Naivní komunista Evžen Plocek se na pouti upálil na protest proti okupaci. Režim ho vymazal z paměti

Evžen Plocek se narodil 29. října 1929 v Jihlavě do dělnické, katolicky založené rodiny. V mládí byl členem křesťanské tělocvičné jednoty Orel a původně se vyučil nástrojařem. Krátce po druhé světové válce nastoupil do nově vzniklého strojírenského podniku Motorpal v rodné Jihlavě a zůstal mu věrný po celý svůj profesní život.

Po absolvování základní vojenské služby (1950–1952) se do Motorpalu vrátil a zapojil se i do odborové činnosti. Roku 1953 byl zvolen do závodního výboru Revolučního odborového hnutí a téhož roku se oženil se Zdenou Dolínkovou; za dva roky se manželům narodil syn Jiří.

Motorpal procházel v 50. letech prudkým rozvojem a mladý Plocek rychle stoupal v hierarchii. Roku 1955 se stal předsedou závodního výboru ROH a právě tehdy, ve svých 26 letech, vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Ač členem strany v časech nejtužších represí, věřil v ideály socialismu a své názory opíral o osobní poctivost.

Při zaměstnání večerně vystudoval strojní průmyslovku a dálkově dokonce dvouletý obor zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické. Postupně opustil dělnickou pozici nástrojaře a stal se referentem obchodně-technických služeb; zanedlouho byl jmenován vedoucím tohoto oddělení. Spolupracovníci ho znali jako schopného technického úředníka a zároveň aktivního odboráře.

V roce 1967 byl zvolen do celozávodního výboru KSČ v Motorpalu, kde patřil k reformnímu křídlu progresivních komunistů. Na jaře 1968 se dokonce stal místopředsedou závodní organizace KSČ a členem okresního výboru strany – tehdy již přesvědčeným stoupencem obrodných myšlenek Pražského jara.

Navzdory stranické funkci nebyl Plocek typickým dogmatickým aparátčíkem. Podřízení i známí ho popisovali jako otevřeného a rozumného člověka. „Několikrát jsem s ním mluvil, i o politice. I když byl komunista, které já jsem neměl nikdy rád, tak s ním se dalo velice rozumně mluvit, byl mi sympatický,“ vzpomínal Roman Fürst, kolega z Motorpalu.

Plocek se nebránil kritice a díky vstřícné povaze si získal respekt i u lidí mimo komunistickou stranu. Přesto by se dal označit za „naivního komunistu“ – věřil, že členstvím a prací v KSČ může pomoci naplnit ideály sociální spravedlnosti.

„On byl takový naivní komunista, byl přesvědčený, že je to správné a dobré,“ řekl později jeho přítel Ladislav Urban. Právě tato víra v komunismus „s lidskou tváří“ byla pro Plocka dlouho hnacím motorem – a nakonec i zdrojem jeho nejhlubšího zklamání.

Jako angažovaný straník v 60. letech Plocek s nadšením uvítal politické uvolnění během Pražského jara 1968. Věřil, že se strana dokáže očistit od dogmat minulosti. Den po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 byl vybrán jako jeden z delegátů na XIV. mimořádný sjezd KSČ ve Vysočanech, kde reformní komunisté vzkázali světu, že okupaci odmítají.

Plockova rodina později vzpomínala, že návrat z dramatického vysočanského sjezdu ho poznamenal: obvykle veselý a optimistický muž se najednou stáhl do sebe. „Po sjezdu si Zdena i tchán stěžovali, že byl trochu podivný. Nebyl tak vstřícný, usmívající se a vše zlehčující, jak ho všichni znali. Byl přesvědčeným komunistou a bral to velmi vážně…

Po sjezdu jen řekl, že vymetou celé vedení včetně Dubčeka a že je to podraz,“ líčil jeho příbuzný Josef Dostál. Evžen Plocek tehdy stavěl politiku výš než rodinu, a když viděl, jak se sen o „socialismu s lidskou tváří“ hroutí pod pásy tanků, nesmírně ho to zasáhlo.

Sám si v té době sepsal emotivní úvahu, jakýsi deníkový zápis plný bolesti a vzdoru: „Nevytrhneš a nespálíš ten list z našeho kalendáře. Je implantován do našich srdcí. Nevytrhneš a nezničíš naše srdce… Nesmí to být pravda. Poznáš to z každého upoceného stisku ruky,“ psal Plocek v srpnu 1968 v metaforách o jednotě národa tváří v tvář okupaci.

Počátkem roku 1969, ve stále napjatější atmosféře tzv. období přechodné tolerance, se Plockův idealismus postupně měnil v deziluzi. Nadále působil jako vážený člen KSČ v Motorpalu, ale vnitřně těžce nesl zprávy o kompromitování reformních výdobytků.

Na plenárním zasedání okresního výboru KSČ v Jihlavě 5. března 1969 si ještě troufl nahlas varovat soudruhy před návratem k metodám útlaku: „Jestli se zase mocensky zajistíme, tak se znovu odcizíme a ztratíme důvěru definitivně. Síla komunistických myšlenek nepotřebuje pendreku,“ prohlásil před zaskočenými funkcionáři.

Byla to narážka na možné nasazení síly proti vlastním lidem – a jasný apel, aby vedení strany neuhýbalo zpět k diktatuře. Těchto pár vět shrnovalo Plockovo přesvědčení, že komunismus musí být humanistický, jinak ztratí smysl.

Jen o pár týdnů později však Evžena Plocka zklamaly události, které definitivně pohřbily naděje Pražského jara. Koncem března 1969 vypukly v celém Československu obrovské oslavy, když naši hokejisté dvakrát porazili Sověty na mistrovství světa.

Euforie se ale zvrhla v protiokupační demonstrace a skupinky provokatérů rozbily v Praze okna sovětské letecké kanceláře Aeroflot. Moskva využila incident k nátlaku: žádala tvrdé potlačení „protisovětských nálad“ ve společnosti. Ve vedení KSČ tak rychle získali vrch konzervativci loajální Kremlu.

Začalo masivní utahování šroubů normalizace – zákaz několika odvážných periodik (mj. týdeníku Politika) a blížilo se odvolání reformních špiček. Právě z titulní stránky časopisu Politika pocházelo motto, které Plocka zaujalo: „Pravda je revoluční“ (Antonio Gramsci).

Když Politika 27. března 1969 vyšla s tímto mottem naposledy, Evžen Plocek pochopil, že nastupující režim už si žádnou „lidskou tvář“ ponechat nehodlá. Naději v obrodu vystřídal pocit hořké rezignace.

Byl Velký pátek 4. dubna 1969, jarní podvečer před velikonočními svátky. V Jihlavě probíhala tradiční pouť – Masarykovo náměstí (tehdy náměstí Míru) zaplnily stánky, kolotoče a pouťové atrakce. Evžen Plocek toho dne nešel z práce domů. Podle archivních záznamů zamířil do vinárny Alfa v dolní části náměstí, kde několik hodin seděl o samotě a zřejmě střádal odhodlání.

Možná v tichosti popíjel – lékařský protokol později zaznamenal, že z jeho dechu byl cítit lehký alkohol. Krátce po šesté hodině večerní vstal, odhodlaný vykonat zoufalý čin. Zašel do drogerie v Palackého ulici a koupil dvě láhve nitrocelulózového ředidla. Těkavá hořlavina podobná benzínu měla za okamžik posloužit jako smrtící nástroj protestu.

Se dvěma lahvemi ředidla v kapsách kabátu pak Plocek zamířil nahoru na náměstí. Prošel mezi pouťovými maringotkami k jedné ze střelnic poblíž morového sloupu. Bylo kolem 18:20. Evžen se rozhlédl, ale ruch pouti pokračoval bez povšimnutí.

Odskočil stranou, možná do průjezdu blízkého domu, a tam se polil hořlavinou – zezadu za krk, na záda i na prsa pod kabát. Promáčený kabát montgomerák mu na okrajích už začal odkapávat, pronikavý zápach ředidla se linul vzduchem. Několik kolemjdoucích se za ním zmateně otočilo, netušíc, co se děje. Plocek se zhluboka nadechl a rychlým krokem vyrazil přes náměstí ke střelnici ozářené světly poutě.

U dřevěného pultu střelnice oslovil mladou ženu – prodavačku. Beze slova před ni položil složený papír s ručně psanými vzkazy. Na lístcích stálo: „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen.“

Tato dvě hesla byla Plockovým tichým manifestem: první citát převzal od Gramsciho, druhý slogan formuloval sám za sebe. Jsem pro lidskou tvář, nesnáším necit – tedy soucítím s lidskostí a nenávidím bezohlednou necitelnost. Byla to jasná narážka na ideály Pražského jara a odmítnutí krutosti, která se šířila spolu s normalizací.

Evžen Plocek pak couvl několik kroků stranou od střelnice. Nastal moment absolutního ticha, okamžik posledního rozhodnutí. Z kapsy vylovil zápalku. Škrtnul. V tu ránu ho zahalily plameny – ředidlo na kabátě se vzňalo ohlušujícím zvukem a z muže se stala hořící pochodeň.

Lidé kolem na vteřinu oněměli šokem. Pak se náměstím rozlehl křik. Očití svědci později vypověděli, že Evžen Plocek, hořící jako fakule, ještě stihl vykřiknout slova: „Dvacet let jsem byl komunistou… Za Palacha!“.

S tímto zvoláním se rozběhl několik metrů kupředu směrem k budově okresního výboru KSČ, jako by ještě chtěl symbolicky doběhnout svůj protest. Po pár vteřinách však vysíleně klopýtl u kašny a zřítil se na dlažbu.

Několik návštěvníků pouti se konečně vzpamatovalo z šoku a přiběhlo na pomoc. „Najednou sloup kouře a vyběhl hořící muž, dalo by se říct, že připomínal kříž,“ líčil po letech starší pamětník onen hrůzný výjev. Spolu s kamarádem popadl hořícího Plocka a povalil ho na zem. Plameny byly zuřivé – Plocek měl na sobě zřejmě silonové oblečení, které hořelo obzvlášť prudce.

Muži do něj zběsile tloukli kabáty a váleli ho po zemi, až se jim po několika nekonečných okamžicích podařilo oheň udusit.

Evženovo tělo bylo popálené do nepoznání. Ležel v bezvědomí, oděv na cáry a kůže zuhelnatělá na většině těla. Zanedlouho přijela sanitka, přivolaná vyděšenými svědky. Zoufalý čin trval sotva minutu – místo jarmareční zábavy zůstal na jihlavském náměstí jen zápach spáleniny a šokovaný dav.

Sanitka odvezla těžce zraněného Plocka do jihlavské nemocnice. Lékaři konstatovali popáleniny II. a III. stupně na 75 % povrchu těla. Přesto pacient krátce nabyl vědomí a byl schopen reagovat na dotazy. Okamžitě se o něj začali zajímat i příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB) a Státní bezpečnosti.

Už tři hodiny po přijetí do nemocnice, v noci 4. dubna, byl popálený Plocek podroben výslechu. Ležel napojený na infuze a utišující prostředky, ale na otázky vyšetřovatelů odpovídal „s naprostou rozvahou“. Mluvil klidně o svém činu a jeho motivech – zřejmě vysvětloval, že šlo o protest proti politickým poměrům. V jednu chvíli zaprosil vyšetřujícího důstojníka: nechtěl, aby o něm úřady rozšiřovaly, že se zapálil opilý.

Bylo pro něj důležité, aby jeho oběť nikdo nebagatelizoval jako čin opilce či blázna. Pozdější zprávy StB přesto tvrdily, že měl v krvi 2,9 ‰ alkoholu. Tento údaj se však objevil až s odstupem a panuje podezření, že šlo o účelovou dezinformaci normalizačních orgánů.

Evžen Plocek bojoval v nemocnici o život celých pět dní. Utržené popáleniny byly fatální a lékaři mohli sotva něco změnit na pomalém odcházení člověka, který se sám proměnil v pochodeň. Rodině umožnili krátkou návštěvu u lůžka – manželka Zdena u něj seděla a zoufale plakala, zatímco čtrnáctiletý syn Jiří mohl jen nevěřícně přihlížet.

Nikdo další se za ním nesměl dostat; StB střežila pokoj v obavě, aby snad Plocek nezanechal nějaké poselství nahlas či písemně. Dne 9. dubna 1969 Evžen Plocek v nemocnici zemřel. Jihlava přišla o jednoho ze svých vážených občanů.

Teprve později vyšlo najevo, že vyšetřování VB uzavřelo případ jednoznačně: „Vyšetřování ukázalo politickou motivaci sebevražedného úmyslu… jako nesouhlas s opatřeními vlády ke konsolidaci vnitropolitické situace,“ píše se v úředním usnesení VB Jihlava ze 14. dubna 1969. 

Evžen Plocek tedy svůj záměr v posledních dnech či hodinách předem promyslel jako politický protest proti nastupující normalizaci – stejně jako Jan Palach a Jan Zajíc pár týdnů před ním.

Zpráva o tragickém činu se v Jihlavě rychle rozkřikla, byť oficiální místa mlčela. Bezprostředně po Plockově smrti místní komunističtí představitelé zvažovali, jak se k události postavit. Předsednictvo okresního výboru KSČ v Jihlavě si bylo vědomo výbušnosti celé věci – obávalo se, aby veřejný pohřeb nevyvolal protesty proti okupantům a novému vedení strany.

Argumentovali „složitou mezinárodní situací“ a tím, že není vhodné jitřit emoce. Raději chtěli vše zamést pod koberec. Jenže zaměstnanci Motorpalu i širší veřejnost cítili potřebu se s Plockem důstojně rozloučit. Nakonec komunisté museli ustoupit a smuteční obřad povolit – i Sovětský velvyslanec, který se proti veřejnému pohřbu zpočátku stavěl, couvl, když viděl odhodlání místních lidí.

V sobotu 12. dubna 1969 se konalo veřejné rozloučení s Evženem Plockem. Smuteční ceremoniál proběhl přímo před branami Motorpalu, kde nebožtík dlouhá léta pracoval. Přistavěna byla provizorní tribuna pro rakev a nejbližší rodinu.

Kolem rakve stála čestná stráž složená z členů závodní jednotky Lidových milicí – tato uniformovaná dělnická milice, podřízená KSČ, měla zřejmě zajistit, aby se pietní akt nezměnil v nepovolenou demonstraci. Jenže i milicionáři tentokrát stáli tiše se sklopenými hlavami a vzdávali hold jednomu z „jejich lidí“.

Uvnitř podniku Motorpal se shromáždily stovky zaměstnanců a vyšli v průvodu za rakví ven na ulici. Tam se k nim přidaly další a další davy Jihlavanů, až vytvořili několikatisícový průvod táhnoucí napříč městem.

„Celá fabrika byla na pohřbu. Šlo se z Motorpalu a celá Jihlava stála na chodnících,“ popsal atmosféru Roman Fürst, tehdy 24letý amatérský filmař, který celou událost tajně natočil kamerou. Asi pět tisíc lidí – muži, ženy, staří, mladí – kráčelo mlčky za pohřebním vozem s rakví. Mnozí nesli československé vlajky na znamení tiché vzpoury vůči režimu.

Žádná hesla se neskandovala, ale už samotná masová účast byla demonstrací nesouhlasu. „Dostal hold. Každý se do toho hrnul. Byl to největší pohřeb v Jihlavě, který jsem kdy zažil,“ vzpomínal Roman Fürst. V čele průvodu šla rodina zemřelého a nejbližší přátelé. Evženův starší bratr František vedl příbuzné, vedle něj kráčela zdrcená manželka Zdena s dospívajícím synem Jiřím.

„Zajímavé bylo, a to mám pořád v hlavě, že Jirka nebrečel. Byl zatnutý a nebrečel. Bral to jako těžkou ztrátu,“ popsal Josef Dostál, který stál nedaleko rodiny.

Smuteční průvod se s rakví přesunul na ústřední hřbitov v Jihlavě, kde byl Evžen Plocek uložen do země. Tím pro veřejnost vše skončilo. Pro rodinu Plockových však právě začalo dlouhé období smutku a nevyřčených otázek. Evženův čin hluboce poznamenal životy jeho nejbližších.

Syn Jiří se prý cítil vnitřně zrazen a postupně se od rodiny odcizil. Dochované archivní záznamy dokonce naznačují, že jej později StB získala jako tajného spolupracovníka, což svědčí o složitosti jeho životní cesty po otcově smrti.

Také Evženova manželka Zdena nesla trauma z mužovy dobrovolné smrti celý život. Tehdy, v dubnu 1969, však na truchlení nebyl čas ani prostor – režim se postaral, aby o Plockovi padlo co nejméně slov.

Normalizační moc brzy ukázala, že se oběti Evžena Plocka obává. Krátce po pohřbu dostali jihlavští funkcionáři pokyn z vyšších míst: zajistit přísné informační embargo. Jakákoli publicita Plockova činu byla nežádoucí, neboť by mohla inspirovat další občanský odpor. Na rozdíl od Palachova případu tentokrát režim postupoval velmi tvrdě a důsledně.

Do celostátního tisku nepronikla ani řádka – pouze Rudé právo uveřejnilo v černé kronice malou zmínku o jakémsi popáleném muži v Jihlavě, bez jména a detailů. Krátkou zprávu stihl odvysílat československý rozhlas ještě v pátek večer, ale to okamžitě zburcovalo úřady, které obratem zakázaly médiím cokoli dalšího šířit.

Do Jihlavy byl dokonce vyslán zvláštní sovětský emisar, který varoval místní orgány, že jakékoli „zneužití“ Plockovy oběti pro politické cíle bude přísně potrestáno. Okupační moc tak dohlížela, aby se z Evžena Plocka nestal mučedník národa jako Palach.

Pár stručných zpráv se objevilo jen v krajském a závodním tisku: jihlavský týdeník Jiskra referoval o „pokusu o sebevraždu upálením“ a podnikové noviny Motorpalu Tryska přinesly zmínku o úmrtí kolegy. Vše v duchu suchého konstatování, bez souvislostí. Plockovo jméno pak upadlo v nucené zapomnění. Bylo prakticky zakázáno o něm mluvit.

I v Jihlavě lidé brzy zjistili, že na veřejnosti je lepší toto téma nevytahovat – hrozily by postihy. Ludmila Klukanová, která chtěla o Evženově činu informovat literární časopis Sešity pro mladou literaturu, poslala do redakce dopis s krátkou zprávou, jenže mezitím byl časopis stejně zakázán a její svědectví nikde nevyšlo. Cenzura a strach udělaly své: hrdinství jihlavského muže se stalo zamlčenou obětí, uvězněnou na dvě desetiletí v archívech StB.

Zejména Státní bezpečnost nenechala nic náhodě. Po pohřbu začala okamžitě pátrat po jakýchkoli kompromitujících materiálech – bála se třeba záznamu Plockova posledního výkřiku, fotografií transparentů z průvodu apod. Mladý filmař Roman Fürst tušil, že si pro jeho film přijdou. A nemýlil se.

Krátce po pohřbu vtrhli estébáci do jihlavského filmového klubu, kde Fürst pracoval. Naštěstí byl připraven: filmový kotouč se záznamem průvodu předem schoval u kamaráda a ve střižně zinscenoval vloupání, aby mohl tvrdit, že film někdo ukradl.

StB posléze zabavila jiné jeho materiály (včetně filmů ze srpna 1968) a podrobila jej vyčerpávajícímu výslechu. „Deset hodin do mě hučeli asi čtyři chlapi… Jeden z nich začal vyřvávat, že to ze mě vytluče,“ líčil Fürst metody tajné policie.

Mladík nakonec odmítl cokoli prozradit a dožadoval se právníka, načež ho vyšetřovatelé raději propustili. Úřady sice nařídily zničit veškeré záznamy, ale Fürstův film přežil – zůstal tajně uložen po celých 20 let, až do pádu režimu.

Plockův příběh se zatím vytrácel z povědomí. Každý se bál byť jen špitnout jeho jméno, tím spíš cokoli publikovat. „Nepamatuji si, že by se pak o činu Evžena Plocka někde psalo. Každý se bál,“ řekl Roman Fürst, jenž sám zvolil raději mlčení.

Široká veřejnost se o jeho sebeupálení nedozvěděla – na rozdíl od Palacha a Zajíce, o kterých se aspoň šeptem vědělo, Plockovo jméno upadlo téměř do zapomnění. Normalizační propaganda navíc čas od času podsouvala občanům, že kdo se upálil, musel být pomatenec nebo opilec. Bez internetu či necenzurovaných médií neměl nikdo šanci zjistit pravdu. A tak příběh pochodně číslo 3 čekal na své znovuobjevení až do konce 80. let.

Teprve v dubnu 1989 – v čase, kdy komunistický režim ztrácel dech – zveřejnila spisovatelka a disidentka Eva Kantůrková v samizdatové revui Alternativa článek „Zamlčená oběť Evžena Plocka z Jihlavy“.

O Plockově činu tak poprvé otevřeně promluvila veřejně známá osobnost a připomněla národu, že Palach a Zajíc nezůstali osamoceni. Kantůrková v eseji objasňovala okolnosti Plockova protestu a snažila se vyvrátit dohady, které kolem něj kolovaly.

Například zmínila, že Plocek si dal před činem možná „dva panáky rumu na kuráž“, ale zdůraznila politický rozměr jeho oběti. Další historici později vedli polemiky – objevily se námitky a dohady ohledně Plockovy pohnutky. Někteří (např. badatel Martin Herzán) spekulovali, zda Plocek nemohl mít i osobní krizi, zda třeba nehrál jakousi ruskou ruletu (prý měl u sebe jen jednu zápalku) či netrpěl depresemi ze zdravotních a rodinných důvodů.

Tyto úvahy však zůstaly nepotvrzené a často se opíraly jen o polopravdy šířené StB. Ministerstvo obrany ČR nakonec v srpnu 2018 oficiálně stvrdilo, že v případě Evžena Plocka šlo jednoznačně o politicky motivovaný protest proti okupaci a nastupující normalizaci. Po letech mlčení tak byl Plockův čin jednoznačně uznán jako akt hrdinství s mravním odkazem.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Evžen_Plocek

https://magazin.pametnaroda.cz/doba/okupace-1968/malo-znama-obet-evzena-plocka-upalil-se-o-velikonocich-19691

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/ani-upaleni-jana-palacha-narod-nevyburcovalo-a-tak-to-zkusili-dalsi-70019

https://www.irozhlas.cz/regiony/jihlava-si-pripomene-evzena-plocka-upalil-se-v-roce-1969-na-protest-proti-nastupujici-normalizaci_201310090842_kbrezovska

https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-ziva-pochoden-c-3-evzen-plocek-si-v-krabicce-nechal-jedinou-sirku.A151207_214303_lide_ELE