Článek
„Vážně jsem uvažoval, že musím něco udělat, že třeba zabiju Husáka…“ vzpomínal herec po letech v rozhovoru pro magazín Dotyk. Ta zoufalá myšlenka se mu prý zrodila v hlavě na začátku 80. let, v době, kdy jako mladý student konzervatoře v Praze narážel na dusivou atmosféru vrcholné normalizace.
Jenže pak při oné slavnostní inauguraci, kterou sledoval v televizi, jako by prozřel. Díval se na stárnoucího muže u stolu, na jeho nepřítomný pohled a neforemné brýle, a zlost v něm náhle ochladla. „Ó bože, on je úplně dezorientovaný! Toho přece nemůžu zabít, tím se nic nezmění… Tak jsem to vzdal,“ přiznal s hořkým úsměvem.
Ondřej Vetchý se narodil roku 1962 do rodiny, kde odvaha a vzdor patřily k dědičnému vybavení. Nešlo o žádné salonní hrdinství. „Můj otec bojoval proti nacismu a zabil dvanáct lidí, Němců a Čechů,“ svěřil herec ponurý rodinný příběh.
Ta druhá část o Češích je klíčová – šlo o zrádce v řadách odboje. Byla to tíživá minulost, o které se doma příliš nemluvilo.A
ještě o generaci dříve dědeček – československý legionář – odešel do ciziny, aby čelil fašistům ve španělské občanské válce, odkud si mnozí přinesli nejen zranění, ale po návratu do vlasti i cejch nepohodlných od komunistického režimu. Takový rodokmen zavazuje.
Jako kluk hltal vyprávění otce. Možná i proto v pubertě začal tvrdě trénovat své tělo – dělal intenzivně judo a dodnes se věnuje boxu. Byl připraven prát se za pravdu doslova, kdykoli by bylo třeba.
Divadlu a filmu propadl Ondřej Vetchý už jako teenager. Poprvé se na plátně mihnul v šestnácti ve snímku Leť, ptáku, leť! a definitivně se tím nakazil láskou k herectví. Po maturitě odjel z rodné Jihlavy do Prahy, aby studoval konzervatoř.
Byla první půlka osmdesátých let, normalizační kultura drhla pod dohledem režimu – a mladý talentovaný herec dostával jednu menší roli za druhou. Jeho všestrannost byla ohromující. Vážné dramata, pohádky, televizní inscenace, komedie – tím vším se uživila duše, která nemohla bojovat otevřeně. Jeho rebelie zatím zůstávala skrytá v rolích.
První angažmá našel Vetchý v provinčním Činoherním studiu v Ústí nad Labem (1984–87), poté ho přijalo pražské Divadlo E. F. Buriana. Rodiče se těšili z každého synova úspěchu – ale osud krutě zasáhl. Ondřejovi nebylo ještě ani pětadvacet, když mu během studií v krátkém sledu po sobě zemřela maminka na zákeřnou nemoc i tatínek.
Zůstal sám, bez nejbližšího rodinného zázemí, právě ve chvíli, kdy jeho kariéra začínala. „Děti samy pochopí, že dospějí v ten den, kdy odejdou jejich rodiče. S tímto faktem jsem musel dospět během studií,“ řekl po letech tiše Vetchý.
Tato předčasná a bolestná zkušenost se ztrátou se zřejmě nesmazatelně otiskla do jeho herectví. Navenek tehdy možná působil jako bezstarostný mladý herec, uvnitř však předčasně dospěl.
Když na podzim 1989 praskla železná opona, Ondřej Vetchý stál zrovna na prahu velké kariéry. S divadelními kolegy tehdy nadšeně cinkal klíči na Václavském náměstí a v zakouřených šatnách vášnivě diskutoval o svobodě.
Jeho země se konečně zbavila komunistů – mírumilovně, bez výstřelu. Husák rezignoval a zmizel z Hradu potupen dějinami. Mladý herec, jemuž kdysi rukama proletěla myšlenka na pistoli, to všechno sledoval s dojatou úlevou. Bylo mu 27 let a otevíral se před ním celý nový svět.
Z Vetchého se záhy stala jedna z nejvýraznějších tváří porevoluční kinematografie. Hrál vážné hrdiny i milovníky, komediální troufalce i temné padouchy – a ve všech postavách jako by ventiloval kousek své duše. Roku 1992 zazářil v legendární satirické komedii Černí baroni coby bezelstný vojín Kefalín, který po svém glosuje absurditu armádního drilu v 50. letech.
Vetchý, sám kdysi odvedený na povinnou vojnu, vkládal do prostoduchého vojína vlastní zkušenost se šikanou a nesmyslností totalitní mašinérie. Devadesátá léta pak přinesla jeden film za druhým: například dojemné Báječná léta pod psa, kde si zahrál milujícího tatínka hlavního hrdiny v dusné éře komunismu; nebo oscarového Kolju, kde ztvárnil epizodní, leč výraznou roli po boku Zdeňka Svěráka.
Vetchý byl najednou všude – a všude působil nezapomenutelně. Jeho tvář doslova zlidověla. Lidé ho milovali pro upřímnost projevu a hlas, který se dokázal chvět emocí jako struna. On sám si však se slávou nikdy nepotykal. „Bojím se skoro všeho a čím víc mě lidi na ulici poznávají, tím víc mám tendenci přejít na druhou stranu,“ přiznal skromně.
Ondřej Vetchý ve filmu Nebojsa. (1988) ❤️
Posted by Milujeme české pohádky on Tuesday, March 11, 2025
Vetchý je dodnes pověstný tím, že z premiér a večírků raději mizí zadním vchodem a rozhovorům s novináři se spíš vyhýbá. Popularita ho netěší – bere ji spíš jako prostředek, jak něco dobrého dokázat. „Herectví je pro mě cestou a prostředkem k tomu, když třeba zavolám někomu kvůli věci, kterou chci spoluovlivnit, tak se mnou bude mluvit. Kdybych byl no name, tak se mnou mluvit nebude,“ vysvětluje svůj pohled.
Jeho skutečným domovem se stal Činoherní klub – malé pražské divadlo, kam nastoupil v roce 1989 a působí tam dodnes. Nebyla to pro něj jen práce, ale skutečná tvůrčí dílna, kde našel rodinu, když tu vlastní ztratil. Na jevišti se potkával s bardy jako byli Petr Čepek, Jiří Kodet nebo Michal Pavlata a pod vedením režiséra Ladislava Smočka se formoval jeho herecký projev.
Právě zde ztvárnil řadu svých klíčových rolí, od Chlestakova v Gogolově Revizorovi po složité charaktery v hrách českých autorů. Nebylo to jen divadlo, byl to azyl, kde mohl mladý Ondřej nasávat od starších kolegů nejen hereckou moudrost, ale i svérázný humor a životní postoj.
Po roce 2000 se Vetchý vypracoval v hereckou legendu své generace. Byl v plném pracovním zápřahu, přesto dál žil relativně obyčejně. Každé ráno vodil děti do školy, odpoledne pospíchal na trénink juda či do posilovny a večer na jeviště nebo před kameru. V roce 2011 se objevil ve válečném velkofilmu Tmavomodrý svět v roli pilota Františka – odvážného, milujícího a zklamaného muže, jakých v české historii byly tisíce.
Jako by v tom příběhu letců bojujících za druhé světové války znovu ožila ozvěna osudů jeho vlastního otce a děda. Zahrál to famózně: s křehkostí i vnitřní silou, která mu byla vlastní. Sklidil za to respekt. Stejně bravurně zvládl i úplně opačné garde – třeba ztvárnit temnou stránku národa.
V thrilleru Příběh kmotra (2013) se proměnil v bezohledného mafiána Františka Vedrala, volně inspirovaného skutečným gangsterem Mrázkem. Běhal z něj mráz po zádech. A přitom si herec málem tu roli původně odpustil – obával se totiž přítomnosti novinářů na natáčení. Média nemá rád a bulvární publicitu k smrti nenávidí. Zde ale nakonec překonal odpor, protože cítil, že film odhalující propojení zločinu a politiky po revoluci je důležitý.
Když Vetchý během prezidentské volby 2013 otevřeně podpořil kandidáta demokratického tábora proti populistovi Miloši Zemanovi, vzbudil hodně emocí. Herec se nikdy netajil svými hodnotami, přesto zůstával apolitický v tom stranickém smyslu. „Jsem občan a demokrat, ne politik,“ prohlásil jasně.
Do žádné strany nikdy nevstoupil – místo toho věřil, že službu vlasti může prokázat jako nezávislý člověk, který si „po všech lidech ve státním sektoru… sakra mrskne stejné nasazení, jaké sám odvádí na jevišti,“ řečeno jeho slovy.
Soukromí si hlídá
Zatímco na filmovém plátně byl Ondřej Vetchý všude vidět, svoje soukromí si střežil jako poklad. Jen málokdo ví, že první manželství uzavřel už v mládí, krátce po příchodu do Prahy na začátku 80. let, s tehdejší baletkou Národního divadla.
Z tohoto krátkého svazku se narodila dcera Veronika (1983). Vztah ale nevydržel a po několika letech skončil rozvodem. Vetchý o detailech tohoto období zásadně nemluví, podle všeho především proto, aby dceru a její matku uchránil před mediálním zájmem, který sám tak nesnáší.
Roky pak žil Vetchý sám, plně ponořen do práce. Až kolem čtyřicítky potkal Irenu, půvabnou psycholožku, která se stala jeho druhou ženou a životní oporou. V roce 2005 se jim narodila dcera Rebeka a o šest let později syn Aron. Úzkostlivě se snažil udržet rodinu mimo reflektory – téměř nikdo ani nevěděl, jak jeho děti vypadají.
V bulvárním tisku se tak Vetchý objevoval výjimečně, a když už, tak nedobrovolně. Jednu dobu bulvár spekuloval o jeho údajném románku s mladou hereckou kolegyní. Paparazzi dokonce vyfotili herce po boku blonďaté ženy a novináři běsnili, že Ondřej vodí milenku do rodinného domu.
Jaké ale bylo rozčarování všech senzacechtivých duší, když se ukázalo, že onou „milenkou“ je ve skutečnosti jeho vlastní manželka – pouze změnila barvu vlasů. „Snad mě může těšit, že po devatenácti letech vztahu pořád vypadám jako jeho milenka, a ne jako chudák manželka,“ glosovala s nadsázkou Irena na Facebooku, když se provalilo, že podezřívaná „milenka“ byla vlastně ona sama.
Vetchý tehdy ustál i tuto domácí bouři – a bulvár měl utrum. Od té doby si Ondřej dává ještě větší pozor, s kým se ukáže na veřejnosti. S Irenou dnes žije spokojeně a společně vychovali dvě talentované děti.
Rebeka se už jako malá objevila v několika filmech a zdá se, že herectví by mohlo být její cestou. Aron si po boku táty zahrál roli syna v populární komedii Ženy v běhu a velmi ho to bavilo.
Doma Vetchých se ale netlačí na pilu – děti mají svobodu najít si vlastní štěstí, a Ondřej je v tom naopak skromně brzdí. Ví, jak náročná je tahle branže na psychiku.
V posledních letech jako by se osud starých rodinných „bojovníků“ opět přihlásil o slovo. Když v roce 2022 vypukla válka na Ukrajině, Ondřej Vetchý nezaváhal. Okamžitě se stal jednou z tváří české občanské pomoci napadené zemi. Na jaře 2023 spoluzaložil iniciativu Drony pro Ukrajinu, jejímž cílem je dodat obráncům přes 10 000 dronů pro záchranné i průzkumné účely.
Osobně objížděl besedy, točil videa, vysvětloval a přesvědčoval veřejnost, že nemůžeme zavírat oči. Tady se v něm opět ozvala ta nezlomná zarputilost. Varoval Čechy, že lhostejnost by se mohla krutě vymstít. „Lidi zbytečně zavírají oči a mají pocit, že je to ochrání,“ říká – a je slyšet, že v tom zní stejný odkaz, jakým žil už jeho otec za války.
Vetchý zkrátka věří v odpovědnost. Jenže tahle jeho neústupnost ho postavila i do první linie nové, zrádné fronty: fronty dezinformátorů, fanatiků a šmejdů, kteří doma koření zlo. Kvůli otevřené pomoci Ukrajině se na herce a jeho nejbližší snesla odporná vlna výhrůžek. Anonymové mu posílali mrazivé vzkazy, přáli smrt jeho rodině. „Teď vyhrožují, že mi zabijí děti,“ konstatoval suše Vetchý na začátku roku 2024.
Policie musela jeho domácnost vzít pod ochranu. Neústupný postoj ho dostal do situací, které by čekal spíše ve filmu. Během jedné z demonstrací v centru Prahy došlo i na pěstní potyčku – to když se Vetchý postavil agresivnímu muži, který se pokoušel strhnout ukrajinskou vlajku.
Herec na vlastní kůži bránil symbol napadené země. Incident, natočený kolemjdoucími, se rychle rozšířil po sociálních sítích a vyvolal vlnu reakcí – od obdivu za jeho odvahu až po další nenávistné útoky. Ani tyto temné epizody ho však nezlomily.
V jedné ze svých vzácných zpovědí Ondřej Vetchý prohlásil, že herectví je pro něj především služba veřejnosti. „Herecká profese je jedna věc… Ale to, že jsme občané a demokrati, je daleko podstatnější,“ zdůraznil svým kolegům.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ondřej_Vetchý
https://www.dotyk.cz/magazin/herec-ondrej-vetchy-20201125.html
https://zeny.iprima.cz/celebrity/ondrej-vetchy-ma-bojovnost-v-krvi-pred-lety-chtel-zastrelit-prezidenta
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/446361/ondrej-vetchy-nad-rakvi-pavlaty-71-prozradil-rodinne-tajemstvi-proc-ho-bral-jako-tatu.html
https://www.krajskelisty.cz/praha/16285-lidi-se-boji-cim-dal-vic-a-kdyz-jde-do-tuheho-rozdava-rany-jedna-prisla-protivnika-skoro-na-tri-ctvrte-mega-protekcni-spratek-ale-chysta-odvetu.htm
https://cnn.iprima.cz/5-let-od-smrti-michala-pavlaty-obermaierova-ho-podvadela-pro-vetcheho-byl-tatou-55844
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/84289/vetchy-se-vratil-k-manzelce-musela-se-ale-obarvit-na-blond.html
https://plus.rozhlas.cz/chci-po-vsech-lidech-ve-statnim-sektoru-aby-sebou-sakra-mrskli-rekl-uz-v-roce-6526691
https://domaci.hn.cz/c1-67289090-kvuli-pomoci-ukrajine-se-i-popral-lide-zaviraji-oci-a-maji-pocit-ze-se-tim-ochrani-rika-vetchy
