Mladá Američanka chtěla budovat Leninův ráj, místo toho skončila ve Stalinově pekle

Příběh idealistické Američanky, která ve 30. letech odešla až na konec světa budovat vysněný komunistický ráj. Netuší, že se její osud brzy stane svědectvím o zklamaných nadějích celého jednoho pokolení.

Píše se rok 1932. Amerika se zmítá v krizi – miliony lidí jsou bez práce, ulice měst zaplavují fronty na polévku pro chudé. Mladá sociální pracovnice Rose vyrůstala ve Filadelfii a každý den se setkávala s bídou a zoufalstvím Velké hospodářské krize. Ve svých čtyřiadvaceti letech sní o lepším světě, kde neexistuje nespravedlnost a chudoba. A právě takový svět podle mnohých slibuje Sovětský svaz. Na východě září rudá hvězda – symbol naděje na spravedlivou společnost, kterou přece slíbil Lenin.

Rose hltá zprávy o odvážném experimentu v zemi sovětů. Představuje si, jak v dalekém Rusku lidé společně budují nový ráj na zemi – socialistickou utopii, kde si budou všichni rovni. V kontrastu s hladovými americkými ulicemi působí vize země, kde údajně není nezaměstnanost a každý má smysluplnou práci, jako pohádka. Rose cítí, že nemá co ztratit, naopak může získat životní poslání. Je rozhodnuto: opustí rodnou Filadelfii a vydá se do země, kde zítra znamená už včera, jak praví komunistické heslo.

Není sama – v té době tisíce idealistů ze Západu balí kufry a míří do Stalinova Sovětského svazu. Utíkají před bídou, rasismem či prostě hledají dobrodružství. Někteří odjíždějí organizovaně, jiní na vlastní pěst. Do Moskvy proudí inženýři, dělníci i celé rodiny, nalákané vidinou lepší budoucnosti. Rose se svým prvním manželem, nezaměstnaným právníkem, nasedají na loď do Evropy a poté vlakem přes kontinent míří vstříc rudému obzoru. Srdce jí buší vzrušením neznáma – konečně se stane součástí něčeho většího, něčeho smysluplného.

Po dlouhé cestě vlakem, v jehož uličkách se mísí pach kouře a smažené cibule z cestovních vařičů, dorazí Rose do cíle. Sovětský svaz ji vítá s otevřenou náručí – alespoň se to tak zprvu zdá. Cizinci jsou v první polovině 30. let dokonce vítanými posilami budování socialismu. Rose se rozhlíží kolem: místo slibované moderní utopie ji ale čekají spíš prosté vesnice a drsné podmínky. Přesto je plná odhodlání přiložit ruku k dílu a věří, že těžkosti jsou jen dočasné.

Osud však brzy nabere nečekaný směr. Mladá Američanka se zakouká do pohledného sovětského komunisty jménem Vasja, rodáka z běloruského Minsku, který ji okouzlí svou oddaností ideálům. Rose zahoří láskou, jakou dosud nepoznala. Kvůli nové lásce dokonce opouští svého amerického manžela – jejich cesty se ve víru cizí země rozdělí. Rose si bere Vasju a přijímá jeho příjmení Kostyuk. Brzy poté následuje svého nového muže na vzdálený konec Sovětského svazu, až do Uzbekistánu k hranicím Afghánistánu.

Manželé Kostyukovi začínají nový život na státní farmě v rozpáleném Uzbekistánu. Rose tu zpočátku prožívá téměř romantické dobrodružství. Každé ráno pozoruje, jak Vasja sedlá koně při úsvitu a vyráží na obhlídku bavlníkových polí. Krajina je nádherná a syrová – na jarních loukách planou rudé máky a po vyprahlých stráních se trousí stáda ovcí. Rose žije s Vasjou v hliněné chalupě a učí se hospodařit po boku místních.

Úmorná vedra střední Asie v létě snášejí tak, že se oba balí do mokrých prostěradel a okna chatrče zakrývají vlhkými přikrývkami, aby si ulevili od všudypřítomného žáru. Jsou to skromné poměry, ale Rose nelituje – připadá si jako pionýrka na prahu nového světa. Konečně má pocit, že žije naplno: pracuje pro vyšší cíl a po večerech s manželem zaníceně diskutuje o budoucnosti, která jistě bude patřit komunismu.

Brzy se jim narodí první dítě a zanedlouho i druhé. Rose má plné ruce práce s péčí o dva malé potomky, zatímco Vasja buduje kariéru v místní stranické organizaci. Jsou šťastná rodina a věří, že tu zapustí kořeny. Přesto se již kolem začínají stahovat první temné stíny.

Idyla nevydrží dlouho. Píše se druhá polovina 30. let a Stalinova éra nabírá hrůzný spád. Sovětský ráj se mění v noční můru. Z Moskvy doléhají až do Uzbekistánu ozvěny čistek – všudypřítomný strach z „nepřátel lidu“, kterých jakoby den ode dne přibývalo. Vasja najednou upadá v nemilost. Jeho zářivá kariéra v komunistické straně se zničehonic hroutí. Nikdo mu nic nevysvětlí, ale šeptá se, že snad bránil kolegu, který padl u vedení v nemilost – anebo prostě proto, že má za manželku cizinku ze Západu. Pro podezíravý režim se Roseina americká minulost stává nebezpečným cejchem.

Rose si dává vinu za to, co se děje. Kdyby nebylo jí, Vasja by možná nebyl podezřelý. V zoufalé snaze odvrátit pohromu se odhodlá ke krajnímu kroku: vzdá se svého amerického občanství. Dobrovolně odevzdává americký pas a přijímá sovětské občanství – jako by tím chtěla všem dokázat, že je jednou z nich, loajální občanka budoucí komunistické utopie. Je to obrovská oběť: spálí tím poslední most zpátky do své rodné země. Ale pro lásku a rodinu udělá cokoliv, i kdyby už nikdy neměla spatřit Ameriku.

Tragédii tím však nezabrání. Jednoho dne je Vasja vyloučen ze strany a donese se k němu varování, že jeho zatčení je na spadnutí. Znamená to jediné – pokud zůstane, skončí v nechvalně proslulém gulagu, nebo hůř. Rose s manželem neváhají ani minutu.

Pod rouškou noci sbalí pár nejnutnějších věcí, popadnou děti do náruče a prchají z Uzbekistánu na západ, do anonymního ruchu obrovské Moskvy, kde snad splynou s davem. Ve vlaku se tísní uprchlíci ze všech koutů země, ve vzduchu je cítit studený pot strachu. Každý se bojí, že si pro něj mohou kdykoli přijít.

Po příjezdu do Moskvy nemají nic – jen holé životy. Rose se ocitá na pokraji zoufalství. Se dvěma malými dětmi v cizím městě, bez domova a bez jistoty, co s nimi bude. Nakonec skončí v jakési nouzové ubytovně pro příchozí z venkova.

Tam na ni čeká další ponižující šok: hned u vchodu všechny nově příchozí ženou do společných sprch a stříkají na ně dezinfekci proti vším. Rose stojí nahá pod ledovou vodou vedle vystrašených cikánských žen, zatímco její děti kamsi odvedli do jiné místnosti. Má pocit, jako by se ocitla v pekle. Tohle že je ta vysněná země rovnosti?

Když se rodina jakž takž zotaví, Rose učiní nečekané rozhodnutí. Místo aby se schovávala, sama zamíří přímo do jámy lvové – do kanceláře obávané tajné policie NKVD - Lidového komisariátu vnitra. Srdce má až v krku, ale přesto rázně předstoupí před důstojníka a hlasitě se ohlásí: „Tady jsem. Co chcete dělat se mnou a mým mužem?“ vyhrkne odhodlaně. Důstojník na ni nechápavě zírá, pak jen otráveně procedí mezi zuby: „Až vás budeme potřebovat, sami si pro vás přijdeme. Teď vypadněte.“

To tiché „zatím“ visí ve vzduchu. Rose ví, že jsou v ohrožení každý den. Zažívá nekonečné týdny nervózního čekání – každý ranní úder na dveře může znamenat konec. Okolo nich mezitím mizí lidé – známí i sousedé náhle beze stopy zmizeli, odvedení kamsi do vězení nebo rovnou popraveni jako údajní zrádci. Rose nemůže v noci spát.

Objímá v posteli své děti a spolu s Vasjou si pod přikrývkou zoufale šeptají, co bude dál. „Tohle přece není ten svět, za který bojujeme,“ říkají si zdrceně potichu do tmy, aby je nikdo neslyšel. Celá země jako by upadla do paranoidního šílenství a oni jsou uprostřed toho chaosu, bezmocní.

Pak se stane něco jako zázrak. Vlna nejhoršího teroru na okamžik poleví – Stalin zrovna odvolá krutého šéfa policie Ježova a na chvíli zmírní hon na domnělé špiony. Vasjův případ je přehodnocen a neočekávaně se nad ním smilují. NKVD si pro ně nakonec nepřijde. Vasja se dokonce může vrátit do komunistické strany, spolu s mnoha dalšími, během krátkého oddechu ve stalinském běsnění. Rodina Kostyukových zůstává naživu a pohromadě.

Rose ani nemůže uvěřit štěstí, které je v té době tak výjimečné – tolik jejich známých se totiž konce 30. let nedožilo. „Proč jsem přežila právě já? To nevím… Dokážete mi to vysvětlit?“ řekne o mnoho let později Rose se slzami v očích. I po letech chápe, že unikli smrti jen o vlásek.

Nový domov nakonec najdou v Tomilinu, venkovské osadě kousek za Moskvou. Tam, mezi dřevěnými chatkami obklopenými lesy, se snaží začít znovu. Po všem, čím prošli, by si člověk myslel, že nyní konečně najdou klid. Jenže sovětská realita umí zklamat na každém kroku.

Kostyukovi přežili teror, ale za cenu ztráty své vlasti i iluzí. Rose je nyní sovětskou občankou a cesta zpět do Ameriky pro ni neexistuje – ocitla se v pasti, ze které není úniku. Léta druhé světové války přinesou další strádání. Když v roce 1941 nacisté táhnou na Moskvu, evakuují se Rose, Vasja i děti hluboko do vnitrozemí, až do bezpečí u Uralu. Bojí se o holý život, ale zároveň v koutku duše doufají, že společný boj proti Hitlerovi snad Sověty změní k lepšímu.

Po válce, na podzim 1945, se rodina vrací do Tomilina. Rose vstoupila do svého domku a zůstala stát v němém šoku: jejich domov byl vyrabován. Co neodnesla válka, to sebrali drzí sousedé. Zmizela cenná sbírka 42 svazků Harvardských klasiků – knihy, které jí milovaný otec poslal z Ameriky, aby jí byly útěchou v cizí zemi. Pryč jsou i ručně tkané ukrajinské koberce, které měla Rose po matce svého muže. Zloději vytrhali dokonce i elektrické dráty ze zdí.

Ohromená Rose přechází z pokoje do pokoje – všude prázdno. Když pak jde navštívit svou sousedku, na jejím stole spatří svůj vlastní mlýnek na maso. Zůstane stát s otevřenými ústy – její nejbližší sousedé ji obrali o poslední cennosti. V tu chvíli jí definitivně dochází, že v Sovětském svazu bude navždy cizinkou. Nikdy ji tu nevzali úplně mezi sebe.

Nejhorší ze všeho je však pro Rose odloučení od rodiny za oceánem. Stalinův režim zakázal všem občanům volně cestovat, a pro lidi s příbuznými v cizině to platilo dvojnásob. Rose zoufale postrádá svého tatínka, maminku, sourozence – všechny ty, které nechala v Americe.

Občas může poslat dopis, jednou za uherský rok se jí podaří i drahý krátký telefonát. Právě po jednom takovém vzácném telefonním hovoru o Vánocích 1945 se Rose zhroutí. Slyšela po letech hlas svých nejbližších a srdce se jí bolestně sevřelo. Tři dny poté není duchem vůbec v Tomilinu, ale zpátky doma za oceánem.

V noci se budí s ozvěnou hlasů svých blízkých v uších a v mysli vidí tváře rodičů, jako by stáli vedle ní. Musí je ještě jednou spatřit, musí to dokázat – v hlavě se jí rodí plán požádat sovětské úřady o povolení vycestovat. V dopise rodině popisuje, jak v sobě znovu probouzí dávného bojovného ducha a že udělá vše pro to, aby je mohla navštívit.

Sovětská mašinérie je však nelítostná. Její žádost o výjezdní povolení je zamítnuta. Rose už nikdy nespatří svého otce. Ten zemřel v roce 1946 s dceřiným jménem na rtech – do poslední chvíle prý myslel na Rose a její děti. Když se to Rose dozví, bolestí se zhroutí. Po tváři jí stékají slzy, když si uvědomí, že rodiče obětovala svému snu – a ten se mezitím proměnil v noční můru.

Následující roky a desetiletí splývají Rose v šedivý pás plný stresu a starostí, v kontrastu k pestrobarevným dobrodružstvím jejího mládí. Žije s rodinou skromně na ruském venkově, pracuje, stojí fronty na příděly jídla, vychovává děti a snaží se nepoddávat zoufalství. Její někdejší nadšení je tatam. Teď už bojuje jen o přežití každého dalšího dne v zemi, která ji drží v náručí jako nepřejícná macecha.

Až po dvaceti letech od konce války se politické ledy pohnou. Píše se rok 1965 a Sovětský svaz již vede nový vůdce v Kremlu. Rose po 33 letech života v SSSR nečekaně dostává povolení vycestovat na návštěvu do Spojených států – sama už přestala věřit, že ten den přijde. Její dřívější dopisy adresované přímo Stalinovi či Chruščovovi zůstaly bez odezvy. Teprve teď, po více než třech dekádách, smí opět vidět svou rodnou zem.

Rozhodnutí má však háček: pustí jen ji samotnou. Vasja i děti musejí zůstat doma jako zástava, aby se Rose určitě vrátila. Je to krutá podmínka, ale Rose neváhá. Ne kvůli sobě – své rodiče už naživu nemá. Přesto zoufale touží ještě jednou spatřit místa svého mládí a obejmout ty příbuzné, kteří tam ještě zůstali. A tak, i když to znamená opět rodinu načas opustit, Rose nastupuje do letadla směr Amerika.

Po mnohahodinovém letu přistává Rose Kostyuk na letišti v New Yorku. Když v roce 1932 odjížděla, v Americe vládla hluboká krize a ulicemi bloudili nezaměstnaní. Teď nevěří svým očím – všude kolem sebe vidí prosperitu a přepych, který dříve znala jen z časopisů.

Bývalí přátelé a příbuzní ji vítají v nádherných domech na předměstích, obklopeni všemi vymoženostmi moderní doby. Lidé, kteří kdysi žili skromně v dělnických čtvrtích, si nyní hoví na měkkých pohovkách v útulných obývácích jako z katalogu Ladies' Home Journal. Rose se ocitla v úplně jiném světě – v Americe, která vzkvétá, zatímco ona sama zestárla v zemi za železnou oponou.

Setkání s rodinou a přáteli jsou dojemná. Rose na každém kroku někoho objímá; slzy radosti střídají výbuchy smíchu při vzpomínkách na staré časy. Po večerech si dopřává zapomenuté chutě ze svého mládí: jí čerstvé ústřice, máslem polévané humry a „pravé italské špagety“ – to vše jsou pro ni po desetiletích života o bramborách, zelí a černém chlebu téměř exotické lahůdky. Své děti v Sovětském svazu nikdy takhle hodovat neviděla. Vychutnává si každý kousek a uvědomuje si, oč všechno ji její rozhodnutí připravilo.

Přes všechnu radost ale Rose cítí i cosi znepokojivého. Amerika už pro ni není tak úplně domovem. Za ta léta se změnila nejen země, ale i Rose sama. Zjišťuje, že si tu připadá tak trochu jako cizinka. V myšlenkách je neustále v Sovětském svazu – s Vasjou, dětmi a vnoučaty, kteří na ni doma čekají. Vnitřně bojuje s pokušením zůstat natrvalo v Americe, vždyť právě okusila svobodu a blahobyt.

Nakonec však usoudí, že její místo je tam, kam vložila celý svůj dospělý život. Nedokáže si představit, že by celá její rodina dokázala zapustit kořeny v Americe – a také nemá srdce opustit své nejbližší, kteří na ni doma v SSSR spoléhají. A tak, i když ji to stojí další bolestné loučení, Rose se po čase vrátí zpět do Sovětského svazu. S vědomím, že americký sen už dávno není pro ni.

Roky plynou dál. Rose Kostyuk zestárla a Sovětský svaz, který kdysi pomáhala budovat, se hroutí. Její milovaný Vasja zemřel deset let předtím, než stačil spatřit konec komunistické říše. Rose zůstala ve svém srubu v Tomilinu s dcerou, vnoučaty, a dokonce se dočkala i pravnoučete. Okolo jejího domu poletují první sněhové vločky zimy 1991 a Rose sedí u stolu, nabízí hostům domácí medový koláč a horký čaj. Na tváři má klidný úsměv, ale v očích se jí zrcadlí hluboký smutek i moudrost.

„Celý život mě víc než vlastní osud zajímal smysl toho, co dělám,“ říká potichu. Po všech těch letech je pro ni těžké najít smysl v tom, co se kolem ní v její zemi děje. Její idealistická mladická víra je dávno pryč. Zbyla jen láska k rodině a nekonečná hořká otázka: Proč se ten krásný sen o spravedlivém světě nikdy nenaplnil?

Rose Kostyuk obětovala komunismu mládí, rodinu i vlast, a nakonec se dočkala jen zklamání. Přesto – anebo možná právě proto – jí v srdci zůstává palčivá vzpomínka na onen původní ideál. „Ten sen byl přece tak prostý. Proč by nemohl být možný?“ povzdechne si na závěr tahle křehká žena.

Zdroje:

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1991-12-29-mn-2097-story.html

https://archive.org/details/CameStayUSSR

https://greensboro.com/americans-in-russia-watching-the-dream-die/article_5299b812-4281-500c-8c47-df7b4bd2131b.html