„Nenáviděli, že se o mě musí dělit,“ vzpomínala Claudie Cardinale s úsměvem. Její manžel ji okrádal

Claudia Cardinale se narodila roku 1938 v tuniském přístavu La Goulette do rodiny sicilských přistěhovalců. V mládí se chtěla stát učitelkou nebo cestovatelkou, jenže osud měl jiné plány – v pouhých 18 letech byla zvolena Nejkrásnější Italkou Tuniska a odměnou jí byl zájezd na filmový festival v Benátkách.

Tam způsobila senzaci: oblékla si odvážné bikiny (tehdy v Itálii téměř nevídané) s lehkým arabským přehozem a okamžitě upoutala pozornost fotografů i filmařů. Režiséři se předháněli s nabídkami, ale temperamentní dívka je překvapivě všechny odmítala. Italští novináři ji překřtili na „dívku, která nechce do filmu“ – Claudia tehdy skutečně netoužila po slávě a plánovala se vrátit domů.

Teprve její otec ji nakonec přemluvil, ať to s filmem přece jen zkusí. Už tehdy padla do oka vlivnému producentovi Francu Cristaldimu, který mladičkou krásku rychle získal na sedmiletou exkluzivní smlouvu. Nevědomky tak Cardinale vstoupila do zlaté klece – Cristaldi se stal jejím profesionálním mentorem i partnerem v soukromí a jeho kontrola pronikla hluboko do jejího života.

První malou roli získala už roku 1958 ve filmu Goha po boku mladičkého Omara Sharifa. Zprvu neuměla ani slovo italsky a ve filmech ji dabovali, ale zanedlouho se prosadila natolik, že okouzlila publikum i vlastním hlasem – režisér Federico Fellini trval na tom, že v jeho filmu 8½ (1963) bude Cardinale mluvit sama, čímž světu předvedla svůj nezaměnitelně chraplavý alt.

V dalších letech točila jeden film za druhým a stala se hvězdou evropské kinematografie. Už v roce 1960 zazářila vedle Alaina Delona v dramatu Rocco a jeho bratři, následovala hlavní role svůdné stopařky v Děvčeti s kufříkem (1961) a dobrodružná podívaná Cartouche (1962) po boku Jeana-Paula Belmonda. Diváci si zamilovali její exotický půvab, široký úsměv a velké tmavé oči orámované výraznými linkami – na plátně se zrodil nový idol.

Za pohádkovým vzestupem však číhalo temné tajemství. Jako teprve 19letá, na prahu kariéry, Cardinale otěhotněla v důsledku znásilnění. V puritánské atmosféře konce 50. let by nemanželské dítě u začínající herečky znamenalo skandál, který by jí zničil kariéru. Prohnaný Cristaldi tuto hrozbu vyřešil po svém – poslal Claudii tajně porodit do Londýna a novorozeného syna Patricka nechal zapsat jako jejího mladšího bratra.

Herečka se musela vrátit před kameru a navenek se tvářit, že žádné dítě nemá. V Itálii o ničem nikdo netušil a pravda vyšla najevo až o mnoho let později – vlastní syn se teprve v devíti letech dozvěděl, že „sestra“ Claudia je ve skutečnosti jeho matka.

Pro Cardinale to bylo kruté období plné vnitřního trápení – každý den musela popírat své mateřství a plnit producentův příkaz mlčet. „Nutili mě to skrývat… Bylo to příšerné období,“ přiznala po letech. Cristaldi nad mladou hvězdou uplatňoval přísnou kontrolu.

Ve smlouvě měla ustanovení, že nesmí přibrat ani si změnit účes bez jeho souhlasu. Honoráře z filmů jí navíc putovaly rovnou na Cristaldiho účet – Claudia později hořce podotkla, že i když točila až čtyři filmy ročně, na kontě neměla skoro nic.

Veřejnost nic z toho netušila; navenek působila jako svobodná dívka bez závazků. Teprve po svatbě s Cristaldim v roce 1967 mohla Cardinale veřejně přiznat, že Patrick je její syn. Jejich manželství však zůstalo velmi nerovným svazkem – Cristaldi dál řídil každý aspekt jejího života a kariéry. Herečka se nikdy necítila skutečně vdaná; ve vztahu vystupovala spíše jako chráněnka mocného patrona než jako samostatná žena.

Na plátně však Claudia zářila stále jasněji. Rok 1963 znamenal absolutní vrchol její hvězdné dráhy – prakticky současně natáčela hned dvě budoucí klasiky světové kinematografie: Gepard Luchina Viscontiho a Felliniho surrealistický hit 8½. Oba slavní režiséři se kvůli ní museli dělit o stejnou herečku, což vedlo k drobné zákulisní válce.

Cardinale pendlovala mezi oběma natáčeními a každé dva týdny radikálně měnila image: Visconti ji vyžadoval jako uhlově černovlasou sicilskou šlechtičnu, zatímco Fellini ji chtěl mít jako plavovlasý éterický přelud. „Nenáviděli, že se o mě musí dělit,“ vzpomínala herečka s úsměvem. Výsledkem však byly dva triumfy – Viscontiho historický epos získal Zlatou palmu v Cannes a Felliniho film Oscara; v obou zanechala Cardinale nezapomenutelný dojem.

Spolupráce se dvěma zcela odlišnými tvůrci byla náročná, ale obohacující. Visconti, aristokrat a perfekcionista, trval na dlouhých zkouškách a kázni jako v divadle. Naproti tomu temperamentní Fellini točil bez pevného scénáře a nechával scény vznikat z improvizace a chaosu. Claudia dokázala oběma mistrům vyhovět – stala se Viscontiho hrdou italskou aristokratkou i Felliniho exotickou múzou.

Ve stejné době si talentované herečky všimli i za oceánem. Cardinale zazářila v hollywoodské krimikomedii Růžový panter (1963) vedle Petera Sellerse. Kolega David Niven o ní s nadsázkou prohlásil, že spolu se špagetami je „nejlepším italským vynálezem“. Přesto se nenechala Amerikou pohltit – nabídky ze zámoří sice přijímala (objevila se například v drsném westernu Profesionálové roku 1966 po boku Burta Lancastera), ale natrvalo se v Hollywoodu usadit odmítla.

„Jsem Evropanka, nemůžu zůstat tady,“ vysvětlovala, proč dala přednost rodné Itálii. Koncem 60. let pak vytvořila další ikonickou roli – nezkrotnou Jill v Leoneho westernovém opusu Tenkrát na Západě (1968), čímž definitivně potvrdila svůj status nesmrtelné hvězdy stříbrného plátna.

V 60. letech se Cardinale stala sexsymbolem par excellence, italskou odpovědí na francouzskou Brigitte Bardot. Její křivky a smyslný pohled uhranuly miliony diváků a média ji řadila mezi nejkrásnější ženy světa. Přesto herečka nikdy nechtěla být jen pasivní ozdobou. Odmítla se na plátně zcela svlékat – na rozdíl od Bardot nikdy neukázala vše, věřila, že erotičtější je ponechat prostor fantazii diváka. „Nemám ráda označení sexsymbol, jsem především herečka,“ prohlásila jasně Cardinale.

Claudia vždy zdůrazňovala, že musí zůstat sama sebou. Odmítala měnit svůj vzhled kvůli trendům a stárnout se rozhodla důstojně, bez plastik. Dodnes se pyšní tím, že nikdy nepodlehla chirurgickým vylepšením a nestydí se za vrásky – ve světě posedlém mládím jde o postoj hodný obdivu.

K image křehké divy navíc kontrastovala její nátura divokého kluka . Od mládí ráda dokazovala, že si s muži v ničem nezadá – prala se s kluky, skákala na jedoucí vlaky a při natáčení se nebála riskovat ani točit nebezpečné scény bez dublérů. I díky tomu o ní kolega Marcello Mastroianni prohlásil, že je „jedinou normální umělkyní v moři neurotiků“. Právě její vnitřní síla jí pomohla ustát tlaky šoubyznysu a nenechat se semlít pozlátkem slávy.

Tak okouzlující žena pochopitelně přitahovala zástupy nápadníků. Na plátně Claudii obklopovali největší mužské hvězdy té doby – Alain Delon, Jean-Paul Belmondo, Marcello Mastroianni, Burt Lancaster, Rock Hudson, Tony Curtis – a mnozí z nich neodolali a zkusili štěstí i mimo kameru. Cardinale si však držela vlastní pravidla hry: s hereckými kolegy si romance nezačínala.

Galantních návrhů odmítla desítky. Nejvytrvalejší byl lamač ženských srdcí Mastroianni, který ji miloval a veřejně se k tomu přiznal, ale Claudia ho nechala jen u přátelství. Francouzský idol Delon se dokonce s Viscontim vsadil, kdo ji svede, ale herečka jejich hru prokoukla a oba nechala s prázdnou náručí. Hollywoodský rebel Marlon Brando, její vysněný idol, jí jednoho večera zavolal na hotel a pokusil se ji obměkčit svým šarmem – lichotil, že jsou oba ve znamení Berana a tedy spřízněné povahy. Cardinale se však jen rozesmála a odolala mu, načež si – sotva Brando zabouchl dveře – v duchu vynadala, jak pošetile zahodila životní šanci.

Obdivovatelé jí leželi u nohou, přesto Cardinale zůstávala nezávislá. V 60. letech se dokonce psalo, že je snad jediná slavná kráska, kterou neprovázejí milostné skandály. Flirtům se sice nevyhýbala – například během volných chvil v Hollywoodu ji na večírky doprovázel pověstný svůdník Warren Beatty – ale svůj milostný život si střežila a nebyla tak prostopášná jako některé její kolegyně.

Přesto se emocím a lehkému dramatu při natáčení filmu nevyhnula. Napětí zavládlo na place při natáčení westernu Tenkrát na Západě. Claudia v něm točila vášnivou postelovou scénu s Henry Fondou – což se ovšem vůbec nelíbilo manželce Henryho Fondy. Ta dorazila přímo na natáčení a přihlížela každému doteku svého muže s krásnou herečkou s očividnou žárlivostí. Zuřila tak, že málem způsobila skandál, a atmosféra během oněch záběrů by se dala krájet.

Bouřlivé byly i vztahy Claudie s režiséry. S Viscontim ji pojilo téměř otcovské pouto – zval ji k sobě domů na večeře a brával ji na společenské akce. Oproti tomu Federico Fellini herečku doslova zbožňoval a hýčkal si ji. Bál se, aby při natáčení dost jedla, a klidně před ní poklekl na kolena, jen aby ji přiměl k jídlu. Když pak ve Felliniho filmu poprvé zazněl její skutečný hlas bez dabingu, stala se z něj rázem poznávací značka – onen zastřený alt, v němž se snoubí něha i vášeň.

Na začátku 70. let už byla Cardinale unavená životem pod diktátem svého mentora. Doba se měnila a ona začala toužit po skutečné svobodě – a také po skutečné lásce. Při natáčení filmu I guappi (1974) se seznámila s charismatickým režisérem Pasqualem Squitierim. Ten ji okouzlil a dodal jí odvahu skoncovat s dosavadním životem. Roku 1975 Cardinale definitivně opustila Cristaldiho, i když tím riskovala pád z výsluní. Rozzuřený exmanžel skutečně využil svého vlivu a postaral se, aby v Itálii nedostávala další filmové role. Claudia toho však nelitovala – našla totiž konečně osobní štěstí.

Squitieri se stal jejím životním partnerem na další čtyři dekády a otcem její dcery Claudie. Cardinale ho nazývá „jedinou láskou svého života“ a s úsměvem vzpomíná, že když ho poznala, měl spoustu milenek – ona se ale rozhodla, že bude patřit jí, a Pasquale prý poté všechny ostatní ženy opustil.

Po boku nové lásky se z Cardinale stala nezávislá žena. Částečně se stáhla z dosahu bulváru, odstěhovala se do Francie a soustředila se na menší filmové projekty – často právě pod vedením svého partnera. Na svou někdejší slávu však nezanevřela. Nikdy už se neprovdala; říká, že po boku silného muže zůstala nadále svá a svobodná, přesně jak si vždy přála.

Claudia Cardinale zůstala aktivní herečkou i v dalších desetiletích. Celkem natočila přes 150 filmů a získala řadu ocenění (včetně Zlatého lva za celoživotní dílo v roce 1993). Stala se také hlasitou obhájkyní ženských práv a od roku 2000 působí jako velvyslankyně dobré vůle UNESCO. Veřejnosti se dnes ukazuje spíše zřídka – zvolila si klidný život v Paříži daleko od dotěrných paparazzi.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Claudia_Cardinale

https://en.italy4.me/famous-italians/claudia-cardinale.html

https://www.imdb.com/name/nm0001012/bio/

https://lareinecapricieuse.com/en/who-is-claudia-cardinale/

https://www.fraeulein-magazine.eu/the-leopardess-claudia-cardinale-alberto-moravia/

https://www.latimes.com/entertainment/movies/la-et-mn-classic-hollywood-claudia-cardinale-20190215-story.html

https://www.irishtimes.com/culture/film/claudia-cardinale-usually-you-live-only-one-life-but-i-have-lived-154-lives-1.2537007

https://www.dw.com/en/italian-film-diva-claudia-cardinale-turns-85/a-43309842