Článek
Odvodní centrum v Houstonu, 28. dubna 1967. Pětadvacetiletý Muhammad Ali, úřadující mistr světa v těžké váze, stojí v řadě branců a čeká na pokyny. Úředník před ním už potřetí předčítá jméno Cassius Marcellus Clay – rodné jméno, které boxer opustil.
Ali ani napotřetí neudělá krok vpřed. Nepromluví. Následuje zatčení za vyhýbání se nástupu do služby. Ještě týž den je Muhammad Ali zbaven boxerské licence a mistrovského titulu.
Boxerský šampion tak otevřeně vzdoruje americké vládě v době vrcholící války ve Vietnamu. „Nemám žádný spor s Vietkongem,“ vysvětluje už dříve své důvody a odkazuje na svou víru i postavení černošské menšiny v USA. Hlásí se k Islámu, odmítá bojovat proti „žlutým“ Vietnamcům, zatímco doma jsou černochům upírána základní lidská práva.
Ještě před třemi lety přitom šokoval sportovní svět poprvé: krátce po zisku prvního titulu přestoupil na muslimskou víru a prohlásil rodné jméno Cassius Clay za „otrocké“. Přijal nové jméno Muhammad Ali. Mnozí fanoušci i novináři to tehdy odmítali akceptovat, ale on trval na svém. Tehdy, v roce 1967, jde ještě dál – kvůli svědomí je připraven obětovat i boxerskou kariéru.
Soud poslal Aliho na pět let do vězení a uložil mu vysokou pokutu. Do vězení ale boxer nenastoupil – odvolal se a zůstal na svobodě na kauci, zatímco jeho případ mířil k Nejvyššímu soudu USA. V ringu se však ocitnout nesmí. Všech padesát států Unie mu odepírá licenci profesionálního boxera.
Muhammad Ali mezitím vystupuje na univerzitách a veřejných debatách, obhajuje svůj postoj a kritizuje nespravedlnost vůči černošské komunitě. Jeho popularita ve světě tím spíše roste, doma je ale v očích mnoha lidí zrádcem.
Teprve v červnu 1971 Ali definitivně zvítězí alespoň v právní rovině: nejvyšší soud jednomyslně zruší jeho odsouzení. To už však byly pryč tři a půl roku, během nichž nemohl až na výjimky boxovat – roky, kdy byl na vrcholu sil.
Zpátky na trůn
Po nucené pauze se Muhammad Ali vrací do ringu, ale snadné to nemá. Krátce po návratu utrpí první porážku v profesionální kariéře – v březnu 1971 ho v newyorské „Bitvě století“ na body poráží Joe Frazier, nový šampion těžké váhy. Ali boxuje dál a postupně si znovu vyslouží pozici vyzyvatele. V roce 1974 dostává šanci získat titul zpět v souboji s Georgem Foremanem.
Tento 25letý šampion budí strach: je v nejlepších letech, ze 40 zápasů všech 40 vyhrál (37 knockoutem) a před pár měsíci knokautoval Fraziera ve druhém kole. Málokdo věří, že by po třech letech mimo ring mohl právě Ali Foremana porazit. Už to, že se duel koná, je malý zázrak – o zápas se zasadil kontroverzní zairský diktátor Mobutu a oběma boxerům nabídl na tu dobu pohádkovou odměnu pět milionů dolarů. Boj o titul se tak přesouvá do srdce Afriky.
Dne 30. října 1974 zaplní stadion v Kinshase desítky tisíc diváků. Krátce po čtvrté ráno místního času nastupují oba boxeři mezi provazy – čas byl stanoven tak, aby vyhovoval i americkému televiznímu publiku. Místní fanoušci jednoznačně fandí Alimu a skandují ve svahilštině: „Ali, bomaye!“ („Ali, zabij ho!“).
Vyzyvatel vstupuje do zápasu bez ostychu. Od prvního kola zasypává Foremana rychlými kombinacemi úderů a testuje jeho tempo. Brzy ale změní taktiku: ustupuje k provazům a kryje se, nechává Foremana útočit. Mladý šampion bije do krytu jako zběsilý – a netuší, že přesně to Ali chce. Kolo za kolem se Foreman unavuje; jeho údery začínají ztrácet razanci.
V osmém kole Muhammad Ali ožívá. Bleskově zaútočí sérií přesných direktů a háků na hlavu. Vyčerpaný Foreman klesá na podlahu ringu. Zvedá se až po odpočítání – Muhammad Ali vítězí k.o. a podruhé v kariéře se stává mistrem světa v těžké váze.
Nečekaný triumf staronového šampiona vyvolá senzaci. Pád George Foremana v „Rumble in the Jungle“, jak se souboji začne přezdívat, sledují stamiliony lidí u televizí po celém světě. Ali se ve dvaatřiceti letech triumfálně vrací na vrchol, o který ho připravila politika.
Charismatický boxer v africkém ringu získává i něco víc než mistrovský pás – stává se globálním symbolem sportu i hlasem hrdosti pro mnohé obyvatele černého kontinentu. Jako by své vítězství nad mladším rivalem předpověděl dávnou básnickou frází, kterou tak rád používal: „Létám jako motýl, bodám jako včela.“
Zápas na pokraji smrti
Jen necelý rok po vítězství nad Foremanem čeká Aliho další extrémní zkouška. V září 1975 odjíždí na Filipíny k třetímu vzájemnému zápasu s Joem Frazierem. Jejich rivalita se táhne už několik let. Teď je ve hře opět titul mistra světa a jeden z nejtvrdších duelů boxerské historie brzy dostane jméno „Thrilla in Manila“.
Bojuje se v rozpálené aréně v Quezon City za tropického horka a vysoké vlhkosti. V ringu, osvětleném ostrými televizními reflektory, teplota stoupne k padesáti stupňům Celsia. Oba muži se do sebe zaklesnou a odmítají povolit. Frazier tradičně tlačí dopředu a zasypává soupeře údery zblízka, Ali kontruje kombinacemi direktů a háků.
Kolem sedmého kola se souboj mění v boj vůlí – oba boxeři jsou vyčerpaní a každou ránu si musí vydřít. V průběhu 13. a 14. kola má navrch Ali, zatímco Frazierovi otečou obě oči do štěrbin. Po 14. kole odmítne Frazierův trenér Eddie Futch pustit svého svěřence zpět do zápasu.
Joe Frazier, napůl při vědomí a téměř slepý, zůstává na židličce. Muhammad Ali se z posledních sil zvedá – a vítězí technickým k.o., protože soupeř nenastoupil do závěrečného 15. kola.
Slavné vítězství má hořkou příchuť. Ali se vrávoravě dopotácí do svého rohu a místo oslav jen bezvládně klesne na stoličku. Později přizná, že i on sám byl na pokraji zhroucení a měl namále. „Bylo to nejblíž smrti, co jsem kdy zažil,“ pronese k reportérům po zápase. Oba soupeři po manilském ránu končí v nemocnici. Muhammad Ali si odnáší zbitý obličej, pohmožděná žebra a vyčerpání, které už nevymaže.
Přesto pokračuje dál. V dalších letech ještě několikrát obhájí svůj titul, byť s čím dál větším vypětím. Začíná se ozývat věk i opotřebované reflexy – Ali zpomaluje. V roce 1978 nečekaně prohrává s mladíkem Leonem Spinksem a po sedmi letech vlády ztrácí mistrovský pás.
O sedm měsíců později se s tímto rivalem utká znovu a vítězí. Stává se poprvé v historii třikrát korunovaným mistrem světa těžké váhy. Po triumfu nad Spinksem v září 1978 ohlašuje ukončení kariéry. V profesionálním ringu strávil přes dvacet let.
Poslední zápas
Úplný konec ale ještě nenastal. Muhammad Ali si od bojů dlouho odpočinout nedokáže. Touha po zápase ho znovu přivede mezi provazy na sklonku roku 1980: nastupuje proti úřadujícímu šampionovi Larrymu Holmesovi. V tréninku už však působí pomaleji a lékaři varují, že není v pořádku. Osmatřicetiletý Ali přesto tvrdí, že starý oheň v něm ještě neuhasl.
Souboj generací sleduje 2. října 1980 z hlediště v Las Vegas i herec Sylvester Stallone a později prohlásí, že to bylo jako sledovat vlastní pitvu zaživa. Holmes, bývalý Aliho sparingpartner, má jasnou převahu a dlouholetého idola nechce zbytečně zranit. Po deseti kolech jednostranného boje hodí Aliho trenér do ringu ručník. Ali prohrává technickým K.O. – poprvé v kariéře musí vzdát zápas před časovým limitem.
Holmesův knockout měl být varováním, definitivní tečkou za velkou kariérou. Přesto se Muhammad Ali ještě jednou rozhodne vystoupit z ústraní. V prosinci 1981 odlétá na Bahamy k exhibičnímu duelu s Trevorem Berbickem. Ve skoro čtyřiceti letech nastupuje do zápasu naposledy – s viditelnou nadváhou a pomalejší než kdy dřív.
Vydrží celých deset kol, prohrává však na body. Tentokrát už definitivně odchází z ringu. Za necelé tři dekády amatérského i profesionálního boxu stihl Muhammad Ali 61 zápasů, z nichž 56 vyhrál. Svůj poslední souboj ale svádí mimo boxerský ring.
Olympijský oheň
Krátce po skončení kariéry, v roce 1984, lékaři u Muhammada Aliho potvrzují Parkinsonovu chorobu. Své diagnóze tehdy čelí klidně a na veřejnosti s úsměvem, odhodlaný nemoci vzdorovat. Postupně se ale stahuje z veřejného života. Přibývají potíže s hybností, zpomalující se řeč a stále znatelnější třes rukou. Muž, který kdysi proslul pohotovým jazykem a drzou básnickou improvizací, pomalu ztrácí hlas.
Když se pak v červenci 1996 po dlouhé době objeví před zraky celého světa, mnozí ani nedýchají. Na stadionu v Atlantě právě vrcholí zahajovací ceremoniál letních olympijských her a poslední člen štafety s pochodní dostává slovo. Je jím Muhammad Ali, oděný v bílém sportovním úboru.
Legendární boxer se viditelně třese na celém těle a mluví pomalu, s dlouhými pauzami. Přesto s pochodní v ruce dojde k velké míse a zapálí olympijský oheň. Stotisícové publikum na stadionu povstává a aplauduje.
Ten večer v Atlantě byl pro Aliho symbolický ještě v jednom ohledu. Mezinárodní olympijský výbor mu předal novou zlatou medaili za vítězství na hrách v Římě 1960 – náhradu za původní medaili, o kterou kdysi přišel. Sám Ali totiž v memoárech popsal, že když se v roce 1960 vrátil domů z olympiády, kvůli přetrvávající rasové segregaci ve svém rodném Louisville zahodil zlatou medaili do řeky - podle jiné verze ji prostě jen ztratil.
V roce 2012 se ještě jednou objevil na olympijském ceremoniálu v Londýně – jako čestný nosič vlajky, kterého ze zdravotních důvodů doprovázela jeho manželka Lonnie. O čtyři roky později, dne 3. června 2016, Muhammad Ali umírá. Příčinou je septický šok z těžké infekce a komplikace dlouholeté Parkinsonovy choroby.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Muhammad_Ali
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/muhammad-ali-odmitl-bojovat-ve-vietnamu-a-prisel-o-licenci-204927
https://www.lidovky.cz/relax/lide/muhammad-ali-ten-nejvetsi-v-dobrem-i-ve-zlem.A160604_162642_ln-sport-ostatni_lar
https://dennikn.sk/2081641/ali-sa-pri-frazierovi-dostal-najblizsie-k-smrti-zdolal-ho-ako-prvy/
https://time.com/3880906/muhammad-ali-in-exile-rare-photos-of-the-once-and-future-champ-in-1968/
https://sportnet.sme.sk/spravy/ukrivdeny-ali-hodil-zlatu-medailu-do-rieky/
https://www.biography.com/athletes/muhammad-ali
https://www.britannica.com/biography/Muhammad-Ali-boxer
https://www.thegentlemansjournal.com/article/story-muhammad-alis-incredible-life/
