Nejslavnější milostný dopis v dějinách literatury? Příběh Virginie Woolfové a Vity Sackville-Westové

Inkoust na papíře se rozpíjí slzami a nočním chladem milánského hotelu. Vita právě prožívá zoufalství odloučení. Každé slovo dopisu jako by křičelo tlumenou bolestí: Chybíš mi víc, než jsem si dokázala představit… Tahle mizerná čmáranice je vlastně jen výkřik bolesti. Pak se Vita podepisuje prostým „V.“ a pečlivě zapečetí obálku. Netuší, zda její zoufalý vzkaz dokáže vystihnout hloubku citu, který ji tak nečekaně pohltil.

O pár let dříve přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by se cesty těchto dvou odlišných žen kdy protnuly. Když se Virginia Woolfová v prosinci 1922 poprvé setkala s Vitou Sackville-Westovou, bylo to na jedné z typických večeří londýnské intelektuální společnosti.

Čtyřicetiletá Virginia – křehká, plachá a uzavřená do světa knih – stála tiše stranou hlučícího davu. Vtom do salonu vstoupila vysoká aristokratka s výrazným nosem a jiskrou v očích. Vita Sackville-Westová, tehdy třicetiletá, sršela energií a sebejistotou, kterou Virginia téměř záviděla.

„Virginie Woolfová je okouzlující, úplně by sis před ní sedl na zadek,“ líčila Vita nadšeně dojmy z nového objevu svému manželovi Haroldu Nicolsonovi. Virginia zase cítila, jak ji na té elegantní ženě v pánském obleku fascinuje směs odvahy a charisma.

Na první pohled nemohly být odlišnější. Virginia, rozená jako Adeline Virginia Stephenová roku 1882, vyrostla v kultivované viktoriánské rodině. S manželem Leonardem Woolfem provozuje malé nakladatelství Hogarth Press a patří do proslulého okruhu intelektuálů z Bloomsbury.

Bojuje s vnitřními démony – od mládí trpí psychickými potížemi a prodělala řadu psychických zhroucení. Její svět je světem slov, myšlenek a jemných nuancí, ale také obav.

Naproti tomu Vita – Vita, celým jménem Victoria Sackville-Westová – pochází z bohaté šlechtické rodiny. Narodila se v roce 1892 na rodovém sídle Knole jako privilegovaná aristokratka, která však brzy pocítila omezení svého pohlaví. Měla zdědit rodinný zámek, ale jako žena nesměla – anglické právo jí to upřelo.

V diplomatických kruzích byla známá svým excentrickým vystupováním. Vdala se mladičká za Harolda Nicolsona, se kterým si vytvořili otevřené manželství; oba tolerovali milostné pletky toho druhého. A Vita jich měla požehnaně – milovala ženy vášnivě a bez omluv. Dokonce v roce 1918 utekla s milenkou Violet Trefusisovou do Paříže v převleku za muže, čímž způsobila skandál v lepší společnosti. Tahle ohnivá, nespoutaná žena a tichá citlivá Virginia – přesto k sobě našly cestu.

Nejdřív byly přítelkyněmi. Po oné osudné večeři v roce 1922 se Vita s Virginií začaly stýkat častěji. Londýn dvacátých let jim poskytoval relativní anonymitu v kruhu bohémské smetánky. Chodily spolu na večírky, večeře, dlouhé procházky. Vita obdivovala Virginiinu inteligenci a literární talent – upřímně ji považovala za lepší spisovatelku, než byla sama.

Virginia si zase užívala pozornost a náklonnost, již jí Vita otevřeně projevovala. Zvolna se mezi nimi vytvářelo pouto, jaké ani jedna z nich do té doby nepoznala. Vždyť obě měly za sebou složité dětství plné osamění a chladných rodičů – teď jako by v sobě navzájem našly zrcadlo. Postupně přerostlo přátelství ve vášeň.

Z počátku možná váhaly a ostýchaly se. Virginia, dlouho uzavřená v citovém chladu, měla strach se někomu zcela odevzdat – v mládí byla zneužita nevlastním bratrem, což v ní zanechalo hluboké jizvy. Vita však byla trpělivá a něžná. Pomohla Virginii vyléčit stará traumata a poprvé jí ukázala, že láska může být naplněná důvěrou a potěšením.

Spisovatelka poprvé v životě cítila, že se může klidně podívat do zrcadla – právě díky Vitě si přestala připadat ošklivá a „nemocná“. Pro Virginii, která do té doby žila spíše v myšlenkách než v těle, to byla sladká revoluce.

Ve dvacátých letech však byla láska dvou žen společenské tabu. Britská společnost zůstávala konzervativní a pokrytecká. Homosexualita mužů byla zločin; za lásku k jinému muži hrozilo vězení. U žen sice zákon výslovně nic netrestal – v roce 1921 se poslanci dokonce pokusili postihnout i „nemravné skutky“ mezi ženami, ale zákon neschválili, prý aby nevzbuzovali v ženách zvědavost. To však rozhodně neznamenalo, že by vztah Vity a Virginie byl bez rizika.

Kdyby se jejich poměr veřejně provalil, hrozil by skandál, společenské opovržení, ba i zničení kariéry obou literatek. Ony samy však žily v kruzích, kde se na nekonvenční lásky pohlíželo shovívavěji. Bloomsbury byla plná volnomyšlenkářů – a Vita s Haroldem stejně jako Woolfovi patřili k lidem, kteří si cenili osobní svobody nade vše. Leonard Woolf, Virginiin manžel, byl navíc pragmatik a milující partner: viděl, jak Vita jeho ženu činí šťastnou, a nehodlal tomu bránit.

Nežárlil; chápal, že Vita dává Virginii něco, co on sám nemohl. Podobně Harold Nicolson, sám orientovaný spíše na muže, neprotestoval. A tak milenci nacházeli útočiště na venkovských sídlech i v zastrčených uličkách Londýna. Každý polibek ovšem musel zůstat za zavřenými dveřmi. Každé zamilované psaní putovalo pečlivě ukryto v obálce – jako ten dopis z Milána, v němž Vita vylévala srdce.

Jejich vášeň vrcholila v letech 1925–1927. Málokdo dokázal být tak okouzlující a galantní jako Vita: zahrnovala Virginii dopisy, květinami, nečekanými návštěvami. Obě ženy si psaly stovky dopisů, plných něhy i literárních hříček. V jednom z nich Vita v nadsázce líčí, jak vtrhla do chudinské čtvrti, aby tam sehnala flašinet jen proto, aby rozveselila smutnou Virginii.

Jindy Virginia žertuje o veverce schované za Vitiným límcem kabátu. Jejich korespondence srší vtipem, intimitou i hlubokým porozuměním dvou spřízněných duší. Když však Vita vyráží na své časté cesty – za manželem diplomatem do Persie nebo do jižní Evropy – Virginia strádá steskem.

Osamělost v ní probouzí staré úzkosti. Touží po Vitě každou minutou, což se promítá i do řádků, které píše. V románu K majáku (1927) vykresluje tíživou touhu po nepřítomné milované osobě – to vše odráží pocity, jež v ní vyvolávaly Vitiny dlouhé nepřítomnosti. Zatímco skutečný svět jejich lásce příliš přát nepřál, v literatuře rozkvetla naplno.

Právě literaturou se jejich láska zapsala do historie. Vita povzbudila Virginii k odvážnějším experimentům. Svěřila své další knihy do péče nakladatelství Hogarth Press, které Woolfovi vedli – pomohla tak svými bestsellery (její román Edwardiáni prodal během půlroku 30 000 výtisků) finančně zajistit tisk méně výdělečných, avšak průkopnických děl Virginie.

Hlavně však Vita inspirovala vznik jednoho z nejpozoruhodnějších románů 20. století. Virginia se rozhodla napsat něco, co tu ještě nebylo: fantaskní biografii napříč staletími – nejprve jako hravou mystifikaci, ale stále více i jako intimní vyznání. Orlando, jak se kniha jmenovala, vznikal roku 1927 doslova před Vitinýma očima.

Virginia si pečlivě dělala legraci i z konvencí životopisů i dějin, a přitom nenápadně vyprávěla příběh inspirovaný právě Vitou: mladý šlechtic Orlando putuje staletími a promění se v ženu – nikdy však nezestárne. Celé je to nadsázka, hra se stylem, ale uvnitř tepe opravdová láska. Virginii bylo jasné, že kniha je osobní, možná příliš. Dokonce si vyžádala od Vity svolení, než rukopis předala tiskaři. „Panebože, Virginie, jsem nadšená a zděšená zároveň při vyhlídce, že se promítnu do tvého Orlanda!“ reagovala Vita ohromeně. Tušila, že to bude něco výjimečného.

Když Orlando vyšel v roce 1928, stal se senzací. Čtenáři i kritici rychle poznali, o kom román ve skutečnosti je. Vita v něm byla zvěčněna v mnoha podobách – v krásném androgynním hrdinovi, v rozmarné šlechtě, dokonce i v popisu Orlandovy starobylé rezidence, který až nápadně připomínal Vitino rodné sídlo Knole.

Nigel Nicolson, Vitin syn, později nazval Orlando „nejdelším a nejpůvabnějším milostným dopisem v literatuře“. Tehdejší čtenáře však nejvíc zaujala prostá skutečnost, že slavná spisovatelka veřejně oslavila svou milenku. Mnohým to připadalo hravé a zábavné, zvlášť v liberálních kruzích – právě proto se kniha výborně prodávala.

Ne všichni ale jásali. Vitina konzervativní matka, baronka Sackvillová, zuřila: „Nenávidím tu Woolfovou za to, že mi změnila Vitu a odvedla mi ji,“ napsala zhrzeně po vydání knihytime.com. V očích staré aristokratky bylo nepřípustné, aby román tak odhaleně poukazoval na Vitiny milostné „výstřelky“.

Po čase se jejich vášně zklidnily. Z Velké lásky zůstalo hluboké přátelství, ale i tiché neshody. Virginia si občas nedokázala odpustit žárlivé myšlenky – Vitina promiskuita ji zraňovala. Vita byla bouřlivák a stále potřebovala nové podněty, zatímco Virginia toužila po klidnějším souznění dvou duší.

Na povrch vystoupily i rozdíly v pohledech na svět: Virginia byla levicově smýšlející pacifistka, Vita dáma z aristokracie, která podporovala zbrojení, když Evropě hrozila další válka. Postupně se odcizily. Bez dramat, bez skandálu – spíš jako by dozrálý plod tiše spadl ze stromu, jak si Virginia poznamenala do deníku v březnu 1935. V

Jejich pouto ale nevyhaslo zcela. Za pár let si k sobě opět našly cestu jako blízké přítelkyně. Stárly vedle sebe, byť každá žila po svém: Virginia stále psala ve svém venkovském domku v Rodmellu, Vita se realizovala v rozsáhlých zahradách zámku Sissinghurst, který s manželem zachránila z rozvalin.

Když si obě ženy vyměnily dopisy naposledy, zuřila už druhá světová válka a Británie čelila temným časům. Netrvalo dlouho a svět se navždy změnil. Virginia Woolfová, sužovaná opět těžkými depresemi, v březnu 1941 odešla z domova a ukončila svůj život v chladné řece.

Zdroje:

https://time.com/5655270/virginia-woolf-vita-sackville-west-relationship/

https://www.theparisreview.org/blog/2016/03/09/a-thing-that-wants-virginia/

https://en.wikipedia.org/wiki/Vita_Sackville-West

https://en.wikipedia.org/wiki/Virginia_Woolf

https://www.penguin.co.uk/discover/articles/virginia-woolf-vita-sackville-west-letters-love-affair

https://www.theguardian.com/books/2021/feb/01/as-a-body-hers-is-perfection-alison-bechdel-on-the-love-letters-of-virginia-woolf-and-vita-sackville-west

https://www.themarginalian.org/2016/07/28/virginia-woolf-vita-sackville-west/