Neuvěřitelná vůle žít. Paul Alexander více než 70 let žil díky archaické železné plíci

Rodiče ihned poznali neblahé příznaky – v okolí onemocněly touto dětskou obrnou desítky dětí. Lékař zpočátku nedoporučoval přeplněnou nemocnici, ale Paulův stav se dramaticky zhoršil. Během několika dnů ochrnul od krku dolů a přestával dýchat. Zoufalí rodiče ho nakonec museli narychlo převézt do nemocnice.

Tam lékaři na poslední chvíli provedli tracheotomii a uložili chlapce do velkého kovového válce s umělou plicní ventilací, známého jako „železná plíce“. V této děsivě vyhlížející tlakové komoře, která mechanicky nutila jeho plíce pracovat, se Paul po několika dnech probral – paralyzovaný, zmatený a vyděšený. Nemohl pohnout ničím kromě hlavy. Ledový kov obklopoval celé jeho tělo až po krk a každý jeho nádech i výdech nyní závisel na stroji, který rytmicky hučel a syčel vedle nemocniční postele.

Malý Paul se ocitl uvězněný ve vlastním těle a bez „železné plíce“ by nepřežil ani pár minut. Následujících osmnáct měsíců strávil v nemocnici – v kovové plíci bojoval o život den za dnem, zatímco jeho vyděšená rodina mohla jen bezmocně přihlížet.

Po roce a půl péče byl Paul stabilizovaný natolik, že si ho rodiče mohli odvézt domů – i s mohutným dýchacím přístrojem. Najali nákladní vůz a pořídili přenosný generátor, aby „železná plíce“ fungovala i cestou, a převezli syna do rodného domu.

V obývacím pokoji pak neobvyklý aparát zůstal natrvalo. Pro šestiletého chlapce to byl nový svět: domácí stěny, které znal, teď vídal jen skrze zrcátko nad hlavou, když ležel uvnitř kovové komory. Rodiče a sourozenci se o něj obětavě starali – krmili ho, otáčeli ho kvůli proleženinám, četli mu knihy. Paul ale brzy pochopil, že takhle vypadá zbytek jeho života. Nemoc ho zcela připravila o kontrolu nad tělem a on se musel smířit s naprostou fyzickou závislostí na druhých.

Přes pochmurné vyhlídky se v Paulovi probouzela nezdolná vůle žít. V roce 1954 k němu docházela terapeutka, paní Sullivanová, která ho začala učit tzv. „žabí dýchání“ – techniku, při níž se polykáním vzduchu do hrdla dá na chvíli nahradit práce bránice. Paul trénoval neúnavně každý den.

Terapeutka ho dokonce motivovala slibem štěněte, pokud vydrží dýchat mimo přístroj alespoň tři minuty. Trvalo mu to celý rok, než toho dosáhl – ale nakonec to dokázal. Svůj slibný pokrok oslavil s novým štěňátkem jménem Ginger, které mu při terapii dělalo společnost.

Paul velmi brzy pochopil, že pokud má svůj život naplnit, bude to muset dokázat hlavou, ne tělem. „Měl jsem velké ambice – chtěl jsem být třeba prezidentem,“ vzpomínal s nadsázkou. Jeho vzdělávání však mezitím stagnovalo; během dlouhého pobytu v nemocnici nemohl chodit do školy. Rodiče se s tím nehodlali smířit. Když se Paul vrátil domů, přinesla mu maminka z místní školy hromadu učebnic a začala ho učit sama.

Chlapec hltal vědomosti a ukázal výjimečnou paměť – místo poznámek si vše zapamatoval. Toužil se učit dál, ale úřady váhaly, zda mohou ochrnutému dítěti umožnit plnohodnotnou školní docházku na dálku. Trvalo přes rok vytrvalého naléhání, než dallaský školský okrsek svolil a zařadil Paula do nového programu domácí výuky pro handicapované děti.

Ve 13 letech se tak stal jedním z prvních studentů, kteří se učili z domova s pomocí školy. Každý den, zatímco ostatní spolužáci seděli ve třídě, ležel Paul doma v železné plíci a poslouchal učitele, kteří k němu docházeli, nebo pracoval s materiály, jež mu škola poskytla.

Studium mu šlo výtečně. Vynikal v literatuře, dějepise, matematice – jen na hodinách biologie ho limitovalo, že nemůže provádět pokusy vlastníma rukama. S nesmírnou pílí a podporou rodiny ale dokončil základní i střední školu. V roce 1967, ve svých 21 letech, úspěšně odmaturoval s vyznamenáním a téměř samými jedničkami (mrzelo ho jediné béčko z biologie, protože nemohl pitvat připraveného vzorku).

Stal se prvním studentem v Dallasu, který absolvoval střední školu, aniž by jediný den fyzicky seděl ve třídě. Tento triumf mu dodal odvahy pustit se do ještě odvážnějšího snu – vystudovat vysokou školu. Paul si podal přihlášku na Southern Methodist University. Jeho vynikající akademické výsledky zaujaly přijímací komisi, přesto ale přišla zpráva o zamítnutí.

Důvod nebyl v prospěchu, nýbrž v předsudcích: vedení školy ho označilo za „příliš postiženého“ na to, aby se mohl účastnit výuky na univerzitě. Tato diskriminace Paula zdrtila. „Byl jsem zdrcený a rozzuřený,“ přiznal později – odmítnutí ho však nepřekvapivě neodradilo. Dva roky neúnavně bojoval, odvolával se, telefonoval na dekanát, přesvědčoval. Nakonec univerzita ustoupila a pod podmínkou zajištění asistenta pro doprovod na přednášky (a také po dodatečném naočkování proti obrně) Paulovi umožnila studium zahájit.

Po pár semestrech přestoupil na Univerzitu v Texasu (Austin), která lépe vyhovovala jeho oboru. Navzdory všem logistickým i zdravotním obtížím Paul zvládl dokončit bakalářská studia, a poté byl přijat ke studiu práv na téže univerzitě. V roce 1984 úspěšně získal právnický titul.

Přestože jeho existence závisela na přístroji z 30. let minulého století, odmítal Paul Alexander vést život pouhého pacienta. Už jako dospívající chlapec se nechtěl izolovat od světa: každý den odpoledne, když ostatní děti končily vyučování, nechal se vyndat z „plíce“ a posadit na pár chvil do vozíku.

Velkou vášní se pro něj stalo také psaní a malování. V 60. letech se naučil malovat akvarely tak, že držel štětec v ústech. Vytvářel obrazy světa, který sám nemohl volně prozkoumávat – krajiny, zvířata, portréty lidí kolem sebe. Mnohem později se pustil i do sepsání vlastního životního příběhu. Trvalo mu to přes osm let, protože každou větu doslova vyťukal plastovou tyčinkou připevněnou k čelence – pomalu s její pomocí mačkal klávesy na počítači.

Další části knihy diktoval přátelům, kteří mu pomáhali převést vzpomínky do slov. V roce 2020 pak Paul vydal své paměti s příznačným názvem Three Minutes for a Dog: My Life in an Iron Lung (česky zhruba „Tři minuty pro psa: Můj život v železné plíci”).

Jako jeden z prvních uživatelů sociálních sítí ve své generaci se Paul ke sklonku života rozhodl podělit o svůj každodenní svět i virtuálně. V roce 2021 natočil svůj první videoklip na platformě TikTok, kde se brzy stal senzací – fascinoval statisíce mladých lidí svou otevřeností a humorem.

Paul Alexander strávil uvnitř svého mechanického „pláště“ neuvěřitelných 70 let – plných 96 % svého života. Přes nástup moderních přenosných ventilátorů v 60. letech se rozhodl zůstat věrný starému zařízení, na které spoléhal od dětství. Stal se tak postupně posledním aktivním uživatelem železné plíce na světě – jiní pacienti buď zemřeli, nebo přešli na novější přístroje. Jeho vytrvalost a životní příběh upoutaly pozornost celého světa.

V roce 2015 byl oficiálně zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako člověk, který nejdéle žije pomocí původního železného plicního ventilátoru. Přezdívku „Muž v železné plíci“ znal v posledních letech díky médiím a internetu snad každý, kdo slyšel o boji proti obrně. Paul se stal pro mnoho lidí symbolem houževnatosti a naděje – dokládal, že i v těch nejextrémnějších podmínkách si člověk může udržet vůli bojovat a smysl pro humor.

Na jaře roku 2024 se dlouhý a neobyčejný život Paula Alexandera uzavřel. Ve věku 78 let zemřel ve svém rodném Dallasu, obklopen rodinou a přáteli.

Zdroje:

https://www.npr.org/2024/03/13/1238251518/iron-lung-polio-paul-alexander

https://people.com/paul-alexander-who-lived-in-an-iron-lung-for-70-years-dies-at-78-8608450

https://www.theguardian.com/society/2020/may/26/last-iron-lung-paul-alexander-polio-coronavirus#

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/zemrel-muz-ktery-svuj-zivot-stravil-v-zeleznych-plicich-detskou-obrnu-pomohla-az-pozdeji-temer-347115

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-zemrel-muz-ktery-zil-pres-70-let-v-kovovem-valci-aby-mohl-dychat-247694