Noemova archa uprostřed arizonské pouště: Utopický experiment Biosféra 2 se změnil v boj o přežití

Po dva roky mají tito vyvolení jedinci žít odříznuti od okolního světa, spoléhat jen na rostliny, zvířata a uzavřené prostředí, které je má udržet naživu. Celý svět přihlíží experimentu slibujícímu průlom v kolonizaci vesmíru. Brzy se však z utopie stává drama o holé přežití – dojde na hlad, dusivý nedostatek kyslíku i hořké konflikty pod skleněnou kupolí.

Projekt Biosféra 2 – tak byl experiment pojmenován, protože „Biosféra 1“ je naše planeta Země – vyrostl z odvážného snu o vytvoření druhé Země. Za vizionářským dílem stál charismatický ekolog John P. Allen a jeho komunita nadšenců, kteří svůj plán nazývali moderní „Noemovou archou“.

Chtěli pod střechou biosférické stanice shromáždit co nejvíce forem života a demonstrovat, že lidstvo dokáže vybudovat soběstačný, uzavřený ekosystém pro život na Marsu či jiné planetě. Díky finanční injekci 150 milionů dolarů od texaského miliardáře Eda Basse se na přelomu 80. a 90. let v arizonské poušti na ploše přes 12 000 m² zrodil komplex futuristických skleněných budov.

Uvnitř se nacházelo sedm různých biomů – od tropického pralesa a savany přes umělý oceán s korálovým útesem až po mlžnou poušť – a samozřejmě také polní systém pro obživu posádky. Celá základna vznikla jako hermeticky uzavřený systém s vlastní recyklací vody, půdy i vzduchu. Biosféra 2 měla být zmenšenou kopií Země a testem, zda si člověk vystačí v kosmické kolonii s omezenými zdroji: s recyklovanou vodou, vlastním kyslíkem a potravinami.

Dne 26. září 1991 se osmičlenná posádka (čtyři muži a čtyři ženy) v „NASA“ skafandrech slavnostně odebrala dovnitř a dveře Biosféry 2 se neprodyšně uzavřely. Začala tak první dvouletá mise. S okolním světem byli „bionauti“ v kontaktu jen telefonicky; jinak zůstali odříznuti od všech vnějších zdrojů, včetně jídla a vzduchu. Už po prvních dnech se ale dostavily nečekané problémy.

Dvanáctý den musel experiment poprvé přerušit neplánovaný výstup: britská členka posádky Jane Poynterová si vážně poranila prst v mlátičce na rýži a musela na operaci ven. Po pár hodinách se sice do biosféry vrátila, ale spolu s ní pronikl dovnitř i podezřelý kontraband – taška s nezveřejněným obsahem.

Poynterová později tvrdila, že šlo jen o náhradní součástky a dokumenty, média však měla senzaci. „Noemova archa“ už po pár týdnech nebyla tak dokonale uzavřená, jak se tvářila – a novinové titulky to patřičně rozmazaly.

Namísto rajské zahrady plné hojnosti čekala posádku tvrdá dřina. Bionauti se záhy proměnili vefarmáře závislé na vlastní úrodě. Pěstovali batáty, rýži, banány či řadu druhů luštěnin a chovali několik koz a slepic; výnosy však stěží stačily k obživě. Všichni členové posádky pociťovali hlad a výrazně zhubli – lékař týmu Roy Walford jim naordinoval nízkokalorickou dietu s dostatkem vitamínů, díky níž zůstali zdravotně v pořádku, ale neustále chodili s kručícím žaludkem.

Jak ubíhaly měsíce, začaly se hroutit i některé miniaturní ekosystémy uvnitř skleníku. Už během prvního roku vyhynul všechen opylující hmyz, takže ovocné stromy přestaly plodit. Naopak méně vítané druhy se přemnožily – habitaty zaplavily švábi, mravenci a sarančata, která pronikala i do zázemí posádky.

Některé drobné druhy živočichů vymizely a půda ztrácela úrodnost. Především však Biosféra 2 začala nadměrně produkovat oxid uhličitý a posádce se tenčil dýchatelný kyslík. Koncentrace O₂ ve vzduchu klesala každým měsícem, až se z normálních 21 % propadla na nebezpečných ~14 % – což odpovídá nadmořské výšce kolem 4 000 metrů. Lidé začali být malátní, těžce oddechovali při sebemenší námaze a v noci trpěli záchvaty spánkové apnoe - porucha spánku, při které dochází k přerušování dýchání během spánku.

Náročný režim a zhoršující se podmínky si vybíraly daň i na psychice účastníků. Původní nadšení a entuziasmus brzy vystřídala ponorková nemoc a špatná nálada. Osm biosféranů nemělo možnost úniku jeden před druhým – ve dne v noci museli spolupracovat a řešit úkoly stále dokola s těmi samými lidmi. Ke všemu je zvenčí sledovaly kamery a davy zvědavců: k Biosféře 2 mířily denně autobusy turistů a školáků, kteří poklepávali na sklo a přes stěny pozorovali pohublou posádku jako zvířata v zoo.

Takový tlak by zamával i s otrlými profesionály. Není divu, že mezi členy týmu časem propukly ostré konflikty. Lidé podráždění hladem a nedostatkem kyslíku po sobě začali křičet kvůli maličkostem. Došlo i na házení hrnků a vzájemné plivání – fyzickému násilí se sice nakonec vyhnuli, ale psychická válka byla intenzivní.

Posádka se rozdělila na dvě znesvářené frakce, které spolu téměř nepromluvily. Jedna skupina trvala na zachování čistoty experimentu a odmítala připustit jakoukoli pomoc zvenčí, i za cenu strádání. Druhá polovina týmu naopak potají prosazovala, aby se do biosféry propašovaly dodatečné potraviny nebo se zvýšil přísun vzduchu. Tyto hádky a rozkoly už připomínaly spíše televizní reality show než vědeckou misi – a přesně tak o tom začal psát i světový tisk.

Ve skleníku zatím situace dospěla na hranu únosnosti. Po zhruba roce a půl muselo vedení projektu přece jen přistoupit k zásahu zvenčí. V lednu 1993 (a podruhé v srpnu téhož roku) manažeři potají nařídili „dofouknout“ do uzavřeného komplexu chybějící kyslík, protože jeho hladina klesla na kritickou mez. Navzdory původním zásadám čisté soběstačnosti tak biosféra dostala dvě infuze čerstvého vzduchu a společně s tím i tajné dodávky některých potravin.

Hladovějící biosférané byli nadšení – po dlouhé době zase mohli volněji dýchat a najíst se dosyta. „Připadali jsme si, jako by nám bylo znovu osmnáct,“ líčil jeden z nich euforii, kdy posádka radostí pobíhala po areálu a smála se, uvědomujíc si, jak apatická a bez energie do té doby byla.

Jenže zprávy o těchto doplňcích z vnějšího světa brzy pronikly ven a způsobily skandál. Experiment se dosud prezentoval jako soběstačný – dodatečný kyslík a jídlo proto mnozí chápali jako přiznání selhání a porušení pravidel. V médiích se otevřeně spekulovalo, že manažeři Biosféry 2 potají manipulují průběhem mise, aby zamaskovali neúspěch.

Dveře biosférického komplexu se znovu otevřely po dvou letech, 26. září 1993. Ven vyšlo osm vyčerpaných, pohublých lidí, omámených čerstvým vzduchem a slunečním světlem. Všichni členové posádky přežili, což byl za daných okolností úctyhodný výkon. Mnohé další cíle však projekt nesplnil. Z celkem 3800 druhů rostlin a živočichů zavlečených do „skleníkové archy“ jich do konce pokusu přežilo jen 25.

Ambiciózní experiment, opředený zpočátku obrovskými očekáváními, se v očích většiny vědců i novinářů proměnil v symbol nezvládnuté utopie. Kritici ho zpětně označili za pseudovědecký fiasko postavené na amatérských základech, nebo dokonce za „trendy ekologickou zábavní show“.

Přesto se našli i zastánci, kteří zdůrazňovali jeho unikátnost a poučnou hodnotu. „Postavili jsme to proto, abychom zjistili, co nevíme,“ hájil smysl Biosféry 2 její duchovní otec John Allen. A biolog Mark Nelson s nadsázkou poznamenal, že už samotný fakt, že stejný počet lidí vyšel, jako vešel, lze považovat za malé vítězství.

Dramatické chvíle tím ale zdaleka neskončily. Uvnitř kdysi semknutého týmu Biosféry 2 to po skončení mise dál vřelo – a šlo o miliony dolarů, pověst projektu i moc nad celým areálem. Někteří pozorovatelé označovali Allenovu skupinu za tajnosnubnou sektu, která nedokázala spolupracovat s nezávislými odborníky a před veřejností zamlčovala nepříjemné skutečnosti.

Jisté je, že investor Ed Bass brzy ztratil s původním vedením trpělivost. Již na jaře 1994 prosadil radikální změnu řízení – Allen a spol. byli formálně odstaveni od moci a do arizonského komplexu dokonce přiletěl vrtulník s novým šéfem. Tím se stal tehdy neznámý kalifornský finančník Steve Bannon – ano, tentýž Bannon, který se později proslavil jako kontroverzní poradce Donalda Trumpa.

Bannon převzal vedení společnosti provozující Biosféru 2 a začal „uklízet“ po svém: obvinil původní manažery z neschopnosti a plýtvání penězi a dosadil vlastní tým účetních a kontrolorů.

Nový režim se však nezamlouval některým členům původního osazenstva. Krátce poté, co Bannon převzal velení, odstartoval uvnitř druhé uzavřené pokusné osídlení – v březnu 1994 se do Biosféry 2 nastěhovalo sedm nových lidí na plánovanou půlroční misi. Jen pár týdnů nato ale do areálu před úsvitem vnikli dva lidé z první posádky, Abigail Allingová a Mark Van Thillo.

Protestovali proti Bannonovi, jehož metody podle nich ohrožovaly bezpečnost nových „biosféranů“. Allingová prohlásila, že Biosféra je v ohrožení, a vědomě se rozhodla experiment předčasně ukončit – dvojice nezvaných narušitelů otevřela dveře a rozbila sklo, čímž záměrně porušila izolaci systému. Následoval chaos a ostrý spor, který se brzy přesunul k soudu.

Bannon označil Allingovou za „pomýlenou, sebestřednou ženu“ a vzkázal, že její stížnost „nacpe do chřtánu“. Nakonec soud rozhodl ve prospěch původních biosféranů a nařídil odškodnit je částkou 600 tisíc dolarů. Po dvou letech skandálů Steve Bannon projekt opustil – zanechal za sebou rozvrácený tým, pošramocenou reputaci a ekologický experiment, který mnozí považovali za definitivně zničený.

V polovině 90. let zůstala Biosféra 2 bez jasné budoucnosti – finančník Bass ale nechtěl areál nechat chátrat. Roku 1995 proto předal řízení celého zařízení Kolumbijské univerzitě. Vědci z Columbie záhy změnili původní uzavřený ekosystém na otevřenou experimentální stanici: skleníky posloužily jako laboratoř pro výzkum klimatických změn.

Už nešlo o pokusy přežívat bez zásob, nýbrž o detailní studium dílčích procesů v biosféře – například vlivu zvýšené koncentrace CO₂ na korálové útesy či lesní porosty. Pro takové projekty se do objektu záměrně vháněl oxid uhličitý a simulovalo se globální oteplování.

Unikátní komplex si získal pozornost i u NASA – americká vesmírná agentura v rámci svého programu Mission to Planet Earth využívala Biosféru 2 pro terénní experimenty a letní stáže mladých výzkumníků. Během přelomu tisíciletí se tak Biosféra 2 stala respektovaným centrem environmentální vědy a výuky.

Od roku 2007 je pak celý areál v rukou Arizonské univerzity, která jej dodnes provozuje jako výzkumnou laboratoř pro studium klimatických procesů. V komplexu vznikají nová moderní zařízení – například observatoř pro zkoumání dešťové vody – a odborníci se shodují, že by byla škoda nechat tak špičkově vybavené místo ležet ladem.

Biosféra 2 se také mezitím stala populární turistickou atrakcí. Do vzdálené pouště míří každoročně tisíce návštěvníků, pro které je připraven okružní prohlídkový okruh s výkladem. Z někdejšího pomníku lidských ambicí a nezdaru se tak nakonec stalo živé muzeum ekologie a přírody. Příběh Biosféry 2 dodnes budí rozporuplné emoce – pro jedny je to odstrašlivý příklad lidské pýchy, pro jiné průkopnický počin, který lidstvu poskytl cenná ponaučení pro budoucí výpravy za hranice Země.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/film/2020/jul/13/spaceship-earth-arizona-biosphere-2-lockdown

https://en.wikipedia.org/wiki/Biosphere_2

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1994-04-24-mn-49890-story.html

https://magazin.aktualne.cz/bydleni/architektura/v-noemove-arse-byli-dva-roky-film-sleduje-komunitu-ktera-vyt/r~700b0ff8213b11ecb02dac1f6b220ee8/

https://www.hearstnetworks.com/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/arizonska-umela-biosfera-ma-pro-vedce-stale-smysl-232853

https://ntrs.nasa.gov/citations/19990021265