Článek
Mladá tenistka klečí na trávě, zatíná prsty do pažitu, jako by se chtěla zachytit chvíle, která se jí právě rozplynula mezi prsty. Z hlediště centrálního dvorce se line soucitný potlesk – smutný koncert tisíců rukou pro poraženou finalistku Wimbledonu.
Jana Novotná vstává a s těžkým dechem dokráčí k lavičce. Pohled má skelný, v očích se jí lesknou slzy. Ve chvíli, kdy jí vévodkyně z Kentu podává ruku, aby ji utěšila, se v Janě něco zlomí. Čerstvě dohrané finále Wimbledonu 1993 neunese – padne britské aristokratce do náruče a pláče na jejím rameni.
„Vím, že jednou vyhrajete,“ zašeptá tehdy laskavě vévodkyně. Přímo na kurtu se tak odehrává scéna, která obletí svět: nezvyklé objetí princezny a zdrcené sportovkyně. Jeden z nejdojemnějších momentů tenisové historie a důkaz, že i „železné“ nervy profesionálů mohou povolit.
Jana se snažila na stupních vítězů ovládnout, udržet dekorum. Později přiznala: „Chtěla jsem se držet. Ale když se na mě vévodkyně usmála, prostě jsem se neubránila“. V očích veřejnosti se v tu chvíli zrodila hrdinka z masa a kostí – šampionka lidských srdcí, byť bez titulu.
Cesta na vrchol plná překážek
Aby se Jana Novotná dostala až sem, musela překonat řadu překážek. Narodila se roku 1968 v Brně do skromných poměrů. Od malička byla čiperná, výbušná a ctižádostivá – všimla si toho i trenérka Ludmila Plchová, která malou Janu objevila na dětském hřišti a přivedla ji k tenisu.
Talent a dřina brzy nesly ovoce: dvanáctiletá Jana vyhrála svůj první žákovský turnaj a postupně začala porážet i starší a urostlejší soupeřky. Jako vzorná školačka z netenisové rodiny to mezi dětmi movitých rodičů neměla lehké, ale její talent byl nepřehlédnutelný.
V roce 1984 okusila poprvé velký mezinárodní tenis – na mistrovství Evropy juniorů ve čtyřhře brala zlato, ve dvouhře ovšem vypadla hned v prvním kole s nenápadnou Němkou jménem Steffi Grafová. Netušila, že tahle soupeřka se pro ni stane osudovou – v budoucnu se s ní utká ještě mnohokrát a většinou odejde poražena.
Novotná na sobě neúnavně pracovala. Tenisu obětovala vše – později přiznala, že na něm byla doslova závislá. Zatímco jiné dívky randily a plánovaly rodiny, Jana trávila mládí s raketou v ruce. Její píle a talent ji brzy vynesly mezi profesionálky. Zprvu zazářila zejména ve čtyřhře – v roce 1990 se stala světovou deblovou jedničkou a sbírala tituly jako na běžícím pásu.
Ve dvouhře se do špičky propracovávala pomaleji. Zlom přišel, když spojila síly s legendární Hanou Mandlíkovou, čtyřnásobnou grandslamovou šampionkou, která se stala na dlouhých devět let její trenérkou.
Pod jejím vedením se herní styl Novotné vybrousil v unikátní zbraň. Styl „podání–volej“ s častými náběhy k síti, už ve světě ženského tenisu 90. let téměř vymizel – Jana jej však dovedla k dokonalosti a díky výbušnému pohybu a citu pro míč dokázala na trávě soupeřky doslova rozebrat. Její znamenitá smeč zahrávaná jednoruč backhandem budila obdiv i u nejlepších hráček světa.
V roce 1991 pronikla Novotná poprvé do finále grandslamu – na Australian Open tehdy senzačně vyřadila Steffi Grafovou, ale titul jí vyfoukla mladičká Monica Selešová. Toužený triumf ve dvouhře nepřicházel a Jana zatím proslula spíše bolestnými porážkami.
Nešlo jen o onen nešťastný Wimbledon. V semifinále Roland Garros 1995 vedla nad Američankou Chandou Rubinovou už 5:0 a 40:0 ve třetím setu – přesto zápas ztratila. Podobné kolapsy přiměly média dávat Janě nelichotivou nálepku „choker“, hráčky, která ve velkých chvílích ztrácí nervy.
Ona sama to slovo nenáviděla. Raději říkala, že se v koncovkách prostě „trochu kousne“ a zatuhne. Její kamarádka Pam Shriverová o ní prohlásila, že „Jana byla stejně laskavá jako atletická“, jako by naznačovala, že obrovská lidskost a laskavost možná Novotnou připravují o kousek té šelmy potřebné k drtivému vítězství. Jenže tenis je krutý sport – stojíte sami na obrovské scéně a není se za co schovat. Jana si tím musela projít zas a znovu.
Slzy a odhodlání
Ve Wimbledonu, nejslavnějším turnaji světa, se Jana Novotná vždy cítila jako ryba ve vodě. Milovala trávu, na které její útočná hra vynikla. Roku 1993 tam dorazila v životní formě. Na cestě do finále předvedla svou možná nejúžasnější tenisovou jízdu: ve čtvrtfinále smetla svou nemesis Gabrielu Sabatiniovou, přestože s ní předtím šestkrát v řadě prohrála.
V semifinále ji čekala legenda Martina Navrátilová, která v té době Janu pětkrát za sebou porazila – ale Novotná dominovala i nad svou idolkou a poprvé se probojovala do wimbledonského finále. V boji o titul stála opět Steffi Grafová, tehdy světová jednička.
Finálový zápas začal těsnou prohrou Novotné v první sadě, ale ve druhém setu Jana srovnala krok. Ve třetím setu se pak rozletěla k triumfu – hrála uvolněně, s grácií gazely křižovala dvorec. Brzy vedla 4:1 a při vlastním podání měla výhodu na 5:1. Pět míčů od titulu. Centrální dvorec ani nedýchá – všichni cítí blížící se senzaci. Jenže pak se něco zadrhne.
Janě „ztěžkne ruka“. Jediný míček ji dělí od drtivého vedení, ale ona pošle dvojchybu. Náhle se její jistota vytratí a zkraje nepatrná trhlina v sebevědomí se každou výměnou rozšiřuje. Psychický vír ji stáhne ke dnu. Začnou se kupit laciné chyby – zoufale zkažený volej, první smeč zahozená za celý zápas, další dvojchyby. Grafová vycítí šanci a přeřadí na vyšší rychlost. Novotná ztrácí pět her v řadě a utkání, které měla na dosah, nakonec bolestně prohrává 6-7, 6-1, 4-6.
Právě po této porážce došlo k scéně popsané v úvodu – Jana plakala na rameni vévodkyně z Kentu, která se jí snažila dodat naději. Celý tenisový svět tehdy cítil s mladou Češkou. Komentátor Bud Collins vyhlásil, že to byl „nejohromnější wimbledonské finále, jaký kdy viděl“, a ptal se: „Hrál někdo někdy tak skvěle a přesto prohrál?“.
Jeden britský novinář Simon Barnes dokonce napsal, že Novotná ten den sehrála zápas za všechny lidi na světě, kteří někdy udělali strašnou chybu – tedy za celé lidstvo. Jana se stala symbolem tragédie, která dojímá a spojuje. Její slzy našly odezvu u miliónů fanoušků a paradoxně jí přinesly obdiv a sympatie, jaké by suché vítězství možná nevyvolalo.
A jak reagovala samotná Jana? Překvapivě bojovně. Ještě se slzami v očích dokázala jiné utěšovat. Když opouštěla dvorec, všimla si v uličce pod tribunou slz veterána Jana Kodeše, wimbledonského vítěze z roku 1973, který její finále sledoval.
Novotná k němu tehdy přistoupila a tiše mu řekla: „Pane Kodeš, nebrečte, já to tady stejně jednou vyhraju“. Legendární Kodeš na ten moment nikdy nezapomněl: „O pět let později jsem si na to vzpomněl, když porazila Nathalii Tauziatovou,“ popsal, jak Jana svůj odvážný slib skutečně splnila.
Trnitá cesta k vysněnému titulu
Po wimbledonském finále 1993 se Jana Novotná stala globálně známou tváří. Její „lidské“ selhání ji paradoxně proslavilo víc než jakékoliv vítězství. Ale Jana nechtěla zůstat tou, co krásně prohrává. Pokračovala v kariéře s nezdolným odhodláním. V dalších sezónách vyhrála řadu menších turnajů, stoupala žebříčkem a v roce 1997 si opět po čtyřech letech vybojovala návrat do wimbledonského finále.
Bylo jí už 28 let a dobře věděla, že takových šancí už mnoho nepřijde. Proti ní stála šestnáctiletá švýcarská senzace Martina Hingisová. Jana začala fantasticky a získala první set, pak ji však zastavilo zranění břišního svalu a mladší soupeřka převzala iniciativu.
Novotná promarnila vedení setu a brejku a prohrála 6-2, 3-6, 3-6. Další drtivé zklamání – ale tentokrát už Jana neplakala. Naopak, s úsměvem pogratulovala nové šampionce. Při slavnostním ceremoniálu vtipkovala s vévodkyní z Kentu, že už začíná být na další pokusy stará, na což ji starostlivá aristokratka ujistila: „Třetí pokus vám přinese štěstí“. Prorocká slova. „Řekla mi, že potřetí to vyjde,“ líčila Novotná médiím setkání s vévodkyní. A skutečně – královna neštěstí měla napotřetí proměnit svůj osud v triumf.
V roce 1998 přijela Jana do All England Clubu znovu a tentokrát jako žena na misi. Ve svých bezmála 30 letech byla veteránkou, ale hrála v životní pohodě. Turnajem procházela jako zkušený matador: v semifinále oplatila loňskou porážku Hingisové a ve finále čekala Francouzka Nathalie Tauziatová.
Jana byla favoritkou – a tuhle roli unesla. Přesto závěr zápasu málem připomněl stará dramata: Novotná získala první set 6-4, ve druhém se však dostal duel až do nervydrásajícího tiebreaku. Tentokrát však česká tenistka nezaváhala. Tiebreak zvládla, vyhrála druhý set 7-6 a tím i celý zápas. V tu vteřinu konečně ze sebe setřásla stín všech kleteb. Jana Novotná se stala wimbledonskou vítězkou.
Na kurtu propukla v slzy štěstí – úplně jiné slzy, než které prolévala o pět let dříve. Klekla si na trávu, zakryla tvář dlaněmi a nechala tu euforii do sebe vstoupit. Když přistoupila k vévodkyni z Kentu převzít vysněnou stříbrnou mísu Venus Rosewaterové, měla už oči suché a zářivé.
Obě ženy, které pojilo zvláštní pouto společných wimbledonských chvil, si tentokrát potřásly rukama v tichém vítězném dojetí. „Jsem na vás hrdá,“ zašeptala jí dojatě vévodkyně.
Novotná se v necelých 30 letech stala nejstarší hráčkou té doby, která poprvé vybojovala grandslamový titul ve dvouhře. Přepsala tím historické tabulky a dokázala, že vytrvalost se vyplácí. Ten titul byl jediný, na který v singlu dosáhla – ale o to cennější.
Její kariéra mezitím čítala desítky trofejí ve čtyřhře, tři olympijské medaile a status světové jedničky v deblu a dvojky ve dvouhře. .
Nejtěžší zápas
Po wimbledonském triumfu 1998 si Jana Novotná ještě rok hrála, pak ve věku 30 let ukončila kariéru (s celkovou bilancí 24 titulů ve dvouhře a 76 ve čtyřhře). Do tenisového důchodu odcházela jako spokojená žena – dokázala vše, oč usilovala. Roku 2005 byla uvedena do Mezinárodní tenisové síně slávy.
Jako aktivní hráčka byla známá svou skromností a férovostí; mladší soupeřky ji respektovaly a fanoušci milovali. I proto si po konci kariéry snadno našla místo v tenisovém světě. Žila střídavě na Floridě a v Česku, nějaký čas pracovala jako komentátorka BBC během Wimbledonu (britské publikum ji zbožňovalo).
Později působila i jako trenérka a mentorka. Krátce vedla francouzskou tenistku Marion Bartoliovou, a zejména pomáhala talentované krajance Barboře Krejčíkové, v níž už od roku 2014 viděla potenciál budoucí špičkové singlistky. Krejčíková po letech skutečně prorazila – stala se grandslamovou vítězkou a vždy dojatě děkovala „Janičce“ za to, co ji naučila.
Zatímco na dvorcích byla veřejně známá, své soukromí si Jana Novotná bedlivě střežila. Nikdy nemluvila o svých vztazích. Svobodná, bezdětná – celý život zasvětila sportu. Bulvární spekulace ji romanticky spojovaly s některými ženami v tenisovém okruhu, například s Hanou Mandlíkovou, ale to nikdy nepotvrdila.
Až později vyšlo najevo, že po návratu do Česka žila v ústraní na venkovském sídle v Omicích u Brna spolu se svou partnerkou, bývalou polskou tenistkou Iwonou Kuczyńskou.
Nejtěžší zápas však sehrála mimo kurty. V roce 2017 přišla zdrcující diagnóza: rakovina vaječníků. Jana se rozhodla svůj boj držet v soukromí. O nemoci věděla jen rodina a pár nejbližších, veřejnost neměla tušení. Novotná podstoupila léčbu a do poslední chvíle věřila, že zákeřnou chorobu porazí – ještě tři týdny před smrtí svému lékaři optimisticky tvrdila, že „všechno bude dobré“.
Osud byl ale proti. V neděli 19. listopadu 2017 Jana Novotná svůj boj s nemocí prohrála. Zemřela doma, obklopená rodiči, ve věku pouhých 49 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_Novotná
https://www.irozhlas.cz/sport/tenis/wimbledon-uz-nebude-stejny-tenisovy-svet-vzpomina-na-janu-novotnou_1711221330_vman
https://isport.blesk.cz/clanek/tenis/319252/kodes-novotna-mi-rekla-at-nebrecim-ze-wimbledon-stejne-vyhraje.html
https://www.theguardian.com/sport/2017/nov/21/jana-novotna-obituary
https://www.insidetennis.com/2017/11/jana-novotna-1968-2017/
https://tn.nova.cz/sport/clanek/360656-vevodkyne-ktere-novotna-plakala-na-rameni-toto-o-jane-rekla
https://tn.nova.cz/sport/clanek/360742-novotna-bojovala-az-do-konce-co-o-ni-prozradil-jeji-lekar
https://www.irozhlas.cz/sport/tenis/tenis-jana-novotna-trenerka-ludmila-plchova-wimbledon-moravska-slavia-brno_1711211539_vman
https://zeny.iprima.cz/jana-novotna-byla-na-tenisu-zavisla-v-kratkem-zivote-nestihla-mit-ani-vlastni-rodinu-193347
