Pár slov, které změnily dějiny: Berlínská zeď se rozpadla téměř okamžitě

Během noci z 9. na 10. listopadu 1989 došlo v Berlíně k něčemu, co se ještě pár měsíců předtím zdálo nemožné. Přes třicet let stála Berlínská zeď jako nezdolatelný symbol rozdělené Evropy, železné opony a studené války – a najednou se ze dne na den pro tisíce lidí otevřely průchody. Emoce, radost, slzy, euforie, tanec i objímání: to vše zachytily desítky novinářských i amatérských fotografií, které okamžitě obletěly svět.

Po 2. světové válce v roce 1945 zůstalo Německo v troskách – politicky i fyzicky. Spojenecké mocnosti (USA, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz) rozdělily zemi na čtyři okupační zóny. Berlín sám, ačkoliv ležel uprostřed sovětské zóny, byl také rozporcován na americký, britský, francouzský a sovětský sektor.

Z počátku se uvažovalo o možnosti, že Německo zůstane jednotné, ale brzy se rozdíly prohlubovaly. V roce 1949 se spojily americká, britská a francouzská zóna a vytvořily Spolkovou republiku Německo (SRN), známou jako Západní Německo. Vznikly tedy dva německé státy – Spolková republika Německo (SRN) a Německá demokratická republika (NDR). Berlín byl v tomto kontextu důležitým místem, kde se obě sféry vlivu potkávaly – a zároveň narážely.

„Německo má být zcela odzbrojeno a demilitarizováno. Začíná nová etapa mezinárodní spolupráce a kontroly.“

NDR se od konce 40. let snažila vystavět socialistický „ráj“. Ovšem mnozí obyvatelé nebyli spokojení s omezenými osobními svobodami, potravinovými lístky či ekonomickou zaostalostí. V Berlíně přitom stačilo přejít z východního sektoru do západního a člověk se mohl přesunout do SRN. Proto byla emigrace obrovská – okolo 2,5 milionu lidí odešlo přes Berlín na Západ mezi lety 1949 a 1961.

Vedení NDR a Sovětského svazu tak v létě 1961 rozhodlo: „Uzavřeme díru.“ Vyvrcholilo to v srpnu 1961, kdy z noci na noc začaly úřady stavět Berlínskou zeď a přísně střežené pásmo. V rámci propagandy NDR to nazývali „antifašistickým ochranným valem“, tvrdili, že chrání východní blok před západními agenty a kapitalistickým podvracením.

„Je naší povinností zajistit, aby západní štváči nepronikli do naší mírumilovné země. Proto budujeme tuto ochranu.“

Klasické komunistické myšlenky, kdy neustále chrání svoje hranice. Zejména proti vlastním lidem, kteří chtějí z jejich země odejít.

Od srpna 1961 se Berlín rozdělil na dvě odlišné reality. Na západě se rozvíjelo pluralitní zřízení, lidé měli vyšší životní úroveň, plné obchody, kulturní svobodu. Východ měl centrálně plánovanou ekonomiku, cenzuru médií a závislost na Moskvě.

V ulicích Berlína se to projevovalo často až tragikomickými situacemi: na jedné straně jednoho náměstí moderní nákupní pasáže, na straně druhé jen prázdné výlohy. Rodiny, které měly dříve byt nebo dům na hraně, se ocitly oddělené betonem. Okna, která „koukala“ do západního sektoru, byla zazděna, a tzv. „výlohové domy“ (Häuser an der Mauer) se staly symbolem rozpolceného města.

Berlínská zeď se stala jedním z ohnisek studené války. Napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem se během 60. let vyostřilo při Karibské krizi (1962). V Berlíně se konfrontace projevila například v r. 1961 tzv. tankovým střetem u Checkpoint Charlie, kdy americké a sovětské tanky stály proti sobě několik hodin. Obavy z eskalace vedly k diplomacii, ale současně potvrdily, že zeď je nyní neodmyslitelnou součástí geopolitického rozdělení.

Po celá 70. a 80. léta se kolem Zdi odehrával propagandistický souboj. Západ tvrdošíjně označoval Zeď za symbol totality, zatímco oficiální propaganda NDR o ní mluvila jako o potřebné obraně proti „fašistickému nebezpečí“ – byť mnozí občané NDR to tak neviděli.

Přes drobné změny se režim v NDR v 80. letech držel tvrdé linie. Erich Honecker stál v čele Sjednocené socialistické strany Německa (SED) a ostře odmítal jakékoliv reformy, které se začaly objevovat v SSSR pod vedením Michaila Gorbačova (perestrojka, glasnosť). SED i Stasi (tajná policie) dál dohlížely na obyvatelstvo, potíraly „nepřátele socialismu“ a církevní disidenty.

Mezitím se však vytvářely nezávislé skupiny: mírové hnutí, lidskoprávní iniciativy, ekumenické modlitebny, které se setkávaly zejména v kostelech. V Lipsku se ustálily pondělní bohoslužby za mír, které se staly platformou pro disidenty. Stále více lidí také využívalo turistickou cestu do jiných zemí východního bloku – např. Maďarska – a odtud se pokoušeli emigrovat do Rakouska.

Rok 1989 přinesl revoluční změny v celém východním bloku. V Polsku se konaly polo-demokratické volby, v Maďarsku se komunistická strana transformovala a otevřela hranice s Rakouskem. V Československu se koncem roku odehrála Sametová revoluce, v Bulharsku odstranili dlouholetého vůdce Živkova, v Rumunsku byl v prosinci svržen a popraven diktátor Ceausescu.

Tyto události ovlivnily také východní Němce, kteří viděli, že kolem NDR se hroutí komunistické režimy. Především otevření maďarsko-rakouské hranice v létě 1989 umožnilo tisícům občanů NDR, kteří jeli do Maďarska na dovolenou, utéct na Západ. SED ztrácela kontrolu.

„Život trestá toho, kdo přijde pozdě.“ -

Tato slova Michail Gorbačova byla vnímána jako varování pro vedení NDR, aby nezaspalo reformy.

V srpnu 1989 Maďarsko s Rakouskem uspořádalo panevropský piknik u hranic, kde byly symbolicky odstraněny části plotů. Tato akce se stala reálnou šancí pro Východní Němce, kteří tam hromadně prchali. Vedení SED v NDR bylo zděšeno a vyvíjelo nátlak na Maďarsko, ale marně. Maďarsko pokračovalo v liberalizaci.

V září 1989 už bylo jasné, že se NDR hroutí. Desetitisíce lidí protestovaly v Lipsku a dalších městech, dožadovaly se svobodných voleb a možnosti vycestovat. Erich Honecker se snažil zasáhnout silou, ale klíčové posty ve straně i bezpečnostních složkách otřásla vlna nespokojenosti. Když Honecker 18. října 1989 rezignoval, nahradil ho Egon Krenz s příslibem mírných změn. Jenže lid chtěl víc než jen malé ústupky.

9. listopadu 1989 večer uspořádala SED tiskovou konferenci, na níž měl Günter Schabowski ohlásit nová pravidla pro vycestování občanů NDR do zahraničí. Tato pravidla byla sice v přípravě, ale ještě nebyla doladěna. Když se jeden italský novinář (Riccardo Ehrman) zeptal, odkdy budou platit, Schabowski nejistě hledal papíry a pak pronesl:

„Podle mých informací… platí to… ihned, bez prodlení.“

Tím nevědomky spustil lavinu. Lidé, kteří tuto informaci slyšeli v televizi nebo v rádiu, se masově vydali k přechodům, zejména na Bornholmer Straße a další. Pohraničníci neměli žádné jasné pokyny, co dělat, a tak v atmosféře rostoucího tlaku davu nakonec zábrany zvedli a nechali lidi volně přejít do západního Berlína.

Jeden z nejdramatičtějších příběhů se odehrál právě na Bornholmer Straße, kde velitel Harald Jäger čelil situaci: tisíce lidí, kteří chtěli projít, a on měl jen rozkaz „držet hranici“. Ale Schabowski v médiích řekl, že hranice jsou otevřené. Kolem 23. hodiny už byla situace neudržitelná. Jäger telefonicky marně sháněl nadřízené, kteří mu nedali jasné instrukce. Nakonec vydal rozkaz:

„Otevřete závoru. Pusťte je.“

Najednou, po desetiletích, se lidé řítili přes hranici, někteří beze slz, jiní s výkřiky radosti, mnozí nevěřili vlastním očím, že je nikdo nezastaví. V podobných situacích se ocitly i další přechody: Checkpoint Charlie, Invalidenstraße či Oberbaumbrücke.

Jakmile se rozkřiklo, že hranice jsou „otevřené“, celé rodiny i skupiny mladých lidí zamířily do centra města, na místa, kde zeď protínala klíčové třídy, jako bylo okolí Braniborské brány či Potsdamer Platz. Během pár hodin se tam ocitly davy a oslavovaly skutečnost, že mohou procházet sem a tam. Došlo k neobyčejným scénám:

Tato atmosféra byla dokonale zachycena v mnoha fotografiích a televizních záběrech: lidé neustále plakali radostí a objímali se.

Obyvatelé, kteří zažili roky diktatury a rozdělení, často vyprávějí o pocitu „živého snu“. Mnozí popisovali, že už v životě nečekali, že by viděli zeď padnout. Zvlášť pamětníci starších generací, kteří si pamatovali stavbu zdi v 60. letech, měli dojem, že systém je příliš pevný.

Heinz Baer:

„Bydlel jsem pět minut od Checkpoint Charlie, ale nikdy mě nepustili do západní části. Teď jsem tam šel, lidi mi nabízeli kávu a koblihy. První doušek kávy na západě chutnal jako svoboda.“

Ursula Reinke:

„Měli jsme tam rodinu, se kterou jsme se setkali naposledy v roce 1959. Bylo to tak dlouho… Když jsme se konečně objali, nevěděli jsme, co říct, jen jsme plakali.“

V následujících dnech se sice oficiálně čekalo, že demontáž zdi proběhne koordinovaně, ale lidová tvořivost předběhla úřady. Skupinky mladých i starších občanů NDR i Západního Berlína chodily s kladivy, sekáčky a dalšími nástroji a „odkrajovaly“ kousky betonu. Ty se staly „Mauerspechte“ – suvenýry, které se prodávaly turistům nebo se schovávaly jako památka.

Tím bylo jasně demonstrováno, že lidé si přáli zeď zbourat i fyzicky, nejen metaforicky. Sovětská vojska, ještě stále přítomná v NDR, se do ničeho nevměšovala, a pohraniční stráže NDR prakticky rezignovaly. Během několika týdnů se berlínská krajina změnila k nepoznání – tam, kde stávaly betonové bloky, vznikaly nové cesty, včetně některých, které byly uzavřené po celá desetiletí.

Hned po 9. listopadu 1989 následovala řada reforem v NDR: začala se připravovat svobodná volba nového parlamentu (Volkskammer), zrušena byla vedoucí úloha SED v ústavě. Tisíce občanů NDR jezdily na jednodenní návštěvy do západních čtvrtí, mnozí se rozhodli zůstat a najít si práci ve SRN. Západoněmecké úřady poskytovaly tzv. „Begrüßungsgeld“ (uvítací příspěvek) ve výši 100 západoněmeckých marek pro každého občana NDR.

V červnu 1990 se uskutečnila měnová unie – východní marku nahradila západoněmecká. Do konce roku 1990 probíhaly složité politické i ekonomické rozhovory, které vyústily ve Znovusjednocení Německa 3. října 1990. Berlín se stal hlavním městem celého Německa.

Braniborská brána se z prostoru nikoho stala novým centrem sjednoceného Berlína. Slavnostní otevření bran proběhlo 22. prosince 1989, na obrovské ceremonii za účasti západoněmeckého kancléře Kohla a nového východoněmeckého premiéra de Maizièra. Braniborská brána od té doby symbolizuje vítězství svobody a pád totality.

Podobně historické místo, Checkpoint Charlie, kde předtím hlídkovali ozbrojení vojáci, se změnilo v turistickou atrakci a později vzniklo Muzeum Checkpoint Charlie dokumentující historii Zdi i pokusy o útěky. V dalších letech se část Zdi zachovala jako East Side Gallery, kde umělci z celého světa namalovali muraly jako odkaz k minulosti a naději.

Mezinárodně pád zdi symbolizoval konec studené války a nastartoval demokratické revoluce v dalších zemích, například v Československu (17. listopadu 1989), Bulharsku, Rumunsku či Albánii. Z geopolitického hlediska to vedlo k zániku bipolárního světa a k novému uspořádání Evropy.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Fall_of_the_Berlin_Wall

https://www.bbc.com/news/world-europe-50013048

https://www.iwm.org.uk/history/what-was-the-berlin-wall-and-how-did-it-fall

https://blogs.loc.gov/international-collections/2019/11/the-rise-and-fall-of-the-berlin-wall/