Neporazitelná hora svalů má na kontě 900 vítězství a 2 prohry. Proč byl Aleksandr Karelin výjimečný?

Aleksandr Karelin, rodák ze sibiřského Novosibirsku, během své kariéry nasbíral neuvěřitelných 887 vítězství a jen 2 porážky.

Jeho třináct let trvající neporazitelnost na mezinárodní scéně nemá obdoby – po šest let před svým posledním zápasem nedovolil žádnému soupeři ani bod. Díky své drtivé převaze získal Karelin přezdívky jako „Ruský medvěd“, „ruský King Kong“ či výmluvné „Alexander Veliký“.

Nejznámější je však přídomek „Ruský experiment“, jako by snad Karelin nebyl obyčejným smrtelníkem, ale produktem tajného sovětského vědeckého projektu. Sám zápasník takové narážky odmítal – jeho nadlidské výkony podle něj nestály na zázračných látkách, nýbrž na tvrdém drilu a nesmírné vůli. Svými výsledky i vystupováním si vydobyl status žijící legendy a je dodnes považován za nejlepšího zápasníka řecko-římského stylu všech dob.

Karelinův životní příběh začíná na Sibiři, kde se 19. září 1967 narodil jako výjimečné dítě – vážil 5,5 kg. Od mládí vynikal mimořádnou tělesnou konstitucí a silou. Ve škole si oblíbil literaturu a matematiku, ale jeho osudem se stal sport.

Zkoušel ledacos: box (jako otec), vzpírání, volejbal či lyžování. Ve 13 letech už měřil 179 cm a vážil 79 kg, a tak brzy zakotvil v zápasnickém oddílu pod vedením zkušeného trenéra Viktora Kuzněcova. Právě přísný sovětský systém výchovy talentů proměnil robustního chlapce v šampiona.

Tréninky byly tvrdé a nekompromisní – mladý Karelin trávil hodiny veslováním a běhy v tajze s těžkým kládou na zádech, posiloval s obřími činkami a kettlebelly a neustále posouval hranice své síly. Brzy zvládal vyčistit a vytlačit činku o váze 190 kg nad hlavu, v bench-pressu pravidelně tlačil přes 200 kg a díky dřině a talentu si uchoval nevídanou mrštnost – uměl provádět i salta a rozštěpy, což je na dvoumetrového kolosa ohromující výkon.

Tvrdý dril přinášel ovoce. Karelin záhy kraloval mládežnickým soutěžím – v 17 letech vyhrál mistrovství světa juniorů a v roce 1986 už triumfoval ve všech 14 seniorských turnajích, do nichž nastoupil. Nezastavily ho ani těžké rány osudu. V 15 letech si při tréninku zlomil nohu a jeho zděšená matka mu dokonce ze zlosti spálila zápasnický dres, aby syna odradila.

Karelin se ale na žíněnku vrátil a pokračoval ještě odhodlaněji. O několik let později, už jako etablovaný šampion, zápasil s prasklými žebry či potrhaným prsním svalem – a přesto vyhrával největší turnaje světa. Silou vůle dokázal v roce 1996 zvítězit na mistrovství Evropy i olympiádě, přestože tři měsíce předtím prodělal vážnou operaci ramene a lékaři mu předpovídali dlouhou rekonvalescenci. Tyto epizody posílily jeho pověst nezlomného bojovníka s nadlidskou odolností.

Na žíněnce působil Karelin nezastavitelně. Zápasil ve váhové kategorii nad 130 kg a využíval jak svou hmotu, tak výjimečnou sílu. Soupeře doslova zvedal ze země jako hračky – proslul takzvaným Karelinovým zvedem, kdy objal protivníka ležícího na břiše a jediným mohutným trhnutím jej zvedl do vzduchu a přehodil na zem na lopatky. Tento chvat, běžný snad u lehčích kategorií, byl v supertěžké váze cosi nevídaného; 130kiloví soupeři zpravidla věřili, že je nikdo nezvedne.

Karelin však měl obrovský rozpětí paží přes 210 cm a stisk připomínající anakondu, takže i nejtěžší soupeře dokázal pevně sevřít a zvednout do výše. Strach z „Karelinova zvedu“byl tak velký, že někteří protivníci raději sami kapitulovali – na OH 1992 v Barceloně finálový soupeř ze strachu zvednutí úmyslně ulehl na lopatky a nechal se raději rychle porazit. Karelin budil hrůzu fyzicky i psychicky. Olympicý novinář Philip Hersh později poznamenal, že Karelin své soupeře nejen porážel, ale „třináct let děsil celý svět řecko-římského zápasu“.

S takovou převahou Karelin sbíral jeden titul za druhým. Třikrát za sebou získal olympijské zlato – na hrách 1988 v Soulu, 1992 v Barceloně a 1996 v Atlantě – pokaždé navíc pod jinou vlajkou (Sovětského svazu, Spojeného týmu postsovětských republik, a nakonec samostatného Ruska). K tomu přidal devět titulů mistra světa a nepočítaně vítězství na evropských šampionátech a domácích mistrovstvích.

V Soulu 1988 se stal ve svých 21 letech nejmladším olympijským vítězem v nejtěžší kategorii zápasu v historii. O čtyři roky později v Barceloně předvedl jedno z nejrychlejších vítězství – rumunského soupeře položil na lopatky během 14 sekund. V Atlantě 1996 narazil na mimořádně odolného Američana Matta Ghaffariho.

Zápas došel až do prodloužení, Karelin nemohl provést svůj oblíbený chvat a musel celých devět minut bránit těsný náskok 1:0. Zvítězil, byť nelehce – vyčerpaný Ghaffari se poté na stupních vítězů neubránil slzám frustrace, když opět podlehl svému neporazitelnému rivalovi. Pro Ghaffariho to byla již 22. prohra s Karelinem, aniž by ho kdy dokázal porazit. Podobně drtivou bilanci měl ruský šampion i se všemi ostatními protivníky – na vrcholu kariéry působil nepřemožitelně.

Na přelomu tisíciletí tak Karelin stál před výzvou získat čtvrté olympijské zlato v řadě, což by byl historický počin. Na OH 2000 v Sydney se suverénně probojoval až do finále, kde ho čekal americký zápasník Rulon Gardner. Gardner byl oproti Karelinovi prakticky neznámý – nikdy nezískal titul mistra světa a jeho největším úspěchem bylo páté místo.

Celý svět očekával rutinní Karelinovo vítězství. Do ochozů finálové haly v Sydney usedl i tehdejší předseda MOV Juan Antonio Samaranch, připraven osobně předat ruskému titánovi čtvrtou zlatou medaili. Jenže zápas století nabral nečekaný směr. Gardner překvapivě odolával Karelinovým pokusům a první tři minuty skončily bez bodu. Nastalo kritické druhé období, které podle tehdejších pravidel začínalo klinčem – zápasníci se chytili v pase a čekalo se, kdo chybně pustí úchop. Oba obři se prali ve stoje tělo na tělo, když tu náhle Karelinovi podklouzily spojené ruce. Bylo to jen na zlomek vteřiny, ale víc nebylo třeba.

Rozhodčí po poradě udělili bod Gardnerovi – Karelin poprvé po třinácti letech prohrával. V hale to zašumělo šokem. Ruský šampion tlačil dál a snažil se srovnat, ale Američan se stáhl do defenzivy a nepřipustil žádný chvat. Čas neúprosně plynul. Karelin, pověstný svou kondicí, tentokrát začal působit unaveně – s blížícím se koncem utkání bylo jasné, že pokud nezíská bod, sen o čtvrtém zlatu se rozplyne.

Osm sekund před závěrem nastala nevídaná scéna: Karelin zničeně sklopil ruce a smířil se s porážkou, vzdal už marnou snahu zvrátit osud zápasu. Prohrál 0:1. V tu chvíli celý zápasnický svět oněměl – odehrál se nejspíš největší rozuzlení v dějinách tohoto sportu. „Zázrak na ledě? Tohle byl zázrak na žíněnce,“ psal později tisk, když srovnával Gardnerův šokující triumf nad Karelinem s legendárním vítězstvím outsiderů z USA nad sovětskou sbornou v hokeji roku 1980. 

Karelin poprvé a naposledy poznal hořkost porážky na velké mezinárodní scéně. Strhující finále v Sydney bylo posledním zápasem jeho kariéry – po hrách roku 2000 neporazitelný šampion ukončil aktivní činnost.

Karelin nikdy nebyl z dopingu usvědčen ani oficiálně obviněn – v průběhu kariéry podstoupil řadu dopingových kontrol (včetně všech povinných testů na vrcholných soutěžích) a všechny měly negativní výsledek​.

Přesto část skeptiků trvala na tom, že takovou sílu musel získat nedovoleně (nejčastěji se zmiňovaly anabolické steroidy či růstový hormon) a Karelin od nich získal přezdívku „Experiment“, naznačující podezření, že je produktem vědeckého dopingového programu​.

Sám Karelin podobné spekulace rezolutně odmítal – zdůrazňoval, že jeho jedinou „drogou“ je fanaticky tvrdý trénink​ a neváhal se podrobit i dobrovolným testům nad rámec povinnosti, aby prokázal svou čistotu.

Zápasnická komunita ani jeho soupeři veřejně nepoukazovali na žádné indicie dopingu; například trenér americké reprezentace Greg Strobel podotkl, že „zápasnická šeptanda je spolehlivá“ a o Karelinovi se v ní nikdy nic podezřelého neobjevilo​.

Také trenéři z bývalého SSSR akcentovali jeho přirozené předpoklady – Vjačeslav Mironov ho popsal jako „prostě jedinečného“ a uvedl, že na Sibiři prý lidé občas dorůstají mimořádné síly díky drsnému klimatu​.

Sportovní fenomén Karelin svou žíněnku navždy opustil, nikoli však svět sportu. Ještě před koncem aktivní kariéry vstoupil do veřejného dění – roku 1999 byl zvolen poslancem ruské Státní dumy za vládní stranu Jedinstvo.

Svou oblibu a autoritu národního hrdiny začal využívat ve sportovní politice. Jako zákonodárce se zaměřil na oblast sportu a mládeže a stal se mimo jiné členem výboru pro tělesnou kulturu a sport.

V parlamentu zasedal nepřetržitě přes dvacet let a v roce 2020 postoupil do role senátora v Rady federace (horní komory parlamentu). Stále zůstává respektovanou osobností ruského sportu – například v roce 2013, kdy Mezinárodní olympijský výbor překvapivě vyřadil zápas z programu her, Karelin hlasitě protestoval a upozorňoval, že jde o rozhodnutí poškozující tradice i země, kde je zápas populární. I díky jeho tlaku a diplomatickému úsilí dalších legend se zápas nakonec na olympiádu vrátil.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_Karelin

https://www.britannica.com/biography/Aleksandr-Karelin

https://www.badassoftheweek.com/karelin

https://www.theguardian.com/sydney/story/0,,374368,00.html

https://bleacherreport.com/articles/97368-alexander-karelin-the-meanest-man-in-the-world

https://www.olympics.com/en/news/blast-from-the-past-the-dairy-farmer-vs-the-russian-bear