakonec zaplatí, kdo ty kvalitní učitele sežene a hlavně – kdo na ně dohlédne?
Slibem nezarmoutíš?
Bek slibuje, že po jeho odchodu z funkce se nezmění jen financování, ale že začne fungovat i digitalizace, školy budou méně byrokratické a děti dostanou lepší vzdělání. Zní to jako příběh o lepších zítřcích, který známe z každého politického období. Ovšem ti, kdo zažili už několik podobných slibů, vědí, že zítra se nestane nic, nebo jen velmi málo. Digitalizace (nejen) školství se slibuje už desítky let.
Bekovy návrhy mají logiku a vypadají dobře. Možná má pravdu a možná opravdu jeho změny pomohou. Jenže každá generace rodičů už slyšela to stejné. A školy mezitím rozhodně lepší nejsou. Proč bychom měli věřit, že tentokrát to bude jiné? Třeba proto, že ministr už nekandiduje? To je trochu málo. Školství potřebuje víc než jen další sliby ministra, který tvrdí, že tentokrát může být odvážný, protože už ho nezajímají volby. Potřebuje někoho, kdo konečně začne říkat nejen co se má změnit, ale také jak, kdo, za kolik a hlavně – proč by to mělo dopadnout lépe než všechny předchozí pokusy.
Jinak za pár let zase přijde další ministr, který sice znovu nebude taktizovat, ale výsledek bude opět stejný. Až příliš dobře víme jaký.
Zdroje:
Rozhovor s M. Bekem na https://www.youtube.com/watch?v=BhhA0tG9Dhw
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/531707-celosvetove-srovnani-zaku-vysledky-ceskych-deti-jsou-znepokojive
