Článek
Thich Quang Duc se narodil roku 1897 v centrálním Vietnamu, tehdy součásti Francouzské Indočíny. Už jako sedmiletý chlapec se pod vedením strýce oddal buddhismu a ve dvaceti letech byl vysvěcen mnichem.
Svůj život zasvětil víře: zakládal kláštery, budoval pagody a šířil učení soucitu a nenásilí. Postupně se stal významným duchovním vůdcem a respektovanou osobností vietnamské buddhistické komunity.
Ve stáří, když mu ubývaly síly, uchýlil se do ústraní – studoval posvátné texty a poskytoval moudré rady svým následovníkům. Přesto zůstával v neustálém kontaktu s věřícími a hluboce jej trápilo, jakým směrem se jeho milovaný Vietnam ubíral.
Po odchodu francouzských koloniálních vojsk byla země rozdělena na komunistický Sever a prozápadní Jih. V roce 1955 se prvním prezidentem Jižního Vietnamu stal Ngô Đình Diệm – katolík, který se netajil despektem k buddhistické většině národa.
Diệmův režim začal záhy protěžovat katolickou menšinu a zavádět opatření, jež buddhisty zbavovala práv a vlivu. Ačkoli se uvádělo, že až 70–90 % obyvatel jižního Vietnamu se hlásí k buddhismu, režim jejich náboženství pokládal za hrozbu a mnohé mnichy označoval za „komunistické štváče“. Mnoho buddhistů ze strachu raději konvertovalo ke katolicismu, aby unikli perzekucím a vězení.
Útlak a odpor
Atmosféra v Jižním Vietnamu počátkem 60. let byla napjatá. Vládní nařízení omezovala veřejné buddhistické rituály a náboženské projevy. Vyvrcholením tlaku byla událost z května 1963, kdy úřady zakázaly buddhistům vyvěsit pestrobarevné prapory při oslavě svátku Vesak, připomínce narození Buddhy.
Jen několik dnů předtím přitom režim naopak vybízel katolíky k vyvěšování žluto-bílé papežské vlajky na počest katolického arcibiskupa (a prezidentova bratra) Ngô Đình Thục. Tato okázalá nerovnost pobouřila buddhistické mnichy i laickou veřejnost.
V historickém městě Huế vyšli rozhořčení věřící do ulic a na protest vztyčili buddhistické vlajky navzdory zákazu. Pochod směřoval k budově rozhlasu, odkud chtěli vyslat své poselství, avšak cestu jim zkřížily vládní síly. Bez varování padly výstřely do davu – na zemi zůstalo ležet devět mrtvých buddhistů.
Incident v Huế otřásl buddhistickou komunitou a odstartoval sérii protestů známou jako buddhistická krize. Diệmova vláda ale odmítala převzít odpovědnost a tvrdila, že střelbu vyprovokovali „teroristé“ z řad komunistických živlů.
Mniši požadovali splnění pěti základních požadavků včetně náboženské rovnosti a potrestání viníků masakru, avšak režim neslyšel. Nespokojenost většiny obyvatel stoupala a protesty sílily každým dnem. V této vyhrocené atmosféře se Thich Quang Duc rozhodl k činu nejzazší oběti, k protestu vlastním životem – k sebeupálení.
Své motivace srozumitelně vyjádřil v dopise na rozloučenou, který předem sepsal: naléhavě v něm vyzval prezidenta Diệma, aby „pohlédl soucitným srdcem na lid této země“ a zavedl skutečnou náboženskou rovnost. Zároveň vyzval všechny buddhisty k jednotě a obětem na obranu buddhismu. Tato slova odhodlanosti i milosrdenství předznamenala čin, který měl otřást svědomím světa.
Plamen protestu v Saigonu
Dne 10. června 1963, v předvečer plánované akce, obdrželi zahraniční novináři v Saigonu vzkaz od mluvčího buddhistů. V dopise stálo jediné: „11. června 1963 se před kambodžskou ambasádou v Saigonu stane něco zásadního.“
Podobná dramatická upozornění však tehdy přicházela téměř denně, a tak většina reportérů varování nevěnovala pozornost. Jen pár zvědavých žurnalistů se v onen den ráno na uvedené místo dostavilo – mezi nimi i reportér David Halberstam z New York Times a fotograf agentury Associated Press Malcolm Browne.
Netušili, že se stanou svědky jednoho z nejdramatičtějších protestů 20. století. Ráno 11. června probíhalo zpočátku klidně. Z nedaleké pagody vyrazil průvod zhruba 350 buddhistických mnichů, který pomalu kráčel ulicí směrem k centru Saigonu.
V čele jelo nákladní auto s transparenty ve vietnamštině i angličtině odsuzujícími Diệmův režim a náboženské pronásledování. Protestující nezpívali ani nekřičeli – jen tiše recitovali modlitby a nesli hesla volající po svobodě vyznání. Když procesí dorazilo na křižovatku bulváru Phan Đình Phùng a ulice Lê Văn Duyệt nedaleko prezidentského paláce, vjel před průvod modrý sedan značky Austin Westminster a zastavil.
Na sedadle spolujezdce seděl Thich Quang Duc, připraven vykonat svou ohnivou oběť. Starý mnich vystoupil z vozu, zcela vyrovnaně a s tichou důstojností. Jeho druhové zaujali kolem něj kruh, čímž vytvořili živou bariéru oddělující prostor obřadu od zbytku davu a dopravy. Thich Quang Duc si sedl na připravený polštář do meditační polohy a sepjal ruce k modlitbě.
Přihlížející zpočátku předpokládali, že půjde o další z řady pokojných náboženských protestů – neobvyklých, leč nenásilných. Fotograf Malcolm Browne instinktivně zpozorněl a připravil svůj fotoaparát, jako by tušil, že se má odehrát něco mimořádného.
K meditujícímu mnichovi přistoupil jeden z jeho pomocníků a do ruky vzal pětilitrový kanistr. Během chvilky vylil jeho obsah Thich Quang Ducovi na hlavu a ramena – tekutinou byl obyčejný benzín.
Mnich zůstával naprosto soustředěný a klidný, z jeho rtů dál plynula tichá modlitba. Věděl, že mu zbývají poslední vteřiny života. Poté sáhl do záhybů svého roucha, vytáhl zápalky – a škrtl. Během tří či čtyř vteřin vyšlehly plameny a celé jeho tělo obklopil žár.
Oranžové roucho vzplálo a proměnilo meditujícího muže v hořící pochodeň. Naprosté ticho, jež doposud obestíralo scénu, prolomily první zděšené výkřiky přihlížejících. Plameny tančily kolem sedícího mnicha, z něhož se valil hustý černý dým.
Thich Quang Duc se ani nepohnul, nevydal jediný zvuk a jeho tvář zůstávala klidná. Pokračoval v tiché recitaci modlitby, dokud mu dým nevnikl do plic. Nepopsatelná scéna šokovala všechny přítomné.
Reportér David Halberstam stál opodál jako zkamenělý a později přiznal, že měl úplně prázdnou mysl: „Byl jsem příliš šokován, než abych plakal… a příliš ohromen, než abych dokázal uvažovat,“ vzpomínal.
Přesto se mu do paměti vryly všechny detaily: „Jeho tělo pomalu chřadlo pod plameny, scvrkávalo se; hlava mu zčernala a zuhelnatěla. Ve vzduchu byl cítit pach spáleného masa. Udivilo mě, jak rychle hoří lidská bytost,“ popsal Halberstam onu hrůznou podívanou.
Fotograf Malcolm Browne neztratil duchapřítomnost – zatímco ostatní jen v úžasu přihlíželi, Browne stiskl spoušť fotoaparátu a pořídil sérii snímků hořícího mnicha. Tyto fotografie, zachycující nehnutě sedícího Duca uprostřed plamenů, se brzy poté dostaly do celého světa.
Asi po deseti minutách oheň pohasl a tělo Thich Quang Duca se zvolna zhroutilo na záda. Zástup mnichů přistoupil k zuhelnatělým ostatkům a opatrně je zahalil žlutými pohřebními rouchy. Ještě na místě zazníval monotónní hlas jednoho z předříkávačů do mikrofonu: „Buddhistický mnich se upálil… Buddhistický mnich se stal mučedníkem…“ opakoval stále dokola v vietnamštině i angličtině.
Okolo stojící lidé, mnozí stále v šoku, potichu opakovali tato slova – mnich se stal mučedníkem. Jeho druhové se zatím pokusili uložit ohořelé tělo do dřevěné rakve, avšak žár zohýbal končetiny zesnulého do nepřirozené strnulé pozice a tělo se do připravené truhly nevešlo.
Mniši odmítli jakkoli násilně manipulovat s tělesnými ostatky svého učitele; místo toho zhotovili provizorní nosítka, na něž pietně položili Ducovo ohořelé tělo, a odnesli jej do nedaleké pagody Xá Lợi.
V posvátné půdě kláštera Xá Lợi téhož dne proběhla pohřební kremace podle buddhistických tradic. Právě při této kremaci došlo k události, kterou mnozí buddhisté považují za zázrak. V plamenech totiž prý zůstalo zcela neporušené srdce zesnulého mnicha.
Buddhističtí věřící to přijali jako znamení: srdce, symbol lásky a soucitu, přece nemůže shořet. Ze vzácného nálezu se stala posvátná relikvie. Mnichovo srdce bylo uloženo do skleněné nádoby a jako symbol soucitu zůstalo trvale vystaveno v pagodě Xá Lợi.
Ikonická fotografie a ohlas světa
Zpráva o sebeupálení buddhistického mnicha se šířila ohromující rychlostí. Malcolm Browne poslal své fotografie do světových agentur ještě téhož dne a snímek „hořícího mnicha“ se objevil na titulních stranách novin po celém světě. Lidé na všech kontinentech zírali v němém úžasu na fotografii starého muže klidně sedícího uprostřed plamenů.
Byla to první takto explicitní a zároveň duchovně hluboká demonstrace absolutního protestu, jakou moderní doba spatřila. Americký prezident John F. Kennedy, jehož vláda byla hlavním spojencem Diệma, později poznamenal, že „žádná novinová fotografie v historii nevyvolala ve světě tolik emocí jako tato“.
Browne za svůj snímek obdržel nejvyšší novinářské ocenění – Pulitzerovu cenu – a také cenu World Press Photo. Stejného ocenění se za svůj reportážní text dočkal i David Halberstam. Příběh Thich Quang Duca a jeho oběti obletěl planetu.
Mniši v některých dalších zemích následovali jeho příkladu, když se cítili zoufalí – v následujících letech se odehrálo několik dalších případů sebeupálení jako krajního druhu protestu. Dokonce i v Evropě se začaly fotografie hořícího mnicha prodávat jako pohlednice, tak silně tento čin rezonoval s duchem doby.
O několik let později našel podobný zoufalý čin ozvěnu i v Československu – v lednu 1969 se na protest proti sovětské okupaci upálil student Jan Palach, který se nechal vietnamským mnichem inspirovat.
V samotném Vietnamu vyvolal akt Thich Quang Duca zpočátku zděšené reakce, ale režim prezidenta Diệma se navenek tvářil neochvějně. Oficiální místa se dokonce pokusila znevážit mnichovu oběť cynickou propagandou – tvrdila, že Duc byl před činem omámen drogami a k sebevraždě jej přiměl fotograf Browne, jen aby získal senzační snímky.
Tato bezcitná tvrzení však nikdo ze zahraničních pozorovatelů nebral vážně. Ještě hrozivěji působila výhrůžná slova první dámy Vietnamu Madame Nhu (prezidentovy švagrové), která prohlásila, že bude „tleskat při pohledu na další mnišské barbecue“. Přes tyto projevy a další pětici sebeupálených mnichů v následujících měsících zůstával Diệmův režim zatím u moci. Pod povrchem se však již dávaly do pohybu síly, které měly brzy diktátorskou vládu smést.
Mezinárodní tlak na jihovietnamskou vládu po červnu 1963 nebývale vzrostl. Spojené státy, dosud Diệmův spojenec, začaly naléhat na okamžité reformy a ukončení náboženského útlaku. Prezident Diệm veřejně slíbil zmírnit perzekuce buddhistů, avšak své sliby již nestihl (či nechtěl) splnit.
V srpnu 1963 naopak jeho speciální jednotky pod velením bratra Ngô Đình Nhua přepadly pagodu Xá Lợi a další buddhistické chrámy, mnohé mnichy pozatýkaly a zabavily, co se dalo – údajně chtěly zkonfiskovat i urnu s Ducovým popelem, kterou se však dvěma mnichům podařilo odnést do bezpečí přes klášterní zeď. Nakonec došla trpělivost i armádním velitelům.
Dne 1. listopadu 1963 provedla jihovietnamská armáda s tichým souhlasem USA převrat: prezident Ngô Đình Diệm a jeho bratr Nhu byli svrženi a následujícího dne při převratu zabiti. Éra autoritářského pronásledování buddhistů tak skončila jen necelého půl roku po sebeupálení Thich Quang Duca.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Th%C3%ADch_Qu%E1%BA%A3ng_%C4%90%E1%BB%A9c
https://plus.rozhlas.cz/thich-quang-duc-horici-mnich-6657519
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/skrtl-sirkou-a-upalil-se-vietnamskym-buddhistum-zazehl-nadeji.A100719_135518_zahranicni_btw
https://allthatsinteresting.com/thich-quang-duc-burning-monk
https://rarehistoricalphotos.com/the-burning-monk-1963/
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/pribeh-horiciho-mnicha-zapalil-se-kvuli-nabozenske-nerovnosti-zustalo-jen-jeho-srdce_412024.html
