Článek
Když se člověk poprvé objeví na pláži u Baltského moře a spatří kolem sebe skupinku usměvavých naháčů, neubrání se překvapení. Přiznávám, že i já jsem kdysi hleděl s pochopitelným rozpačitým úžasem. V Česku se sice najdou nudapláže také, ale v Německu je to tradice s nečekaně širokými kořeny. Nejde jen o prázdninovou legraci, nýbrž o fenomén, který od 19. století prošel dlouhou cestou od provokativního projevu svobody až k běžné a někdy tak trochu samozřejmé součásti německé kultury.
Útěk z měst plných špíny
Na přelomu 19. a 20. století zažívalo Německo prudkou industrializaci. Masy lidí přicházely z venkova do měst, která se nestíhala starat o čistotu ani o hygienu svých nových obyvatel. Berlín, Hamburk nebo Mnichov rostly raketovou rychlostí, ale infrastruktura zůstávala často zaostalá. Začaly se šířit chudoba a nemoci, města byla přelidněná. Lidé, kteří byli ještě nedávno zvyklí na venkovský životní rytmus, se náhle tísnili v tmavých činžovních domech.
Právě z této tíživé atmosféry se zrodila myšlenka, že návrat k přírodě – včetně odložení oděvu – může být jakousi terapií pro společnost té doby. Na téhle touze po přirozenosti se podepsal i romantický kult minulých epoch. Každý, kdo kdy obdivoval antickou kulturu, mohl v odhaleném těle spatřovat symbol zdraví, fyzické zdatnosti i svobody.
První pokusy o „lázně vzduchu a světla“, německy Lichtluftbäder, vznikaly na okrajích měst. Měly zprvu prostý cíl: dostat pracující populaci z ulice do zeleně, dopřát jim slunce a vzduch, které v tehdejších továrnách a špinavých uličkách tak zoufale scházely. Pro některé to bylo jen nouzové opatření proti šíření nemocí a zpestření volného času. Ale rychle se z toho stával nový životní styl.
Karl Diefenbach byl první
Byl to malíř Karl Diefenbach, kdo si odvážil nápad obléct si… nic. Čerpal inspiraci z řeckých ideálů harmonie těla a duše, fascinovala ho myšlenka přiblížit se přírodě tím nejpřirozenějším způsobem – a tím je nahota. Ve své komunitě si představoval lidi osvobozené od konvencí, kteří budou žít ve vzájemné toleranci a shodě s přírodními cykly.
Ve své době narazil na pochopení i posměch. Když ho jednou v Mnichově zadržela policie za chození „jen tak“ po veřejném prostranství, dokázal u soudu vyargumentovat, že není nebezpečný. Zřejmě uměl přesvědčovat: soud uznal, že nahota pro Diefenbacha představuje zcela vážný životní postoj, nikoli výstřelek na hraně výtržnictví.
Diefenbachovy ideje oslovily umělecké kruhy. Mladí tvůrci, ovlivnění dekadentním duchem konce 19. století, se rádi nechali unášet čerstvou vlnou „prosté nahoty“. Pořádali se takzvané nahé večírky, stylizovali se do antických soch, a dokonce vznikaly i časopisy plné uměleckých aktů. Slovo „skandál“ tehdy padalo často, ale zároveň to otevíralo dveře k novým formám vyjádření.
Mýtus nahého germánského válečníka
Zatímco u Diefenbacha lze ještě vnímat romantickou touhu po klasické antické kráse, někteří jeho pokračovatelé přidali do myšlenky nudismu nový prvek: nacionalismus. Žákem a obdivovatelem Diefenbacha byl Hugo Höppener, známý spíše pod jménem Fidus. Ten se zhlédl ve starogermánské mytologii. Představa udatných Germánů, kteří nahotou děsili římské legie, pro něj nebyla jen poetická legenda, ale ideál budování silné, „čisté“ rasy.
Ještě dál šel Richard Ungewitter, propagátor myšlenky, že nahota umožní „dokonalým germánským jedincům“ vzájemně se identifikovat a rozmnožovat. Ungewitter byl přesvědčen, že chorobami a „rasovou degenerací“ trpí hlavně lidé žijící v městských slumech. A zvlášť démonizoval menšiny – Židy, Romy i Afričany. Nudismus tak přestal být jen nevinnou protestní novotou a stal se částečně nástrojem rasové propagandy, kterou později nacisté dokázali obratně převzít.
Levicová tvář nahoty
Německá společnost však nebyla jednolitá. Existovala totiž i levicová interpretace nudismu. Snad nejvýraznější osobností byl berlínský učitel Adolf Koch, který se považoval za socialistu a věřil, že důsledná sexualita a otevřenost těla mohou osvobodit utlačované dělníky z pout konzervativní morálky. Opravdu tomu věřil.
Koch ve dvacátých letech 20. století otevřel v Berlíně školu, v níž se učilo nejen čtení, psaní a počítání, ale i nahá gymnastika či sexuální osvěta. To zní možná trochu šokujícím dojmem i dnes, natož tehdy. Podle Kocha byl nahý člověk symbolem rovnoprávnosti – bez rozdílu tříd a společenského postavení. Jestliže se někdo rodí „nahý“, znamená to, že jsou si všichni od počátku rovni. Byla to vize, která v jistých vrstvách společnosti nacházela sympatie: šlo o pokojný a přitom velmi odvážný protest proti nastaveným normám.
Jenže tato lehce rudá, sociálně rovnostářská podoba „Freikörperkultur“ (kultu nahého těla) se brzy střetla s sílícím nacistickým hnutím. Pro pravici byl Kochův projekt zvrhlý a v konečném důsledku nebezpečný. Obě strany – extremně pravicoví zastánci „čisté rasy“ a socialisté – si paradoxně braly nahotu za zbraň ve svém ideologickém boji.
Nacismus nahotu zakázal, nebo ne?
Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 přišel dočasný zákaz nudismu. Hermann Göring podepsal dekret, který veškeré nahé aktivity označil za „pobuřující, dekadentní a ohrožující morálku národa“. Jenže jak už to bývá, realita byla komplikovanější. Pro nacistickou propagandu měla myšlenka zdravého, silného a navíc nahého germánského těla jistou přitažlivost.
Výjimka tak byla udělena Lize tělesné kázně, vedené Hansem Surenem. Nacisté si sami vytvořili platformu, kde se kult nahého árijského těla veřejně oslavoval. Právě v obrazech údajné „dokonalosti“ se odrážel důraz na „čistou rasu“. Nahota ovšem přestala být osobní volbou či výrazem svobodné individuality a proměnila se v účelový prvek propagandy.
Zdánlivě bizarní paradox, že režim nudismus zakazoval a zároveň ho využíval, vypovídá o tom, nakolik si (nejen) nacističtí ideologové dovedli vzít cokoliv, co by se dalo přetvořit ku prospěchu moci. Pro Karlovu uměleckou nahotu ani Kochovu rovnost už tady nebylo místo.
Poválečný restart
Po roce 1945 byla země v troskách – a s ní všechny ideologie, které si nahotu přivlastnily. Ať už se někdo chtěl vrátit k socialistickému modelu, nebo k antickým snům, prostor na to v prvních poválečných letech nebyl. Převažovaly holé starosti o přežití.
Později však nastal zajímavý vývoj. Západní Německo se poměrně rychle otevíralo volnějším životním stylům, a to i v oblasti nudismu. Někdejší skandální počiny se začaly postupně měnit v organizované kluby či spolky, v nichž se setkávali lidé všech generací. Naopak v socialistické NDR se z FKK stala poněkud paradoxní oáza „relativní svobody“. Mnozí pamětníci z bývalé NDR vzpomínají, že sice žili v režimu, který je v ledasčem omezoval, ale na pláži nebo u jezera mohli beztrestně odhodit plavky a užívat si pocit volnosti.
V obou částech rozděleného Německa tak nahota získala specifickou symboliku. Na Západě znamenala svobodu bez přílišného politického podtextu, spíše projev západního liberalismu. Na Východě se stala osobní vzpourou proti státnímu dohledu – paradoxně to režim toleroval, snad aby dal lidem zdání, že jim aspoň jednu formu neomezené svobody ponechává.
Současný stav
Když dnes vyrazíte do Anglické zahrady v Mnichově, nejspíš narazíte na lidi, kteří se v horkých letních dnech bez ostychu opalují bez oblečení. V berlínských saunách se běžně setkáte se smíšeným provozem, kde je plavková zóna tabu – vstup jen „na Adama a Evu“. A na plážích Baltu potkáte rodiny, seniory, páry. Všichni si povídají nebo čtou knihu, jako by se nechumelilo.
Pro někoho zvenčí to může být kulturním šokem. Stačí nahlas vyjádřit údiv a máte hned kolem sebe partu Němců, kteří vás uklidňují: „Proč se divit? Je to přece přirozené.“ Dnešní Freikörperkultur se opravdu jeví jako cosi zcela obyčejného, dokonce až fádního. Z události, která v minulosti vyvolávala rozruch a soudní spory, se stal běžný aspekt života – včetně specializovaných kempů, hotelů a neoficiálních pláží.
Mladé generace to asi mnohdy berou jako folklor. Jak se společnost stává pestřejší díky migraci, mění se i pohled na to, kde jsou hranice veřejné nahoty. Ale většinově patří nahota v Německu k tolerovaným projevům individuality.
Je vlastně zábavné sledovat, jak se cosi tak „banálního“ a „přirozeného“, jako je nahota, mohlo dříve stát nástrojem protestu, politické zbraně, a nakonec i rasové propagandy. Dnes už naštěstí nikdo nerozděluje nudisty na „správné Němce“ a „ty ostatní“. Neprovozují se agitace à la Adolf Koch, který viděl nahou gymnastiku jako bránu k politické revoluci.
Je to také jasný důkaz, že společenské zvyklosti nejsou vytesány do kamene. To co platí dnes, může být za pár desítek let zcela jinak.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Naturism_in_Germany
https://en.wikipedia.org/wiki/Freik%C3%B6rperkultur
https://edition.cnn.com/travel/article/naked-germany/index.html
https://www.historyextra.com/period/second-world-war/germanys-naked-truth/
https://www.bbc.com/travel/article/20201108-why-germans-love-getting-naked-in-public
https://www.quora.com/What-was-the-attitude-of-Nazi-Germany-towards-nudism
https://www.dw.com/en/is-germany-drawing-the-curtain-on-nudism/a-70545048
