Operace Bernhard: Největší finanční podvod v dějinách, který měl za 2. světové války zničit Británii

Adolf Burger vedl tužku podél lesklého okraje falsifikátu. Pohled na padělanou pětilibru mu stačil k tomu, aby rozpoznal svou práci. Drobná díra v podobizně bohyně Británie na bankovce byla jeho tajným podpisem – nenápadná značka, kterou vyryla jehla během dlouhých nočních směn v baráku číslo 19. Bylo to v roce 1944 a tehdy ještě netušil, že drží v ruce zbraň, která bude účinnější než kterákoli bomba nacistů.

Mladý slovenský tiskař Adolf Burger se v koncentračním táboře Sachsenhausen stal součástí největšího padělatelského podniku v historii lidstva. Operace Bernhard nebyla jen dalším válečným projektem – byla pokusem o zničení ekonomiky nepřítele způsobem, který svět nikdy předtím neviděl. Ve stínu berlínských továren, v baráku obehnaném trojitým ostnatým drátem, se 142 vězňů připravovalo na finanční sabotáž, která mohla změnit osud války.

Začátek se datuje k 18. září 1939, pouhé dva týdny po vypuknutí světové války. V zasedací místnosti berlínského ministerstva financí seděli muži, kteří právě schválili operaci tak odvážnou, že hraničila s bláznovstvím.

Arthur Nebe, šéf kriminální policie SS, předložil plán s megalomanským cílem shodit nad Británií padělky v hodnotě až třiceti miliard liber. Celkové množství bankovek a mincí v britském oběhu tehdy činilo jen něco málo přes 500 milionů liber. Plán tedy počítal s vytvořením tak obřího množství padělků, které by okamžitě a totálně zničilo veškerou důvěru v libru.

Adolf Hitler tuto finanční válku osobně posvětil. Původní kódové označení znělo Operace Andreas a vedl ji Alfred Naujocks, muž, který už jednou změnil dějiny světa. Právě Naujocks zorganizoval fingovaný útok na rozhlasovou stanici v Gliwicích, což Hitlerovi poskytlo záminku k napadení Polska. Nyní měl do základů otřást britskou ekonomikou způsobem ještě rafinovanějším.

Ironie osudu chtěla, že britské úřady se o plánu dozvěděly už v listopadu 1939. Michael Palairet, britský velvyslanec v Řecku, obdržel od ruského emigranta kompletní informace o této operaci. Bank of England byla varována a začala připravovat protiopatření. Přesto nacisté pokračovali.

Britové sice dostali první varování, ale nacisté nevěřili, že by dokázali pochopit skutečný rozsah jejich záměru. A tak operace pokračovala – jen s novým cílem. Namísto megalomanského shozu liber se zrodila myšlenka ještě rafinovanější: využít falešné bankovky jako trvalý zdroj peněz pro špiony, nákup na černém trhu a tajné operace.

Když Naujocks upadl v nemilost svých nadřízených, operaci převzal SS-Sturmbannführer Bernhard Krüger. Změna ve velení znamenala i změnu přístupu. Zatímco Naujocks byl dobrodruh a specialista na diverzní operace, Krüger byl chladný byrokrat. Přistupoval k úkolu jako k obří továrně – puntičkářsky budoval systém, který měl fungovat měsíce a roky.

Krüger systematicky začal prohledávat kartotéky vězňů v táborech jako Osvětim, Mauthausen a další a hledal muže s potřebnými dovednostmi. Tiskaři, rytci, grafici, bankovní odborníci, umělci – všichni, kteří mohli přispět k dokonalé imitaci britských bankovek. Celkem vybral 142 vězňů, z nichž většina byli Židé. Jejich životy nyní závisely na schopnosti vytvářet dokonalé padělky.

Adolf Burger vzpomínal na okamžik, kdy byl vybrán: „Podíval se na mě a řekl: ‚Jste pan Burger?‘ Oslovil mě, vězně, panem. Koktavě jsem odpověděl, že ano. ‚Jste typograf?‘ Řekl jsem ano. Postavil se a řekl: ‚Pane Burger, zítra jedete do Berlína, kde budete pracovat. Naše tiskárny potřebují odborníky jako vy, budete zase svobodně žít a pracovat.‘ Nemohl jsem uvěřit ani slovu z toho, co říkal.“

Barák číslo 19 v Sachsenhausenu byl jejich vězením i dílnou současně. Okna byla zabílena, takže nikdo nemohl nahlédnout dovnitř. Když vězni šli na sprchu, celý tábor musel být uzavřen – žádný vězeň ani běžný esesák je nesměl spatřit. Tak moc byla operace tajná.

Tato přísná izolace vytvořila uvnitř baráku 19 unikátní a psychologicky drtivý mikrosvět. Vězňům se paradoxně dostávalo lepší stravy a byli chráněni před brutalitou běžného táborového života, ale žili v neustálém strachu. Věděli, že jako nositelé největšího tajemství Třetí říše jsou odsouzeni k likvidaci, jakmile jejich práce skončí.

Mezi muži tak panovala napjatá atmosféra plná rivality o přízeň velitelů, ale i momentů tichého spojenectví. Ze zbytků novin používaných k čištění strojů skládali útržky zpráv z fronty a šeptem si je předávali jako naději na záchranu, která se každým dnem zdála vzdálenější.

Technické provedení padělání bylo mistrovským kouskem. Nacisté museli rozšifrovat složení papíru – britské bankovky byly tištěny na ručním papíru z bavlněných hadrů v šesti vrstvách, který nefluoreskoval pod ultrafialovým světlem. Museli rozluštit algoritmus alfanumerických sériových čísel každé bankovky a vytvořit rytecké desky téměř identické s originály.

Nejtalentovanějším padělatelem v týmu byl Salomon Smolianoff, ukrajinský Žid a profesionální falsifikátor. Už před válkou byl postrachem bank od Berlína po Paříž a několikrát skončil ve vězení. Nacisté mu dali na výběr: buď využije svůj talent pro ně, nebo zemře. V dílně měl výjimečné postavení; byl jediný, koho esesáci oslovovali příjmením. Po válce emigroval do Jižní Ameriky a až do smrti se živil tím, co ovládal nejlépe – paděláním.

Padělky byly tak dokonalé, že když byly v březnu 1941 poslány do švýcarských bank k testování, prošly kontrolou. Švýcarská banka je dokonce poslala Bank of England, která je potvrdila jako pravé. Jejich kvalita byla tak bezprecedentní, že běžné metody ověřování – pohmat, vodoznak, lupou – prostě selhávaly.

Prvotní nerealizovaný plán shozu liber byl definitivně opuštěn – Luftwaffe neměla ani kapacitu, ani krytí. Heinrich Himmler proto rozhodl, že je užitečnější využívat bankovky k placení německých agentů působících v celé Evropě.

Od roku 1943 operace produkovala půl milionu bankovek měsíčně, převážně v nominálních hodnotách 5, 10, 20 a 50 liber. Celková hodnota těchto padělků tak dosahovala ohromujících 4 až 6 milionů liber každý měsíc.

Největší ironií celé operace bylo, že německé zpravodajské služby samy nerozeznaly vlastní padělky a dávaly je špionům mířícím do Británie. To vedlo k jejich snadnému dopadení. Nebyl to totiž papír ani tisk, co agenty prozradilo, ale jejich chování – přinesli příliš mnoho bankovek najednou nebo všechny seřazené s posloupností kódů. Britská kontrarozvědka, varovaná už v roce 1939, je pak snáz odhalila.

Padělky se dostaly do oběhu v neutrálním Portugalsku a Španělsku a později se objevily v Egyptě. Po dni D a spojeneckém vylodění ve Francii se začaly objevovat po celé Británii, hlavně proto, že spojenečtí vojáci – většinou Poláci a Američané – prodávali armádní zásoby na černém trhu za francouzské franky a pak je směňovali za librové bankovky se slevou.

Zpráva MI5 z roku 1945 konstatovala, že nacistická operace padělání „zničila“ důvěru v britskou měnu v Evropě do konce druhé světové války. Sir Edward Reid z MI5 napsal: „Obecně lze říci, že německého cíle zničit důvěru v bankovky Bank of England v zahraničí bylo dosaženo.“

Bank of England byla nucena k drastickým opatřením. V roce 1943 stáhla z oběhu všechny bankovky v hodnotě 10 liber a více. Po válce vydala nové bankovky s přidanou bezpečnostní funkcí – kovovým vláknem. Nejvyšší nominální hodnota byla 5 liber a zůstala tak až do počátku 60. let. Celkem nacisté vyrobili padělané libry v nominální hodnotě 134 milionů liber, což představovalo deset procent všech liber v oběhu.

V roce 1945, kdy se spojenci blížili k Berlínu, byla celá operace přesunuta do rakouských Alp. Nejprve do koncentračního tábora Mauthausen-Gusen, pak do tunelů v Redl-Zipf a nakonec do Ebensee. Zapečetěné kontejnery obsahující desítky milionů padělaných liber byly vhozeny do jezera Toplitzsee, hlubokého jezera obklopeného Mrtvými horami (Totes Gebirge).

Krüger ujel v štábním voze a zanechal esesácké seržanty s rozkazem nešetřit žádného z vězňů. Tento rozkaz znamenal jistou smrt. Vězni byli shromážděni na nástupišti, slyšeli dunění blížící se fronty a čekali na salvu z kulometů. Napětí bylo téměř nesnesitelné.

Pak ale, v chaosu posledních hodin války, se stalo něco nečekaného. Esesáčtí strážci, kteří si uvědomili, že americké tanky jsou jen pár kilometrů daleko, zpanikařili. Bez dalšího rozkazu naskákali do aut a uprchli, aby si zachránili vlastní životy. Po hodinách agónie a ticha, kdy vězni nechápali, zda nejde o past, se u bran tábora objevily první americké uniformy. Pro 142 mužů z komanda padělatelů to byl zázrak – přechod z jisté smrti zpět do života.

Poválečná nejistota byla tak velká, že se objevily i divoké spekulace a odhady, z nichž některé tvrdily, že až 40 procent britských bankovek v oběhu by mohly být německé padělky. Ačkoli jsou tato čísla dnes historiky považována za silně nadsazená, dokonale ilustrují hloubku zaseté nedůvěry. Bank of England skutečný rozsah podvodu a svou zranitelnost úspěšně tajila.

Adolf Burger přežil a vrátil se do Prahy, kde okamžitě podal šokující svědectví o „Operaci Bernhard“ pražské kriminální policii. Své vzpomínky vydal v roce 1983 pod názvem „Komando padělatelů“. Rakousko-německý film „Padělatelé“ založený na Burgerových pamětech získal v roce 2007 Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Burger až do vysokého věku cestoval po školách, univerzitách a vojenských centrech, aby vyprávěl o své válečné práci pro nepřítele. „Chci, aby lidé věděli, že nacisté nebyli jen vrazi, ale i zločinci jinými způsoby. Nikdo to nevěděl, protože Angličané zakázali jakékoli vyšetřování celé záležitosti na Norimberských procesech.“

Britská neochota tuto kapitolu války veřejně otevřít měla hluboké a logické důvody. V první řadě šlo o ochranu křehké poválečné ekonomiky. Oficiální přiznání, že v oběhu mohou být miliony prakticky nerozeznatelných falešných liber, by mohlo vyvolat paniku a fatálně podkopat důvěru v britskou měnu v době, kdy země zoufale potřebovala stabilitu. Druhým důvodem byla národní prestiž; odhalení plného rozsahu operace by bylo obrovským ponížením pro Bank of England a britské tajné služby, které se nechaly tak dokonale oklamat. Mlčení tak bylo pragmatickým rozhodnutím, jak zabránit další ekonomické škodě a uchránit pověst vlastních institucí.

Bernhard Krüger byl po válce zadržován Brity po dva roky a poté, podle svědectví samotných vězňů z jeho komanda, byl předán na rok Francouzům, aby využil své odbornosti k padělání dokumentů pro jejich tajnou službu. Byl propuštěn v roce 1948 bez jakýchkoli obvinění a vrátil se do Německa. V 50. letech stanul před denacifikačním soudem, kde vězni pod jeho velením v Sachsenhausenu poskytli prohlášení, která vedla k jeho zproštění obvinění.

Vrcholem ironie bylo, že po válce našel zaměstnání u společnosti Hahnemühle – té samé firmy, která během války dodávala klíčovou surovinu pro Operaci Bernhard: speciální ruční papír pro výrobu padělků.

Burger zemřel v roce 2016 ve věku 99 let v Praze. Až do konce života si pamatoval slova, která si řekl po smrti své ženy v Osvětimi: „Měl jsem dvě možnosti: buď jít a dotknout se ostnatého drátu s 1000 volty a být mrtvý za sekundu, nebo zůstat naživu. Zvolil jsem život, abych mohl všem říci, co zde udělali.“

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Bernhard

https://www.mistapametinaroda.cz/?id=187&lc=cs

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-naciste-na-konci-valky-podlomili-duveru-v-libru-145624

https://www.businessinsider.com/revealed-how-nazi-forgeries-almost-destroyed-the-credibility-of-the-british-pound-2012-2

https://www.papierhistoriker.ch/allgemein/70-years-from-the-largest-ever-counterfeiting-of-banknotes-operation-bernhard/

https://english.radio.cz/ambitious-nazi-counterfeiting-plot-recalled-holocaust-survivor-8598724