Článek
V rumunském maloměstě Onești vyrůstá v 60. letech děvčátko s očima temnýma jako horská noc. Nadia Elena Comăneci je nezkrotně energická, pořád někde přeskakuje ploty a dělá hvězdy na školním dvoře. Její matka ji proto přihlásí na gymnastiku – netuší, že právě tady se začíná psát příběh, co udiví celý svět.
Malé Nadi si všimne ambiciózní trenér Béla Károlyi, když ji spatří ve škole dělat kotrmelce. Šestiletá dívenka nastupuje do jeho nové gymnastické školy Flacara a její dětská hra se brzy mění v neúprosné tréninky.
Nadia je drobná, odhodlaná a nezvykle odolná. Jako devítiletá vyhrává juniorské mistrovství Rumunska. Ve třinácti letech už ovládne mistrovství Evropy – bere zlato ve víceboji a tři další. O rok později si má podmanit celý svět.
Dokonalost
Červenec 1976, olympiáda v Montrealu. Čtrnáctiletá Nadia stojí na žíněnce pod bradly. Před chvílí na nich dokončila cvičení s grácií a precizností, kterou svět neviděl. Teď upírá oči k tabuli s hodnocením. 1.00 – výsledková tabule ukazuje něco nemožného.
Ozývá se udivený šum, než rozhodčí spěšně vysvětlí: přístroj neumí zobrazit dokonalých 10.00. Hala na vteřinu oněmí a pak propuká jásot. Nadia Comăneci právě jako první gymnastka v historii dosáhla absolutní známky. Ona sama se jen nesměle usmívá. Na rozhovory nosí svou oblíbenou hadrovou panenku, skrývajíc za ní plachou radost čtrnáctiletého dítěte.
Montreal se stává jejím královstvím – získá tři zlaté medaile, jednu stříbrnou a jednu bronzovou. Publikum na celém světě okouzlí drobná dívka s kamennou soutředěnou tváří, která se mění v dětský úsměv, jen když obejme plyšáka nebo se ukloní po vítězném sestupu z kladiny.
Gymnastika díky ní už nikdy nebude stejná. „Nadia změnila náš sport,“ prohlásí obdivně jeden z trenérů – dokázala posunout laťku k technické dokonalosti a inspiruje generace dalších závodnic. V rodném Rumunsku se z ní stává „Zlatá dívka“ a národní hrdinka.
Režim Nicolae Ceaușesca, který zemi tvrdě ovládá, ji oslavuje jako symbol socialistického úspěchu – nejmladší občanka je vyznamenána titulem Hrdina socialistické práce. Nadina tvář se usmívá z poštovních známek a plakátů, její jméno zná celý svět. Jenže za blyštivými medailemi a slávou se začínají stahovat temná mračna.
Hrdinka v „zlaté kleci“
Po návratu z Montrealu se život čtrnáctileté gymnastky mění. Už není jen dítětem – je „majetkem“ státu, který ji hodlá střežit před útěkem na Západ stejně žárlivě, jako slaví její triumfy. Prezident Ceaușescu i jeho manželka Elena ji zahrnují poctami, ale zároveň vydávají tichý rozkaz: Nadia nesmí bez souhlasu opustit zemi.
Nadinu každodennost začíná ovládat Securitate, obávaná tajná policie. Dívku sledují na každém kroku, od tělocvičny až po domov. Telefon je odposloucháván, v bytě její rodiny jsou skryté mikrofony. Sledování začalo už v roce 1975, když třináctiletá Nadia poprvé zazářila v Evropě, a potrvá nepřetržitě ještě mnoho let.
Tehdejší Rumunsko je státem strachu a Securitate má informátory doslova všude – i mezi trenéry, lékaři či uklízečkami v hale. Zprávy, které agenti sepisují, zaznamenávají každý Nadin krok, náladu i slovo. Každý si rád přihřeje polévku na její slávě. V archivech se tak dochovaly i šokující svědectví o metodách trenéra Károlyiho. Jeho svěřenkyně – včetně Nadiy – žily ve světě teroru a drilu.
Za chyby padaly facky a nadávky. Za půl kila váhy navíc následoval trest v podobě drastické diety bez jídla a vody. Děvčátka včetně olympijské šampiónky trpěla hlady a potají upíjela vodu z kohoutku, kde se dalo.
Nadia slýchá, že má „špeky na břiše“ nebo že je „medailová kráva“. Když to jednou nevydrží a v sedmnácti letech přibere pár deka, Károlyi ji před celým týmem zostudí a potrestá drsným tréninkem navíc. A tak ta drobná mistryně raději po nocích utíká – ne z vlastního státu, nýbrž z tréninkového internátu. S kamarádkou vyrazí tajně za rodiči, aspoň na chvíli zažít normální noc. Jenže Securitate je brzy najde a dívky beze slova vrací zpátky do tělocvičny.
Nad všemi medailemi se tak každý den vznáší strach. „Bály jsme se napít i vody – nechávali otevřené dveře, kdykoli jsme šly na toaletu, abychom nemohly pít,“ vzpomíná jedna z Nadiných kolegyň na absurdní kontrolu váhy. Ale dokud Nadia vítězí a přiváží domů zlato, nikdo se neodváží nic měnit. Politici přivírají oči: medaile ospravedlňují všechny prostředky.
Psychický tlak a dospívání však dělají své. Rok po montrealském triumfu je Nadia vyčerpaná, pohádá se s Károlyim a odmítne pod ním dál trénovat. Její matka dokonce žádá audienci u Ceaușesca, aby zasáhl proti trenérově krutosti.
Nadiu na čas převezme mírnější kouč, ale hvězda se trápí. Přesto se ještě jednou zvedne k vrcholnému výkonu: na olympiádě v Moskvě 1980 znovu vyhraje dvě zlata a dvě stříbra. Dokáže, že i na prahu dospělosti má šampionka v sobě jiskru. Jenže to už cítí, že tohle je rozloučení. Po Moskvě oficiálně končí se závoděním. Je jí teprve 18 let.
Během slavnostní rozlučky v Bukurešti jí sám předseda Mezinárodního olympijského výboru nasazuje medaili za zásluhy, ale pro Nadiu to znamená jediné – konec svobody mezi mantinely gymnastického koberce.
Zatímco závodila, byla pro režim pokladem a nechávali ji – v mezích – užít si slávy. Nyní se stává spíše potenciální hrozbou. Je mladá, slavná a mohla by chtít odejít. Režim to ví. A tak utažená smyčka kolem Nadiy se stahuje ještě víc.
Její trenéři Károlyiovi v roce 1981 při zahraniční exhibici sami utečou na Západ. Nadia se o to tehdy nepokusí – zatím nechce opustit rodinu a domov. Když ale její kouč beze slova zmizí, dopadne to tvrdě i na ni. „Jeho útěk přivedl na můj život oslepující reflektor. Začala jsem si připadat jako vězeň,“ napíše později ve svých pamětech. Securitate ji od té chvíle sleduje nepřetržitě.
Vláda jí zakáže jakékoli cesty na Západ, nechávají ji vyjet jen do spřáteleného Sovětského svazu či na Kubu – vždy pod dohledem. Tehdy sotva dvacetiletá Nadia pomáhá trénovat nastupující generaci rumunských gymnastek, ale domů chodí s prázdnem v duši. Je izolovaná, nesmí mluvit s bývalými kolegy, cizinci, dokonce ani s některými přáteli.
Lidé v Rumunsku přitom stále věří, že Nadia se má jako v bavlnce – vždyť byla hvězdou režimu. Až mnohem později vyjde najevo pravda. V jednom ohledu ale možná měla hůř než jiní: ačkoli ji Ceaușescovi vydávali za vzor mládeže, za zavřenými dveřmi s ní jednali jako s majetkem. Měla sice hezky zařízený byt a nové auto, ale to všechno byla jen iluze pohodlí. Svoboda pro ni neexistovala.
Osudové setkání s mocí
Ke všemu se do Nadiina příběhu přimíchá motiv, který by nenapsal ani romanopisec. Ve vysokých patrech komunistické moci se totiž objeví někdo, kdo po nádherné gymnastce zatouží osobně. Nicu Ceaușescu, syn diktátora, je nechvalně proslulý playboy a milovník alkoholu.
Mocný tatínek mu snese modré z nebe – a k tomu by rádi přidali i slavnou Nadiu. Mladý Ceaușescu se s ní začne stýkat a pověsti naznačují, že mu snad padla do oka. Nikdy naplno nevyjde najevo, co se mezi nimi skutečně dělo. Sama Nadia vždy popře, že by šlo o víc než pár oficiálních setkání a práci ve sportovním svazu.
Každopádně Elena Ceaușescu, Nicova matka, zasáhne: tahle gymnastka není pro jejího prince dost dobrá. Synkovi prý zakáže se s Nadiou vídat. Tohle ponižující odmítnutí se k Nadie donese a hluboce ji zasáhne. Cítí se v nemilosti režimu, jako by ji po letech slávy náhle odhodili.
Mocní se navíc polekají: zklamaná Nadia by teď mohla tím spíš prchnout na Západ. A tak utahují šrouby ještě pevněji. Zákaz vycestování je absolutní, a to i na sportovní akce. Když v roce 1984 Rumunsko jako jedna z mála východních zemí výjimečně vyšle výpravu na olympiádu do Los Angeles, Nadiu vezmou s sebou pouze jako maskota.
Nemá závodit – jen se ukázat. Každou minutu tam stráví obklopená agenty, nesmí se ani přiblížit ke svému někdejšímu kouči Károlyimu, který teď trénuje americké gymnastky.
Útěk do neznáma
Listopad 1989. Komunistická vláda v Rumunsku cítí že se blíží konec, z ostatních zemí východního bloku už padají diktatury. Nadia má dvacet sedm let. Třetinu života prožila pod drobnohledem tajné policie, její sportovní kariéra je dávno pryč a budoucnost doma působí bezútěšně.
Několik let se snažila plnit přání mocných, dokonce přijala roli trenérky mládeže a tváře státní tělovýchovy, ale uvnitř cítí prázdnotu. Kdysi tak živelná dívka ustrnula v šedi dní, bez možnosti se realizovat a hlavně bez svobody. „Nebyla jsem smířená s tím, že nesmím odjet. Chtěla jsem svobodu, svůj prostor, příležitost,“vzpomene později. A pak zasáhne náhoda.
V Bucharesti se Nadia seznámí s jistým Constantinem Panaitem – emigrantem, který se vrátil na chvíli do Rumunska. Tenhle charismatický muž v ní probudí odvážný plán. Slíbí jí, že ji dostane na Západ, když bude chtít. Poprvé po letech se před ní otevírá pomyslné okno: šance nadechnout se čerstvého vzduchu za železnou oponou.
Nadia skoro neváhá. Co nedokázala dřív pro strach o rodinu, k tomu se odhodlá v euforii. „Bylo to, jako by se náhle otevřelo okno a dovnitř proudil závan naděje,“ popíše onen pocit později. V hloubi duše možná tuší riziko, ale utěšuje se, že dělá správně.
Je noc z 27. na 28. listopadu 1989. V měsíčním světle se v blátivém poli u západních hranic Rumunska pohybuje skupinka sedmi lidí. Vede je místní pasáček ovcí, který za pár bankovek a láhev vína souhlasil, že je protáhne dírou v hranici. Teprve na místě ten muž s úžasem zjistí, že v jeho hloučku kráčí Nadia Comăneci, rumunská národní ikona.
Polije ho hrůza – když to praskne, čeká ho dlouhé vězení. Musí se napít vína na kuráž, aby překonal třas. Začíná šest hodin strachu, bahna a ledu. Nadia a ostatní se brodí potmě zoranými poli, přelézají ostnaté dráty, potají přecházejí zmrzlé potoky. Nemohou si ani posvítit baterkou – pohraniční stráž by je viděla.
Srdce jim bije až v krku, když k nim z dálky dolehne štěkot hlídacích psů. „Bylo to děsivé,“ přizná později Nadia. Mokré oblečení studí na kůži, ruce jsou pořezané od drátů. Myšlenky v hlavě křičí: Co když nás chytí? Všichni vědí, co by následovalo – žalář za velezradu a konec nadějí.
Nad ránem se zubožená skupina dostává přes neoznačenou linii do Maďarska. Jsou volní! Nebo snad ne? Zatímco je v prvním městě vyslýchá maďarská policie, hrozí, že část skupiny okamžitě vrátí zpět do Rumunska. Nadia ale překvapí – trvá na tom, že buď zůstanou všichni, nebo ať je vrátí také.
Maďaři nakonec ustoupí a umožní všem požádat o azyl. Nedlouho poté už Nadia sedí v letadle do Vídně a pak směr Amerika. Světová média slaví senzaci – největší gymnastka světa utekla z komunistického ráje! Ve všech zemích se o tom píše, jen v jediné zemi nevyjde ani řádek: doma v Rumunsku se cenzura snaží zprávu ututlat, aby nelákala další k útěku.
Nový život v Americe
1. prosince 1989 přistává na newyorském letišti drobná žena v džínech, s jedním kufrem v ruce. Nadia je volná, poprvé v životě. V očích se jí mísí štěstí, úleva i strach z neznámého. Netuší, kde bude spát ani co bude dělat. Ví jen, že se nemůže vrátit.
V tu chvíli ještě věří muži, který ji doprovází – Constantin Panait jí v Rumunsku slíbil manželství a pomoc za mořem. Jenže jakmile se ocitnou v USA, její noční můra zdaleka nekončí. Panait se prokáže jako bezohledný padouch.
Ubytuje Nadiu na Floridě u své rodiny a drží ji jako zajatkyni vlastních plánů. Zakazuje jí komunikovat s okolím, bere jí honoráře za rozhovory, využívá její slávu pro svůj prospěch. Nadia, která riskovala vše pro svobodu, zjišťuje, že jen vyměnila jednu klec za druhou. Po třech měsících pekla však i tahle kapitolka skončí.
Panait zmizí tak náhle, jako se objevil – zřejmě dostal, co chtěl, a nechal Nadiu svému osudu. Ta se konečně ocitá opravdu na svobodě. Bez peněz, v cizí zemi, anglicky umí jen pár slov, ale je odhodlaná postavit se na vlastní nohy. Přesouvá se do Los Angeles a snaží se zorientovat.
Život bez neustálého dohledu je pro ni osvobozující i děsivý zároveň. Paprsky kalifornského slunce probouzejí v Nadii opět jiskru: kdysi překonala nevídané překážky ve sportu, teď musí překonat samu sebe v civilním světě.
Brzy se kolem ní zvedne vlna solidarity. Ozvou se krajané, přátelé ze sportu i dávní fanoušci. Amerika ji vítá s otevřenou náručí. Mladá žena, která ještě před pár lety stála na stupních vítězů, se teď učí maličkostem běžného života – zajít si na nákup nebo podepsat smlouvu.
Postupně začíná pracovat jako trenérka a účastní se exhibic, aby si vydělala na živobytí. A pak do jejího světa znovu vstoupí Bart Conner – pohledný americký gymnasta, kterého znala letmo z dávných závodů. Setkali se poprvé dávno, v roce 1976: tehdy sedmnáctiletý Bart na jedné soutěži žertem políbil čtrnáctiletou Nadiu na tvář pro novinářskou fotografii.
Ona pak vzlétla ke hvězdám a on zůstal takřka neznámým. Nyní, po patnácti letech, se znovu potkávají. Bart Conner mezitím získal své olympijské zlato (v Los Angeles 1984) a vede úspěšnou gymnastickou školu v Oklahomě. Když slyší o Nadie v Americe, neváhá a nabídne jí pomocnou ruku.
Zve ji v roce 1991 k sobě do Normanu v Oklahomě, aby společně trénovali děti. Nadia souhlasí. Z plánované krátké výpomoci se stává nový domov. Mladá žena, která nepoznala opravdový domov a rodinu od dětství, nachází zázemí u Bartovy rodiny a kolegů. Postupně se sbližují i s Bartem samotným.
Nadia a Bart tvoří pár, který v sobě spojuje dvě olympijské příběhy. Zatímco Nadia se učila žít v přepychu svobody, Bart ji trpělivě podporoval. Po čtyřech letech vztahu ji v roce 1995 požádá o ruku. Ona souhlasí a navrhne odvážný nápad: vezmou se v Rumunsku.
Země, odkud před šesti lety prchala nocí a bahnem, je teď svobodná – režim Ceaușescu mezitím krvavě padl a Rumunsko začíná novou éru. Když tamní vláda uslyší, že se „ztracená dcera“ chce vrátit, propukne nadšení. Nadia je znovu vítána jako národní hrdinka.
V dubnu 1996 se tedy v Bukurešti koná obrovská svatba. Všude září kamery, sálá radost. Televize vysílá obřad v přímém přenosu a miliony Rumunů u obrazovek mají slzy v očích. Je to, jako by se uzavřel kruh: Nadia, která musela kdysi utíkat potají, se teď vrací ve svatebních šatech a za jásotu davů.
Svatbu uspořádají symbolicky v paláci, který dřív patřil Ceaușescovi – v sídle diktátora teď zní hudba pro oslavu lásky a svobody. Jako by tím chtěla země sama sobě dokázat, že se poučila z minulosti. Nadia kráčí uličkou po boku Barta Connera a v tichém dojetí si vyměňují prstýnky.
Po svatbě se manželé Connerovi usadí natrvalo v Oklahomě. Zařídí si dům, společně vedou gymnastickou akademii, kterou Bart založil. Nadia se stává spolutrenérkou a inspirativní mentorkou. V roce 2006 se jim narodí syn Dylan – pro Nadiu možná největší dar, jaký mohla dostat.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nadia_Comăneci
https://www.britannica.com/biography/Nadia-Comaneci
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1989-11-30-mn-290-story.html
https://www.rferl.org/a/gymnast-comaneci-abuse-escape/31386922.html
https://english.elpais.com/culture/2023-09-06/everything-the-romanian-secret-police-knew-about-nadia-comaneci.html
https://www.businesstimes.com.sg/lifestyle/the-secret-humiliation-of-romanias-star-gymnast-comaneci
https://people.com/sports/nadia-comaneci-and-bart-conner-talk-first-meeting-and-famous-kiss-photo/
