Padesát jedna obyvatel obce Ležáky nepřežilo brutální nacistickou pomstu. Včetně malých dětí

Dne 24. června 1942 byla tato vesnice vypálena a její obyvatelé vyvražděni jako krutá odveta za to, že místní pomáhali ukrývat parašutistickou vysílačku Libuše, sloužící k tajné komunikaci domácího odboje s exilovou vládou.

Likvidace Ležáků proběhla pouhé dva týdny po vypálení Lidic a stala se součástí tzv. heydrichiády – vlny teroru rozpoutané nacisty po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Následující dramatická reportáž líčí příběh Ležáků, osudy jejich obyvatel, okolnosti zatýkání i vykonání hrůzné odplaty.

Osada Ležáky čítala na jaře 1942 celkem 54 obyvatel, rozdělených do několika rodin. Dominantou byl starý Švandův mlýn patřící rodině Šťulíků – mlynářská dcera Františka Šťulíková se roku 1937 provdala za mlynáře Jindřicha Švandu a její bratr Josef Šťulík si vzal roku 1939 dívku z vedlejší vesnice.

V listopadu 1939 se manželům Šťulíkovým narodila dcera Jarmila a v dubnu 1941 druhá dcera Marie. Josef Šťulík si při mlýně zřídil malý kamenolom a spolu se švagrem Švandou patřili mezi první venkovské vlastence, kteří se už na počátku okupace zapojili do odboje.

V Ležákách vznikla odbojová skupina Čenda vedená místním autodopravcem Čeňkem Burešem. Do její činnosti byli zasvěceni i četnický strážmistr Karel Kněz z Vrbatova Kostelce, správce lomu Hluboká Jindřich Vaško s bratrem Františkem, starosta obce Miřetice Karel Blatník a další spolehlivé osoby. Scházeli se tajně ve mlýně, shromažďovali zbraně, šířili ilegální tisk a pomáhali rodinám zatčených vlastenců.

Na přelomu let 1941–42 se československým parašutistům vysazeným z Británie podařilo navázat kontakt s domácím odbojem i na Chrudimsku. V oblasti začala působit skupina Silver A, jejímž úkolem bylo udržovat rádiové spojení s Londýnem prostřednictvím vysílačky zvané Libuše.

Ležáky a okolí si výsadkáři nevybrali náhodou – velitel Silver A Alfréd Bartoš pocházel z nedalekých Pardubic a místní odbojová síť byla silná. Radiotelegrafista Jiří Potůček (krycím jménem Tolar) navázal s odbojáři z Ležáků spolupráci na začátku roku 1942.

Bratři Vaškovi nejprve umístili vysílačku Libuše do strojovny lomu Hluboká poblíž Ležáků, odkud Potůček v lednu úspěšně odeslal první depeše do Londýna. Později mu Jindřich Švanda nabídl úkryt přímo ve mlýně, a tak byla Libuše přesunuta do stodoly ležáckého mlýna, odkud rádiové spojení pokračovalo.

„Na pardubickém gestapu se začíná mluvit o ležáckém mlýnu…“ varoval 17. června 1942 odbojáře Luděk Matura, který spěšně přijel za Jindřichem Švandou. Téhož dne v reakci na varování odvezl Jindřich Vaško radistu Potůčka z Ležáků do Pardubic. V noci na 18. červen – netuše, že jeho druhové v Praze už tou dobou svádějí beznadějný boj v obklíčeném kostele sv. Cyrila a Metoděje – odeslal Potůček z náhradního stanoviště v Pardubicích patnáct posledních depeší do Londýna.

Osada Ležáky však již byla v hledáčku nacistů. Dne 16. června totiž na gestapo zrádně přeběhl parašutista Karel Čurda, který ve své výpovědi prozradil i kontaktní adresy odbojářů na Pardubicku. K Ležákům směřovalo také udání horlivého českého kolaboranta Karla Andráka, jenž hlásil, že se ve mlýně scházejí „podezřelé osoby“.

Gestapo tak získalo potřebné indicie: vědělo, že v okolí Pardubic operuje vysílačka parašutistů, a po Čurdově zradě padlo i jméno osady Ležáky. Ačkoliv většina obyvatel Ležáků neměla o existenci vysílačky Libuše tušení, nacisté se rozhodli tuto vesničku nemilosrdně vyhladit.

Ještě před samotným zničením Ležáků spustilo gestapo v kraji vlnu zatýkání. Dne 20. června byl zatčen první podezřelý – správce lomu Hluboká Jindřich Vaško – a následujícího dne i ležácký mlynář Jindřich Švanda. Švandu dopadli v neděli 21. června odpoledne; když ho jeho manželka Františka viděla spoutaného v projíždějícím voze gestapa, pochopila vážnost situace.

Okamžitě odvedla obě malé dcerky (dvouletou Jarmilku a roční Marušku) k rodičům a v rychlosti spálila veškeré ilegální letáky a písemnosti, které doma měli. Gestapo si však pro mlynářku ještě té noci přišlo. Zatčenou Františku Švandovou vyslýchali gestapáci o půlnoci za použití nátlaku – slibovali, že pokud vyzradí vše, co ví, zachrání svůj manželům život i děti. „Nemám se k čemu přiznávat,“ odpověděla jim hrdě dvaatřicetiletá žena, odhodlaná nic neprozradit.

Situace v kraji byla krajně nebezpečná. Vrchní strážmistr Karel Kněz, velitel četnické stanice ve Vrbatově Kostelci a člen odboje, pochopil, že gestapo rozbilo ležáckou síť a brzy by se dostalo i k němu. Ještě v noci na 22. června spáchal sebevraždu – raději se zastřelil, aby uchránil svou rodinu a přátele před možným mučením.

Gestapo zatím pátralo po posledním z hlavních odbojářů, Josefu Šťulíkovi, kterému se podařilo ukrýt v lese u nedalekého hřbitova. Nacisté si pro jeho manželku Marii Šťulíkovou přišli 22. června odpoledne a uchýlili se k drastickému vydírání: „Jestli se tvůj muž do dnešního odpoledne nepřihlásí, vypálíme všechny vesnice v okruhu pěti kilometrů,“ hrozili zoufalé ženě.

Těhotnou Marii i její rodiče a teprve 14letého bratra gestapo zatklo – a Marie ještě směla své dvě dcerky Jarmilu a Marii předat na poslední chvíli přes ulici sousedům Louvarovým, aby je uchránila před zatčením.

Pod pohrůžkou vyhlazení celého okolí se Josef Šťulík následující den raději sám přihlásil četníkům ve Vrbatově Kostelci. Nacisté ho měli konečně v rukou. Tragédie se tak nezadržitelně blížila – gestapo nyní neváhalo přikročit k exemplárnímu zničení celé vesnice, která parašutistům poskytla úkryt. Zbylí obyvatelé Ležáků, kteří dosud nebyli zatčeni, o nadcházejícím osudu své vesnice nic netušili.

Ve středu 24. června 1942 kolem poledne bylo okolí Ležáků zaplaveno ozbrojenci. Osadu neprodyšně obklíčilo na 150 příslušníků Schutzpolizei (záložního policejního pluku „Böhmen“ z Pardubic) pod velením gestapa, přičemž vnější kordon zajišťovalo 30 českých četníků z Chrudimi a Náchoda. Němci postupovali systematicky: vtrhli do všech chalup a shromáždili dohromady všechny osoby, které v Ležákách nebo blízkém okolí zastihli.

Nikdo nesměl uniknout – pro školou povinné děti si dokonce zajeli do školy ve Skutči, aby ani ty nezůstaly mimo dosah jejich zásahu. Všichni zajatí byli okamžitě naloženi na nákladní auta a odvezeni do nedalekého Pardubic, do areálu zvaného Zámeček (Larischova vila), kde za heydrichiády sídlilo popravčí komando gestapa.

Mezitím byla vesnice Ležáky odsouzena k fyzickému zániku. Ozbrojenci prohledali a vyrabovali obydlí svých obětí a poté přikročili k dílu zkázy. Krátce po páté hodině odpolední vzplály první ležácké chalupy, včetně mlýna Jindřicha Švandy. Jednotky SS vylily do stavení benzín a podpalovaly střechy – dřevěné roubenky se proměnily v pec. Hořící budovy ještě podpalovači podpalovali výbušninami, aby zkázu urychlili.

Do soumraku lehlo všech osm domků i mlýn popelem. Nacisté chtěli Ležáky vymazat z mapy – ještě následující den dohašovali a vyhazovali do vzduchu trosky, které požár nezničil. Veškeré stopy života měly zmizet. (Na podzim 1943 nechaly okupační úřady odstranit i základy budov, aby na místě osady nezůstalo vůbec nic.)

Večer 24. června zavládlo ticho – z Ležáků zbyly jen doutnající rozvaliny. Osud jejich obyvatel se v té chvíli naplnil na pardubickém popravišti Zámeček. Bez soudu a výslechu nacisté ještě téhož dne povraždili všechny dospělé osoby zadržené v Ležákách.

Krátce po 21. hodině byli muži a ženy vyvedeni z kobek a postaveni před hlaveň popravčí čety. Jako první byly k popravčím kůlům přivedeny ženy – nejmladší z nich bylo pouhých patnáct let. Muži museli čekat a slyšet ozvěnu výstřelů, jimiž právě umíraly jejich manželky, sestry a dcery. Nakonec přišla řada i na ně. Celkem 33 lidí starších 15 let (17 žen a 16 mužů) padlo toho večera pod kulkami nacistů nedaleko pardubického Zámečku.

Krutou popravu provázely také projevy vzdoru a vlastenectví obětí. Například František Sýkora, jeden z ležáckých mužů, který měl být zastřelen, ještě stačil zvolat: „Ať žijí legionáři!“ (na oslavu československých legionářů z první světové války) – vzápětí byl i on umlčen ranou z pušky. Těla popravených nacisté spálili v krematoriu a popel vysypali do Labe, aby nezůstaly hroby, které by mohly být uctívány.

Hrůzný osud Ležáků byl vzápětí využit nacistickou propagandou jako výstraha českému národu. Ještě večer 24. června odvysílal rozhlas zprávu o „likvidaci Ležáků“ a následujícího dne protektorátní tisk přinesl úřední oznámení: „Dne 24. června byla osada Ležáky u Louky (okres Chrudim) srovnána se zemí. Dospělí obyvatelé byli podle stanného práva zastřeleni. Obyvatelstvo přechovávalo české parašutistické agenty…“.

Nacisté tímto zdůvodňovali masakr „spravedlivou odvetou“ za pomoc atentátníkům na Heydricha. Ve skutečnosti šlo o akt slepé pomsty a zastrašení – Ležáky byly vyhlazeny jako další memento po Lidicích, že jakákoli spolupráce s parašutisty bude nemilosrdně trestána.

Zatímco dospělí byli na Zámečku popraveni, děti z Ležáků nacisté dočasně ušetřili. Večer 24. června gestapo převezlo všech 13 dětí(všechny mladší 15 let) z Pardubic do zvláštního dětského domova v Praze. Nikdo z nich ale netušil, co je čeká. Děti byly brzy svezeny do tábora v polské Lodži, kde proběhla tzv. rasová prohlídka – nacističtí úředníci zkoumali jejich původ a rozhodovali o dalším osudu.

Pouze dvě světlovlasé holčičky, sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy, vyhodnotili jako „vhodné k poněmčení“ – ty tedy ušetřili a poslali do říše, aby vyrůstaly v německých rodinách. Zbylých jedenáct dětí (včetně nemluvňat a školáků) žádným árijským požadavkům nevyhovovalo. Nacisté je proto odsoudili k smrti – 25. července 1942 byly tyto děti předány gestapu a následně povražděny v plynovém zařízení ve vyhlazovacím táboře Chełmno. Tragédii Ležáků tak nepřežilo žádné z dětí kromě zmíněných dvou sestřiček.

Sestry Jarmilu a Marii čekal dlouhý život, avšak vyrůstaly daleko od domova a vlastní rodiny. Starší Jarmilu si osvojili manželé Paetelovi v Polsku (řízeném Němci), mladší Marie putovala k německé rodině úředníka v Poznani. Obě byly vychovávány jako Němky, pod cizí identitou. Teprve po skončení války byly vypátrány a navráceny do vlasti, aby se dozvěděly pravdu o svém původu a o osudu rodičů. Jejich matka Marie Šťulíková, která je v poslední chvíli ukryla u sousedů, zahynula v lednu 1943 v koncentračním táboře Osvětim.

Otec Josef Šťulík, jenž se obětoval a vydal gestapu, byl 2. července 1942 zastřelen na pardubickém popravišti. Sirotci z Ležáků tak zůstali zcela sami. „Jen jsem si říkala, jak by bylo hezké, kdyby se vrátila maminka,“ vzpomínala po letech paní Jarmila Doležalová (rozená Šťulíková) na smutné dětství bez vlastní rodiny.

Zdroje:

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/nacisty-privedla-do-lezaku-vysilacka-obec-zlikvidovali-pred-80-lety-pietni-program-potrva-cely-den-19650

https://www.vhu.cz/en/vypaleni-obce-lezaky-dne-24-cervna-1942/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Le%C5%BE%C3%A1ky

https://plus.rozhlas.cz/vime-vsechno-o-tragedii-lezaku-historici-ano-ale-je-treba-informovat-verejnost-7532108

https://www.lidice-memorial.cz/vzdelavani/webinare-a-on-line-kurzy/on-line-kurz-pribeh-osady-lezaky/