Osm let pekla: Natascha Kampusch strávila polovinu svého dětství ve sklepě zvrhlého muže

V únoru 1998 se ve Vídni ztratila desetiletá školačka Natascha Kampusch. Zprvu šlo o běžný scénář zmizení dítěte – rodiče předpokládali, že možná utekla nebo se zatoulala, ale brzy vyšlo najevo, že se jí muselo stát něco daleko vážnějšího. Až o osm let později, konkrétně 23. srpna 2006, otřásla Rakouskem šokující zpráva: „Natascha je naživu a utekla svému únosci!“

Natascha Kampusch se narodila 17. února 1988 ve Vídni. Rodiče se brzy rozvedli, a tak žila střídavě s matkou Brigitou a otcem Ludwigem, i když spíše byla upoutaná k matce. Byla to celkem normální školačka, tak trochu introvertní, občas se cítila osamělá, ale měla pár kamarádek. V den únosu jí bylo teprve 10 let.

„Jako malá jsem byla hodně citlivá. Strašně jsem toužila po stabilní rodině, ale rodiče se rozvedli, a tak jsem se naučila spoléhat spíš sama na sebe,“ vzpomínala později Natascha.

V pondělí 2. března ráno se Natascha vypravila do školy. Byla zima, v kapse pár drobných, na sobě školní tašku. Rodiče se domnívali, že normálně dojde na autobus. Jenže tam nedorazila. Když se odpoledne nevracela, matka začala šílet strachy. Rozjela se pátrací akce – policie, výslechy spolužáků, rodiny… a přesto ji nikdo nenašel. Natascha byla beze stopy pryč.

Později se ukázalo, že dívku unesl Wolfgang Přiklopil (tehdy 35 let), elektrotechnik s jistými dovednostmi v oblasti elektroniky a zabezpečení. Žil sám v rodinném domě v Dolním Rakousku, v lokalitě Strasshof an der Nordbahn, asi 25 km severovýchodně od Vídně. Sousedi ho považovali za podivína – spíše uzavřeného, ale zdvořilého, žádný agresor na první pohled.

„Nikdy bychom neřekli, že je schopen něčeho tak strašného. Byl tichý, milý, prý nábožensky založený,“ popisují sousedé v dobových reportážích.

Právě ve svém domě Přiklopil vyhloubil a zkonstruoval malou podzemní celu, která měla fungovat jako jeho privátní „vězení“. Nebylo to nic narychlo hotového – úpravy dělal postupně, aby nevzbudil podezření. Vchod byl skrytý pod garáží, dveře zajištěné elektronikou, stěny odizolované. Později se zjistilo, že už měl tuto kobku připravenou dlouho předem, což naznačuje, že únos plánoval.

„Údajně ho inspirovaly různé případy z médií. Měl potřebu získat někoho, kdo mu bude úplně podřízený. A Natascha byla špatnou náhodou v nesprávný čas na nesprávném místě,“ uvedli vyšetřovatelé.

Podle Nataschiny výpovědi (a později potvrzeno i policií) ji Přiklopil oslovil, když šla z domova do školy pěšky. Nabídl jí nějakou záminku, v jednom momentu ji popadl a vtáhl do své bílé dodávky. Dívka se snažila křičet, on ji však rychle přemohl. Vše se odehrálo během pár vteřin v prostoru, kde nikdo jiný nebyl.

„Slyšela jsem jen, jak zavírá dveře auta. Strašně jsem se bála, byla jsem malá a slabá, nemohla jsem se bránit,“ vyprávěla později Natascha.

Po několika dnech intenzivního pátrání, kdy policie sepisovala výpovědi svědků (někdo viděl bílou dodávku), se jim ale nepodařilo zjistit nic konkrétního. Stopy končily u různých falešných tipů. Medializace rostla, matka Brigitta Kampusch se objevovala v televizi, plakala a prosila o jakékoli informace. Přesto se dlouhé měsíce neobjevil žádný jasný důkaz, kde by Natascha mohla být.

„Byla to situace, kdy se malé dítě prostě vypaří, a nikdo neměl tušení, že je ve sklepě kdesi kousek od Vídně,“ konstatovali později rakouští novináři.

Natascha se probudila ve stísněném prostoru: pouhé 2×3 metry velká místnost, bez oken, betonové stěny, matrace na zemi, kýbl na potřeby. Jediné dveře byly tlusté, odhlučněné, zvenčí zajištěné komplikovaným zámkem. Přiklopil jí vysvětlil, že odteď bude žít tady – pokud se pokusí utéct nebo křičet, zabije ji i její rodinu. Dívka propadla šoku.

„Nechápala jsem, co se děje. Bylo mi deset a měla jsem obrovský strach. On mi řekl, že moji rodiče mě už nehledají, že jim je to jedno. Já tomu uvěřila, protože jsem byla zmatená,“ popsala Natascha v knize 3096 dní.

Přiklopil dívku zamykal v podzemí, pouštěl ji ven jen na chvíle, kdy uklízela dům nebo vařila. Zakázal jí cokoliv slyšet zvenku, omezil jí přístup k informacím. Místnost byla prakticky jejím světem. Sama říkala, že čas brzy ztratil smysl. Jednou denně dostala jídlo, občas se mohla rychle osprchovat, ale vždy pod jeho dohledem.

„Říkal mi, že jsem teď jeho majetek. Že on jediný se o mě stará. Když budu poslouchat, bude ke mně hodný. Jinak mě potrestá,“ vyprávěla.

Jako v mnoha podobných únosech i zde hrála roli psychická manipulace: Přiklopil přesvědčoval Nataschu, že je pro ni jedinou oporou, že ji rodina zavrhla. Zakazoval jí mluvit, kdyby náhodou byli poblíž sousedé. Vysvětloval, že pokud uteče, zemře buď ona, nebo její matka. Dívka rostla a puberty se dočkala v podzemí.

„Měl mě kompletně pod kontrolou. Neustále mě sledoval, musela jsem se před ním svlékat, abych neměla někde telefon nebo tak. S každým rokem jsem se ale stávala starší a cítila jsem větší potřebu se bránit,“ líčí Natascha.

Během let Přiklopil usoudil, že Natascha se už nepustí do žádných pokusů o útěk – byla totiž dlouhodobě psychicky závislá (tzv. traumatický vztah, občas označovaný za stockholmský syndrom). Částečně ji proto nechal dělat domácí práce, mohla uklízet dům, občas se dívat na televizi. Přesto většinu času trávila ve sklepní kobce.

„Stalo se, že mě vzal třeba do zahrady, ale vždy u toho měl zbraň. Nebo mi to dovolil jen v noci, kdy nikdo nesměl nic vidět,“ vzpomíná Natascha.

Únosce ji také trestal, pokud se mu zdálo, že je moc vzdorovitá: bití, upírání jídla, slovní ponižování. Natascha říkala, že někdy měla pocit, jako by jí Přiklopil nahrazoval oba rodiče – choval se „mateřsky“ a pak zas sadisticky, „otcovsky“. Tato dynamika v ní vyvolávala trvalý zmatek.

Mezitím roky ubíhaly. Rodiče Nataschy pořád doufali, že žije. Matka Brigitta vkládala inzeráty do novin, vystupovala v pořadech, vyšetřovatelé i média zkoušeli znovu a znovu otevírat Nataschin případ. Hledali se svědci bílé dodávky, prohledávaly se různé archivy, avšak Wolfgang Přiklopil unikl pozornosti – neměl záznam v trestním rejstříku, žil nenápadně, dům měl staré rodiče.

„Vyšetřovací tým analyzoval stovky aut i podobných staveb, ale Přiklopila prostě nevytipovali. Bylo to selhání policie, nebo prostě smůla? Dodnes se o tom diskutuje,“ uvádí rakouský tisk.

Někteří lidé spekulovali, že Nataschu mohla unést mafie, pedofilní gang, nebo že se stala obětí obchodu s lidmi. Média rozvíjela teorie, ale nikdo netušil, že je dívka stále v Rakousku, pár desítek kilometrů od Vídně, v rodinném domě, kde ji drží jediný muž. Rodiče se postupně mezi sebou hádali a obviňovali, vzedmulo se i podezření, zda otec není zapletený. Vyšetřování nic neprokázalo.

Když Natascha dovršila asi 17 let, měla za sebou sedm let zajetí. Už nebyla dítě, a Přiklopil to věděl. Začala se pomalu prosazovat, hádala se s ním. Tvrdila, že mu bude pomáhat, ale chce více volnosti. Zároveň měla pořád strach – on byl schopný ji zbít a hrozil zabitím.

„Zčásti jsem se bála, zčásti jsem ho litovala. Viděla jsem ho i jako člověka, který má své problémy. Byl nespokojený, občas brečel, jindy mě bil. Bylo to pomatené soužití,“ napsala Natascha v knize.

Natascha prý už dříve přemýšlela, jak utéct. Ale teprve teď se cítila odhodlanější. Přiklopil byl přesvědčený, že má situaci pod kontrolou, a tak dívku občas nechával doma samotnou, i když zamčenou. Nebo se spolu vydávali ven – jednou dokonce nakoupit do supermarketu, kde se Natascha prý bála křičet, aby ho nevyprovokovala.

Útěk se odehrál 23. srpna 2006. Přiklopil jí přikázal vysát auto na zahradě. Telefonoval přitom s někým v domě, zřejmě pracovně. Zapomněl na vteřinu, že venku je Natascha bez dohledu. Dívka ucítila jedinečnou příležitost – položila vysavač a přelezla plot.

„Viděla jsem, že je chvíli rozptýlený. Prostě jsem se rozběhla. Bylo to pár sekund odvahy. Srdce mi bušilo, ale věděla jsem, že teď, nebo nikdy,“ popisuje ten klíčový moment.

Natascha běžela ulicí, netušila, kam přesně. Zaklepala na dveře jedné sousedky a řekla: „Prosím, pomozte mi, já jsem Natascha Kampusch, co zmizela před lety!“ Sousedka nejdřív nechápala, pak zavolala policii. Za pár minut dorazila hlídka. Natascha jim popsala, kdo ji věznil. Policie vyrazila k domu Přiklopila, jenže tam ho už nenašla.

„Nejdřív jsme nemohli uvěřit, že je to skutečně ona. Ale identifikace se potvrdila. Obrovský šok a úleva pro celou zemi,“ zaznělo z úst rakouského ministra vnitra.

Jakmile Přiklopil odhalil, že Natascha zmizela, a uslyšel, že policie je na cestě, rozjel se autem pryč. Někomu volal, prosil ho o úkryt. Nakonec se rozloučil s jedním známým a ve večerních hodinách skočil pod vlak v Kletterdorfu poblíž Vídně. Zemřel na místě. Rakousko tak nemělo soud a veřejnost neměla příležitost slyšet Přiklopilovy motivace u soudu.

„Možná se bál ostudy, bál se doživotí, nebo prostě věděl, že jeho život skončil. Každopádně to byla zbabělá cesta ven,“ komentují pozdější analýzy.

Natascha byla převezena na policejní stanici, kde ji identifikovali, provedli lékařskou prohlídku. Byla vyhublá, měla 48 kilo na 168 cm výšky (někdy se uvádí i méně). Navíc byla bledá a měla psychické šrámy. Rodiče se s ní setkali, pro všechny to byl silně emotivní moment, i když to nebylo úplně idylické. Změnila se – nebyla ta malá holčička, kterou si pamatují.

„Ani jsem pořádně nepoznala mámu. Byla jsem v šoku, pořád jsem se bála, že je to trik. Chvíli trvalo, než mi došlo, že jsem fakt volná,“ říká Natascha.

Případ Nataschy Kampusch vyvolal obrovský ohlas v Rakousku i ve světě. Novináři se snažili získat rozhovory, fotky. Matka Brigitta se do médií vrhala emotivně, obviňovala policii, projevovala radost. Natascha však byla zdrcená: nechtěla, aby ji někdo bral jako zvíře v kleci, a přitom sama v kleci dlouho žila. Musela se naučit mluvit s novináři, kterým chybělo pochopení pro její psychický stav.

Natascha si pořídila byt, kde se snaží vést svůj vlastní život. Střídavě se objevuje v médiích, měla i vlastní pořad na rakouské televizi. Často se setkává s nedůvěrou okolí: „Proč nepláče? Proč neukazuje dost vděku? Co cítí k mrtvému únosci?“ To vše jí ztěžuje normální existenci.

„Nechci být uvězněná v roli oběti. Chci si život řídit sama. Jasně, že mám trauma, ale nechci se nechat litovat a stavět do skleněné vitríny,“ říká Natascha odhodlaně.

Zároveň se Natascha občas angažuje v projektech na podporu obětí únosů a domácího násilí. Snaží se využít své zkušenosti, aby varovala před manipulací. Po několika letech v tichosti sdělila, že navštěvuje psychoterapie a že to je dlouhodobý proces, který zřejmě nikdy zcela neskončí.

V roce 2010 Natascha vydala knihu „3096 dní“, kde podrobně popsala, co prožila: únos, sklepní kobku, manipulace, fyzické tresty i vnitřní boje. Číslo 3096 odkazuje na počet dní v zajetí. Kniha se stala bestsellerem, i když Natascha čelila kritice: některým lidem se zdálo, že dělá z únosu senzaci, jiní jí vyčítali, že je příliš benevolentní k únosci. Ona to ale vnímala jako povinnost vysvětlit svůj příběh.

„Potřebovala jsem to říct. Aby lidi pochopili, že to nebyla žádná idylka, ale složitý psychický teror,“ zdůraznila.

Na motivy knihy vznikl i film 3096 dní (2013). Natascha poskytla vícero rozhovorů a stala se veřejně známou osobou. Mnozí ji obviňovali, že z tragédie těží. Ona sama připouští, že jí to pomohlo získat prostředky na nový život, ale také to otevřelo staré rány a vyvolalo kritiku, že prý „nemá dost pokory“.

Příběh Nataschy Kampusch ukazuje, že zlo může číhat docela blízko.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Natascha_Kampusch#Kidnapper

https://www.denik.cz/ze_sveta/natascha-kampusch-pribeh-utek-vyroci.html

https://www.theguardian.com/world/2010/sep/11/natascha-kampusch-interview

https://www.abc.net.au/news/2024-05-26/natascha-kampusch-kidnapping/103868978

https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/natascha-kampusch-pribeh-nejslavnejsi-unesene-divky