Nicolae Ceaușescu: muž, který zavedl „menstruační policii“ a odsoudil svoji zemi k bídě a utrpení.

Je 25. prosince 1989, první svátek vánoční. Před improvizovaným vojenským tribunálem stojí shrbený starší muž a odmítavě kroutí hlavou. Právě mu během hodinového procesu oznámili rozsudek smrti.

Ještě pár dní předtím byl Nicolae Ceaușescu všemocným vládcem Rumunska – nyní se svázanýma rukama chvěje a čeká na eskortu k popravčí četě.

Venku na dvoře základny v Târgoviște praská zmrzlá tráva pod botami vojáků. Muž v šedém kabátě se vzpíná a stihne ještě začít zpívat Internacionálu.

Jeho manželka Elena, přezdívaná „Matka národa“, vedle něj zuřivě kleje. Salva ze samopalů pak ukončí jejich životy. Tak dramaticky končí příběh diktátora, který čtvrt století vládl své zemi pevnou rukou.

Nicolae Ceaușescu se narodil 26. ledna 1918 ve vesnici Scornicești v chudém rolnickém kraji jižního Rumunska. Byl jedním z deseti dětí a jeho otec, násilnický alkoholik, udržoval doma tvrdý režim. Malý Nicolae se sotva naučil číst a psát – do měšťanky už nenastoupil. V jedenácti letech utekl z domova do Bukurešti za vidinou lepšího života.

V hlavním městě se stal učněm v ševcovské dílně. Jeho mistr Alexandru Săndulescu byl zapáleným komunistou a mladého Ceaușesca rychle zasvětil do revolučních myšlenek.

Ve čtrnácti letech tak Nicolae vstoupil do ilegální Komunistické strany Rumunska. Brzy na sebe upoutal pozornost úřadů – jako výřečný agitátor pomáhal pořádat stávky a šířil protivládní letáky.

První zatčení na sebe nenechalo čekat. V roce 1933, ještě jako teenager, skončil Ceaușescu za mřížemi poprvé. O tři roky později byl zatčen znovu a jako „nebezpečný komunistický agitátor“ na čas vyhoštěn z Bukurešti.

Nic nedbal zákazu a ilegálně se vrátil do města, takže zanedlouho putoval opět do vězení. Tímto způsobem strávil většinu 30. let – střídavě na svobodě a v cele.

Za druhé světové války bylo Rumunsko spojencem nacistického Německa, a komunisté proto často končili v internačních táborech. Ceaușescu byl vězněn v táboře Târgu Jiu na úpatí Karpat.

Právě tam roku 1943 došlo k osudovému setkání: Ceaușescu sdílel ubikaci s vězněm Gheorghe Gheorghiu-Dej, prominentním komunistou. Starší spolustraník vzal ambiciózního mladíka pod ochranná křídla.

V srpnu 1944 Rumunsko přešlo na stranu Spojenců a politickým vězňům se otevřely brány. Ceaușescovy kontakty se nyní hodily – po válce rychle postupoval v politické hierarchii.

Už roku 1948, ve věku třiceti let, se stal poslancem parlamentu a poté ministrem zemědělství. Začátkem 50. let zastával post náměstka ministra obrany a jako blízký spolupracovník Gheorghiu-Deje už patřil k nejmocnějším lidem v zemi.

Když v březnu 1965 Gheorghiu-Dej zemřel, vyšvihl se Ceaușescu na vrchol. Jako nový generální tajemník Komunistické strany Rumunska převzal fakticky veškerou moc.

Svou pozici upevnil reorganizací stranických orgánů a obklopil se loajálními přívrženci. Roku 1967 se formálně stal i hlavou státu a v roce 1974 si nechal vytvořit nový úřad prezidenta republiky, aby stvrdil svůj neomezený vliv.

V prvních letech vlády si Ceaușescu získal doma i v zahraničí pověst odvážného reformátora. Odmítal slepou poslušnost vůči Moskvě a razil rumunskou cestu socialismu.

Roku 1968 například jako jediný lídr východního bloku veřejně odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tento krok mu vynesl respekt Západu a na okamžik i sympatie československé veřejnosti.

Ceaușescův režim navíc na konci 60. let uvolnil cenzuru a naznačil liberalizaci poměrů. Rumunsko navázalo přátelské styky se západními zeměmi: přijalo půjčky od zahraničních bank, vstoupilo do Mezinárodního měnového fondu a dokonce navázalo diplomatické vztahy se Západním Německem i Izraelem. Západní lídři viděli v Ceaușeskovi „osvíceného“ komunistu, který se nebojí jít vlastní cestou.

Naděje na trvalejší oblevu však brzy vyprchaly. V roce 1971 navštívil Ceaușescu Čínu a Severní Koreu a nesmírně ho zaujal tamní kult vůdce a absolutní poslušnost obyvatel.

Po návratu vydal tzv. červencové teze, jimiž náhle zpřísnil kulturní a ideologickou kontrolu v zemi. Z domnělého liberála se rychle stal dogmatický autokrat, který netrpěl odlišné názory.

Od poloviny 70. let už Ceaușescův režim připomínal orwellovskou dystopii. Všudypřítomná tajná policie Securitate udržovala občany ve strachu. Její agenti odposlouchávali telefony, otevírali poštu a budovali hustou síť informátorů – často nutili donášet i na sousedy či rodinné příslušníky. Sebemenší projev nesouhlasu byl přísně trestán.

Kritici režimu končili ve vězení, v táborech nucených prací nebo museli odejít do exilu. Ceaușescu neváhal použít ani extrémní metody k zastrašení odpůrců.

Když například horníci v roce 1977 stávkovali proti špatným podmínkám, Securitate zákeřně odstranila jejich předáky, kteří pak záhadně umírali. Do konce 70. let tak Rumunsko patřilo k nejrepresivnějším státům světa.

Ceaușescu postupně centralizoval veškerou moc ve svých rukou. Odstranil i zdání kolektivního vedení strany a do klíčových funkcí dosadil členy své rodiny i nejvěrnější stoupence.

Jeho manželka Elena se z nenápadné úřednice proměnila v druhou nejmocnější osobu státu – od roku 1980 zastávala funkci první místopředsedkyně vlády a spolurozhodovala o všem.

Kolem Ceaușescových narůstal obludný kult osobnosti. Propaganda líčila Nicolae Ceaușesca jako geniálního marxisticko-leninského myslitele a neomylného vůdce, jehož moudrost přinesla zemi všechny úspěchy.

Dostal okázalé tituly jako Conducător („Vůdce“) či „Génius Karpat“. Jeho jméno nesly průmyslové podniky, školy i nově vybudované bulváry. Elena byla oslavována jako „soudružka vědkyně“ a „Matka národa“, domnělá špičková chemička s mnoha tituly – ačkoli její vzdělání sotva překročilo základní.

Od dětství se Rumuni ve školách učili oslavné básně na Ceaușescovu počest a v každé třídě visel jeho portrét. V televizi i tisku se objevovaly jen záběry ukazující prezidentský pár v nejlepším světle. Ceaușescu, drobný muž měřící asi 168 cm, byl vždy zabírán z úhlů, které maskovaly jeho nízkou postavu.

Elenu se kameramani báli zabírat z profilu, aby nevynikly její nelichotivé rysy. Za porušení těchto pravidel padaly tvrdé postihy. K absurdním rozměrům dospěla i servilnost intelektuálů a umělců.

Každý rok na diktátorovy narozeniny – slavené jako státní svátek – vycházely tlusté sborníky ód a básní na jeho počest. Sám Ceaușescu si zakládal na image skromného syna rolníka, který se vlastním úsilím vypracoval.

Lidé však v soukromí reagovali na všudypřítomnou propagandu cynicky. Šířily se vtipy a přezdívky.

Ceaușescův režim nepronásledoval jen své oponenty – pronikal i do nejosobnějších aspektů života občanů. Nejkrutěji to odnesly rumunské ženy.

Diktátor si usmyslel zvýšit počet obyvatel země zhruba z 20 na 30 milionů. Roku 1966 prosadil nechvalně proslulý Dekret 770, který zakázal potraty a antikoncepci pro ženy mladší 40 let, pokud neměly alespoň čtyři děti.

Tisíce takzvaných „menstruačních policistů“ – státem nasazených lékařů a aktivistů – dohlížely na dodržování tohoto zákazu. Ženy v produktivním věku musely chodit na pravidelné gynekologické prohlídky, při nichž se sledovalo, zda jsou těhotné a zda těhotenství zdárně pokračuje.

Každé samovolné potracení plodu vzbuzovalo podezření z vyvolaného potratu a bylo přísně vyšetřováno. Ceaușescu dokonce prohlašoval: „Plod patří celé společnosti. Kdo se vyhýbá plození dětí, je sabotér a nepřítel národa.“

Důsledky této politiky byly tragické. Porodnost sice krátkodobě stoupla, ale mnoho dětí se narodilo nechtěných a do extrémní chudoby. Stát nepřipravil žádné zázemí pro takový populační boom. Tisíce žen zemřely na následky riskantních pokoutních potratů a novorozenecká úmrtnost prudce vzrostla.

Zoufalí rodiče odkládali novorozence do přeplněných státních sirotčinců. Koncem 80. let žilo v těchto ústavech odhadem přes 150 tisíc opuštěných dětí v otřesných hygienických podmínkách a bez individuální péče.

Po pádu režimu obletěly svět záběry apatických, podvyživených batolat – mrazivé svědectví o dědictví Ceaușescovy populační politiky.

Mezitím se rumunská ekonomika propadala. Velké státní projekty vedly k obřím zahraničním dluhům. Ceaușescu se rozhodl splatit je rychle, za každou cenu.

Začátkem 80. let proto zavedl přísná úsporná opatření a většinu domácí produkce potravin, paliv i průmyslového zboží nechal vyvážet na úhradu dluhů. Životní úroveň obyvatel tím strmě klesla.

V obchodech se tvořily dlouhé fronty a základní potraviny i další zboží bylo přísně na příděl. Jedna osoba měla nárok jen na půl bochníku chleba denně.

Lidé mrzli v nevytopených bytech kvůli nedostatku paliv. Elektrická energie vypadávala tak často, že ulice měst tonuly ve tmě a svítila třeba jen každá čtvrtá lampa. Pohonné hmoty byly přídělované – sanitkám se dokonce zakázalo jezdit k pacientům starším 70 let.

Zatímco většina národa hladověla a strádala, Ceaușescu a jeho rodina si dopřávali okázalý luxus. Prezidentský pár obýval přes čtyřicet honosných rezidencí po celé zemi.

Do těchto sídel se svážely kvalitní potraviny a zahraniční lahůdky, zatímco běžní Rumuni stáli hodiny ve frontách na maso, zeleninu či ovoce. Obrovská propast mezi rozmařilou elitou a zuboženým lidem ještě prohloubila tichou nenávist vůči diktátorovi.

Ceaușescu si vysnil, že z zaostalého Rumunska vybuduje moderní průmyslovou velmoc – navzdory realitě. Jeho vláda „proslula“ i systematickou destrukcí kulturního dědictví a krajiny.

Pod heslem takzvané systematizace nechal v 70. a 80. letech srovnat se zemí desítky historických vesnic a jejich obyvatele násilně přesídlil do uniformních panelových sídlišť. Následků ničivého zemětřesení roku 1977 zase využil jako záminky k grandiózní přestavbě centra Bukurešti.

Staleté čtvrti v historickém jádru metropole byly v 80. letech buldozery vymazány z mapy – včetně kostelů, klášterů, divadel, ale dokonce i nemocnic a škol.

Místo nich nechal Ceaușescu vytyčit široké bulváry a vystavět jednotvárné betonové bloky. Symbolem jeho megalomanie se stal gigantický „Palác lidu“ přímo v srdci hlavního města.

Tento mramorem a křišťálem vykládaný kolos o 1100 místnostech – druhá největší administrativní budova světa – měl sloužit jako nové centrum metropole a diktátorovo hlavní sídlo. Zatímco tisíce dělníků a vojáků nuceně nasazených na stavbu dřely ve dne v noci, obyčejní občané zatím stáli fronty na základní potraviny.

Země byla koncem 80. let zcela vyčerpaná – hospodářsky i morálně. Mnozí Rumuni už ztráceli naději na zlepšení poměrů – a bylo jen otázkou času, kdy narůstající zoufalství přeroste v otevřenou vzpouru.

V prosinci 1989 Ceaușescův režim jako poslední ve východní Evropě stále vzdoroval demokratizační vlně. Vládla letargie a strach, takže protesty se zdály nemyslitelné.

Pak se ale 16. prosince 1989 v západorumunském Temešváru objevila nečekaná jiskra odporu. Režim se pokusil umlčet tamního kritického kněze László Tőkése. Když věřící bránili jeho násilnému vystěhování, bezpečnostní složky začaly do davu bez varování střílet ostrými náboji.

Následoval dominový efekt. Zprávy o krvavém potlačení protestu v Temešváru se rozšířily a vyvolaly nepokoje i v dalších městech. Ceaușescu zareagoval obvyklou kombinací násilí a propagandy.

Dne 21. prosince svolal v Bukurešti masový mítink na svou podporu a z balkonu promlouval o „fašistických agentech“ rozvracejících zemi. Tentokrát se však přepočítal – dav se v polovině projevu obrátil proti němu a začal skandovat „Timișoara!“. Přenos státní televize byl narychlo přerušen, když demonstranti vůdce vypískali.

Tím definitivně padla aura neohroženosti, která Ceaușesca obklopovala. V Bukurešti propuklo ozbrojené povstání, protestující stavěli barikády a střetli se se zbytky diktátorových věrných. Už ráno 22. prosince 1989 bylo jasné, že pád režimu je nezvratný.

Ceaușescu se ještě zoufale snažil udržet moc – ministr obrany Vasile Milea však za nejasných okolností spáchal sebevraždu (či byl zavražděn), což jen potvrdilo podezření ze zrady ve vedení. Armáda odmítla dál střílet do demonstrantů a přešla na stranu lidu. K sídlu strany mezitím dorazily statisíce lidí a hrozilo, že budovu dobudou.

Ceaușescu s manželkou se pokusili uprchnout. Ve zmatku využili přistavený vrtulník a vzlétli ze střechy ústředí strany. Daleko však nedoletěli. Posádka záhy přistála a armáda prchající pár zajala. Manželé byli zajati a nově ustavená Revoluční fronta hodlala s érou Ceaușesků skoncovat jednou provždy.

Narychlo zřízený vojenský tribunál soudil Nicolae a Elenu Ceaușescovy už tři dni po jejich útěku. Obžaloba je vinila z genocidy vlastních občanů, rozkradení státní pokladny a zničení národního hospodářství. Ceaușescu se hájil tím, že je nadále legitimním prezidentem a soud je neplatný. Po krátkém procesu padl ortel: trest smrti.

Rozsudek byl obratem vykonán. Ještě na Boží hod 25. prosince 1989 odvedli vojáci manžele na dvůr a postavili před popravčí četu. Nicolae stihl zapět úryvek Internacionály a Elena spustila proud nadávek. Pak zazněla salva ran, která skoncovala s jejich životy – i s jednou temnou etapou rumunských dějin.

Poprava Ceaușeskových udělala definitivní tečku za jedním z nejrepresivnějších režimů evropské historie. Rumunsko se krvavě osvobodilo od tyranie, ale společnost nesla následky dál. Čtvrtstoletí Ceaușeskovy vlády zanechalo hluboké jizvy – ekonomika byla rozvrácená, veřejné instituce prorostlé korupcí a statisíce obyvatel sužovala chudoba i zdravotní následky let zanedbávání.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Nicolae_Ceaușescu

https://www.britannica.com/biography/Nicolae-Ceausescu

https://www.ebsco.com/research-starters/history/nicolae-ceausescu

https://www.bbc.com/news/world-europe-50821546

https://www.theguardian.com/world/2021/dec/22/a-moral-issue-to-correct-the-long-tail-of-elena-ceausescus-fraudulent-scientific-work

https://www.history.co.uk/article/the-fall-of-nicolae-ceausescu-romanias-last-communist-leader

https://www.dotyk.cz/historie/ceausescovy-deti-rumunsko-historie/

https://www.info.cz/po-praci-lifestyle/nicolae-ceausescu-balkanska-orientalni-despocie-v-teorii-i-v-praxi

https://medium.com/becoming-for-better/brain-development-in-childhood-when-things-are-left-to-chance-c44b54fd199f