Noční život Moskvy v 90. letech byl přehlídkou krásy, peněz a nové hudby. Vládl mu klub Titanic.

Před dveřmi se tísní pestrá směs moskevských nočních tvorů: mladičké modelky v drahých šatech, vyhazovači v oblecích, potetovaní mafiáni v kožených bundách i zvědaví studenti. Ještě před pár lety by tu po jedenácté hodině byla tma – za sovětských časů Moskva nočním životem nežila. Teď, krátce po rozpadu SSSR, město po setmění připomíná Divoký západ pro ty, kdo mají kapsy plné peněz​. Ve vzduchu je cítit euforie z nově nabyté svobody – a také lehký závan nebezpečí. Všichni netrpělivě čekají, až se před nimi otevřou dveře do legendárního nočního klubu Titanic, který se stal symbolem divokých večírků ruských „devadesátek“.

Po dlouhá desetiletí byly v Sovětském svazu jedinou formou noční zábavy oficiální diskotéky v Palácích kultury a restaurace zavírající ve 23:00​. Teprve s koncem 80. let a uvolněním poměrů se začaly objevovat první vlaštovky nočního života. Jedním z průkopníků byl mladý podnikavec Sergej Lisovskij, který roku 1992 rozjel každodenní show známou jako „Diskotéka u Lis’Sa“ ve sportovním komplexu Olympijskij​. Název sice evokoval diskotéku, ale ve skutečnosti šlo spíš o hudební revue: každý večer vystupovaly populární kapely a zpěváci a do hlediště se sjížděli první porevoluční podnikatelé i „frajeři“ z celého rozpadajícího se Sovětského svazu​. Lisovskij – sám bývalý DJ a později vlivný mediální producent – pochopil, že v nové éře „všechno je dovoleno“ tu existuje hlad po zábavě a luxusu, který dříve neexistoval.

Ta pravá klubová exploze však přišla až po roce 1991, kdy se rozpadl SSSR a Rusko se ocitlo v ekonomickém a sociálním chaosu. Ze dne na den se z některých lidí stali pohádkově bohatí podnikatelé – takzvaní „Noví Rusové“ – zatímco jiní doslova bojovali o přežití​.

Moskva se počátkem 90. let stala městem kontrastů, kde vedle sebe existovaly fronty na základní potraviny a zároveň bujaré večírky nové elity. Oligarchové v zárodku, raní „podnikatelé“ s mafiánskými konexemi i kriminální bossové – ti všichni hledali místa, kde by mohli snadno nabyté bohatství okázale utrácet​. Zároveň do země začala proudit nová západní kultura: na satelitní televizi svítilo MTV, v trafikách se objevily první lesklé časopisy a v éteru od roku 1992 vysílalo Radio Maximum moderní hudbu.

Jak výstižně poznamenal tehdejší tisk, „v 90. letech platilo, že pokrokový Moskvčan čte časopis OM, poslouchá rádio Maximum a chodí do klubu Titanic“. Právě luxusní noční kluby se staly symbolem téhle nové doby – divoké, nespoutané, plné příležitostí i rizika.

Jednou z prvních velkých akcí, která odstartovala éru moskevských rave parties, byla legendární „Gagarin Party“ uspořádaná v prosinci 1991 v pavilonu Kosmos na VDNCh​. Sešlo se tam na 2 000 nejprogresivnějších mladých lidí tehdejší Moskvy – umělci, hudebníci, módní návrháři, budoucí podnikatelé – aby do noci tančili na dosud nepoznanou elektronickou hudbu.

„Bylo to poprvé, co se v Moskvě sešla taková směsice stylu, kokainu a zločinu,“ vzpomíná účastník těchto prvních večírků​.

Podobné akce měly obrovský ohlas a záhy si jich všimla i tehdejší polokriminální podnikatelská vrstva – rave scéna se rychle promísila s mafií a někdy to končilo tragicky (promotér Ivan Salmakov, jeden z organizátorů Gagarin Party, „zmizel, patrně mrtvý“ poté, co se o jeho akce začali zajímat gangsteři​. Navzdory rizikům ale vlna nové hudby a svobodomyslné zábavy zaplavila Moskvu.

V roce 1993 vyrostl v centru města první exkluzivní klub západního stylu Manhattan Express – v suterénu hotelu Rossija poblíž Rudého náměstí​. Ten fungoval jen pro členy, bez casin a s důrazem na stylovou atmosféru, jak psal dobový tisk. Do „Manhattanu“ směli jen prověření hosté v patřičném outfitu a uvnitř bylo dokonce zakázáno fotografovat​. Moskva tak poprvé okusila atmosféru newyorského klubu – ostrůvek Manhattanu kousek od Kremlu​.

Zatímco Manhattan Express cílil hlavně na zbohatlíky a západní klientelu, klub Titanic se stal srdcem domácí divoké klubové scény. Jeho zrod je téměř pohádkový: prostor pro budoucí klub objevil na podzim 1993 promotér Oleg Codik (Oleg Цодиков) náhodou ve sklepě Stadionu mladých pionýrů na Leningradském prospektu​.

Objevil opuštěný podzemní sál plný vody, odpadků a bez elektřiny – bývalé skladové prostory pod tribunami, na které se léta zapomnělo​. Codikovi zaplesalo srdce: „Byl to obrovský divný sklep… srdíčko se rozbušilo,“ popisuje moment, kdy našel dokonalé místo pro klub​. S partou přátel přesvědčil správce stadionu a získal povolení k pronájmu. Ihned se pustili do přestavby: 14 měsíců stavebních prací proměnilo zchátralý bunkr v nejmodernější diskotéku v Rusku​.

Klub dostal příznačné jméno Titanic – jednak kvůli své obří velikosti a „podpalubní“ lokaci, jednak pro svůj koncept totálního ponoření do hudby a pohybu. Ostatně oficiální slogan klubu zněl výstižně: „Pogružěnije v dvižeňije“ neboli „Ponoření do pohybu“​.

Interiér navrhli samotní zakladatelé s důrazem na nábřežní a futuristické motivy. Při otevření klubu na jaře 1995 návštěvníky ohromily měděné konstrukce připomínající lodní strojovnu, bar ve tvaru vlny a ladné elipsové balkony, ze kterých bylo vidět přímo na taneční parket​. Do výbavy Titanicu investoval nevídané peníze – údajně až 1,5 milionu dolarů – aby přivezl to nejlepší ozvučení a světelné efekty ze Západu.

Hlavním lákadlem byla nová hudba: na rozdíl od většiny tehdejších podniků, kde zněl ruský pop a živá vystoupení estrádních hvězd, sázel Titanic na moderní elektronickou muziku – techno a house – kterou mladé publikum znalo leda z pirátských kazet nebo nočního rádia​. Zkušení DJové míchali tracky zahraničních projektů jako 2 Unlimited, Snap! či Black Box a na mohutných Turbosound reprobednách se klubem rozléval sound, jaký Moskva do té doby neslyšela​.

Otevření Titanicu 1. dubna 1995 provázela mohutná kampaň mezi mládeží – zpráva o novém zázračném klubu se šířila „jako lavina“, fronty zájemců se vinuly kolem stadionu a všichni byli zvědaví na to nové „zázračné místo“​​. Kapacita klubu byla kolem 1000 lidí (některé prameny uvádějí i víc) a prakticky každý pátek a sobotu bylo plno.

Codik a spol. původně mířili na undergroundovou taneční scénu, ale Titanic se brzy stal mainstreamovou senzací – všichni chtěli být u toho. „Lidé stáli fronty a v prvních letech všichni toužili dotknout se toho zázraku,“ vzpomíná Codik, „v regionech snili o návštěvě Titaniku a v Moskvě se čekalo v řadě před klubem“. Během let 1995–1997 tak Titanic doslova definoval novou club culture v Rusku​ – elektronická hudba se díky němu stala mainstreamem, dostala se do médií, do filmů a stala se módou​.​

Uvnitř Titaniku se po půlnoci rozjížděla show, jakou Moskva dosud nezažila. Laserové paprsky křižovaly zakouřený vzduch, obrovské reprobedny duněly basy a kolem tanečního parketu kroužily servírky s lahvemi šampaňského Don Perignon a koňaku Hennessy. Každý večer měl klub jinou téma party: jednou se návštěvníci ocitli na „Pirátské noci“ s personálem v kostýmech korzárů, jindy zas na futuristické Techno-Show s kankánovými tanečnicemi na pódiu a artisty zavěšenými u stropu.

Západní značky stály frontu, aby zde mohly pořádat své večírky – Titanic získal lukrativní reklamní kontrakty od světových firem, které spolufinancovaly jeho opulentní akce​. Před zraky rozjařených hostů se tak křtila nová vodka nebo předváděla luxusní auta přímo na parketu. Nechyběly obrovské dorty, ohňostroje, konfety ani hostesky v oblečcích posádek zaoceánských parníků – v Titaniku zkrátka nic nebylo příliš šílené ani nemožné.

Na parketu se mísila neuvěřitelná směsice lidí. Vedle sebe tu tančili mladí zbohatlíci, první ruští oligarchové, popové hvězdy, západní obchodníci i drsní „hoši“ z podsvětí​. “

V klubu člověk mohl potkat třeba Taťánu Djačenkovou (dceru prezidenta Jelcina) s jejím synem a vedle nich například čečenského podnikatele Umara Džabrajilova,“ líčí jeden z pamětníků. „Klub měl dva VIP salónky asi po čtyřiceti metrech čtverečních, kam si takoví lidé chodili odpočinout – jejich osobní strážci tam ale nesměli dovnitř!“.

Titanic byl totiž v jistém smyslu demokratický – dovnitř se (alespoň zpočátku) dostal každý, kdo prošel přísnou kontrolou u dveří. V praxi to znamenalo, že host musel mít ten „správný styl“ a zaplatit poměrně vysoké vstupné 30 dolarů​. Tím se automaticky filtrovala klientela na mladé, krásné a bohaté. Běžní Rusové si podobný luxus nemohli dovolit; jak poznamenal jeden dobový článek, 90. léta přála nočním klubům jen pro zbohatlíky– většina obyčejných lidí na to zkrátka neměla čas ani peníze.

Do Titaniku tak mířila hlavně „zlatá mládež“ a mafiánští bossové z moskevských čtvrtí​ Snadno jste je poznali: módou těchto Nových Rusů byla pověstná uniforma – křiklavé sako (červené či zelené) nebo tepláková souprava Adidas a na krku tlustý zlatý řetěz​. V klubu však i obávaní gangsteři zpravidla dodržovali klid zbraní.

„Na noční party se scházela spousta nagelovaných svalovců se zlatými řetězy kolem krku. Chovali se ale celkem slušně – alespoň přímo v klubu žádné přestřelky nebyly,“ popsal jeden policista místní smetánku​. Všudypřítomné byly naopak drogy, zejména kokain a extáze – ty se v klubech 90. let šířily zcela volně.

I kdyby zřídka došlo k policejní razii na dealery, úplatky vše rychle urovnaly​. Jeden návštěvník vzpomíná, že ochrance klubů se spíš dělalo nevolno z množství omamného dýmu, než aby řešila potyčky.

Tehdejší večírky byly pro mladou generaci přitažlivou novinkou – „všechno se mísilo v přátelském guláši půvabu, kokainu a kriminality“, jak trefně popsal atmosféru jeden z hudebních publicistů.​

Exkluzivita Titaniku rostla do takové míry, že se o něm mluvilo po celém Rusku. Zahraniční celebrity i politici chtěli během návštěvy Moskvy vidět na vlastní oči ten pověstný klub, kde se baví nová ruská elita. Vtipkovalo se, že cizinec musí v Moskvě navštívit tři místa: Rudé náměstí, Velké divadlo a Titanic​.

V prvních letech tak Titanic dominoval nočnímu životu metropole a vydělal majitelům jmění. To pochopitelně neušlo pozornosti ani konkurence, ani zločineckých struktur na pozadí. Klub si platil „kryšu“ – ochranu jednoho z mocných gangů – a zároveň byl pod drobnohledem úřadů.

Jeden závistivý konkurent dokonce prý pronesl sarkastickou poznámku: „Najde se ledovec, který potopí Titanic?“​ – a v skrytu spustil mašinérii, která měla klub potopit. Během silvestrovské noci kdosi nahlásil v Titaniku bombu, jindy přišla nečekaná kontrola hygieny či daňového úřadu​. Klub však těmto tlakům odolával a dál žil naplno – aspoň po nějaký čas.

Koncem 90. let se Moskva proměňovala – divoké bezpráví ustupovalo nové éra okázalého bohatství a pořádku. Do města přišel zahraniční kapitál a otevřela se celá řada nových klubů světové úrovně: luxusní podniky jako Zeppelin, XIII, First či Gallery lákaly klientelu na přísnou exkluzivitu a utrácení v privátních salóncích​. Pro mladé zůstávaly populární i alternativní techno-kluby jako Ptjuč (Птюч) – ty se naopak snažily mafiánské živly nepouštět vůbec dovnitř a pěstovaly si uměleckou pověst​.

Titanic se v této nové konkurenci začal ztrácet. V roce 1998 navíc Rusko zasáhla finanční krize, která odvála lehkovážné utrácení za večírky. Přesně 3 roky po svém otevření byl Titanic dočasně uzavřen k rekonstrukci​ – která se však již nikdy neproměnila v nové spuštění.

V prosinci 1998 byl před svým domem zavražděn spolumajitel klubu Stanislav Kolesnikov, což neslo všechny znaky mafiánské popravy na objednávku​. Ačkoli se ukázalo, že konflikt souvisel spíše s jiným Kolesnikovovým podnikáním, pro Titanic to byla definitivní tečka. V roce 2000 byla licence klubu formálně odebrána​ a prostor po Titaniku převzaly nové komerční projekty.

„De facto jsme Titanic dobře provozovali jen tři roky, do roku 1998,“ rekapituloval později Oleg Codik. „Ale ta energie zůstala – celá jedna generace zažila něco neopakovatelného. Byli jsme první svého druhu v zemi a stvořili jsme legendu.“ Titanic se skutečně stal legendou moskevské klubové éry. Dodnes na něj pamětníci vzpomínají s nostalgií jako na symbol svobodných devadesátek – časů, kdy se Moskva po půlnoci měnila v jiné město.

Zdroje:

https://www.gw2ru.com/lifestyle/197725-how-moscow-raved-in-1990s

https://ridl.io/russian-metamodernism-the-neo-rave-and-cultural-recycling-of-the-1990s/

https://howlandechoes.com/2016/08/history-of-clubbing-raves-moscow/

https://www.theguardian.com/world/2015/apr/21/pop-glamour-gangster-boris-yeltsin-new-russia-1990s

https://www.dazeddigital.com/artsandculture/article/24251/1/growing-up-in-90s-russia

https://www.highsnobiety.com/p/russian-rave-culture-new-balance-574/