Článek
Narodila se jako Frances Ethel Gummová v červnu 1922 do rodiny putujících varietních umělců na americkém Středozápadě. Na jevišti stála poprvé ve dvou a půl letech spolu se staršími sestrami.
Nebylo úniku – matka, sama neúspěšná herečka, ze všech tří dcer cílevědomě vychovávala hvězdy. Malá „Baby Gumm“ měla odzbrojující hlas a vášeň pro zpěv, ale také sklony k baculatosti, což se v hollywoodském světě neodpouští. Když čtrnáctiletou Judy (umělecké jméno Judy Garland si zvolila už dříve) ulovil ve 30. letech filmový gigant Metro-Goldwyn-Mayer, rázem se ocitla v továrně na sny – a noční můry.
Šéf studia Louis B. Mayer ji sice láskyplně oslovoval „moje malá hrbatá“ kvůli jejím nedokonalostem, ve skutečnosti však nařídil nekompromisní režim: žádné mlsání, jen vývar, černá káva a spousta cigaret – aby Judy náhodou nepřibrala ani deko.
Tým producentů ji bez milosti kontroloval. Na oběd mívala polévku z kuřecího masa, k tomu černou kávu, cigaretu na potlačení chuti k jídlu a pilulku na hubnutí. Vypadalo to jako absurdní dieta pro dítě, ale Judy musela poslechnout. „Většinu puberty a dospělosti byla buď na benzedrinu, nebo na dietě, nebo obojím,“ vzpomínal její třetí manžel Sid Luft.
Role Dorotky Galeové v muzikálu Čaroděj ze země Oz přišla Garlandové v roce 1938 jako životní šance. Předtím točila veselé rodinné filmy po boku Mickeyho Rooneyho – byli to dva nezbední teenageři, do nichž studio vkládalo naděje, a oba proto drželo zkrátka. Když zrovna netočili, chodili do školy přímo v areálu studií MGM a byli pod drobnohledem.
V té době už Judy dávno netušila, jaké je to být normální dívka. „Judy byla dítě, které nikdy nemělo dětství. Dítě, které nikdy nedospělo,“ poznamenal hořce její kolega Ray Bolger, představitel Strašáka v Oz. A Judy sama později s nadhledem dodala: „Každý ví, jak těžké je být se mnou. Ale víte vy, jak těžké je být mnou? Já s tou Judy Garlandovou musím žít – a jak krutý život to byl…“
Navenek působila jako roztomilá Dorotka, která se ve svých červených střevíčcích toulá po kouzelné zemi za duhou. Ve studiu však zatím s Dorotkou neměli slitování. Garlandová trávila na place i 18 hodin denně a aby náročné natáčení ustála, dostávala takzvané pep pills – povzbuzující tabletky plné amfetaminů.
Ráno pilulku „na nakopnutí“, večer barbiturát na spaní. Jako dobře promazaný stroj.
„Měli jsme pracovní dny i noci beze spánku. Dávali nám prášky, abychom vydrželi stát na nohou dlouho po vyčerpání. Pak nás odvedli na kliniku a uspali nás prášky na spaní – Mickey ležel na jedné posteli a já na druhé. Po čtyřech hodinách nás vzbudili a zase nacpali povzbuzováky, abychom mohli dalších 72 hodin pracovat v kuse,“ popsala Garlandová hořce zkušenost, o níž se dlouho bála promluvit.
Polovina času prý chodili jako mátohy. Ale v Hollywoodu to tehdy nebylo nic neobvyklého – spíš způsob života mladých hvězd.
Aby Dorotka Galeová na plátně působila jako nevinné děvčátko z Kansasu, nasadili Judy také korzet, kterým jí stáhli poprsí a celou postavu zpevnili do štíhlé siluety. Bylo jí sedmnáct – stála na prahu ženství – a oni z ní zase udělali dítě. Štáb režiséra Victora Fleminga k ní přitom zdaleka nejednal v rukavičkách.
Když jí během jedné scény s Bertem Lahrrem (zbabělým lvem) ujely nervy a dala se do nekontrolovatelného smíchu, Fleming neváhal a vrazil drobné herečce facku, až jí vyhrkly slzy.
„Tak, a teď zpátky do práce!“ houkl na ni. Judy zůstala jako opařená – ale scénu pak natočila bez chybičky. Hollywood ve 30. letech nebyl místem pro slabé povahy.
Za barevnou oponou Čaroděje ze země Oz vládla temnota. Garlandová to poznala brzy. Vedle všudypřítomných dietologů a přísných šéfů ji během natáčení terorizovali dokonce i někteří její malí kolegové – představitelé Munchkinů, roztodivných obyvatel země Oz.
„Byli to malí opilci. Každou noc se strašně ztřískali a policie je sbírala po hotelech do sítí na motýly,“ prohlásila Judy po letech s nadhledem. Horší však bylo, že někteří ze zakrslých herců, mnohdy čtyřicátníci, jí neváhali ošahávat.
V posmrtně vydaných memoárech Sid Luft, Garlandové třetí manžel, uvedl, že Munchkinové „strkali Judy ruce pod šaty“ a domnívali se, že jim takové chování kvůli jejich výšce projde.
O nevázaných večírcích a orgiích „trpaslíků“ v hotelu kolují legendy – a další kolegové je potvrdili. Představitel lva Bert Lahr napsal, že „mnozí Munchkinové se živili žebrotou, kuplířstvím a prostitucí… Nosili u sebe nože a dělali si zálusk na každou ženskou, co měla metr šedesát a víc“. Garlandová se v takovém prostředí musela naučit rychle se bránit. Ale jak?
„Ne, ne, pane Mayere… nikdy víc!“
Dorotka z Kansasu se na plátně bezpečně vrátila domů, ale Judy Garlandová se z Hollywoodu domů nedostala už nikdy. Už v době Čaroděje ji mocní muži filmového průmyslu začali vnímat jako snadnou kořist. Louis B. Mayer, vnější maskou dobrosrdečný patriarcha studia MGM, se k mladičké Judy choval jako ke svému dítěti – ovšem občas ho „přemohly emoce“.
Kdykoli ji v ústřižcích tisku pochválil za procítěný zpěv „od srdce“, položil jí při tom ruku na levé prso a dodával: „Tady cítím, jak ti bije srdíčko.“ Doteky vlivného producenta se časem stupňovaly. Judy bylo šestnáct, pak osmnáct, Mayerovi přes padesát. Sexuální obtěžování bylo v těch ateliérech považováno za „výsadu moci“.
Když Garlandová dospěla do věku kolem dvaceti a jednoho dne se odvážila Mayerovi vytrhnout: „Pane Mayere, už nikdy – nikdy víc tohle nedělejte! Už si to nenechám líbit,“ mocný šéf se prý rozplakal. „Jak mi to můžeš říct? Vždyť já tě miluju!“ blekotal ublíženě, zatímco Judy v sobě potlačovala znechucení.
To už ale nebyl jediný dravec v letech v okolí. Další z vedoucích studia si ji jednou pozval do kanceláře a bez okolků vyštěkl: „Tak co, dáš mi to? Ano, nebo ne, hned teď!“ Když zděšeně odmítla, rozkřičel se: „Tak poslouchej, holčičko, něco ti povím. Zničím tě. Slyšíš?! Zničím tě – a dokážu to!“.
Judy v sobě nesla stále více strachů, mindráků a úzkostí. Denně ji někdo peskoval kvůli vzhledu – studio ji nutilo hladovět a shazovat váhu, protože v kamerových zkouškách prý působila při své drobné stopadesáticentrimetrové postavě „oplácaně“. Nikdy se nepovažovala za krásnou. Když se jednou v maskérně sešla s půvabnou Avou Gardnerovou, povzdechla si: „Ach, kéž bych tak vypadala jako ty, Avo.“
Gardnerová ji uzemnila: „Ne, Judy. Kéž bych všude zpívala a tancovala jako ty.“ – Jenže Garlandové nikdo neřekl, že je dost hezká. Zato dost dobrá na práci byla vždy. Štvaná z filmu do filmu, občas do pěti muzikálů za rok, polykala každý den koktejl stimulantů a uklidňováků.
„Brzy už to nebyly prášky, ale životní způsob,“ přiznala pak hořce. Ve volných chvílích padala vyčerpáním a doháněl ji splín. Už v 18 letech docházela k psychiatrovi. Ve 23 letech měla za sebou tři nervová zhroucení. Její život byl jako zběsilá jízda, v níž nemohla zastavit – hvězdné zlaté okovy ji držely pevně.
Příslib lásky a sebezničení
Ve 40. letech, kdy hvězdná kariéra Judy Garlandové vrcholila, se zoufale upínala k vizi normálního života. Chtěla milovat a být milována. Jenže i její vztahy poznamenal Hollywood. Poprvé se vdala ve dvaceti za hudebního skladatele Davida Rose – manželství trvalo jen dva roky.
Koncem dekády se citově upnula k režisérovi Vincente Minnellimu, s nímž natočila kouzelný muzikál Setkáme se v St. Louis (1944). Vincente jí naslouchal, byl starší a vzbuzoval v ní důvěru. Vzali se a v březnu 1946 se páru narodila dcera Liza Minnelli – budoucí neméně slavná herečka a zpěvačka. Zdálo se, že Judy konečně našla štěstí: měla milujícího muže, rozkošné miminko, zářila v dalších filmech. Jenže pohádka se brzy rozbila.
Garlandová trpěla poporodní depresí, kterou v MGM považovali za rozmary primadony. Tlak studia neustával a mladá žena čelila neutuchajícím nárokům – měla se hned vrátit před kameru, krásná, svěží a veselá, jako by se nic nestalo. Jenže její nitro bylo v rozkladu.
V červenci 1947, vyčerpaná natáčením filmu Pirát, prodělala nervový kolaps a skončila v sanatoriu. Poprvé se pokusila vzít si život – na zápěstí si střepem nařízla žíly. Rána naštěstí nebyla hluboká a Judy tragédii přežila, ale její duševní stav se dál zhoršoval.
Manželství s Minnellim se rozpadlo (rozvedli se v roce 1951) a Garlandová na prahu třicítky zůstala sama s malou Lizou. Nad vodou ji držela práce – jak jinak. Jenže i tam už byla situace neudržitelná: závislost na pilulkách i alkoholu narůstala a s ní se objevily potíže s dochvilností a sebekázní.
V roce 1948 se Judy měla objevit po boku svého dávného kamaráda Mickeyho Rooneyho ve filmu Slova a hudba – jenže na plac dorazila v tak dezolátním stavu, že ji ze snímku vystřihli. Ještě větším fiaskem pak byla její účast v roce 1949 na muzikálu Annie Get Your Gun.
Měl to být trhák, ale Garlandová vlivem prášků a úzkostí opakovaně kolabovala, odcházela uprostřed natáčení a v záchvatech paniky se zavírala v šatně. Studio MGM nakonec ztratilo trpělivost: Judy z projektu vyhodili a hlavní roli přeobsadili. A 10. května 1949 vedení studia definitivně rozhodlo: spolupráci s Garlandovou končí.
Po patnácti letech a třiceti filmech tak hvězda přišla o domovskou stáj. Judy se sesypala. Uzavřela se doma, plakala, odmítala jíst i spát. Jednoho večera se roztřeseně vplížila do koupelny se střepem z rozbité sklenice a přejela si jím po krku.
Podřezala si hrdlo – naštěstí ne dost hluboko. Sid Luft, který se tou dobou stal jejím manažerem i milencem, ji našel včas a zachránil. Garlandová později přiznala, že v letech 1950–1963 zkusila spáchat sebevraždu nejméně dvacetkrát. Její život visel na vlásku.
Když se zotavila z nejhoršího, nastala zvláštní proměna. Judy Garlandová zjistila, že už nemá co ztratit – a může jít svou vlastní cestou. Povzbuzená Sidem Luftem, kterého si v roce 1952 vzala za třetího manžela, se vykašlala na Hollywood a vyrazila dobývat svět živých vystoupení. A stal se zázrak. Z upadající a odepsané hvězdy se zrodila královna showbyznysu.
Vystupovala v zaplněných koncertních sálech, její návrat na scénu v New Yorku v říjnu 1951 vyvolal senzaci a davy stály fronty kolem bloku. „Judy přichází zpátky od chvíle, kdy vznikla,“ glosoval to vtipně jeden britský kritik. Publikum ji zbožňovalo pro její upřímnost, nadhled a živočišnou energii, s jakou se dokázala na jevišti rozdávat.
V Palace Theatre v New Yorku vytvořila roku 1951 absolutní rekord v návštěvnosti – a o pár let později jej překonala znovu. S Luftem měli dvě děti, dceru Lornu a syna Joeyho, a ačkoli jejich svazek byl bouřlivý, pracovně jim to klapalo. V roce 1954 se Judy na filmové plátno vrátila v trháku Zrodila se hvězda a publikum aplaudovalo vestoje.
Za roli stárnoucí herečky Vicki, která bojuje se sklonem k alkoholu (jaká ironie!), získala Garlandová nominaci na Oscara. Tu sice neproměnila, ale v hlasu, s jakým zpívala srdceryvnou baladu „The Man That Got Away“, každý poznal ozvěny jejích skutečných ztrát. Přes všechny pochyby – Judy byla zpátky na výsluní.
Poslední zastavení
Jenže triumf netrval dlouho. Garlandová nikdy nedokázala uniknout svým démonům – koneckonců jí je kdysi nasadil do hlavy sám Hollywood. V 60. letech se její zdraví povážlivě zhoršovalo. Játra poškozená hepatitidou (následkem předávkování léky), chronické potíže s ledvinami, extrémní výkyvy váhy, artritida, zranění z častých pádů – to vše drobnou ženu sužovalo.
K tomu strach, že ji opustí i poslední fanoušci. V roce 1963 kývla na nabídku vlastní televizní show – The Judy Garland Show – a přestože divácky zpočátku uspěla, po 26 epizodách byla zrušena. Judy opět upadla do depresí. Její třetí manželství s Luftem se rozpadlo (dokonale je rozložily jeho láska k hazardu a její závislost na lécích).
Čtvrté manželství s hercem Markem Herronem trvalo jen půl roku. Garlandová se ocitla v začarovaném kruhu osamělosti. Potřebovala na jeviště – jen v záři reflektorů jakžtakž žila. Jenže jakmile show skončila, nechtělo se jí domů do prázdné šatny. Pokaždé ji vítaly jen hrsti pilulek na uklidnění.
Zadlužená a zoufalá proto Judy znovu nasadila všechny síly do živého vystupování. Její koncert v Carnegie Hall v dubnu 1961 vešel do dějin: publikum šílelo, hvězdy jako Frank Sinatra a Marlene Dietrich seděly v prvních řadách a plakaly dojetím. Záznam koncertu vyhrál Album roku na cenách Grammy – vůbec poprvé v historii to dokázala zpěvačka.
Jenže euforie Judy dlouho nevydržela. O pár let později už vystupovala spíš proto, aby zaplatila účty. Na daních dlužila astronomické sumy, údajně vinou zpronevěry jejích manažerů.
V New Yorku znovu zazářila v Madison Square Garden, koncertovala i pod širým nebem pro rekordních 100 tisíc diváků – jenže výtěžek šel skoro celý na staré dluhy. Marně bojovala s vyčerpáním: roku 1967 zkolabovala na jevišti v Sydney, jindy v Hongkongu. A pak přišla poslední kapitola v Londýně.
Na přelomu let 1968–69 přijela Garlandová do Anglie, aby zde absolvovala sérii zimních vystoupení v nočním klubu Talk of the Town. Doufala, že to bude její definitivní comeback a začátek nové, lepší etapy. Vždyť se znovu provdala – popáté – jen tři měsíce předtím. Jejím vyvoleným se stal Mickey Deans, mladší o 12 let, který se živil jako hudebník a manažer diskotéky.
Judy v něm hledala oporu. „Konečně, konečně jsem milována,“ prohlásila šťastně v den sňatku. Jenže Mickey jí lásku prokazoval hlavně tím, že jí sháněl prášky. Poprvé se ostatně setkali už v roce 1966, kdy jí právě dodal balíček stimulantů pro koncert.
Londýnské angažmá se pro Garlandovou stalo emocionální havárií. Občas na pódium ani nedorazila. Jindy přišla s velkým zpožděním – jednou i o hodinu a 20 minut, což pobouřilo publikum natolik, že po ní házeli naštvaní návštěvníci odpadky. Před vystoupeními se Judy třásla strachy a vykřikovala v zákulisí, že potřebuje další pilulky „na kuráž“.
Když už vystoupila, často v lepším případě jen přišla pozdě a odzpívala obstojný set. V horším případě koktala, potila se, pletla si texty a musela se opírat o klavír. Hlediště bývalo plné opilců a pokřikujících fanoušků nočních barů – atmosféra krutá. Jeden reportér přirovnal Garlandovou na pódiu k „zoufale se potácející šelmě zahnané do kouta“.
Kouřila a popíjela whisky přímo při zpěvu. Některé písně nedokončila a volala z jeviště prosebně: „Kde je Mickey? Mickey, pojď mi pomoct!“ – to když v hledišti marně hledala „přátelskou tvář“, která by ji podpořila v děsu z vystoupení. Byl to smutný pohled. Judy Garlandová, královna showbyznysu, došla v té londýnské zimě na samotný konec žluté cihlové cesty.
Konec duhy
Dne 22. června 1969 ráno v pokojích malého domku v londýnské čtvrti Belgravia zavládlo ticho. Mickey Deans volal na svou ženu, ale Judy neodpovídala. Nakonec ji našel zhroucenou na podlaze koupelny. Její srdce nebilo. Judy Garlandová zemřela dvanáct dní po svých 47. narozeninách.
Přivolaní lékaři konstatovali předávkování barbituráty – v jejím těle se jich během měsíců nahromadilo smrtící množství. Vyšetřování však uzavřeli s tím, že šlo o nešťastnou náhodu, nikoli sebevraždu. Legendární herečka a zpěvačka, která celý život utíkala sama před sebou, došla na konci svých sil smutný klid. „Byl to tichý konec bouřlivé kariéry,“ napsaly druhý den noviny.
Její pohřeb v New Yorku proměnily davy fanoušků v tryznu, na jakou se nezapomíná. Přišlo 22 tisíc lidí, přinášeli květiny a lidé zpívali „Somewhere Over the Rainbow“.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Judy_Garland
https://www.biography.com/actors/judy-garland-pills-diet-wizard-of-oz
https://www.theguardian.com/film/2017/feb/08/judy-garland-allegedly-sexually-harassed-by-munchkins-on-wizard-of-oz-set
https://www.washingtonpost.com/news/retropolis/wp/2017/11/14/ill-ruin-you-judy-garland-on-being-groped-and-harassed-by-powerful-hollywood-men/
https://www.latimes.com/local/obituaries/archives/la-me-judy-garland-19690623-story.html
https://collider.com/judy-garland-fired-by-mgm/
