Článek
Pavol „Paľo“ Horváth se narodil 14. března 1963 v Bratislavě. Do povědomí fanoušků se zapsal jako baskytarista, spoluzakladatel a jeden ze zpěváků původní Tublatanky. Hlavním frontmanem kapely byl Maťo Ďurinda, Horváthův vysoko posazený hlas však dával některým skladbám úplně jinou barvu. Právě on nazpíval hlavní vokál v písních „Prometeus“ a „Stojím, padám“, které patří k nejznámějším nahrávkám klasického období skupiny.
Na baskytaru Fender Precision hrál prsty i trsátkem. Jeho hlas kontrastoval s Ďurindovým zpěvem a rozšiřoval pěveckou podobu kapely. Tublatanka tak nestála na jediném hlasu, ale Horváth byl jedním z prvků, které její původní sestavě dávaly nezaměnitelný charakter. Spolu s Ďurindou a Černým tvořil základní trojici, na které vznikla nejslavnější podoba Tublatanky.
K hudbě měl vztah odmalička. Jeho matka hrála na klavír a malého Paľa už kolem pěti let okouzlily housle. Podle vlastního vyprávění to nebylo tak, že by ho do hry nutili rodiče. Naopak on naléhal na ně, aby mu nástroj pořídili.
S přibývajícím věkem ale housle přestaly odpovídat hudbě, která ho přitahovala. Začal poslouchat Beatles, později Led Zeppelin a další rockové skupiny, a přesunul se ke kytaře a baskytaře. V sedmnácti letech začal hrát v zábavové kapele Mentol. Horváth ji později popisoval jako jednu z výrazných slovenských skupin své doby, která se pohybovala v prostředí, kde už působil také Elán.
Mentol ale především hrál převzatý repertoár a Paľo toužil po vlastní tvorbě. Chtěl kapelu, která nebude pouze bavit publikum na tanečních zábavách, ale bude mít vlastní písně, zvuk i identitu. Bubeník Ďuro Černý a kytarista Maťo Ďurinda mezitím hledali baskytaristu do rockového power tria. Inspirovaly je skupiny jako Cream nebo Emerson, Lake & Palmer a výrazní rockoví muzikanti včetně Jimiho Hendrixe.
Černý si vzpomněl na baskytaristu, kterého viděl vystupovat s Mentolem. Společně s Ďurindou se za Horváthem vypravili do bratislavské Dúbravky. Poprvé si spolu zahráli a zjistili, že jejich rozdílné hudební povahy mohou fungovat. Na podzim roku 1982 se zrodila Tublatanka.
První skladby vznikaly také na vysokoškolské koleji, kde Maťo Ďurinda studoval. Kapela hrála v bratislavských klubech a barech a postupně si budovala publikum. Texty jim začal psát Martin Sarvaš, přítel Ďura Černého a pozdější dlouholetý spolupracovník skupiny.
Původ názvu Tublatanka se v různých vyprávěních mírně liší. Jeho první část vychází ze jména opičího samce Tublata z příběhů o Tarzanovi. Koncovka „-anka“ měla připomínat názvy tehdejších dechových souborů, například Moravanky. Výsledkem byl název, který zněl zároveň exoticky, absurdně i slovensky. A právě proto se uchytil.
Federální hvězda
To, co následovalo, připomínalo jízdu, na kterou nebyl nikdo z trojice úplně připravený. Tublatanka se během několika let změnila z bratislavské klubové skupiny v jednu z nejpopulárnějších slovenských rockových kapel federálního Československa.
S texty Martina Sarvaše, výrazným kytarovým zvukem Maťa Ďurindy, tvrdou rytmikou Ďura Černého a Horváthovou baskytarou získala jasně rozpoznatelný styl.
Písně jako „Dnes“, „Prometeus“, „Stojím, padám“ nebo „Pravda víťazí“ zněly v rozhlase, televizi i na koncertech. Kapela získávala ocenění, koncertovala po Československu a plnila velké sály i venkovní areály.
V září 1989 vystoupila v bratislavském amfiteátru před mnohatisícovým publikem. Přesný počet návštěvníků se v jednotlivých vzpomínkách liší, koncert však patřil k vrcholům tehdejší popularity skupiny.
Okolo kapely se vytvořila komunita muzikantů, textařů, techniků a přátel. Její členové byli mladí, rychle získávali popularitu a měli pocit, že před nimi leží téměř neomezená budoucnost. Paľo Horváth s Tublatankou nahrál pět studiových alb. Na většině skladeb zpíval Maťo Ďurinda, ale Horváthovy hlavní pěvecké vstupy patřily k okamžikům, které si posluchači pamatovali.
Zdálo se, že původní trojice může pokračovat ještě mnoho let. Jenže život uvnitř úspěšné rockové kapely byl mnohem vyčerpávající, než vypadal z hlediště.
Když rocker řekne dost
Na začátku devadesátých let se mezi členy začaly projevovat rozdílné představy o dalším směřování i o životě mimo kapelu. Po letech neustálého cestování, koncertování a práce začal Horváth považovat svou etapu v Tublatance za uzavřenou.
Po koncertu v německém Karlsruhe v roce 1993 ze skupiny odešel. Roli hrály rozdílné ambice, představy o budoucnosti a postupné tvůrčí i osobní vzdalování členů. Horváth později odchod popisoval především jako konec jedné životní etapy. Také Ďuro Černý začal stále obtížněji snášet nekonečné cestování, tlak rockového života a prostředí, ve kterém hrály velkou roli alkohol i další excesy. Původní sestava se postupně rozpadla.
Horváth odešel v době, kdy byla kapela stále mimořádně známá. Nešlo ale o gesto člověka, který by chtěl demonstrativně zahodit úspěch. Spíš přijal, že způsob života, který mu několik let vyhovoval, už dál žít nechce. Nikdo tehdy nemohl vědět, jak dlouho bude jeho odchod z velkých pódií trvat.
To, co přišlo potom, je na jeho příběhu možná nejpřekvapivější. Z rockového muzikanta se stal odborník na počítače, vývoj softwaru a podnikové informační systémy.
Horváth tuto práci nevnímal jako méně zábavnou náhradu koncertování. Naopak ji popisoval jako tvořivou a v tehdejší době také průkopnickou činnost. Z hudby se přitom neztratil úplně. V roce 1996 se zapojil do studiového projektu Magma, ve kterém spolupracoval s Pecim Uherčíkem a Ferem Griglákem. Projekt měl jen omezený počet koncertních aktivit a nestal se začátkem trvalého návratu na scénu.
V letech 2006 a 2007 se Horváth podílel také na spolupráci s členy kapely Dorian Gray. Ve studiu SONO vznikla nahrávka, další pokračování však zastavilo jeho pracovní vytížení.
Zatímco staré nahrávky Tublatanky dál zněly z rádií a objevovaly je další generace posluchačů, jejich někdejší baskytarista pracoval na firemních systémech a žil mimo pozornost hudebních médií.
Netoužil za každou cenu udržovat své jméno na plakátech. Zároveň však nelze tvrdit, že se návratu vědomě bránil nebo že by o něm nikdy neuvažoval. Jak později vysvětloval, potřeboval především správné lidi, správnou nabídku a vhodný okamžik. Ten okamžik přišel až na konci roku 2015.
Dva telefonáty, které všechno změnily
Téměř současně se mu ozvali Ďuro Černý a Peci Uherčík. Černý přemýšlel o oživení původní Tublatanky. Uherčík měl konkrétní představu o nové spolupráci a chtěl s Paľem opět hrát.
Tublatanka
Právě spojení těchto dvou impulsů ho přimělo, aby znovu pravidelně sáhl po nástrojích. S Pecim a Teem Skovayem se sešel ve zkušebně a zahráli si skladby Tublatanky i projektu Magma.
Po zhruba dvaadvaceti letech od odchodu z Tublatanky zjistil, že techniku ani cit pro nástroj neztratil. Některé věci musel znovu procvičit, základní pohyb prstů se mu však vrátil téměř automaticky.
„Prsty behali samé, čo bol naozaj silný zážitok.“
Byla to chvíle, kdy se z neurčitého nápadu začala stávat skutečná hudební práce. Nešlo ještě o veřejný comeback ani návrat na pódium. Paľo se ale vrátil k aktivnímu hraní – a poprvé po dlouhé době měl před sebou projekt, který mohl opravdu pokračovat.
Nikdo netušil, že jedna z osob, která tento pohyb spustila, během několika měsíců zemře.
Kamarád, který se veřejného návratu nedožil
Dne 26. února 2016 zemřel Ďuro Černý. Bylo mu čtyřiapadesát let. Dlouhodobě se potýkal se střevními problémy a podle dobových zpráv mu prasklo střevo. Podstoupil operaci, následující den však zemřel.
Černý chtěl znovu oživit původní Tublatanku, ale skutečný nový projekt vznikal kolem Horvátha, Uherčíka a Skovaye. Po období smutku se Horváth, Uherčík a Skovay rozhodli ve společném hraní pokračovat. Dne 27. května 2016 vystoupili na akci „Čože je to tridsiatka“, věnované třicetileté hudební kariéře Peciho Uherčíka.
Právě tam Paľo Horváth po více než dvaceti letech znovu veřejně vystoupil s rockovým repertoárem a poprvé představil jméno nového projektu – Živá voda.
Základ skupiny tvořili Paľo Horváth na baskytaře a zpěvu, kytarista Peci Uherčík a bubeník Igor „Teo“ Skovay. K projektu se připojil také textař a někdejší manažer Tublatanky Martin Sarvaš.
Kapela postupně začala hrát skladby původní Tublatanky, písně projektu Magma i převzaté skladby interpretů, kteří její členy v mládí ovlivňovali. V repertoáru se objevily například pocty Led Zeppelin nebo Whitesnake.
Sám Horváth slovo comeback příliš nepoužíval. Živou vodu chápal spíš jako pokračování a novou etapu než jako snahu vrátit se přesně do bodu, v němž skončil v roce 1993.
První větší festivalový koncert odehrála Živá voda v roce 2017 na Dobrém festivalu. Teprve od Horváthova odchodu z Tublatanky k tomuto koncertnímu návratu uplynulo téměř čtyřiadvacet let.
Horváth později přiznával, že si možnosti hrát před publikem váží jinak než v mládí. Když byl členem nejslavnějších časů Tublatanky, koncerty, cestování a pozornost fanoušků tvořily běžnou součást života. Po více než dvaceti letech v jiné profesi už nic z toho nepovažoval za samozřejmost.
Zdroje:
https://www.metalmania-magazin.eu/2017/07/28/palo-horvath-ziva-voda-ex-tublatanka-projekt-ziva-voda-nevnimam-ako-comeback-ale-ako-pokracovanie/
https://www.tyzden.sk/kultura/45576/rock-este-nie-je-dead/
https://hudba.zoznam.sk/spravy/06-12-2017-palo-horvath-z-tublatanky-sa-vracia-na-koncertne-podia-so-skupinou-ziva-voda/
https://bandzone.cz/_96087?at=info
https://dennikn.sk/383124/zomrel-juraj-cerny-bubenik-slobodnej-europy-tublatanky/
https://www.tyzden.sk/kultura/30103/zomrel-bubenik-duro-cerny/
https://sk.wikipedia.org/wiki/Tublatanka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavol_Horv%C3%A1th
