Od Sarinu k atomové bombě: Šílený plán sekty Šókó Asahary

Nikdo netušil, že se tento symbol řádu a efektivity během několika minut promění v peklo na zemi. Znenadání se začal šířit vzduchem neviditelný nepřítel. Lidé se začali dusit, svíjet v křečích a s pěnou u úst padali na zem.Stanice metra se proměnily v bojiště, kde na zemi ležela bezvládná těla a z nosů a úst zraněných prýštila krev.

Panika a chaos ochromily systém, který byl pýchou národa. Japonsko, země proslulá svou bezpečností, v šoku sledovalo, jak se jeho nejzranitelnější místo stalo terčem útoku, jaký svět do té doby nezažil.

Jak se mohla obyčejná ranní cesta do práce změnit v akt bezprecedentního chemického terorismu? Kdo byli ti pachatelé, kteří v nenápadném oblečení úředníků rozpoutali toto peklo? A kdo byl ten záhadný, poloslepý guru, který jim přikázal, aby v srdci Tokia nastolili armagedon?.

Jeho jméno bylo Šókó Asahara, ale narodil se v roce 1955 jako Čizuo Macumoto do velké a chudé rodiny výrobce rohoží tatami. Jeho dětství poznamenal infantilní glaukom, kvůli kterému zcela oslepl na levé oko a na pravé viděl jen částečně. Tato vada ho předurčila ke studiu ve škole pro nevidomé, kde se však projevil jeho rozporuplný charakter.

Na jedné straně byl vnímán jako „ochránce vyděděnců“, na druhé straně byl známým šikanátorem, který bil spolužáky a vymáhal z nich peníze. Již v mládí se u něj projevovaly grandiózní ambice; snil o tom, že se stane premiérem Japonska a bude vládnout království robotů.

Skutečný svět mu však neustále dával najevo, že pro něj nemá místo. Byl odmítnut na prestižní Tokijské univerzitě a jeho pokusy o politickou kariéru selhaly. Nakonec byl v roce 1981 usvědčen z prodeje nelicencovaných léků, včetně falešného „Všemocného léku“ z mandarinkových slupek v alkoholu, za což dostal pokutu.

Právě tato série neúspěchů a odmítnutí ze strany zavedených společenských struktur – akademické, politické i právní – v něm pravděpodobně zažehla hlubokou zášť. Jeho následný příklon k náboženství nebyl jen duchovním hledáním, ale strategickým aktem vzpoury. Putoval po Indii, setkal se s dalajlámou a nakonec prohlásil, že dosáhl osvícení a bůh Šiva ho pověřil božským posláním.

Zrodil se Šókó Asahara, mesiáš. Tím, že se prohlásil za božsky vyvoleného, si vytvořil alternativní realitu, v níž nebyl zkrachovalcem, ale spasitelem, nadřazeným společnosti, která jím opovrhla. Tento mesiášský komplex, postavený na základech osobní ukřivděnosti, se stal psychologickým motorem jeho pozdější války proti japonskému státu. Sám to vyjádřil naprosto jasně: „Jsem konečné vysvobození. Přišel jsem na tuto Zemi z utopie zvané Šambala s rozkazem být mesiášem lidské rasy.“.

To, co začalo v roce 1987 jako malý kurz jógy a meditace v jednopokojovém bytě v tokijské čtvrti Šibuja, se brzy rozrostlo v jednu z nejrychleji rostoucích a nejznámějších nových náboženských skupin v Japonsku. Asahara představil chytrý marketingový program nazvaný „Plán spásy Óm“, který sliboval zdraví, úspěch a rozvoj inteligence.

To silně rezonovalo s mladou generací, která byla po prasknutí ekonomické bubliny v 80. letech zklamaná materialismem a hledala hlubší smysl života.

Nejvíce šokující byl úspěch kultu při rekrutování těch nejlepších a nejbystřejších mozků Japonska. Do řad Óm šinrikjó vstupovali vědci, lékaři a právníci z elitních univerzit, což sektě vyneslo přezdívku „náboženství pro elitu“. Klíčové postavy jako chemik Masami Cučija nebo lékař Ikuo Hajaši se stali pilíři Asaharova apokalyptického plánu.

Proč se tito vzdělaní lidé upsali tak bizarnímu kultu? Důvodem byla symbiotická, parazitická dohoda. Asahara jim nabídl nejen duchovní smysl, ale i něco mnohem hmatatelnějšího: lepší výzkumné zázemí, než jaké měly jejich vlastní univerzity. Poskytl jim „vyšší cíl“ pro jejich schopnosti – urychlení armagedonu – a zdroje, aby se o to mohli pokusit, bez byrokratických překážek akademického světa.

Cena za vstup do tohoto exkluzivního klubu však byla strašlivá. Indoktrinace zahrnovala extrémní asketické praktiky, jako je věšení hlavou dolů, elektrošoky, spánkovou deprivaci a podávání halucinogenů jako LSD, které měly zlomit vůli rekrutů.

Vrcholem absurdity a absolutní oddanosti byly rituály, při nichž stoupenci platili tisíce dolarů za to, aby mohli vypít Asaharovu vodu z koupele nebo dokonce jeho krev. Tyto extrémní praktiky nebyly chybou systému, ale jeho klíčovou součástí – představovaly definitivní a nezvratné zpřetrhání vazeb s obyčejným světem, z něhož se snažili uniknout.

Bodem zlomu, kdy se kult definitivně obrátil k násilí, byl drtivý neúspěch Asaharovy politické strany Šinritó (Strana pravdy) v parlamentních volbách v roce 1990. Asahara, neschopen přijmout demokratické odmítnutí, obvinil z prohry globální spiknutí „svobodných zednářů a Židů“. Ideologie kultu se v tu chvíli změnila ze spásy na zkázu.

První skutečně krvavou kapitolou byla brutální vražda právníka Cucumiho Sakamota. Sakamoto se specializoval na boj proti kultům a připravoval žalobu, která mohla Óm finančně zruinovat. Osudnou se mu stala šokující zrada ze strany televize TBS, která tajně ukázala představitelům kultu videozáznam Sakamotova rozhovoru, a tím v podstatě podepsala jeho rozsudek smrti.

V noci 5. listopadu 1989 vtrhli členové Óm do Sakamotova bytu. Právníka umlátili kladivem, jeho manželku Satoko zbili a oběma vpíchli smrtící dávku chloridu draselného. Jejich čtrnáctiměsíčního syna Tacuhika zavraždili stejným způsobem. Tento čin byl projevem naprosté nelidskosti kultu. Následovalo chladnokrevné a pečlivé zahlazení stop: obětem rozdrtili zuby, aby ztížili identifikaci, a jejich těla pohřbili v kovových sudech na třech různých místech ve třech různých prefekturách, aby je policie nespojila dohromady.

Tato trojnásobná vražda byla pro kult formativní událostí. Tím, že spáchali tak ohavný zločin a roky unikali spravedlnosti, si Asahara a jeho nejbližší potvrdili, že mohou jednat beztrestně. Selhání policie při vyšetřování jen posílilo jejich víru ve vlastní nadřazenost a neschopnost státu, kterým opovrhovali. Vražda se stala osvědčeným a účinným nástrojem k likvidaci nepřátel a tento akt „první krve“ vytvořil krvavý precedens pro všechny další útoky.

V odlehlé vesnici Kamikuišiki na úpatí hory Fudži si kult vybudoval rozsáhlý komplex budov. V jeho srdci stála nenápadná stavba s označením „Satyan č. 7“. Ve skutečnosti se jednalo o sofistikovanou továrnu na chemické zbraně, navrženou k výrobě až 70 tun smrtícího nervového plynu sarin.

Arzenál, který zde Óm vyvíjel, byl děsivý: kromě sarinu také nervový plyn VX, fosgen a biologické zbraně jako antrax, botulotoxin a horečka Q. Jejich ambice však sahaly až do říše fantazie – pokoušeli se získat uran na výrobu jaderné bomby a vyslali „lékařský“ tým do Zairu ve snaze opatřit si vzorky viru Ebola.

Aby tento program zbraní hromadného ničení podpořili, prováděli systematickou špionáž. Rekrutovali členy z japonské armády a policie a kradli technická tajemství velkým korporacím jako Mitsubishi Heavy Industries a NEC. Program zbraní hromadného ničení však odhalil zvláštní rozpor. Na jedné straně byla jejich chemická divize smrtelně kompetentní.

Pod vedením geniálního chemika dokázali úspěšně syntetizovat a použít sarin a VX, jedny z nejsložitějších nervových plynů na světě. Na druhé straně byl jejich biologický program sérií neúspěchů. Podařilo se jim sice vypěstovat antrax, ale šlo o neškodný vakcinační kmen; pokoušeli se vyrobit botulotoxin, ale nedokázali izolovat správnou bakterii.

Tato nerovnováha ukazuje, že jejich úspěch závisel na specifických schopnostech několika klíčových jedinců a zároveň odrážel „fantaskní myšlení“ a „vrtošivé vedení“ Asahary, jehož apokalyptické vize často předbíhaly praktické možnosti organizace. Skutečná hrozba Óm spočívala v tom, že by byli dostatečně kompetentní v jedné smrtící oblasti – chemii – aby mohli uskutečnit svůj cíl masové vraždy.

Napětí se stupňovalo. Mezi lety 1990 a 1995 provedl kult nejméně 17 známých chemických a biologických útoků. Po neúspěšných pokusech s neúčinným botulotoxinem a antraxem přešli k cíleným vraždám pomocí plynu VX a fosgenu, které použili proti odpadlíkům, nepřátelům a novinářům.

Vrcholem této eskalace byl útok sarinem ve městě Macumoto 27. června 1994. Tento čin je považován za první rozsáhlý chemický útok Óm na civilisty. Motivem byla snaha zabít tři soudce, kteří měli rozhodovat v soudním sporu proti kultu, a zároveň otestovat účinnost vlastnoručně vyrobeného sarinu v terénu.

Metoda byla prostá – nervový plyn vypustili z upraveného nákladního vozu. Následky byly tragické: osm mrtvých a více než 500 zraněných, včetně záchranářů, kteří vůbec netušili, jakému nebezpečí jsou vystaveni.

Útok v Macumotu však nebyl jen generální zkouškou pro Óm; byl to především katastrofální selhání japonských bezpečnostních složek. Policie měla v ruce drtivé důkazy. Věděli, že kult má motiv (soudní spor), měli zprávy o nákupu prekurzorů sarinu a do listopadu 1994 dokonce detekovali stopy sarinu v půdě poblíž komplexu v Kamikuišiki. Přesto váhali.

Spouštěčem konečného útoku byla informace, kterou Asahara získal: policie plánovala rozsáhlou razii na 22. března. Rozhodl se udeřit jako první. 20. března chtěl rozpoutat chaos, narušit vyšetřování a konečně spustit svůj dlouho prorokovaný armagedon.

Útok byl rekonstruován minutu po minutě. Pět týmů teroristů nastoupilo během ranní špičky do vlaků na linkách Čijoda, Marunouči a Hibija. Metoda byla děsivě jednoduchá: plastové sáčky naplněné tekutým sarinem propíchli deštníky s nabroušenými špičkami a nechali je ve vagonech. Ikuo Hajaši, vysoce postavený lékař, a Jasuo Hajaši, který nesl největší množství jedu, byli mezi těmi, kdo jed vypustili.

Úspěch útoku spočíval v jeho jednoduchosti a ve zneužití veřejného prostoru. Kult nepotřeboval sofistikované zbraně; zbraní se stal samotný systém metra. Uzavřený a propojený prostor se stal mechanismem šíření. Sarin se nešířil jen z propíchnutých sáčků, ale také ventilačními systémy a na kontaminovaném oblečení prchajících pasažérů, kteří se nevědomky stali nositeli jedu.

Cestující se dusili, svíjeli v křečích, z úst jim šla pěna. Pracovník metra Kazumasa Takahaši zemřel, když se hrdinně pokusil odstranit jeden z prosakujících sáčků.

Následovala masivní policejní reakce. Dne 22. března, v původně plánovaný den, konečně začaly razie. Zátah na komplex v Kamikuišiki připomínal vojenskou operaci: 2 500 policistů v plné protichemické výbavě vtrhlo do sídla kultu. Nálezy byly šokující: tuny prekurzorů sarinu, ruský vojenský vrtulník a stoupenci žijící v otřesných podmínkách.

Následoval dvouměsíční hon na samotného Asaharu. Jeho dopadení 16. května 1995 bylo dramatickým vyvrcholením. Policie musela použít kotoučovou pilu, aby se prořezala zdí budovy „Satyan č. 6“. Uvnitř, v malém, tmavém prostoru velikosti rakve mezi zdmi a stropem, našli svého cíle. Ležel tam v růžovém pyžamu s velkou sumou v hotovosti po ruce.

Po léta si Asahara budoval mýtus božského, všemocného mesiáše. Okolnosti jeho zatčení tuto legendu naprosto zničily. Pán apokalypsy nebyl dopaden při vedení poslední slavné bitvy. Našli ho schouleného v tmavé díře, zazděného jako krysa. Jeho první slova po zatčení nebyla vzdorem proroka, ale ubohou výmluvou zločince: „Mohl by něco takového udělat slepý muž jako já?“.

Následovaly zdlouhavé a frustrující soudní procesy. Ten Asaharův trval osm let a byl poznamenán jeho nesrozumitelným mumláním a předstíraným šílenstvím. Nakonec bylo 13 vedoucích členů kultu odsouzeno k trestu smrti a v červenci 2018 popraveno.

Poprava Asahary však neznamenala konec kultu Óm. Oficiálně se sice rozpustil, ale okamžitě se přejmenoval. Jeho hlavní nástupnická organizace Aleph a odštěpenecká skupina Hikari no Wa (Kruh světla) nadále fungují. Mrazivým faktem je, že tyto skupiny mají stále přibližně 1 600 členů, zůstávají pod policejním dohledem a nadále uctívají Asaharu.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Hikari_no_Wa

https://www.britannica.com/topic/Aleph

https://www.sfgate.com/news/article/chemicals-seized-from-cult-more-raids-in-japan-3039753.php

https://www.umass.edu/legal/Hilbink/g&g/Shoko%20Asahara.pdf

https://en.wikipedia.org/wiki/Matsumoto_sarin_attack

https://en.wikipedia.org/wiki/Kazuaki_Okazaki

https://www.japantimes.co.jp/news/1998/03/18/national/aum-three-years-later-sarin-plant-haunts-kamikuishiki/

https://en.wikipedia.org/wiki/Sakamoto_family_murder

https://en.wikipedia.org/wiki/Shoko_Asahara

https://en.wikipedia.org/wiki/Aum_Shinrikyo

https://en.wikipedia.org/wiki/Tokyo_subway_sarin_attack