Václav Postránecký si herectví musel vyvzdorovat. Jeho otec to považoval za podřadné povolání

Jedna prudká facka následovala druhou. Chlapec se ani nebránil; věděl, že vysvětlovat tátovi svou lásku k hraní nemá cenu. Z očí se mu draly slzy, ale ne jen bolestí. Byly v nich i vzdor a rozhodnutí, které v něm pomalu uzrávalo.

Václav Postránecký vyrůstal v Praze 50. let, v malé dělnické domácnosti. Od raného dětství ho to však táhlo do světa fantazie. Chodil vypomáhat do Dismanova rozhlasového souboru, objevil se v prvních dětských rolích na jevišti a brzy i před kamerou. Ještě neuměl ani číst, když v pěti letech hrál v rozhlasové pohádce Smolíčka Pacholíčka – text se musel složitě naučit nazpaměť.

Do dvanácti už měl na kontě kolem patnácti filmů a okouzlila ho kouzlo filmového světa. Jenže doma to nikdo nebral jako důvod k pýše. Jeho otec Jaroslav, nadšený stoupenec komunistického režimu, chtěl mít ze syna dělníka – skutečného „člověka práce“, jak se tehdy říkalo.

Když nadešel čas volby povolání, neposkytl chlapci na vybranou: přihlásil ho do učení v podniku Tesla Strašnice na obor zámečník. „Můj tatínek, který byl vášnivým komunistou, si myslel, že dělnický původ je základem k životní kariéře,“ vzpomínal později Postránecký na otcovo přesvědčení.

Každé ráno tedy mladý Vašek oblékal montérky dílenského učně – a večer potají utíkal na natáčení nebo do divadla, kdykoli získal sebemenší roličku. Doma to ovšem nemohl tajit dlouho. Za každou další filmovou roli ho čekal trest: přiletěla facka a někdy i surový výprask řemenem. Otec považoval herectví za „flákačinu“, kterou nesmí trpět.

Osudové setkání však přišlo během natáčení filmu Chlap jako hora. Starší herecký kolega František Peterka si nevšiml jen modřin, které se mladý Vašek snažil marně maskovat, ale především jeho obrovského zápalu pro herectví. Vytušil, jaký talent se v utrápeném chlapci skrývá, a jednoho dne mu nabídl spásné řešení: „Hele, než tyhle modřiny, seber se a přijeď do Liberce, my tam potřebujem šikovnýho eléva.“

Sedmnáctiletý Václav neváhal ani vteřinu. Vytušil, že tohle by mohla být jeho otevřená cesta k divadelním prknům. Opustil Prahu a nastoupil v libereckém Divadle F. X. Šaldy jako úplný začátečník – jevištní technik a kulisák. Plat měl směšně nízký, nocoval po ubytovnách, do dílny už se nevrátil.

Ale poprvé v životě cítil zvláštní klid a svobodu. I když jen stavěl kulisy a staral se o rekvizity, byl konečně blízko světu, který miloval. Jeho nadšení a talent nezůstaly bez povšimnutí a brzy si ho začali všímat i režiséři, kteří mu svěřovali menší role. Právě na základě těchto prvních zkušeností přišla zanedlouho nabídka, která mu změnila život: stálé herecké angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti.

Divadelní prostředí Postráneckého zcela pohltilo. První profesionální angažmá získal ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Bylo mu teprve osmnáct, když zde začal ztvárňovat velké role, a zpočátku se považoval za suveréna – vždyť už jako dítě hrál ve slavném Vinohradském divadle. Starší kolegové na Moravě ho však rychle zbavili přehnaného sebevědomí a naučili ho skutečné divadelní pokoře.

Jeho výkony ale brzy přerostly regionální scénu. Po dvou úspěšných sezónách v Uherském Hradišti (1962–1964) si talentovaného mladíka všimli v Brně a přišel další klíčový krok v jeho kariéře: angažmá ve Státním divadle. Na této prestižní scéně strávil následujících pět let (1964–1969), během nichž umělecky vyzrál v jednoho z nejvýraznějších herců své generace.

Přestože nikdy nevystudoval herectví (u zkoušek na DAMU narychlo neuspěl), právě v tomto období rozptýlil veškeré pochybnosti o svém nadání. Jeho nejistota z chybějícího formálního vzdělání se stala motorem k ještě tvrdší práci a neutuchající potlesk diváků mu byl tou nejlepší odměnou. V roce 1968, na vrcholu svého brněnského působení, získal prestižní cenu Divadelních novin a vycestoval na stáž do Velké Británie.

Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy však jeho sny o studiu v zahraničí předčasně ukončila. Stejně jako tisíce jeho krajanů stál i on před životním rozhodnutím: zůstat ve svobodném světě, nebo se vrátit domů do nejistoty? Ačkoliv mohl zvolit emigraci, neučinil tak.

Hlavním důvodem byla jeho láska k budoucí manželce Heleně, se kterou už v té době tvořil pár a která na něj čekala doma. Kromě tohoto silného osobního pouta hrál zásadní roli i jeho vztah k profesi. Jako herec byl bytostně spjatý s českým jazykem a nedokázal si představit, že by své řemeslo a kariéru budoval znovu od nuly v cizí zemi a v cizí řeči.

Vědomě se tedy rozhodl pro návrat do vlasti, která se rychle propadala do šedivé a svazující „normalizace“. Pro mnoho umělců znamenal tento politický vývoj konec kariéry, nebo alespoň její výrazné utlumení. Hvězda Václava Postráneckého však paradoxně stoupala dál.

Koncem 60. let získal angažmá v pražském souboru Městských divadel a natrvalo se vrátil do rodného města – tentokrát už jako uznávaný profesionál. Návrat do Prahy byl pro něj tichým zadostiučiněním. V roce 1979 pak přišla nabídka z první scény: činohra Národního divadla přijala Postráneckého do svých řad a on této instituci zůstal věrný až do konce života.

Na prknech „Zlaté kapličky“ ztvárnil desítky výrazných rolí – od shakespearovských princů po svérázné české sedláky, od tragických postav až po komediální figury. Brzy se stal jednou z opor souboru. Roku 1995 obdržel Cenu Thálie za mistrovské ztvárnění Podkolatova v Gogolově Ženitbě.

Také filmoví a televizní diváci si k Postráneckému našli cestu už od 70. let. Jeho civilní herecký projev působil přirozeně; lidé mu věřili každé gesto i úsměv. Zářil v mnoha televizních inscenacích a pohádkách, v populárních seriálech jako Cirkus Humberto či Byl jednou jeden dům.

V roce 1982 přišla životní role v rodinné komedii S tebou mě baví svět, kde ztvárnil dobrosrdečného tatínka tří malých dětí. Film se stal divácky nejoblíbenější českou komedií století.

Málokdo tuší, že právě Postránecký tehdy musel utěšovat režisérku Marii Poledňákovou, kterou sklíčila kritika stranických funkcionářů – herec ji tiše nabádal, ať si z mrmlání mocných nic nedělá. Měl pravdu. Snímek si získal srdce publika a dodnes rozesmává generace.

Ačkoli se Postránecký stal velkou hvězdou, pýcha ho nikdy neovládla. Na jevišti i před kamerou zůstával pokorným a pečlivým perfekcionistou. Kolegové o něm mluvili jako o vždy připraveném a nesmírně pracovitém herci. Sám na sobě neustále pracoval a snažil se zdokonalovat své umění.

Zůstal skromný, vstřícný a přátelský. Možná i proto jej ani společenské otřesy po roce 1989 nesmetly z výsluní. Zatímco někteří herci spojení s minulým režimem se museli stáhnout do ústraní, Postránecký dál zářil. V 90. letech patřil mezi populární tváře nových projektů (například seriálu Četnické humoresky) a současně se stal významnou osobností kulturní obce.

Angažoval se v Herecké asociaci, několik let stál v jejím čele a neúnavně hájil profesní práva kolegů. Uplatnil se také jako režisér a pedagog – na pražské FAMU předával zkušenosti mladším talentům. A nechyběl ani u mikrofonu rozhlasu či dabingu: jeho kultivovaný hlas propůjčil češtinu mnoha světovým hercům (namluvil například Dustina Hoffmana či Anthonyho Hopkinse) a v roce 2005 získal za dabing Cenu Františka Filipovského.

Navzdory bohaté kariéře stavěl Václav Postránecký vždy na první místo rodinu. Už ve třiadvaceti letech se seznámil se svou životní láskou Helenou – a zůstali spolu více než padesát let. Manželství jim vydrželo v harmonii půl století i proto, že se vzájemně nesnažili předělávat jeden druhého.

Zplodili syna Viléma a dceru Lucii, kterou herec s dojetím doprovodil k oltáři a později se radoval i z vnoučat. V rodinném kruhu nacházel klid a oporu. Každý večer se rád vracel z divadla do svého domu za Prahou, který s manželkou vybudovali a který miloval.

Teprve v závěru života ho Helena naléhavě prosila, aby zvolnil pracovní tempo a věnoval se více svému zdraví. Poslechl ji – bohužel pozdě. V roce 2018 lékaři Postráneckému objevili rakovinu jícnu. Herec se podrobil náročné operaci a poté dlouhé sérii chemoterapií. Přesto se nevzdával – ještě nějaký čas účinkoval v rozehraném seriálu, a dokonce na natáčení oslavil své 75. narozeniny.

Nakonec však musel kameru opustit a soustředit všechny síly na boj s nemocí. Svému kolegovi Oldřichu Navrátilovi předal roli v roztočeném seriálu i moderování televizního Receptáře. Na jaře 2019 už bylo zřejmé, že se na obrazovku nevrátí. Václav Postránecký ale ani tehdy neztratil odvahu.

„V životě každého z nás nastávají různé momenty… Snažím se vrátit své tělo do kondice a čelit tomu beze strachu, jak nejlépe dokážu,“ napsal veřejně, když vysvětloval svůj odchod z očí diváků. Počátkem května se jeho stav prudce zhoršil a nemocnice už nedokázala nic dělat.

Lékaři Václava odpojili od přístrojů a on vyslovil poslední přání: chtěl dožít doma. Manželka Helena mu okamžitě nechala upravit pokoj v jejich domě, přivezla polohovací lůžko. Sedmého května 2019 večer Václav Postránecký naposledy vydechl v kruhu nejbližší rodiny.

Za ruku ho držela milovaná žena i obě děti. „Jsme moc šťastni, že se manželovi splnilo přání a zemřel doma obklopen rodinou, kterou v životě stavěl nade vše. Netrpěl a odešel v pokoji, a to je velký dar,“ uvedla po jeho skonu manželka Helena.

Poslední rozloučení s Václavem Postráneckým proběhlo symbolicky na prknech Národního divadla. Při smutečním obřadu zazněla slova obdivu i dojemná vzpomínání kolegů. Ve tvářích všech se zračil smutek, ale také obrovská úcta k lidské i umělecké velikosti zesnulého herce.

Jeho nejslavnější film se jmenoval S tebou mě baví svět – a právě tato věta se stala i mottem jeho životní cesty. Parafráze těchto slov dnes stojí i na jeho hrobě na strašnickém hřbitově jako vzkaz od těch, které tu zanechal: „S tebou nás bavil svět…“

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Postránecký

https://dvojka.rozhlas.cz/dulezity-je-aby-lidi-delali-chyby-hvezdny-prach-za-vaclavem-postraneckym-7931040

https://www.csfd.cz/tvurce/1070-vaclav-postranecky/prehled/

https://zeny.iprima.cz/vaclav-postranecky-svuj-dum-miloval-a-pral-si-v-nem-i-zemrit-473818

https://www.dotyk.cz/magazin/vaclav-postranecky-prvni-role/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/565725/zemrel-vaclav-postranecky-75-odpojili-ho-od-pristroju-a-posledni-dny-byl-doma.html

https://www.extra.cz/mraziva-slova-vaclava-postraneckeho-75-pred-smrti-trpel-nesnesitelnou-bolesti

https://zeny.iprima.cz/vdova-po-vaclavu-postraneckemu-promluvila-o-jeho-umirani-jak-probihaly-posledni-dny-345917