Článek
Když se v roce 1943 začal vlak plný židovských zajatců z belgického Mechelenu (Malines) neúprosně sunout směrem do Polska, stála mladičká Klara Prowisor před zásadní otázkou:
Mám zkusit vyskočit, dokud jsme ještě v Belgii, kde mi snad někdo pomůže? Anebo mám raději počkat, i když by to pak mohlo znamenat, že skončím v Německu zcela bez šance na únik?
A do toho všeho seděl vedle ní její vážně nemocný otec, se kterým se po dlouhém odloučení právě shledala. Ten byl už natolik zesláblý, že se zdálo, že svůj boj prostě vzdal. Rozhodování, které Klara učinila v pár minutách, jí doslova zachránilo život. Ale také ji pronásledovalo roky.
Z úspěšného života do nacistického ghetta
Klara pocházela z belgické židovské rodiny. Vyrůstala v dobrých podmínkách, vyučila se jako administrativní pracovnice, zatímco její sestra Edith se věnovala šití. Všechno se však zhroutilo po květnu 1940, když německá vojska obsadila Belgii a zavedla tvrdé protižidovské zákony. Židovským rodinám sebrali majetek, zakázali Židům vykonávat mnoho profesí. Nutili je nastoupit do „pracovních služeb“, které ale často znamenaly transport do koncentračních táborů.
Klarina sestra také obdržela povolávací lístek k těmto „pracem“, proti nimž Klara marně protestovala. Sestra odešla a už nikdy se nevrátila. Tak postupně mizeli i ostatní členové rodiny, včetně jejího otce.
V roce 1943 zatkli i Kláru a jejího novomanžela Philippa. Spolu skončili v tzv. sběrném táboře v Mechelenu. Ten nacisté zřídili strategicky, protože v okolí žila velká židovská populace. Vězni věděli, že Mechelen není konečná – odtud byly vypravovány transporty do vyhlazovacích táborů, především do Osvětimi. Na místě se Klara nečekaně setkala se svým otcem, který byl uvězněný už několik měsíců předtím. Bylo to dojemné shledání, avšak radost trvala krátce: zanedlouho všechny tři naložili do transportu směr Auschwitz.
Podmínky v dobových transportech byly otřesné. Lidé namačkaní jako dobytek, žádné jídlo, minimum vody, jediný kyblík místo toalety. Klara vyprávěla, že otec vypadal, jako by už „rezignoval na život“. Možná se nedokázal smířit s tím, co je čeká. Její manžel Philipp byl naopak odhodlaný k akci. Věděl, že pokud mají vyskočit, musí to udělat v Belgii, kde by ještě mohli natrefit na pomoc od odbojářů nebo místních. Přejeli-li by hranice do Německa, byla by šance téměř nulová.
transporty smrti
Klaru sžíralo dilema: Jak mohla opustit otce, kterého teprve nedávno zase našla? Avšak věděla, že pokud váhání protáhne, vlak se posune do míst, odkud už nebude návratu. Nakonec sebrala všechnu odvahu, podívala se na manžela a kývla. Oba si vyčíhali chvíli, kdy vojáci SS nekoukali, vmáčkli se do mezery mezi vagóny – a skočili.
Vůle přežít
Klara a Philipp přežili. Dokázali se ukrýt u několika belgických rodin, které spolupracovaly s hnutím odporu. Detaily o tom, jak přesně se jim podařilo zůstat naživu až do konce války, Klara nevypráví dopodrobna, ale jisté je, že to byl život v neustálém strachu.
Nejtěžší však byly výčitky svědomí ohledně otce, kterého nechala samotného ve vlaku. Zvlášť proto, že mu chtěla být oporou. Když válka skončila, Klara zjistila, že otec nikdy nedojel do Osvětimi – během cesty zemřel. Nikdo tehdy netušil, zda zemřel v důsledku nemoci, hladu, nebo po ztrátě poslední naděje. Pro Klaru byla tahle skutečnost drtivá, protože od okamžiku, kdy skočila z vlaku, ji pronásledoval strach, že otec možná trpěl, a cítil se od ní opuštěný.
Překvapivě se jí dostalo jisté útěchy až o mnoho let později, v roce 1962. Tehdy byla s manželem na dovolené v Izraeli, když je na ulici oslovila úplně neznámá žena. Přistoupila ke Kláře a vyprávěla, že si ji pamatuje ještě z vlaku. Řekla: „Váš otec byl slabý, ale jakmile se probral, začal se po vás shánět. Lidé mu řekli, že jste vyskočili… A on měl najednou chvilku čisté mysli a prohlásil: ‚Jsem nejšťastnější otec na světě. Jsem rád, že skočila.‘“
Když to Klara slyšela, rozplakala se úlevou. Uvědomila si, že ji otec nespílal za to, že ho opustila. Naopak byl rád, že aspoň ona má šanci žít. Podle té svědkyně zemřel ještě na palubě vlaku, dřív než transport dorazil do tábora. Klara to po letech označila za „poselství z nebe“, protože jí to přineslo jistý klid, s nímž se mohla vyrovnávat se ztrátou.
Nový domov
Po válce Klara s manželem nějaký čas žili ještě v Bruselu, nakonec emigrovali do Tel Avivu. Tam se usadili, a Klara dnes – ve věku přes sto let – vzpomíná na tu děsivou cestu jako na „strašný, ale nutný krok k přežití“. O svém příběhu mluvila i v krátkém dokumentu „I Have a Message for You“ (2017) italského tvůrce Matana Rochlitze. Kamera ukazuje starou, avšak důstojnou dámu obklopenou fotkami z mládí a pohodlím, které kontrastuje se vzpomínkami na otřesná válečná léta.
Z hlediska historie patří Klara mezi těch několik stovek vězňů (uvádí se kolem 567), kterým se podařilo uprchnout z transportů vypravovaných z Mechelenu do Osvětimi.
„Jestli máte příležitost bojovat o život, udělejte to. Je to strašná volba, ale jediná možná.“ – vzkaz, který z příběhu Klary Prowisor rezonuje i pro budoucí generace.
Zdroje:
https://kazernedossin.memorial/biografie/het-echtpaar-szyper-prowisor/?lang=en
https://jewishjournal.com/news/worldwide/225828/225828/
http://www.tomgrossmedia.com/mideastdispatches/archives/001898.html
