Nechvalně proslulá „čarodějnice z Buchenwaldu“: Sadistická manželka velitele Ilsa Kochová

V létě 1944 se v Buchenwaldu, jednom z nejděsivějších koncentračních táborů, šeptaly příběhy o „rudé dračici“ v jezdeckém oděvu, panovačné, posměvačné a hrůzu nahánějící. Tato žena – Ilse Kochová – dokázala zkombinovat veškerou brutalitu nacistické ideologie s osobním sadismem tak výrazně, že se stala noční můrou i pro některé esesmany.

I když to zní jako zvrácená legenda, historické prameny a výpovědi přeživších jednoznačně ukazují na Ilse Kochovou jako na neobyčejně krutou osobu. Přezdívky jako „Die Hexe von Buchenwald“ (Čarodějnice z Buchenwaldu) či „Buchenwaldská čarodějnice“ nejsou jen senzacechtivým výmyslem poválečných novin. V jejím případě se skutečně sešlo tolik svědeckých výpovědí, že zůstává otázkou pouze míra, jak daleko její sadismus sahal.

Ilse se narodila 22. září 1906 v Drážďanech do relativně normálních poměrů. V mládí neměla pověst někoho, kdo by překypoval agresivitou. Říká se, že dívka, která ráda sportovala a flirtovala, měla přirozený šarm. Přesto už v devatenácti letech (1932) vstoupila do NSDAP, v období, kdy mnoho mladých lidí v Německu hledalo „novou cestu“ v chaosu hospodářské krize.

Krátce poté se seznámila s Karlem Ottou Kochem – mužem ambiciózním, odhodlaným stoupat po žebříčku SS. Vzali se v roce 1936. Už tehdy začaly vznikat pověsti o jejich rozmařilém životním stylu, kouření drahých cigaret, pití dobrých koňaků a planoucí vášni pro jízdu na koni. A právě koně a jezdecký bičík se brzy staly Ilsinými symboly, které bude svět znát ze svědectví přeživších.

Buchenwald vznikl roku 1937 nedaleko města Výmar jakožto koncentrační tábor pro politické vězně, Židy, Romy a další skupiny, které nacistický režim pronásledoval. Karl Otto Koch se stal velitelem Buchenwaldu v roce 1937 a vedl jej až do roku 1941. Ilse Kochová se tak ocitla ve výjimečné pozici: byla manželkou nejvyššího šéfa, měla volný pohyb po táboře a nic jí nebránilo dávat rozkazy dozorcům.

V Buchenwaldu platila extrémní brutalita. Svědci popisovali kruté bití, věšení vězňů za ruce za zády, nucené pochody, hladovění a práce až do úplného vyčerpání. Tábor ovšem vynikal i různými absurdně sadistickými metodami „zábavy“ pro esesmany. Například se uvádí „zápasy“, při nichž si dozorci přivedli psa a nechali ho trhat vězně. V tomto prostředí se Ilse Kochová prý pohybovala s neobyčejnou lehkostí a až radostnou účastí.

„Viděla jsem, jak se smála, když se vězni svíjeli bolestí. Měla takový úsměv, jaký byste čekali u dítěte na pouti, které se raduje z kolotoče…“

vzpomínala svědkyně, polská vězeňkyně, v poválečných výpovědích.

Nejznámějším motivem spojeným s Ilse Kochovou zůstává legenda o „lampách z lidské kůže“. Mnozí přeživší vypovídali, že Ilse měla slabost pro vězně s výrazným tetováním. Prý je nechala vytipovat, aby se z jejich kůže daly zhotovit „kuriozity“ – lampy, stínítka, album na fotografie či další dekorační předměty.

Eugen Kogon ve své knize Der SS-Staat (Stát SS) uvádí, že v Buchenwaldu se skutečně objevily suvenýry z lidské kůže, část z nich zřejmě vyrobil táborový lékař Erwin Ding-Schuler za tichého souhlasu velení. Po válce se dokonce některé tyto předměty prezentovaly jako důkaz u soudů.

Historici vedou dlouholeté spory, zda byla Ilse přímo iniciátorkou a hlavní strůjkyní této děsivé praxe, nebo zda „jen“ patřila do té části vedení tábora, která tomu přihlížela bez odporu. Faktem však je, že početné výpovědi vězňů tuto praxi spojují právě s ní.

„Zrovna mě vedli na ošetřovnu, když kolem prošla paní Kochová. Ukázala na mé tetování na rameni a řekla: ,Takže z něj bude hezký kousek, co říkáš?‘ “

citoval jeden z přeživších polský historik Bogdan Musiał.

Zatímco vězni žili v otřesných podmínkách, Ilse Kochová si údajně užívala života na vysoké noze. Táborové fondy se zneužívaly k budování rodinné vily s jezdeckou halou, pořádaly se večírky, kde teklo šampaňské, a hrála hudba. Některé zdroje tvrdí, že Ilse si nechala vybudovat i menší soukromou zoo.

Když se ve svědectvích přeživších objevují pasáže o setkání s Kochovou, často se popisuje scéna, kdy Ilse projíždí táborem na koni, sleduje práci vyhladovělých vězňů a bez váhání jim sekne bičíkem přes záda, jen aby „dodala motivaci“.

„Zastavila se u mě, stáhla si rukavici a řekla: ,Ty bestie, ty nejsi hoden se na mě ani podívat, skloň tu špinavou hlavu.‘ Pak mě kopla do hrudi tak, že jsem vyplivl krev.“

Paradoxně nebylo prvotním důvodem pádu Karla Otty Kocha a jeho ženy humanitární hledisko. SS spustila vyšetřování hlavně kvůli podezření z korupce a rozkrádání táborových fondů. Karl Otto Koch měl údajně defraudovat velké finanční částky a zabít doktora, který se chystal o jeho machinacích podat hlášení.

Když se důkazy nakupily, nemohla již SS situaci zamést pod koberec, zvláště v době, kdy se nacistická moc snažila dovnitř vlastních řad zavést železnou disciplínu. Karl Otto byl po vnitřním procesu odsouzen k trestu smrti a popraven 5. dubna 1945 na samotném území Buchenwaldu. Věřilo se, že se tím pokusila SS alespoň částečně smýt některé skandály, jež by mohly poškodit vedení.

Ilse Kochovou také vyšetřovali, ovšem jako manželka už odsouzeného Kocha a osoba bez oficiální velitelské funkce se udržela na svobodě o něco déle. Nicméně s koncem války se zhroutilo i její zázemí. V dubnu 1945 osvobodili Buchenwald američtí vojáci, kteří nalezli materiály a důkazy usvědčující vedení tábora z bezprecedentních zločinů proti lidskosti.

Po kapitulaci Německa skončila Ilse Kochová v rukou spojenců. Vojenský tribunál USA v Dachau (1947) ji obžaloval z týrání a vražd vězňů. Média si ji rychle „oblíbila“ jako „ženský protějšek“ nechvalně proslulých pohlavárů SS. Při procesu zaznívala řada šokujících výpovědí, především ohledně fyzického týrání a sbírání „kuriozit“ z mrtvých vězňů.

Soud ji původně odsoudil k doživotnímu vězení, avšak tehdejší americký vojenský guvernér Bavorska, generál Lucius D. Clay, jí trest snížil na čtyři roky. Tvrdil, že konkrétní důkazy o lampách z lidské kůže nebyly dost přesvědčivé, a tak nebylo možné vynést tak přísný rozsudek. Zároveň se objevila obava, že je Ilse „démonizována“ víc než jiní pachatelé, kteří unikli s mírnými rozsudky nebo se vyhnuli soudu zcela.

Toto rozhodnutí vyvolalo v USA i Evropě vlnu pobouření. Představa, že notorická sadistka vyjde na svobodu, byla pro mnohé nepřijatelná. Když byla propuštěna z amerického vězení v roce 1949, okamžitě ji zatkly německé úřady, aby čelila civilnímu procesu.

Druhý proces proběhl v Mnichově roku 1950–1951. Tam už se ke slovu dostala i německá veřejnost s neskrývaným hněvem. Soud zohlednil další svědectví a upřesnil, že i když některá nařčení (jako konkrétní výroba lamp) nebyla detailně prokázána, Kochová se dopustila závažného týrání a podílela se na vraždách. Výsledkem byl doživotní trest, tentokrát bez jakékoli možnosti snížení. Ilse proto zamířila do věznice Aichach, kde měla zůstat do konce života.

Bývalou „královnu Buchenwaldu“ čekaly holé zdi a stísněná cela. Její syn z prvního manželství i další děti (dvě, z toho jedno narozené přímo v Buchenwaldu, dle některých pramenů) jí byly odebrány a vyrůstaly u pěstounů. Uvnitř Ilse Kochová procházela silnými depresemi, stavy úzkosti a zřejmě i paranoiou.

Dne 1. září 1967 byla Ilse Kochová nalezena oběšená ve své cele. Dožila se 60 let a její poslední chvíle proběhly v osamění. Zprávy hovoří o tom, že v dopisu na rozloučenou psala zmatené věty ohledně svého dítěte, které čekala (údajně) při druhém procesu. V dopisu mělo být i její doznání, ale existují rozpory ohledně autenticity.

Někteří novináři a historici spekulovali, že spáchala sebevraždu, protože už neunesla tíhu vlastní minulosti ani vyhlídku na to, že celý zbytek života stráví v cele. Jiní trvají na tom, že spíš zůstávala věrná svému přesvědčení a do konce se cítila ukřivděná. Každopádně zemřela opovrhovaná prakticky celým světem.

V zachovaných protokolech, například v Muzeu holocaustu ve Washingtonu (USHMM), najdeme mnoho citací, které vyzdvihují brutalitu Ilse Kochové. Přeživší hovoří o scénách, kdy:

Jedním z nejhrůznějších rysů, které se objevují v několika svědectvích, je, že Ilse Kochová neváhala do některých týrání zapojit i psy.

„Ta ženská měla v očích šílenství. Viděla jsem ji jednou, jak se směje, zatímco hlídací pes rval vězni nohu. Bylo v tom čisté potěšení z bolesti toho člověka,“

Co se týče legendy o lampách z lidské kůže, existuje několik verzí. Jedni tvrdí, že se v Buchenwaldu skutečně takové předměty objevily, a že Ilse osobně vybírala vhodné „vzorky“ tetované kůže. Jiní historici, zvláště v poválečných letech, zpochybňovali, nakolik byla skutečnost překroucena masovou médii.

Nicméně reálné důkazy – například fyzické exponáty vystavené po válce – poukazují na to, že aspoň část z těchto zvěrstev opravdu vznikla. Zda měla Ilse přímo na svém nočním stolku lampu z tetované kůže, je předmětem sporů. Avšak i kdyby šlo jen o (byť ohavnou) smyšlenku, její brutalita je prokázaná dostatečně jinými fakty.

„Nejvíc mě děsilo, že to byla žena. Žena, která by měla dávat život, pečovat a být laskavá. A místo toho rozsévala smrt víc než většina chlapů v SS,“

komentoval jeden z vyšetřovatelů americké armády, který po osvobození pomáhal sbírat důkazy proti personálu Buchenwaldu.

Její konec ve vězeňské cele byl možná jedinou symbolickou spravedlností, které se obětem dostalo. A přesto, jak výstižně uvedl jeden přeživší, „Žádná lidská spravedlnost neodčiní, co se v Buchenwaldu dělo. Ani sto doživotních trestů by nevrátilo ty, které zavraždili a zmrzačili.“

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Ilse_Koch

https://theconversation.com/no-woman-in-the-usual-sense-ilse-koch-the-bitch-of-buchenwald-was-a-holocaust-war-criminal-but-was-she-also-an-easy-target-203960

https://study.com/academy/lesson/ilse-koch-family-life-death.html

https://allthatsinteresting.com/ilse-koch/3

https://furtherglory.wordpress.com/tag/ilse-koch/

https://blogs.ucl.ac.uk/researchers-in-museums/2013/01/