Největší kolaborant v českých dějinách byl Emanuel Moravec. Slavný hrdina se stal nacistickým sluhou

Praha, 5. května 1945. Ulice města burácejí povstáním proti okupantům. Černý automobil uhání prázdnými ulicemi směrem k Černínskému paláci – sídlu říšského protektora. Ve voze sedí plešatý muž s chladným pohledem. Ještě před pár lety ho mnozí považovali za hrdinu první světové války a váženého důstojníka. Dnes ho však český národ nenávidí jako zrádce.

Onen muž – Emanuel Moravec – zoufale prchá před hněvem vlastních spoluobčanů. Když vozu dojde palivo, Moravec jako voják bere osud do vlastních rukou a stiskne spoušť revolveru. Tak končí příběh člověka, který se z legionářského vlastence stal jedním z nejviditelnějších kolaborantů nacistického režimu.

Emanuel Moravec se narodil roku 1893 v Praze v rodině obchodníka. Vystudoval průmyslovou školu a krátce pracoval jako technický úředník. Do války vstoupil hned v červenci 1914 jako odvedený kadet rakousko-uherské armády. Brzy však padl do ruského zajetí a přidal se k formujícím se československým legiím v Rusku. Proslavil se statečností v bitvě u Zborova (1917) a prošel celou anabází legií Sibiří.

Po návratu do vlasti v roce 1920 pokračoval ve vojenské kariéře v nové československé armádě. Vypracoval se na uznávaného vojenského teoretika a publicistu. Přednášel na Vysoké škole válečné v Praze a od roku 1936 velel jako plukovník pěšímu pluku. Byl respektován natolik, že při státním pohřbu prezidenta T. G. Masaryka v září 1937 právě on nesl v čele průvodu státní vlajku.

Na sklonku 30. let zastával Moravec pevně vlastenecké a demokratické postoje. Patřil k nejhlasitějším zastáncům obrany republiky proti nacistickému Německu. Během mobilizace v září 1938 působil jako náčelník štábu brněnské IV. armády a věřil v nutnost bojovat „do poslední kapky krve“.

Ještě 24. září 1938 v rozhlasovém projevu burcoval národ slovy: „Utneme každou ruku, která se natáhne přes naše hranice.“ V kritických dnech mnichovské krize dokonce osobně naléhal na prezidenta Edvarda Beneše, aby nekapituloval před nátlakem velmocí. O to větší šok pro něj představovalo přijetí mnichovského diktátu 30. září 1938.

Ponížené přijetí mnichovských podmínek znamenalo pro Moravce osobní i hodnotový otřes. Okamžitě po Mnichovu 1938 se z horlivého zastánce „hradní“ politiky a stoupence Beneše stal kritik kapitulace. Paradoxně právě proto se v následujícím období druhé republiky (říjen 1938 – březen 1939) ocitl na okraji. Veřejnost ho sice stále vnímala jako Benešova muže, avšak autoritářský režim druhé republiky chtěl umlčet všechny, kdo připomínali selhání politické reprezentace.

Moravec byl hned v září 1938 zbaven všech funkcí a v listopadu propuštěn z armády do penze. Pro ctižádostivého důstojníka zvyklého na vysoký společenský status to byla obrovská rána. Ocitl se bez práce, s podlomenou autoritou i zdiskreditovanou pověstí. Navíc se mu rozpadlo druhé manželství a zůstal sám s třemi syny, kterým musel zajistit obživu.

Na přelomu let 1938–1939 Moravec upřímně tápal, co dál. Zvažoval dokonce odchod z vlasti – v jeho pozůstalosti se našly doklady o tom, že se učil španělsky a uvažoval o emigraci do Jižní Ameriky jako vojenský instruktor. Po okupaci zbytku Čech a Moravy v březnu 1939 však narazil – k vycestování potřeboval pas, který už pod německou kontrolou nedostal.

Shodou okolností právě tehdy podal Moravcovi pomocnou ruku nový pán země – nacisté. Začal jej navštěvovat jistý německý důstojník, paradoxně bývalý Moravcův žák z Vysoké školy válečné. Vedli spolu dlouhé rozhovory, během nichž zahořklý plukovník pomalu měnil své přesvědčení. Na přímý německý dotaz, proč by nemohl psát a publikovat ve prospěch nové éry přímo doma, Moravec neměl odpověď. V hluboké krizi hodnot uvěřil, že spolupráce s Německem je snad jedinou cestou z národní katastrofy.

Od roku 1940 vstoupil Moravec do aktivní kolaborace s nacisty. Nejdříve začal publikovat proněmecké články v tisku a vystupovat v rozhlase. Rychle se stal prominentní tváří kolaborantské žurnalistiky – pravidelně pronášel projevy v pražském rozhlase a psal do novin, čímž si opět zajistil příjem i vliv. Nacisté v něm viděli ideální nástroj propagandy: byl inteligentní, výmluvný, a navíc poznamenaný „trpkým zklamáním z Mnichova“, které dokázali obratně využít.

Moravcova spolupráce s okupanty tak nebyla pouhým oportunismem z nouze – postupně přijal roli jakéhosi „mesiáše“, který zachrání český národ po boku Německa. Opravdu se nechal přesvědčit, že budoucnost Evropy patří nacionálnímu socialismu a pod ochranou „Velkoněmecké říše“ může český národ přežít a rozkvést.

Na jaře 1941 vydal Moravec knihu Ve službách nové Evropy, v níž otevřeně hlásal svůj obrat. „Čím víc nás půjde s pravdou nové Evropy, tím silnější bude náš národ a tím významnější sehraje úlohu v přestavbě světa. Jiné východisko jako dobrý Čech nevidím. Proto jdu za Adolfem Hitlerem cestou necestou,“ deklaroval v ní.

Tím veřejně ospravedlnil své spojenectví s nacistickým Německem jako jedinou možnou záchranu české existence. Moravec se stal nejvýřečnějším apologetem nové proněmecké orientace a brzy byl za odměnu přizván do okupační správy státu.

V září 1941 nastoupil do Prahy zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich a chystal zásadní čistky ve správě Protektorátu. Znal Moravcovo jméno jako symbol oddané kolaborace. Přes dosavadní Moravcovu loajalitu prvorepublikovému režimu mu udělil „generální pardon“ za chování před Mnichovem a rozhodl se jeho schopností využít.

Dne 17. ledna 1942 byl Emanuel Moravec jmenován ministrem školství a národní (lidové) osvěty v protektorátní vládě generála Jaroslava Krejčího. Heydrich dobře věděl, že Moravec je mezi Čechy krajně nepopulární – hlášení pro Berlín z ledna 1942 zaznamenalo mezi lidmi „všechny stupně nenávisti“ vůči němu a označení „zrádce národa“ byla na denním pořádku.

To však nacistům vyhovovalo. Úkolem ministra Moravce se stalo zlomit český odpor a převychovat národ v duchu nacistické ideologie. Sám Moravec to chápal jako svou životní misi. Při nástupu do funkce Heydrichovi přísahal „naprostou loajalitu“.

Moravcova pravomoc sahala od školství po veškerou veřejnou propagandu. Okamžitě se vehementně zapojil do „převýchovy“ českého obyvatelstva. Plánoval už nikdy neotevřít české vysoké školy (uzavřené od podzimu 1939 po studentských demonstracích). Výuku na středních školách zkrátil o dva roky a z učitelského sboru nechal odstranit „nespolehlivé“ vlastenecky smýšlející profesory.

Do učebních osnov prosazoval proněmecký výklad dějin a povinnou výchovu mládeže podle vzoru Hitlerjugend. Jeho cílem bylo vychovat novou generaci loajální Třetí říši – počítal s tím, že většina české mládeže bude poslána na studia do Německa a tím postupně odnárodněna.

Jako nejmocnější tvář protektorátní propagandy stál Moravec u zrodu několika kolaborantských organizací. Vytvořil například Kuratorium pro výchovu mládeže (oficiální masovou organizaci české mládeže podřízenou nacistům) a také Český svaz pro spolupráci s Němci či Českou ligu proti bolševismu.

Ve všech těchto uskupeních zastával vedoucí role a využíval je k šíření pronacistických myšlenek mezi lidmi. Z titulu své funkce měl pod kontrolou rozhlas, tisk i filmovou tvorbu – stal se faktickým „ministrem propagandy“ Protektorátu. Moravec objížděl města i vesnice, organizoval loajální manifestační shromáždění a na všech frontách zaplavoval veřejný prostor svými projevy.

Fanatismus Emanuela Moravce neznal mezí. Ačkoli byl terčem všeobecné nenávisti a posměchu, nepřestával vystupovat s horlivými výzvami k věrnosti Říši. V červnu 1942 – krátce po atentátu na Heydricha – burcoval na masových shromážděních a v médiích proti exilové vládě v Londýně.

Označoval prezidenta Beneše, svého někdejšího idola, za „vraha“ českého národa a sliboval odplatu všem, kdo by pomáhali spojencům. „Kdo jde s Anglií a jejími spojenci, je veřejným nepřítelem českého národa, a tak s ním také bude naloženo,“hrozil českému obyvatelstvu.

Zároveň neváhal veřejně prohlašovat, že česká „neplodná inteligence“ kladoucí si morální zábrany musí ustoupit – tvrdil, že je raději „hodí přes palubu“ a nechá vyrůst novou, zcela oddanou generaci. Moravec si skutečně vysloužil pověst „apoštola národní zrady“, jenž bezohledně obětoval vlastní národ cizí moci.

Ve své zaslepenosti neváhal přivést ke zkáze i svou rodinu. Dva starší syny přesvědčil, aby přijali německé občanství a vstoupili do Wehrmachtu a zbraní SS. Nejmladšího, teprve dospívajícího, poslal do Hitlerjugend – zahynul při spojeneckém náletu. S blížícím se koncem války Moravcova rétorika ještě přitvrdila.

Na jaře 1945, když fronta dorazila k českým hranicím, přesedlal z hitlerovské propagandy na zarytý antikomunismus. Obyvatelstvo vyzýval k vytvoření jednotné fronty proti „bolševismu“. Jeho apel ale zněl do prázdna – Češi už nacistickým lžím dávno nevěřili. Naopak, Moravce v té době nenáviděli snad ještě víc než samotné německé pohlaváry.

Poslední dny strávil Moravec v Praze tušíc blížící se zúčtování. Ještě 2. května 1945 – tři dny před vypuknutím pražského povstání – zveřejnil v novinách své poslední provolání „Doznávám a znovu tvrdím!“. V něm se pokusil obhájit a zároveň se připravil na nejhorší. „Jsem na konci svého života. Dal jsem se do služeb Němců a propagoval jsem nacismus,“ napsal rezignovaně.

„Nacistou jsem byl a také zůstávám i v tomto okamžiku. Nic neodvolám a neodvolávám… Němci svůj boj prohráli a nemá smysl jej prodlužovat…“. Věděl, že po boku nacistů vsadil na prohranou kartu. Přesto „nic neodvolal“ – do samotného konce zůstal věrný zrůdné ideologii, které zasvětil posledních sedm let svého života.

Dramatický osud Emanuela Moravce se dovršil v prvních hodinách pražského květnového povstání. Když v ulicích zazněly první výstřely, pokusil se uniknout do bezpečí k německým jednotkám. Jeho řidiči však došel benzín a Moravec – kdysi odhodlaný legionářský hrdina – spáchal v bezvýchodné situaci sebevraždu. Jeho jméno se navždy zapsalo do českých dějin jako synonymum pro zrádce.

Zdroje:

https://www.novinky.cz/clanek/historie-emanuel-moravec-z-vlastence-apostol-narodni-zrady-40282130

https://www.valka.cz/Moravec-Emanuel-t13997

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/historik-emanuel-moravec-nebyl-obeti-demokracie-ale-nebezpec/r~3c9c8d108b9e11ea8972ac1f6b220ee8/

https://www.idnes.cz/zpravy/mediahub/emanuel-moravec-zradce-cislo-jedna-cesti-novinari-ve-stinu-hakoveho-krize.A160728_901285_mediahub_imp

https://www.csol.cz/legionar/72419/

https://plus.rozhlas.cz/rok-1945-posledni-projev-emanuela-moravce-sebevrazda-symbolu-ceske-kolaborace-s-7588103