Největší bankrot v historii České republiky. Přišli jsme o více než stopadesát miliard korun

Jejich banka, třetí největší finanční ústav v zemi, má vážné problémy. Co začalo euforií raných porevolučních let a raketovým růstem, končilo panikou a dramatickým zásahem ozbrojených složek. Příběh IPB, kdysi prosperující banky, se v těchto dnech uzavřel fiaskem, jehož následky pocítil každý český občan.

Po sametové revoluci 1989 český finanční sektor zažíval zlomové změny. V bývalé plánované ekonomice neexistovalo komerční bankovnictví v moderním slova smyslu – to se však rychle měnilo.

Investiční a Poštovní banka (IPB) vznikla na počátku 90. let transformací dřívější státní Investiční banky a postupně se stala jedním ze čtyř pilířů českého bankovnictví. V kuponové privatizaci získali podíly v IPB drobní akcionáři, stát si však ponechal výrazný balík akcií a vliv na chod banky.

IPB se profilovala jako dynamická a ambiciózní instituce: budovala rozsáhlou síť poboček, investovala do podniků napříč ekonomikou a lákala statisíce klientů na nové služby.

První polovina 90. let byla obdobím divokého růstu. Banky zažívaly boom – úvěry se rozdávaly snadno, často podle politických a společenských konexí spíše než přísných kritérií. IPB nebyla výjimkou.

Úvěrovala mladé privatizované firmy, mnohdy jen proto, aby tyto podniky udržela při životě během ekonomické transformace. Vznikalo tak obrovské množství špatných úvěrů: řada dlužníků nebyla schopna své půjčky splácet.

Stát tyto problémy zpočátku tlumil – nedobytné pohledávky ze socialismu od bank vykoupila Konsolidační banka. Ovšem nové nesplácené úvěry se kupily dál. Koncem roku 1999 už zhruba třetina všech úvěrů v českých bankách byla klasifikována jako problematická či ztrátová, což představovalo jedno z nejvyšších čísel mezi postkomunistickými zeměmi. Byla to tikající časovaná bomba ukrytá ve výkazech bank – a IPB seděla přímo na ní.

V roce 1998 do příběhu IPB vstupuje zdánlivý zachránce. Česká vláda se tehdy rozhodla prodat svůj zbývající podíl v bance strategickému investorovi, aby posílila kapitál a stabilitu IPB. Ve vysoké hře plné zákulisních jednání zvítězila japonská investiční banka Nomura.

Bylo to oznámeno s velkou slávou: 5. března 1998 Nomura deklarovala svůj vstup do IPB a o pár dní později, na slavnostním ceremoniálu na Pražském hradě, podepsali zástupci Nomury a českého státu smlouvu o převzetí podílu. Nomura získala prostřednictvím své společnosti Saluka Investments kontrolu nad IPB. Tehdejší politici a bankéři hovořili o nové éře – věřili, že silný zahraniční partner pomůže IPB zbavit se toxických aktiv a nastavit moderní řízení.

Zpočátku panoval optimismus. Nomura dosadila své lidi do dozorčí rady banky a slíbila poskytnout IPB posílení likvidity. Za leskem japonských investic se však brzo začaly vynořovat první pochybnosti. Nomura sice získala IPB levně, ale věděla dobře proč: banku nebylo možné označit za „očištěnou“ a v jejích útrobách ležely skryté problémy. Brzy vyšlo najevo, že Nomura neplánuje dlouhodobou restrukturalizaci, nýbrž rychlý zisk.

V zákulisí probíhaly komplikované operace s majetkem IPB – některé dostaly i krycí jména. Nejznámější z nich vešla ve známost jako projekt „České pivo“. V rámci této transakce získala IPB krátce po vstupu Nomury do svého portfolia majoritu v Plzeňském Prazdroji (a nepřímo i v pivovaru Radegast).

Vzápětí však tento pivovarský klenot převedla na speciálně vytvořenou firmu České pivo, kterou ovládaly struktury blízké Nomuře. Během složité série právních operací a přesunů akcií nakonec Nomura (skrze různé offshore společnosti) získala kontrolu nad Plzeňským Prazdrojem, spojila jej s Radegastem a v prosinci 1999 celý pivovarský komplex výhodně prodala nadnárodnímu koncernu South African Breweries.

IPB zůstaly v rukou jen směnky a pohledávky, jejichž hodnota byla značně sporná. Tento tajnůstkářský výprodej rodinného stříbra vyslal znepokojivý signál: zahraniční investor možná nepřišel banku zachránit, ale spíše využít jejích aktiv ve svůj prospěch.

Koncem 90. let se situace na české bankovní scéně přiostřila. Další velké banky – Česká spořitelna i Komerční banka – také zápasily s dědictvím špatných úvěrů a musely hledat nové majitele.

Tyto banky však ještě před privatizací dostaly od státu vydatnou finanční injekci: stát odkoupil většinu jejich rizikových aktiv, aby noví vlastníci nepřebírali skryté ztráty. IPB byla v jiné pozici. Byla již plně v soukromých rukou Nomury, a nemohla tedy počítat s tak přímou státní pomocí.

Místo toho vedení IPB ujišťovalo veřejnost, že vše je v pořádku a že hospodaření banky je zdravé. Dokonce vykazovala zisky – ještě za rok 1999 IPB oznámila kladný hospodářský výsledek, který ovšem vznikl převážně díky jednorázovým prodejům majetku (jako právě oněch pivovarů). Pod naleštěným povrchem se ovšem krize už nezadržitelně rozvíjela.

Na jaře 2000 začaly prosakovat zprávy, že IPB má potíže se splácením svých závazků a že Česká národní banka bedlivě sleduje její stabilitu. V květnu 2000 se situace vyhrotila – důvěra investorů i klientů v IPB se otřásla. Středně velké firmy začaly hromadně převádět své účty jinam.

Na mezibankovním trhu si už IPB prakticky nemohla půjčit – kolegové bankéři nevěřili, že by dokázala dostát svým závazkům. Tehdy se objevily první náznaky paniky mezi vkladateli: obezřetnější klienti raději vybírali úspory či převáděli vklady do jiných bank, jen aby se vyhnuli nejistotě.

Vedení IPB se snažilo situaci bagatelizovat a uklidňovat veřejnost, ale každá další neoficiální zpráva o problémech likvidity způsobila opak – lidé se začali připravovat na nejhorší.

Začátkem června 2000 tlak na IPB přerostl v otevřený útok na banku. Během pouhých tří dnů odtekly z účtů IPB desítky miliard korun. Pobočky zažívaly nápor – vkladatelé masově vybírali hotovost.

Banka začala narážet na limit svých možností: peníze docházely. Management IPB zoufale vyjednával o pomoci – údajně žádal Českou národní banku o mimořádný refinanční úvěr, hovořilo se i o možnosti, že by do IPB kapitálově vstoupila jiná banka. Situace však už byla příliš vážná a čas se krátil.

Noc z 15. na 16. června 2000 se zapsala do dějin českého bankovnictví. Ve čtvrtek pozdě večer se v sídle vlády sešli nejvyšší představitelé státu a České národní banky. Premiér Miloš Zeman, ministr financí a guvernér ČNB společně rozhodli o bezprecedentním kroku: druhý den ráno bude IPB uvržena do nucené správy.

Šlo o „nespolupracující scénář“, jak jej nazval premiér – znamenalo to, že stát nehodlá čekat na souhlas vlastníků banky (Nomury) a zasáhne silou. Krátce po úsvitu 16. června se rozběhla koordinovaná akce: do pražského sídla IPB na Senovážném náměstí pronikli ozbrojení policisté z jednotky URNA – muži v kuklách a se samopaly.

Nepřišli však hledat lupiče; naopak, jejich úkolem bylo ochránit nuceného správce, kterého ČNB dosadila k řízení banky, a zajistit, aby dosavadní vedení nekladlo odpor. Zásah připomínal filmovou scénu: manažeři mířící ráno do práce byli odvedeni pryč ozbrojeným komandem, počítače a spisy zabaveny a centrála banky obsazena státními úředníky.

Zpráva o dramatickém převzetí IPB se bleskově rozšířila. Před pobočkami, kde ještě den předtím stáli zděšení střadatelé, teď nastal zmatek. Mnozí nevěděli, co to pro jejich úspory znamená – krach banky? Přijdou o peníze? Česká národní banka však obratem ujistila veřejnost, že vklady jsou v bezpečí. Nucená správa měla stabilizovat situaci a zabránit nekontrolovatelnému bankrotu.

Zásah přesto vyvolal šok a rozhořčení na politické scéně. Václav Klaus, bývalý premiér a vůdce opozice, neváhal krok vlády přirovnat k „bankovní loupeži za bílého dne spáchané státem“. ODS a další kritici tvrdili, že vláda celou akci plánovala dlouho dopředu a využila paniky okolo IPB jako záminku, aby banku předala vyvolenému kupci.

Ve stejné době totiž kabinet oznámil, že IPB převede pod křídla ČSOB, jedné z konkurenčních bank, která byla krátce předtím privatizována belgické skupině KBC. Rychlost, s jakou k tomu došlo, byla ohromující – pouhé tři dny po zásahu bylo oznámeno, že ČSOB převezme IPB za symbolickou 1 korunu. Tento „prodej“ byl však vykoupen obří státní pomocí: vláda poskytla ČSOB záruky za veškeré ztráty, které převzatá IPB skrývala ve svých útrobách.

Jakmile se ČSOB chopila kormidla, vypluly na povrch děsivé detaily o skutečném stavu IPB. Noví krizoví manažeři popsali IPB jako gigantický finanční labyrint – banku obklopovalo na 600 různých firem, dceřiných společností, fondů a offshorových účelových podniků.

Celá tato spletitá struktura podle vyšetřovatelů sloužila k maskování rizik a přesouvání aktiv. Jakmile do IPB vstoupila nucená správa, začal závod s časem o záchranu toho, co zbylo. Hrozilo, že lidé napojení na bývalé vedení stihnou odklonit zbylé hodnotné majetky do zahraničí.

Podle expertů byla z IPB v posledních měsících před krachem vyvedena řada cenných aktiv – ať už formou podezřelých půjček kamarádům, nebo různými investičními machinacemi. Krátce po převzetí ČSOB odhadlo Ministerstvo financí, že černá díra v hospodaření IPB dosahuje 160 až 200 miliard Kč.

Tuto neuvěřitelnou sumu – představující tehdy téměř pětinu státního rozpočtu – se stát zavázal uhradit, aby nového vlastníka (ČSOB) zbavil toxického nákladu. Jinými slovy, šlo o peníze, které nakonec zaplatili daňoví poplatníci.

Pád IPB nezůstal jen ekonomickou událostí – přerostl v letitý právní a politický boj. Okamžitě po zásahu vznikla parlamentní vyšetřovací komise, která měla prověřit okolnosti celého převzetí banky. Opozice se domáhala odpovědí: Věděla vláda o problémech IPB dlouho dopředu? Domluvila se s ČSOB na převzetí banky ještě před nucenou správou? Byl zásah skutečně jediným řešením, nebo šlo o účelový „atentát“ na Nomuru a její investici?

Komise vyslechla desítky svědků – bankéře, politiky, úředníky. Její závěry však byly víceméně vágní a rozdílné podle stranických linek. Celá kauza se stala předmětem ostrých sporů mezi tehdejšími dvěma hlavními politickými rivaly, Milošem Zemanem a Václavem Klausem. Zatímco Zemanova vláda hájila zásah jako nezbytný čin k odvrácení katastrofy, Klaus a jeho tábor hovořili o spiknutí a zrazení národních zájmů.

Souběžně začaly pracovat orgány činné v trestním řízení. Postupně vyšlo najevo podezření, že IPB byla vytunelována – tedy že její vedení spolu se spřátelenými skupinami vyvádělo z banky majetek a půjčovalo peníze nesolventním firmám výměnou za úplatky či protislužby.

Policie obvinila několik bývalých vrcholných manažerů IPB ze zločinného spolčení a porušování povinností při správě cizího majetku. Mezi obviněnými se ocitli i známá jména finančníků spjatých s IPB a jejími investicemi. Zvláštní kapitolou se stal případ České pivo – prodej pivovarů Plzeň a Radegast, který proběhl pod taktovkou Nomury.

Vyšetřovatelé zkoumali, zda při něm nebyli poškozeni minoritní akcionáři IPB a zda nešlo o účelový krok, jak z banky vyvést nejcennější aktiva. Složitost finančních operací a nedostatek přímých důkazů však komplikovaly dosažení jasných verdiktů. Soudní procesy se vlekly roky a v mnoha případech nakonec vyšuměly do ztracena – buď pro nedostatek důkazů, nebo kvůli procesním chybám a promlčení.

Nejdramatičtější boje se odehrály na mezinárodním poli. Nomura, někdejší majitel IPB, se nehodlala smířit s tím, že o banku přišla. Prostřednictvím společnosti Saluka (nizozemské dceřiné firmy, přes kterou investovala do IPB) zažalovala Českou republiku u mezinárodní arbitráže za údajné nezákonné vyvlastnění.

Nomura argumentovala, že český stát neochránil její investici a místo toho IPB převzal protiprávně a zvýhodnil konkurenční banku. Požadovala astronomické odškodné – v přepočtu až 40 miliard korun. Česká vláda zpočátku reagovala protiútokem: zažalovala Nomuru za způsobené škody a neplnění závazků při správě IPB.

U mezinárodní arbitráže v Londýně Česká republika požadovala dokonce sumu odpovídající cca 260 miliardám Kč, což měla být kompletní výše následné sanace banky. Tento právní poker byl bezpříkladný – obě strany se obviňovaly z odpovědnosti za krach IPB a náklady s tím spojené.

Po několika letech právních bitev došlo k částečnému smíru. V roce 2006 uzavřela Česká republika s Nomurou dohodu o narovnání. Stát souhlasil, že Nomuře vyplatí 3,6 miliardy korun jako vyrovnání arbitráže – což byla zhruba desetina částky, kterou Nomura původně požadovala.

Česká strana to prezentovala jako úspěch („ušetřili jsme 90 % možné platby“), zároveň však fakticky vyplatila zahraniční bance miliardy navzdory tomu, že to byla právě IPB pod vedením Nomury, kdo zanechal po sobě dluhy. Nomura výměnou stáhla všechny své žaloby.

V dalších sporech však Česká republika tak úspěšná nebyla – například v dlouholetém sporu s ČSOB ohledně záruk za převzatou IPB nakonec stát prohrál arbitráž o desítky miliard. ČSOB totiž požadovala proplacení všech problémových aktiv, která v IPB našla, a české soudy i arbitráže jí daly v mnohém za pravdu. Finální účet za krach IPB tak pro daňového poplatníka ještě narostl.

Odhaduje se, že přímé náklady na sanaci IPB dosáhly kolem 100–150 miliard korun, nepřímo však mohly být ještě vyšší. Tuto sumu musel pokrýt státní rozpočet – jinak řečeno, zaplatili ji občané ze svých daní. V přepočtu na obyvatele šlo o tisíce korun na každého, což v té době představovalo citelnou zátěž pro veřejné finance.

Osud IPB měl i očistný efekt. Šok z jejího pádu uspíšil zásadní reformy: zpřísnil se bankovní dohled České národní banky, zavedla se tvrdší pravidla kapitálové přiměřenosti a banky se začaly obezřetněji zbavovat špatných úvěrů.

Do českých bank navíc vstoupili silní zahraniční vlastníci, kteří přinesli kapitál i know-how – po roce 2000 byly všechny velké banky (včetně ČSOB, České spořitelny i Komerční banky) již kontrolovány renomovanými finančními skupinami z EU. Důvěra v bankovní sektor se postupně obnovila a žádná podobně velká krize už Českou republiku nepotkala.

Nicméně cenou za to je fakt, že zisk / dividendy z výnosu zahraničních bank odtékají k jejich zahraničním matkám.

Zdroje:

https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/pred-20-lety-otrasla-bankovnim-sektorem-v-cr-nucena-sprava-i/r~b80ffe92aaec11eaa25cac1f6b220ee8/v~sl:1ee8dfc0c9e35dd3ebfa5652dd20cb62/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/ekonomika/muzi-v-kuklach-a-se-samopaly-tak-prisel-nuceny-spravce-do-ipb-150042

https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/za-ztraty-ipb-zaplati-letos-kazdy-sedm-tisic.A020305_220859_ekonomika_pol/diskuse

https://time.com/archive/6952369/paying-the-price-2/

https://www.italaw.com/sites/default/files/case-documents/italaw7896.pdf

https://www.independent.co.uk/news/business/news/nomura-sued-for-ps5bn-over-czech-bank-136096.html