Osamělá dívka, která chtěla zabíjet. Pomsta Olgy Hepnarové společnosti byla krvavá a krutá

Z ničehonic se ozve temné dunění motoru a skřípění plechů – do zastávky v plné rychlosti vráží nákladní automobil. Těžká Praga RN doslova přejíždí dav čekajících. Lidé nemají šanci uskočit. Ozývají se výkřiky hrůzy a nárazy těl dopadajících na kapotu a dlažbu. Za několik sekund je po všem. Na chodníku leží množství zraněných a bezvládných těl; osm z nich již nikdy nevstane.

Na místě nastává chaos. Kolemjdoucí se sbíhají k nešťastníkům, volají záchranku a snaží se pochopit, co se stalo. Obrovský náklaďák stojí nakřivo na chodníku uprostřed trosek lavičky a převrácených odpadkových košů. Jeho mladá řidička sedí za volantem nehnutě a mlčky hledí před sebe. Zatímco oběti bojují o život, žena za volantem nevykazuje žádné známky šoku či zranění.

K prorazeným zátarasům se blíží příslušník Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie). U otevřených dveří kabiny na řidičku zoufale volá: „Proboha, slečno, vy jste usnula?!“ Domnívá se, že dívka snad ztratila kontrolu nad vozem nebo upadla do bezvědomí.

Mladá žena ale klidně odpovídá hlasem, ze kterého mrazí: „Ne, neusnula jsem a brzdy jsou v pořádku. Já jsem na ten chodník vjela úmyslně. Je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně celý život chovala.“ V tu chvíli všem přihlížejícím dochází, že nejsou svědky tragické nehody, ale úmyslného masakru.

Tou chladnokrevnou řidičkou je 22letá Olga Hepnarová – první známá masová vražedkyně v moderních československých dějinách. Ještě před pár lety to přitom byla nenápadná dívka, kterou okolí vnímalo spíš jako zakřiknutou podivínku než jako nebezpečnou psychopatku. Co ji dohnalo k tak hrůznému činu? Jak se z osamělé a nepochopené dcery z pražské rodiny stala žena, která usedla za volant s cílem zabíjet? Její příběh začíná nenápadně – a končí na popravišti.

Olga Hepnarová se narodila 30. června 1951 do zdánlivě spořádané rodiny. Otec pracoval jako bankovní úředník, matka byla zubařka. Olga a její starší sestra vyrůstaly v bytě na Žižkově. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by právě ona měla jednou spáchat jeden z nejotřesnějších zločinů v naší historii.

Už od dětství se však v Olze cosi odehrávalo. V předškolním věku a později na základní škole se cítila nešťastná, nemilovaná, všude kolem sebe viděla údajnou nenávist. Rodiče ji podle jejích slov vychovávali chladně a tresty nebyly výjimkou – zejména otec a babičky ji prý krutě bili.

„Už tehdy započalo to, že zmrzačili moji duši,“ vzpomínala později. Ve škole byla samotářská a „divná“, stala se terčem posměšků a šikany spolužáků. Občas se sice pokusila bránit a prala se – vysloužila si tím dokonce přezdívku Dračice – ale převážně zůstávala zakřiknutá a uzavřená.

Už jako dítě trpěla úzkostmi: „Cítila jsem se jako kus kamene, se kterým si kdekdo pohazuje. Ráno jsem vstávala se strachem, co zase zažiju…,“ líčila později svůj tehdejší stav.

V pubertě se její stav zhoršoval. Olga se cítila stále více izolovaná a nepochopená. Upadala do depresí, přestávala chodit do školy a opakovaně utíkala z domova. Doma konflikty nebraly konce – matce vyčítala, že se o ni nestará a nedbá, aby měla hezké oblečení, sestru podezřívala, že se za ni stydí.

Ve 13 letech se pokusila o sebevraždu; spolykala velké množství prášků. Život jí zachránila právě sestra, která ji včas našla. Místo vděku ale dospívající Olga slyšela od matky jen posměšnou poznámku, že „na sebevraždu musí mít člověk pevnou vůli, což ty nemáš“. Po tomto šokujícím incidentu byla poslána na psychiatrii a nakonec umístěna do Dětské psychiatrické léčebny v Opařanech na jihu Čech.

Tam dokončila základní školu, ale dobrého duševního zdraví nenabyla – podle svých slov v léčebně zažila jen více šikany a beznaděje a utvrdila se v nedůvěře k lékařům. Naučila se tam kouřit, mluvit vulgárně a experimentovala se sexem s jinými dívkami. V intimním životě byla obecně rozpolcená: navazovala kontakty s muži i ženami, ale skutečné citové pouto k nikomu nenašla a sama sebe označovala za „sexuálního mrzáka“.

Po propuštění z léčebny (na žádost její matky) se Olga vyučila knihařkou. Jako teenager ještě zkusila naposledy volat o pomoc: v 16 letech napsala dopis jednomu z lékařů, kteří ji v Opařanech měli na starosti.

V emotivním listu líčila svou nenávist ke společnosti, která jí „zmrzačila duši“, stěžovala si, že jí nikdo nerozumí, a zoufale si kladla otázku: „Je mi smutno, já je nenávidím, ale proč nikomu nedokážu ublížit?“ Odezvu ani skutečnou pomoc ale nenašla.

Jakmile dosáhla plnoletosti, rozhodla se opustit rodné město i rodinu – věřila, že jinde najde klid. Nějaký čas pracovala mimo Prahu a dokonce si pořídila malou venkovskou chatku nedaleko hlavního města, kam utekla před světem. Úplně sama však nezůstala; dál si dopisovala se svou sestrou, která ji nakonec přemluvila k návratu domů.

Matka se ji snažila podpořit v osamostatnění – zaplatila Olze autoškolu a dokonce jí koupila ojetý osobní vůz Trabant. Díky řidičskému průkazu získala Olga místo řidičky u podniku Pražské komunikace, kde řídila nákladní vozy a rozvážela materiál po městě. Zdálo by se, že má vyhráno: vlastní auto, práci, konečně možnost postavit se na vlastní nohy. Jenže její sociální problémy ji pronásledovaly i tam.

Na pracovišti se chovala podobně odtažitě jako ve škole – s nikým se moc nebavila, působila nepřístupně a věčně zamračeně. Kolegové o ní mluvili jako o „divné holce“. Některé kolegyně dokonce sepsaly petici, aby s ní nemusely jezdit na společné jízdy.

Olga to vnímala a její komplex křivdy se dál prohluboval: věřila, že ji ostatní lidé opět jen pomlouvají a ponižují za zády. Doma se navíc znovu cítila nesnesitelně – vadilo jí, že je stále finančně i citově závislá na rodičích. Její duševní stav se opět zhoršoval. Propadala stavům apatie a vyčerpání, kdy nebyla schopna ráno ani vstát z postele.

Právě v té době potkala muže, který k ní citově přilnul. Jejím jediným blízkým přítelem se stal nemocný mladík, kterého poznala na ubytovně, kam se provizorně přestěhovala. Tento muž, sám trpící zdravotními i psychickými problémy, se do Olgy zamiloval a zoufale se jí snažil pomoci. Byl to on, kdo Olgu na jaře 1973 přesvědčil, aby znovu vyhledala odbornou pomoc psychiatra.

Společně bez objednání navštívili lékaře v pražských Bohnicích a Olga mu sdělila, že se cítí na dně sil a potřebuje na čas do ústavu. Jenže psychiatr po rychlém posouzení prohlásil, že dívka netrpí žádnou akutní psychózou – a odbyl ji s doporučením, ať si vezme dovolenou. Za pár minut byla z ordinace venku, prý prakticky vyhozená, a odcházela v slzách.

Jediná blízká kamarádka, zdravotní sestra, které se Olga tou dobou svěřovala, nad ní záhy „zlomila hůl“ – vzdala to s tím, že Olze stejně není pomoci. Poslední pokus o záchranu tak selhal. Přítel ji ještě vzal na dovolenou na Slovensko, aby přišla na jiné myšlenky.

Ani to však běh událostí neodvrátilo. V Olze definitivně uzrálo přesvědčení, že pokud jí nepomohou druzí, vezme řešení do vlastních rukou – a tvrdě se pomstí všem, kteří jí kdy ublížili.

Hepnarová stále více podléhala nenávisti vůči svému okolí. „Celý svět je mým nepřítelem,“ prohlásila o sobě. Odmítla tiše trpět nebo se zničit vlastní rukou – nechtěla být „neznámá sebevražedkyně“, o níž by si noviny sotva otiskly zprávičku. V jejích představách začal zrát plán krvavé odvety.

Sama později svůj princip popsala slovy: „Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez výčitek svědomí ničit společnost.“ Jinými slovy – když jí údajně všichni ubližovali, měla za to, že ona má právo oplatit společnosti stejnou mincí.

Myšlenky na strašlivý čin se jí honily hlavou nejméně rok před útokem. Uvažovala o různých možnostech, jak způsobit co největší škody. Původně pomýšlela například na vykolejení rychlíku nebo odpálení nálože v plném kině. Tyto scénáře však byly technicky komplikované.

Pak zvažovala, že si opatří střelnou zbraň a začne bezhlavě střílet do davu na Václavském náměstí. Dokonce se účelově přihlásila do střeleckého klubu Svazarmu, aby získala zbrojní průkaz. Nakonec ale dospěla k názoru, že s pistolí by možná nestihla napáchat „dost škody“ – někdo by ji mohl rychle zpacifikovat. Postupně jí vykrystalizoval jiný plán, jednodušší a neméně smrtící: použít automobil jako zbraň.

Olga dobře věděla, že umí řídit, a díky své profesi měla přístup k vozidlům. Už dříve přitom dokázala, že se neštítí nikomu ublížit: v srpnu 1970, ve svých devatenácti, se v noci pokusila zapálit venkovskou usedlost v obci Zábrodí, která patřila jejím rodičům.

V domě tou dobou spali její příbuzní a staří nájemníci. Olga úmyslně polila dveře benzínem a škrtnula sirkou – snad chtěla zničit majetek, kvůli němuž se rodiče hádali, možná i zlikvidovat vlastní otcovu rodinu.

Požár byl naštěstí rychle uhašen a nikomu se nic nestalo; nikdo také nevěděl, že žhářkou byla právě ona, dokud se k tomu sama nepřiznala o tři roky později při psychiatrickém vyšetření. Tento incident – i když neměl tragické následky – naznačoval, že v tichém nitru Olgy Hepnarové doutná hrozivá agrese.

Na přelomu jara a léta 1973 je rozhodnuto. Olga promýšlí poslední detaily svého plánu masové vraždy. Z práce v Pražských komunikacích zná terén města a vytipuje si lokalitu, kde bývá hodně lidí a kde může snadno vjet vozidlem na chodník. Volba padne na širokou ulici Obránců míru (dnešní třída Milady Horákové) v Praze 7 – rušné místo se zastávkou poblíž Strossmayerova náměstí.

Jako ideální se jeví využít nákladní automobil Praga RN, který si může vypůjčit v rámci zaměstnání. Hepnarová si proto 10. července 1973 dopoledne udělá zkušební jízdu, aby prokázala, že daný typ náklaďáku umí řídit, a vůz si oficiálně vypůjčí. Ještě předtím definitivně zpřetrhá pouta se svým dosavadním životem – naposledy zajede ke své milované chatce u Vltavy a ze srázu shodí dolů svůj osobní vůz – Trabanta, ke kterému měla silný citový vztah. Jako by symbolicky pálila mosty. Ví, že dneškem vše končí.

Osudného 10. července kolem poledne rozesílá Olga Hepnarová ze své poslední „štace“ na ubytovně v Malešicích dopisy do redakcí deníku Svobodné slovo a týdeníku Mladý svět. V těchto téměř totožných listech, které napsala již několik dnů předem, vysvětluje své pohnutky a ohlašuje, co hodlá spáchat. Chce, aby po ní zůstal „manifest“ – aby svět pochopil, proč se rozhodla prolít krev.

„Jsem člověk, který se pohybuje v mezích duševní normy, a tímto dopisem se chci bránit proti případnému znevážení mého činu,“ píše. Dále oznamuje: „Dnes ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí… Zaviním smrt x lidí. Budu souzena a potrestána…“ (Ve skutečnosti použila nákladní auto z podniku a autobus patrně zmínila záměrně, aby zmátla vyšetřovatele či veřejnost.)

K dopisu, který měla redakcím doručit pošta, připojuje cynickou prosbu, aby novináři nechápali její čin jako pouhou „osobní tragédii“ nebo projev šílenství – podle ní jde o promyšlený akt, kterým se jednotlivec mstí společnosti. Poté, co vhodila dopisy do schránky, jí už nic nestojí v cestě.

Krátce poté usedá Olga Hepnarová do kabiny zapůjčené Pragy RN a vyráží směrem do centra. V náklaďáku má sbalené věci – náhradní oblečení a cigarety pro případ, že skončí ve vězení. Nehodlá utíkat ani zemřít při akci; počítá s tím, že bude dopadena a pohnána k odpovědnosti. Chce, aby její soud byl veřejným vykřičníkem jejího životního protestu. Brzy přijíždí do oblasti Letné a blíží se ke své cílové zastávce. Je 13 hodin a 30 minut, na tramvajovém ostrůvku před domem č. 9 čeká asi dvě až tři desítky lidí. Olga sešlápne pedál a míří přímo na ně.

Nepopsatelná scéna se odehraje během několika okamžiků. Praga vjíždí na ostrůvek a nelítostně poráží vše, co jí stojí v cestě. Pod koly a nárazníkem končí zhruba 20 lidí. Tři umírají na místě, další mají těžká zranění. Řidička nepolevuje a pokračuje v jízdě po chodníku ještě asi 30 metrů, než vůz samovolně zastaví nárazem o sloup. Pod kabinou a v jejím okolí zůstávají ležet zkrvavená těla.

Někteří zranění v agonii křičí, jiní se nehýbou vůbec. Zkáza je dokonána – i když pro Olgu Hepnarovou ne zcela uspokojivě. Už při prvním průjezdu kolem si všimla, že lidí na zastávce nebylo tolik, kolik doufala. Podle pozdější výpovědi svůj čin málem o pár minut odložila, protože zrovna přijela tramvaj a část davu nastoupila. Teď má ale jistotu, že několik životů vyhaslo – a její pomsta se začíná naplňovat.

Během téhož dne umírají v nemocnici ještě další tři sražení a v následujících dnech počet mrtvých stoupá na osm. Dalších přibližně dvanáct lidí utrpělo zranění, z toho šest velmi vážná (mnozí měli doživotní následky). Oběťmi byli převážně starší lidé, náhodní kolemjdoucí ve věku 60 až 79 let. Na věku ani totožnosti svých obětí Olze nezáleželo – hlavně, že jich bylo co nejvíc.

Bezprostředně po činu se Hepnarová nechá poklidně zadržet. Nevykřikuje žádná hesla, neklade odpor. Šokovaní svědci i zasahující policisté si zpočátku myslí, že šlo o strašnou dopravní nehodu. Některé přítomné dokonce napadne, že mohla selhat brzda. Sama řidička je ovšem rychle vyvede z omylu svým klidným doznáním na místě: „Udělala jsem to schválně.“

Tato slova pronese zcela vědomě a chladně, bez známek emocí. Původní šok veřejnosti nad tragédií se tak záhy mění v úžas – jak může dvaadvacetiletá dívka s nevinnou tváří vědomě spáchat takový zločin? Jakmile se zpráva o činu a jeho pozadí rozšíří, společnost oněmí zděšením. Něco takového nemá obdoby.

Policie brzy zjistí, že nejde o náhlý zkrat, ale dlouho plánovanou akci. Při výsleších je Olga překvapivě otevřená. Svůj čin nepopírá – naopak se k němu hrdě hlásí a opakuje svou mantru o nenávistné společnosti, která si zasloužila trest. Jakýkoli náznak lítosti u ní chybí. Lituje prý jen jednoho: „…že nezabila víc lidí“.

Dokonce se později nechala slyšet, že ji mrzí, že mezi oběťmi nebyli i její rodiče. Vyšetřovatelé jsou jejím ledovým klidem zděšeni. Někteří starší kriminalisté přiznávají, že té nešťastné, zmatené dívky je jim svým způsobem líto – vždyť je tak mladá a čeká ji provaz. Jakmile si ale znovu přečtou její vlastní výroky, veškerý soucit mizí.

„Kdybych tak převálcovala nějaké fakany. Děti jsou malé bestie…“ fantazíruje Olga v jedné z výpovědí a dává najevo, že by neměla zábrany klidně zabíjet i děti. Tvrdí, že nic – ani pohled na těhotné ženy či kočárky – by ji v tu chvíli neodradilo. Její srdce naplnila ničivá nenávist a ta se stala jejím pánem.

Obhajoby se ujme zkušený advokát JUDr. Topič. Jako jeden z prvních u nás má i psychologické vzdělání a dobře chápe, že jedinou nadějí, jak Olze zachránit život, je prokázat nějakou duševní poruchu. Sám se diví, že po letech trápení neměla Hepnarová žádnou zjevnou diagnózu – nabízela se schizofrenie nebo jiná vážná psychóza.

Soudní znalci však dospějí k jednoznačnému závěru: pachatelka netrpí žádnou duševní chorobou, dobře si uvědomovala, co dělá a jaké to bude mít následky. Jde o osobnost extrémně egocentrickou, citově chladnou, se sklony k hysterii a nadměrnou fantazií, nicméně příčetnou. Sama Hepnarová to ostatně potvrzuje – odmítá spolupracovat na jakékoli linii obhajoby, která by z ní činila „blázna“.

Trvá na tom, že je v podstatě duševně zdravá a velmi dobře věděla, co dělá. Dokonce svému právníkovi řekne, že si přeje trest smrti. Nechce být litována jako oběť nemoci. Chce být potrestána jako plně zodpovědný pachatel, aby její hrůzný čin nezapadl.

Proces s Olgou Hepnarovou probíhá v Praze na jaře 1974 a přitahuje obrovskou pozornost. Veřejnost, média i experti diskutují, zda je společnost spoluvinna – vždyť sama vražedkyně se prezentuje jako výtvor lhostejného a krutého okolí. Soud však tuto filosofickou rovinu neřeší. Zajímají ho fakta: Olga připravila o život osm nevinných lidí a zákon je jasný.

Dne 6. dubna 1974 je Hepnarová uznána vinnou z osminásobné úkladné vraždy a odsouzena k trestu smrti oběšením. Mladá žena verdikt vyslechne netečně, bez jakéhokoli pohnutí. Nepodá se za ni ani odvolání – její matka se o to sice pokusí, avšak odvolací soud rozsudek potvrdí.

Když ani mimořádné přezkoumání případu federálním soudem trest nezvrátí, zbývá už jen žádost o milost k prezidentovi republiky. Tu za odsouzenou podává opět její matka, avšak marně – milost je zamítnuta. Nic už nezastaví osud, který si Hepnarová vlastně sama vybrala.

Ve věku pouhých 23 let stanula Olga Hepnarová na popravišti. Datum vykonání trestu padlo symbolicky na 12. března 1975 – právě toho roku se přitom konal Mezinárodní rok ženy, jak cynická shoda okolností. Mladá vražedkyně se tak stala poslední ženou v Československu, na níž byl vykonán trest smrti.

Poprava oběšením proběhla časně ráno v areálu pankrácké věznice za přísného utajení. Podrobnosti nebyly oficiálně zveřejněny a dodnes kolem nich koluje řada mýtů. Na rozdíl od některých literárních zpracování však vše nasvědčuje tomu, že Hepnarová šla na smrt tiše a smířeně.

Žádné poslední slovo nepronesla; snad jen v dopise na rozloučenou z cely smrti údajně naznačila, že svého činu začíná litovat a uvědomuje si nepřiměřenost své reakce. Jakkoli byla její mysl pokřivená, v posledních dnech života na ni dolehla tíha toho, co provedla.