Mladá zdravotní sestra se zamilovala do beduína a bydlela s ním v jeskyni. Poté o tom napsala knihu

Marguerite van Geldermalsen, dvaadvacetiletá zdravotní sestra z Nového Zélandu, si otírala pot z čela a rozhlížela se okolo. Vedle ní seděla její kamarádka Elizabeth, zkušenější cestovatelka z Austrálie, která se usmívala nad přírodní nádherou okolo. Bylo léto roku 1978 a Petra teprve začínala lákat první dobrodruhy – areál zůstával téměř prázdný, bez davů turistů.

„Podívej, ani živáček. Všude klid,“ šeptla nadšeně Marguerite a prstem ukázala na velkolepou fasádu Pokladnice vytesanou ve skále. Na sobě měla kraťasy a lehké tričko bez rukávů – oblečení pohodlné do vedra, avšak v této končině trochu odvážné. Elizabeth, zahalená decentnější halenkou a dlouhými kalhotami, pootočila hlavu: „Možná bychom se měly příště oblékat méně nápadně, ať tu nebudíme přílišnou pozornost.“ Marguerite jen lhostejně pokrčila rameny – o kulturních zvyklostech v těchto končinách toho tehdy mnoho nevěděla.

Vtom k nim přistoupil vysoký mladý muž s černýma očima a typickým červeno-bílým šátkem – kufijou – uvázanou kolem hlavy. Na sobě měl nepřehlédnutelně zelený oblek ze syntetické látky, který působil exoticky v kontrastu s okolní pískovcovou scénou. S úsměvem je pozdravil jednoduchou angličtinou: „Where you staying? Why you not stay with me tonight – in my cave?“ („Kde dnes bydlíte? Proč nezůstat dnes v noci u mě – v mojí jeskyni?“).

V jeho hlase zazněla srdečnost a nadšení. Marguerite s Elizabeth na sebe překvapeně pohlédly. Nabídka zněla bláznivě – přespat u neznámého beduína v jeskyni vytesané ve skále! Ale Marguerite zablýsklo v očích, dobrodružná povaha se v ní nezapřela. Ten večer si měly sbalit věci z hotelu a vydat se za ním do skal.

Když téhož odpoledne Marguerite s Elizabeth dorazily k určenému starému pistáciovníku, Mohamed už tam čekal i se svým oslem, připraven převézt jejich zavazadla hlouběji do skalního labyrintu. Zavedl je do odlehlé části Petry, kde se vysoko ve skalní stěně rýsoval obrys útulné jeskyně s provizorními dveřmi z fošen. „Vítejte v mém domě,“ prohlásil hrdě, když vykročili na předskalí před jeskynním otvorem.

Uvnitř byla šerá komora asi pět na šest metrů, s přírodní klenbou stropu a udusanou podlahou. Mohamed teprve nedávno své obydlí zvelebil – odklidil suť, do vytesané fasády doplnil vypadlou kamennou zeď, aby vznikla stěna s vchodem, a prostor vybavil nejnutnějším. V rohu stála petrolejová lampa a malý plynový vařič, na policích několik plechovek s potravinami a hromádka tenkých matrací a dek.

Marguerite se zvědavě rozhlížela po svém novém „hotelovém pokoji“. Vše bylo skromné, přesto úmorný výstup ke sluji vykoupil působivý výhled – z předskalí jeskyně se otvíralo panoráma poloviny Petry, zalité zlatavým svitem zapadajícího slunce. Večer Mohamed rozsvítil petrolejku a uvařil jednoduchou večeři – brambory dušené s rajčaty a konzervovanými fazolemi.

Když dívky nabídly pomoc, zjistily, že má k dispozici jen jediný nůž – kapesní skládací kudlu, kterou používal na všechno. Usedli společně na zem a jedli z jednoho kotlíku. „Beduínský způsob, všichni z jednoho talíře,“ vysvětloval jim hostitel s úsměvem. Po jídle uvařil silný sladký černý čaj a nalil ho do drobných skleněnek. Hřejivý nápoj, tma a příjemná společnost jim dodaly pocit klidu.

Když nastal čas spánku, Mohamed galantně odnesl svoji matraci ven na předskalí, aby ženám dopřál soukromí uvnitř. Marguerite a Elizabeth si rozložily spací pytle přímo na podlahu jeskyně. Tvrdý povrch nahradil postel a složené ručníky polštáře. Unavené dnem usnuly takřka ihned.

Marguerite se uprostřed noci na chvíli probudila a zahleděla se k východu. Ve dveřním otvoru viděla obrys Mohamedovy siluety ležící na matraci pod širým nebem. Hvězdnatá obloha se klenula nad celou tou scénou jako tichá svědkyně. V tu chvíli ucítila, jak ji naplňuje zvláštní směs vděku a zvědavé náklonnosti. „Spí venku, abychom my měly pohodlí…“ pomyslela si dojatě mladá žena.

Z původně bláznivého nápadu přespat u beduínů se pro Marguerite stalo osudové rozhodnutí. Původně plánovala pokračovat v cestě s Elizabeth po Blízkém východě, ale Petra ji okouzlila – a ještě víc ji okouzlil usměvavý Mohamed. Každý den strávený po jeho boku prohluboval jejich pouto.

Provázel ji ruinami starobylého města, společně pili mátu a sladký černý čaj ve stínu skal a smáli se, když se Marguerite snažila vyslovovat první arabská slovíčka. Každý večer se vraceli do jeskyně, která se mezitím stala jejich domovem. Marguerite brzy pocítila, že stát se součástí tohoto prostého života je její přání.

Samozřejmě soužití mezi dvěma odlišnými kulturami nebylo vždy snadné. Marguerite si musela osvojit nová pravidla a zvyky: naučila se zahalovat, když bylo třeba, protože brzy pochopila, že v tradiční beduínské společnosti je skromnost ženy projevem úcty. Odložila své šortky a oblékla si dlouhé sukně a šátky, které jí darovaly Mohamedovy příbuzné.

Jednou v noci, když seděli u ohně před jeskyní a nad hlavou jim planuly milióny hvězd, se Marguerite nesměle zeptala: „Co si asi myslí tvoje rodina o mně, cizince?“ Mohamed se usmál a pokrčil rameny: „Jsou rádi, že jsem šťastný. A ty jsi teď jedna z nás.“ V těch několika slovech bylo slyšet upřímné přesvědčení. Jejich láska bourala bariéry předsudků.

Svatba Marguerite a Mohameda byla prostá, ale nezapomenutelná. Po menším byrokratickém kolečku v Ammánu, kde si vyzvedli oficiální oddací list potřebný pro Margueritin pobyt v Jordánsku, uspořádala Mohamedova rodina oslavu podle vlastních tradic.

Večer se u jedné z jeskyní sešly ženy z příbuzenstva, nalíčily nevěstu hennou a oblékly ji do krásně vyšívaného barevného kroje. Muži zatím venku poráželi kozu na svatební hostinu zvanou mansaf – voňavou rýži s masem a jogurtovou omáčkou podávanou na velkém měděném podnose.

Když se pak všichni sešli kolem ohně, zazněly beduínské písně a výstřely z pušek na oslavu novomanželů. Marguerite seděla po Mohamedově boku, omámená radostí. Nikdy bych nevěřila, že můj život povede až sem, pomyslela si. Já, dívka z Nového Zélandu, a teď žena beduína v Petře.

Zatímco manžel dál provázel turisty, Marguerite se učila starat o domácnost v jeskyni. Brzy se dočkali i prvního dítěte – syna jménem Raami. Beduínské ženy jí začaly říkat Umm Raami – matka Raamiho – a přijaly ji za svou. Předávala jim znalosti zdravotní sestry, pomáhala s ošetřením drobných zranění a úrazů.

Když do Petry občas zavítali turisté, nestačili se divit: v nitru skal je přivítala „anglicky“ mluvící beduínka. Pro mnohé z nich byla Margueritina přítomnost stejnou atrakcí jako starobylé chrámy kolem. Ona však s úsměvem odpovídala na jejich zvědavé dotazy: „Proč tu žiju? Kvůli němu,“ a pohladila pohledem Mohameda. Tato jednoduchá věta vše vysvětlovala.

Marguerite van Geldermalsen nakonec žila s manželem Mohamedem v Petře zhruba dvacet pět let. Zůstali tam i po narození dětí (měli dva syny a jednu dceru) a sdíleli životní styl beduínského kmene, ačkoli roku 1985 se většina rodin musela kvůli turistickému rozvoji Petry přestěhovat z jeskyní do nově vybudované vesnice Umm Sayhún nedaleko. Marguerite se mezitím plně integrovala do beduínské komunity: naučila se arabsky, prakticky žila a oblékala se jako beduínka a přirozeně přijala nové kulturní zvyklosti.

Mohamed zemřel v roce 2002 (podle dostupných zdrojů na zdravotní komplikace). Marguerite ovdověla, avšak rozhodla se v Jordánsku částečně zůstat – zejména kvůli dětem, které tam vyrostly, a přátelským vztahům v beduínském společenství. Přesto udržuje vazby i na svou rodnou zemi (Nový Zéland).

Později Marguerite sepsala své vzpomínky do knihy Married to a Bedouin (Vdaná za Beduína, ale česky zatím nevyšla), která vyšla v roce 2006. V ní popisuje svůj životní příběh. Dodnes ji můžete potkat, jak v Petře (přímo v areálu skalního města) prodává ručně vyráběné šperky nebo si povídá s turisty.

Zdroje:

https://www.youtube.com/watch?v=zP7XDh822nU

https://marriedtoabedouin.com/

https://www.goodreads.com/book/show/925598.Married_to_a_Bedouin