Miroslav Donutil – herec s darem vyprávět i překvapit

Miroslav Donutil, narozený 7. února 1951 v Třebíči, patří mezi nejvýraznější osobnosti české herecké scény. Nezaměnitelný komediální talent, široký herecký rejstřík i osobitá schopnost vyprávět příběhy mu během několika dekád přinesly mimořádnou popularitu a uznání. Avšak nejen filmovými a televizními rolemi je člověk živ – Donutil své publikum dlouhá léta fascinuje také jako vypravěč a bavič. Objíždí s nimi velká i menší města napříč naší republikou. Sám jsem měl to štěstí tam několikrát být a pokaždé jsem se smíchem za břicho popadali. Ačkoli ho většina diváků zná zejména díky kultovním snímkům typu Dědictví aneb Kurvahošigutntag, Pelíšky nebo Černí baroni, stejně úspěšná je i jeho divadelní dráha. Právě na jevišti, konkrétně v Divadle Husa na provázku, započala estráda jeho nezaměnitelného stylu, který v různých obměnách rozvíjí dodnes.

Donutil se v rozhovorech často vrací do rodné Třebíče. Často vypráví o tom, jak mu dětství zpříjemňovala přítomnost dvou babiček a jednoho dědečka. Jeho otec byl poměrně přísný, maminka zase sehrávala roli mediátora a usmiřovala konflikty, které se občas mezi otcem a malým „Mirečkem“ vyskytly. Donutil vzpomíná i na to, jak jej maminka ponoukala, aby dojedl všechno jídlo až do posledního sousta, až „na talířku bude vidět veverka“, a že tento zvyk mu v některých situacích zůstal dodnes.

Silný vztah k přírodě a rybaření mu zprostředkoval otec, jenž ho k prutu a navijáku přivedl už v dětství. Donutil si dodnes vybavuje, jak pokaždé, když chytí pořádnou rybu – ať už štiku, candáta nebo sumce – věnuje takový úlovek v duchu svému otci. I v tom se odráží jeho osobní pojetí úcty k rodině, která pro něj podle vlastních slov zůstává celoživotní prioritou.

Brzkou zálibu ve vyprávění příběhů i v komickém ztvárňování běžných životních situací lze vysledovat právě už v rodinném zázemí. Donutil často zmiňuje, že jeho rodiče měli smysl pro humor, byť otec byl spíše přísnější a přesný. Maminka ho zároveň vedla k tomu, aby nebyl lhostejný k ostatním lidem. Tato kombinace – tedy schopnost bavit, ale zároveň projevovat empatii – se u něj v dospělosti stala jedním ze základních pilířů jeho působení na jevišti i před kamerou.

Po maturitě zamířil Donutil na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU). Jak sám uvádí, jeho studia probíhala v době, kdy škola měla skvělé pedagogy – mezi nimi například Miroslava Horníčka, Vlastu Fialovou či Josefa Karlíka. Společně se spolužáky, mezi které patřili Pavel Zedníček, Svatopluk Skopal, Dagmar Veškrnová Havlová, Jiří Bartoška či Karel Heřmánek, zažil na JAMU bouřlivé a tvůrčí období. V takové partě se není čemu divit :-)

V té době začal poprvé výrazněji rozvíjet také svůj pěvecký talent. Jak později dodal, dravost a chuť vyzkoušet si všechno možné – od tance až po cirkusové dovednosti – se vryly do DNA všech studentů. Právě proto v Divadle Husa na provázku (kam plynule přešel po škole) museli zvládat roztočit talíř na tyči, žonglovat nebo stepovat. Režisér Peter Scherhaufer vyžadoval od svých herců všestrannost a disciplinovanost, díky níž se Donutilovi i ostatním kolegům podařilo uspět na řadě zahraničních festivalů.

Za jeden z prvních vrcholů Donutilovy „provázkovské“ éry bývá označována role Nikoly Šuhaje loupežníka. Inscenace podle předlohy Milana Uhdeho na hudbu Miloše Štědroně měla parametry malého muzikálu, v němž Donutil zúročil i silnou muzikálnost a pěvecké schopnosti. Ukázalo se, že je schopen s lehkostí zvládnout nejen činoherní part, ale i výrazně hudební rovinu. V 70. a 80. letech se díky tomu vypracoval v jednu z vůdčích osobností Divadla na provázku.

Divadlo Husa na provázku bylo pro tehdejší generaci progresivním fenoménem. Jezdilo po světových festivalech, sbíralo ceny a v očích mnoha mladých tvůrců ztělesňovalo občansky odvážnou, moderní kulturu. Donutil se opakovaně zmiňuje, že s kolegy považovali své „pronikání světem“ tak trochu za cestu gerily, jež se vrací zpátky do nesvobodné země. Přesto dokázali jezdit na zájezdy do zahraničí (vystupovali ve Francii, v Americe i jinde) a otvírali si tak širší obzory.

V Brně v roce 1977, na jednom večírku, poznal Miroslav Donutil svoji budoucí ženu. Připomíná, že tehdy ještě netušila, že je herec, a vzájemné sympatie nesouvisely s jeho profesním postavením. Následné dlouholeté manželství doprovázela nutnost oboustranné tolerance – Donutil byl často na zájezdech a rodinu vídal méně, než by si přál. Často zmiňuje, že se opíral především o podporu a pomoc svých rodičů, kteří se starali o jeho syna Tomáše, když byl mimo domov.

Ve chvíli, kdy si Donutil získal silné renomé na provázku, se mu otevřela cesta do Národního divadla (ND). Přesun do Prahy přišel až ve čtyřiceti letech, což sám komentuje tak, že v Brně už jednoduše nebylo kam stoupat. V Národním se setkal s legendami typu Rudolfa Hrušínského, Lubomíra Lipského nebo Josefa Kemra a považoval to za jedinečnou příležitost, jak se měřit s těmi nejlepšími.

Když pak na počátku 90. let přišly nabídky pro film, Donutil se do nich vrhl se zaujetím. Diváci si ho zamilovali zejména v komických úlohách: Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) nebo Černí baroni (1992). Ke Černým baronům se v jednom rozhovoru vyjádřil i režisér, který potvrdil, že mnoho legendárních replik a gagů přinesl Donutil na plac sám. Stejně tak se objevovaly improvizační zásahy, které nakonec zlidověly (vzpomeňme slavný výklad o kadenci samopalu či komické peripetie s „pytlákem“).

Na přelomu tisíciletí přišlo několik dalších úspěchů, z nichž Pelíšky (1999, rež. Jan Hřebejk) patří mezi nejmilovanější české komedie vůbec. V roli otce Šebka Donutil prokázal, že umí perfektně vyvážit komiku se sentimentem a že dokáže pobavit, aniž by sklouznul do laciné grotesky. Z hlediska televizní tvorby je pak zásadní pořad 3+1 s Miroslavem Donutilem, ve kterém exceloval jako vypravěč zábavných historek. Právě vypravěčství, často inspirované drobnými příhodami z hereckého zákulisí, se stalo jeho ochrannou známkou. Producent Jiří Pomeje údajně zpočátku pochyboval, zda by někoho skutečně zajímalo natočit jen „povídání s Donutilem“. Ukázalo se, že zájem byl obrovský. Jeho historky si získaly platinová ocenění za prodej audio nosičů a mnohé citace zlidověly.

Donutil není ale jen komik. Mnohokrát předvedl schopnost zahrát charakterové role (např. nepříjemného lékaře v seriálu Doktor Martin). Zkušený režisér či producent ocení, že se u něj muzikální a improvizační talent potkává s technickou precizností a pochopením pro psychologii postav. Při natáčení se také ukázalo, že umí překvapit v dramatických situacích – třeba ve chvílích, kdy musel točit veselé scény v den, kdy se dozvěděl smutnou zprávu o úmrtí svého otce.

Když hovoříme o Donutilovi jako komikovi, je důležité nezapomínat na jeho všestranné divadelní kořeny. Humor se u něj neomezuje jen na anekdoty; je to pro něj způsob komunikace s diváky, forma jazykové a situační hry, která podle něj „dokáže bořit bariéry“. Stejně jako legendární Miloš Kopecký čerpá z inteligentního nadhledu, jenž mu umožňuje přecházet z odlehčené, zábavné polohy do hlubších nálad, které vedou diváky i k zamyšlení.

Důležitým rysem jeho komiky je perfektní načasování (tzv. “timing”) a práce s pauzou. Ví, kdy nechat pointu uzrát a kdy v pravou chvíli přitlačit na tempo vyprávění. Mnozí kolegové mu také vyčítají, že je „nezastavitelný“ v tom nejlepším slova smyslu: jakmile vejde na scénu, publikum mu téměř okamžitě leží u nohou. Zde se projevuje jeho „brněnská dravost“, která jej vedla k tomu, aby vždy přesně věděl, co chce předvést.

Vedle komediálních rolí zvládá Donutil i tragikomické a vážnější postavy. Podle některých divadelních kritiků v sobě nese schopnost „mlčet na scéně tak, že to má stejnou sílu jako jeho řeč“. Není tedy pravdou, že by se musel spoléhat jen na vyprávění veseloherních příhod. Jeho herecký rejstřík sahá od čistokrevné grotesky přes satiru až po závažná dramatická díla.

Jedním z charakteristických rysů Donutilova přístupu je i cílené obohacování scénáře o vlastní nápady. Z rozhovorů a vzpomínek vyplývá, že si režiséři jeho invenci většinou pochvalují. Například v Černých baronech přispěl množstvím detailů, které posunuly výslednou podobu postavy vojína Šebka do polohy, jež publikum miluje dodnes.

V mnoha výstupech se Donutil zamýšlí nad tím, jak se herec vyvíjí s přibývajícími lety. V duchu citace vnímá stáří herce jako paradox: čím více životních zkušeností získá, tím je po herecké stránce bohatší – avšak technicky mohou postupně ubývat fyzické síly. On sám ovšem zdůrazňuje, že dokud bude moci hrát, bude se snažit předávat divákům co nejvíce ze svého hereckého a vypravěčského potenciálu.

Donutil se také rád vymezuje vůči pojmům „popularita“ a „sláva“. Prohlašuje, že „sláva přichází až po smrti, zatímco popularita provází člověka zaživa.“ K popularitě přitom přistupuje s radostí a pokorou – bere ji jako výsledek své práce, na druhou stranu to nevnímá jako něco, co by ho mělo nadřadit nad ostatní.

Z výpovědí Donutila i jeho blízkých (např. manželky nebo kamarádů) se dá vyčíst, že nejvyšší místo v jeho hodnotovém žebříčku zaujímá rodina. Kamarádi jsou pro něj hned na druhém stupni, zatímco práci klade „až“ na třetí. Toto pořadí nicméně nevypovídá o tom, že by ke své profesi přistupoval laxně. Naopak – veškerou svou energii a talent do ní vkládá, ale nikdy nezapomíná zdůrazňovat, že bez pevného rodinného zázemí by jeho život nebyl tak plnohodnotný.

To vše se odráží i v Donutilově přístupu k publiku. V rozhovorech často děkuje divákům za přízeň a povzbuzuje mladé herce, aby se nebáli kombinovat divadlo s televizí či filmem, tak jako to dělá on. Tvrdí, že v Česku je to výhoda – zatímco v zahraničí se častěji striktně odděluje herec filmový od herecké „divadelní“ větve, u nás je běžné a vítané, že jeden a tentýž herec působí v obou prostředích.

Osobitý humor a úžasný talent k vypravěčství - Donutilova schopnost okamžitě zaujmout celý sál, jeho důraz na „pointu v pravý čas“ a na poutavé líčení všedních situací ovlivnily mnohé mladší komiky i herce. Přiblížil českému publiku tradici stand-up vystoupení, ovšem v jeho svébytné podobě.

Propojení „klasiky“ s avandgardou - ač vyšel z experimentální scény Divadla Husa na provázku a dokázal se prosadit na prknech Národního divadla. Prokázal tak, že mezi avantgardou a klasickým divadlem nemusí být nepřekročitelná propast.

Všestrannost - dokáže hrát postavy tragické, komediální, zpívat, improvizovat i moderovat. U mnoha českých herců býváme zvyklí na specializaci v jednom žánru, Donutil ale ukázal, že lze naplno využít škálu možností, které herecká profese nabízí.

Dlouhodobá „výkonnost“ - po celé dekády si udržuje vysokou laťku a do svých rolí vnáší bezprostřední energii. Mnozí kolegové zdůrazňují, že na jeho představení se publikum jen tak nenudí – ať už šlo o éru v Brně, v Praze či o televizní pořady.

Pokud bych měl Donutilův styl srovnat s jinými legendárními českými herci a baviči, vybaví se mi jména jako Miloš Kopecký (pro umění satirické nadsázky a elegantní ironie) nebo Bolek Polívka (pro schopnost improvizovat a pracovat se situačním humorem). Donutil stojí tak trochu mezi oběma: dovede být noblesní a „vystihnout“ společenskou satiru, ale stejně tak mu nedělá potíže rázovitě komediální gag.

Milý pane Donutile, děkujeme za všechny příběhy, nezapomenutelná představení i upřímné úsměvy, které jste za ta léta publiku věnoval. Přejeme Vám vše nejlepší k narozeninám, hodně zdraví, neutuchající energie a mnoho dalších krásných divadelních i filmových rolí!

Články a rozhovory ze kterých jsem čerpal:

https://www.ceskatelevize.cz/porady/13167776859-pan-herec-miroslav-donutil/

https://www.denik.cz/umeni/donutil-historky-ktere-vypravim-vymysli-zivot.html

https://www.echo24.cz/a/HWhrA/tydenik-echo-rozhovor-herec-miroslav-donutil

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/miroslav-donutil-rozhovor-zahadne-pripady-herec-interview.A241111_114228_filmvideo_kiz

https://www.youtube.com/watch?v=H8pGsDCSy_0

https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/jizni-morava-spjaty-od-narozeni-herec-miroslav-donutil-rozhovor-oceneni-hejtman.html