Roku 1915 najali vyvolávače deště pro boj se suchem. Poté co přišla extrémní povodeň, mu nezaplatili

Vesnice pod ní zmizely v kalné záplavě, mosty se tříštily pod náporem, domy byly trhány z temelů a unášeny rozbouřenou vodou. Lidé v panice prchali do kopců, jiní marně šplhali na střechy, aby unikli vodnímu živlu. Během necelé hodiny urazila ničivá povodňová vlna dvanáct mil až k moři a krajina po ní zůstala zpustošená.

Když se hladina uklidnila, leželo v bahně na okrajích San Diega na dvacet lidských těl. Zkázu dokreslovaly zbytky stodol, vyvrácené stromy, zdechlá hospodářská zvířata a trosky všeho, co velká voda sebrala. Katastrofa, která vstoupila do dějin jako Hatfieldova potopa, však začala zcela nevinně – nápadem zaplatit jednomu muži 10 000 dolarů za to, že přivolá déšť během ničivého sucha.

San Diego na sklonku roku 1915 zoufale potřebovalo vodu. Kalifornie byla už druhým rokem bez dešťů a panovalo kruté sucho. Studny vysychaly, zemědělská půda se měnila v prach a vodní nádrže klesly na kritickou úroveň. Město se rychle rozrůstalo – právě hostilo světovou výstavu Panama-California Exposition a chtelo se blýsknout před tisíci návštěvníků z celého světa.

Místo toho však všem na očích praskala suchá zem a hlavní rezervoár vody, přehrada Morena, byl naplněn jen z jedné třetiny. Vyhlídky byly pochmurné: pokud brzy nezačne pršet, čekal region katastrofální nedostatek vody.

Na radnici narůstala panika. Místní tisk maloval černé scénáře a občanské spolky tlačily na politiky, aby situaci rázně řešili. Tehdy přišel návrh tak podivný, že zněl spíš jako vtip: najmout profesionálního „zaříkávače deště“. V té době se totiž v novinách občas psalo o muži jménem Charles Mallory Hatfield, který údajně dokázal přivolat srážky. Tento nenápadný čtyřicátník z Kalifornie se už několik let nabízel farmářům sužovaným suchem jako „dešťový mág“ – za úplatu prý přiměje oblohu, aby seslala vytoužený déšť.

Charles M. Hatfield nebyl žádný šaman, nýbrž obchodník a amatérský chemik. Původně prodával šicí stroje a ve volném čase studoval, jak by lidská ruka mohla pomoci přírodě k dešti. Věřil, že našel způsob: namíchal tajnou směs 23 chemikálií, které při odpařování měly „přilákat“ vlhkost z okolí.

„Já déšť netvořím – to by bylo absurdní tvrzení. Já jen přilákám mraky a zbytek už udělají ony,“ vysvětloval skromně Hatfield svou metodu pochybovačům. Přesto neprozradil, jaké ingredience do svých kotlů dává – recept si střežil jako kouzelník své tajemství.

Od roku 1904 nabízel Hatfield své služby po celé Americe. Začínal u farmářů v jižní Kalifornii a brzy se o něm psalo v novinách, když po jeho zásahu napršel nad Los Angeles nezvykle vydatný déšť. Hatfield si rychle vybudoval reputaci. „Tento případ byl dvacátým testem mého systému a dopadl na výbornou… Myslím, že se jasně ukázalo, že umím přivolat déšť,“ chlubil se v jednom rozhovoru, když se mu podařilo „zalít“ sady citrusů v Pasadeně k radosti tamních pěstitelů.

Další zakázky se hrnuly – od Kanady po Honduras. Hatfield cestoval s pomocí svých bratrů od města k městu a přesvědčoval zoufalé farmáře i radní, aby mu dali šanci. Honorář požadoval zásadně až po dešti a jen pokud se dostavil. Svou živnost dokonce propagoval jednoduchým heslem: „Žádný déšť – žádná platba.“

Sám sebe rád nazýval honosným titulem „urychlovač vláhy“ (v angličtině “moisture accelerator”) místo prostého rainmaker. Ať už to znělo jakkoli, důležité bylo, že jeho metoda občas skutečně vycházela. Pravda, meteorologové namítali, že Hatfieldovy „zázračné“ lijavce bývají jen šťastně načasovaná přirozená deštivá období – ale mnoho zákazníků mu přesto přísahalo, že kde se objevil Hatfield, tam brzy nato pršelo. Tak či tak, na začátku roku 1916 byl Charles Hatfield jedním z nejproslulejších dešťových mágů na světě. A teď se chystal na svou životní zakázku.

Koncem prosince 1915 se Hatfield setkal s představiteli San Diega. Ať už to byl on, kdo městu svůj nápad nabídl, nebo si ho sami radní povolali na doporučení místního spolku Wide Awake Improvement Club, jednání probíhala rychle.

Hatfield překvapil vstřícností: „Zaplatíte mi jen tehdy, pokud zaprší,“ slíbil. „Když do roka naplním přehradu Morena až po okraj, dostanu 10 000 dolarů. Pokud ne, nebudete mi platit ani cent.“ Pro městskou radu, zoufalou z dlouhotrvajícího sucha, to znělo jako skvělý obchod – když nic neudělají, voda stejně nebude, tak proč to nezkusit?

Někteří sice kroutili hlavou a varovali, že to zavání šarlatánstvím, ale nakonec 4. ledna 1916 sanDiegská radnice ústy starosty smlouvu ústně odsouhlasila. Písemný kontrakt se nakonec formálně nepodepsal – možná i proto, aby se radnice pojistila, kdyby experiment selhal.

Začátkem nového roku se tedy Charles Hatfield vydal do hor nad San Diego, na břeh odlehlého jezera Morena. Zde, na odlehlém místě stranou od zvědavců, postavil vysokou dřevěnou věž. Na jejím vrcholu nainstaloval velké kovové nádrže a začal v nich vařit svou chemickou směs. Stoupající štiplavé páry měly udělat trik – proniknout do nebe a „přesvědčit“ oblohu, aby se otevřela.

S bratrem Paulem si v provizorním táboře pod věží zřídili základnu a vyčkávali. Denně bedlivě sledovali obzor, měřili teplotu a míchali další dávky leptavého roztoku. Dny však míjely a na obloze nebyl ani mráček.

Městem zatím kolovaly vtipy: Vyhodili jsme 10 000 dolarů oknem? Hatfield ale zůstával klidný – věřil své metodě i statistikám počasí. A skutečně: 5. ledna 1916 se nad San Diegem zatáhlo a začaly padat první dešťové kapky. Zprvu nesměle – jen drobný déšť, kterému v Kalifornii říkají sprinkle. Ale o pár dní později se spustil liják.

Dlouho očekávaný déšť přivítali obyvatelé San Diega s nadšením. Lidé se radovali v ulicích – po měsících sucha byla vůně mokré země jako balzám. Farmáři obraceli tváře k nebi a děkovali Bohu… i panu Hatfieldovi. Pršelo celý den, celou noc a pak znovu další den. Potoky, které byly dosud vyschlé, začaly téct. 7., 8., 9. leden – stále prší a sílí to. Konečně má město vodu! Rezervoár Morena vystoupal za pár dní o desítky milionů galonů. Hatfield triumfoval – vypadalo to, že svůj úkol splní mnohem dříve než za rok.

Jenže jak déšť vytrvale pokračoval, počáteční euforie začala přecházet ve starost. Na ulicích San Diega se tvořily obrovské kaluže, kanalizace nestíhala pojmout přívaly vody. Říčky v okolních kaňonech se proměnily v dravé bystřiny. Nižšími čtvrtěmi už se nešlo projít suchou nohou – odvážlivci se brodili po kotníky v bahnité vodě. Po pěti dnech nepřetržitého deště už to nikomu nepřipadalo jako požehnání, ale spíš jako zlověstné znamení.

„Hatfieldovo jméno bylo včera v San Diegu na rtech téměř všech obyvatel,“ psal 17. ledna místní list The San Diego Union. „Mnozí měli sklon o jeho počínání žertovat, ale všichni se shodovali, že věci se vyvíjejí v jeho prospěch. A našli se i mnozí další – uvěznění ve svých domovech nebo brodící se po ulicích s deštníky – kteří začínají brát vážně pakt města s ‚dešťovým mágem‘ u přehrady Morena.“

Bylo to tak: co začalo jako kuriozita, brali teď lidé smrtelně vážně. Déšť neustával ani v dalších dnech. Naopak, síla lijáku se stupňovala. Od 10. do 20. ledna – celých deset dní v kuse – bičovaly kalifornské pobřeží a vnitrozemí prudké přívalové deště. Už se nejednalo o blahodárné zvlhčení vyschlé půdy, ale o ničivý živel. V historických análech San Diega se tomuto období dodnes říká „desetidenní bouře“.

Nebe se otevřelo a jako by chtělo vynahradit všechnu vláhu, která poslední roky chyběla – proudy deště se valily na krajinu dnem i nocí. Nádrže a přehrady začaly nebezpečně přetékat, řeky se rozvodnily a vybřežily z koryt. 17. lednauž byly řeky v údolí Mission Valley ven z břehů a zatopily okolní pole i silnice.

železniční trať Santa Fe do Los Angeles se ocitla pod vodou a musela zastavit provoz – vlaky uvízly, odříznuté záplavami. V ulicích San Diega jezdily kánoe – dobrovolníci na nich evakuovali rodiny ze zaplavených domů v níže položených čtvrtích. Mnozí obyvatelé se museli uchýlit do vyšších pater budov či na střechy a čekali na pomoc.

Meteorologové jen bezmocně krčili rameny. Herbert Nimmo, ředitel místní pobočky americké Weather Bureau, nejprve vydal opatrnou předpověď „v pondělí bude pravděpodobně pršet“ – což se drasticky naplnilo. Po několika dnech ale i on ztratil jistotu. Jeho hlášení ze středy 19. ledna rezignovaně konstatovalo: „Počasí zůstává nestálé, občas zaprší… a možná taky ne.“ Bylo zjevné, že tohle už se vymyká všem běžným prognózám.

20. ledna 1916 – po deseti dnech neutuchajících lijáků – déšť náhle ustal. Jako když utne. Mraky se na chvíli roztrhly a vykouklo slunce. Zničeným San Diegem se rozlilo tísnivé ticho. Lidé vyšli z úkrytů a začali zjišťovat škody. Bilance už tou dobou byla hrozivá: prudké záplavy vyvrátily stovky stromů a strhly na dvě stovky mostů v celém okolí, bahno a voda zaplavily stovky domů, některé menší vesnice byly doslova smeteny z mapy.

Nejhůře dopadly chudší rodiny žijící v dřevěných chatrčích v nížinách – jejich obydlí zmizela v kalné vodě i s veškerým skromným majetkem. Výše škod šla do milionů dolarů a úřady už zaznamenaly první tragické oběti na životech. Zatím se hovořilo o jednotkách mrtvých, kteří se utopili v náhlých přívalech nebo zřícených stavbách.

Zdálo se však, že nejhorší už pominulo. Lidé začali odklízet trosky, spravovat potrhané telegrafní linky a stavět provizorní lávky místo spadlých mostů. San Diego pomalu rozdýchávalo apokalypsu. Mnozí jistě v duchu proklínali den, kdy jméno Hatfield poprvé uslyšeli – město chtělo déšť, ale tohle bylo příliš. Ale aspoň že už je konec, říkali si. Netušili, že příroda – nebo pan Hatfield? – si pro ně chystá ještě děsivější finále.

Po krátké dvoudenní pauze se 22. ledna obloha opět zatáhla a z nebe se spustil nový liják. Už tak rozvodněné toky začaly znovu stoupat. Půda byla promáčená, svahy nestabilní – sesuvy půdy blokovaly silnice, voda neměla kam vsakovat a rychle stékala do údolí. 27. ledna odpoledne udeřila další průtrž mračen.

Toho dne to nevydržela hráz přehradního jezera Lower Otay, jižně od města: v 17:30 se hráz s ohlušujícím rachotem zhroutila. Miliony kubíků vody se najednou vyvalily do údolí Otay jako obří vodopád. Pod hrází stála malá osada s 25 domy – za pár minut byla rozmetána na třísky. Přežil jediný dům, ostatní voda rozdrtila a odnesla.

Vlna postupovala údolím rychlostí tornáda. „Přívalové povodně zaplavily každou rokli a údolí. Strhávaly mosty, odnášely stodoly i domy – některé se ve vlnách převracely jako sudy. Betonový most ve Starém Městě se zřítil. Voda hnaná vichrem o síle 50 mil v hodině smetla vše, co jí stálo v cestě,“ líčil později jeden svědek tyto okamžiky zkázy. Do moře se během necelé hodiny vlila tři miliardy galonů vody (přes 11 miliard litrů) a zanechala za sebou spoušť biblických rozměrů.

Počet obětí na životech rázem skokově vzrostl. Celkem si povodně v San Diegu a okolí vyžádaly nejméně 20 mrtvých– oficiální zdroje uváděly dvacet dva, ale mnozí byli nezvěstní a některé lidské ostatky se našly až po čase, takže neoficiální odhady hovořily i o padesáti obětech. Jak absurdně nyní zněl původní cíl celého snažení – naplnit přehradu kvůli vodě! Hráze byly pryč a zásobní jezera přišla vniveč, obrovské množství pracně zadržené vody uteklo bez užitku do moře. Městu navíc hrozily epidemie, protože voda kontaminovala zdroje pití a všude ležela mrtvá zvířata.

Celková škoda byla vyčíslena na asi 3,5 milionu dolarů – astronomickou sumu na tu dobu. Přes všechny ztráty a děsivé zážitky však San Diego nečekal klid. Naopak: blížila se další bouře – tentokrát bouře veřejného hněvu a soudních sporů.

Když velká voda konečně opadla, obyvatelé San Diega začali hledat viníka svého neštěstí. A našli ho rychle: Charles Hatfield. Ještě před pár týdny v něj vkládali naděje – teď mu nemohli přijít na jméno. „Hatfieldova potopa“ – tak začali povodeň sami nazývat – prý byla výsledkem jeho „čárů“, za které mu město dokonce chtělo platit!

Charles Hatfield mezitím nic netušil. Po většinu doby lijáků zůstával se svým bratrem vysoko v kopcích u jezera Morena, daleko od dění. Pečlivě si zapisoval srážkové úhrny a těšil se, jak brzy sejde dolů do města vystavit účet. Když se však k Hatfieldovu tábořišti donesly zvěsti o katastrofálních následcích povodní, došlo mu, že je zle.

Místo odznaku hrdiny ho čekal lynč. Otec mu údajně vzkázal: „Radši se hned schovej, lidi tě chtějí oběsit!“ Hatfield proto narychlo spálil všechny záznamy a chemikálie a pod rouškou noci se vytratil. Některé prameny tvrdí, že se převlékl do ošuntělých šatů a tajně proklouzl ven z oblasti, aby ho rozzuřený dav nepoznal. Ze San Diega uprchl i s bratrem pryč, aby si zachránili krk.

Ještě než zmizel, stačil prý poslat radním vzkaz, že je připraven převzít svou odměnu. Až sem byl totiž Hatfield přesvědčen, že svou část dohody splnil – vždyť přehrada Morena byla díky dešťům konečně plná! Město mu tedy dluží slíbených 10 000 dolarů, a co se stalo potom, není jeho vina. Jenže jakmile Hatfield vznesl nárok na vyplacení sumy, rozpoutalo se právní peklo.

San Diego odmítlo Hatfieldovi zaplatit jediný dolar. Z děsivého fiaska se stal zapeklitý právnický spor, který vešel do učebnic práva. Řešili nečekané dilema: Pokud by oficiálně uznali, že Hatfield skutečně způsobil déšť, znamenalo by to, že nese zodpovědnost za napáchané škody – a ty byly mnohonásobně vyšší než jeho odměna. Pro něj by to byla finanční apokalypsa. Rychle proto najali právníky, kteří začali tvrdit pravý opak: Hatfield žádný déšť nepřivolal, to jen příroda – či spíš Bůh – seslal velkou bouři.

„Bylo to Boží dílo, ne čin pana Hatfielda!“ prohlašovali advokáti během jednání. Pokud prudké lijáky byly akt vyšší moci, nemůže za ně být nikdo odpovědný – a město pak Hatfieldovi nic platit nemusí. Tento argument se radním zalíbil. Nešťastný dešťový mág se ocitl v pasti.

Kdyby chtěl dokázat, že déšť vyvolal on a vymoci si honorář, přiznal by tím zároveň vinu za pohromu se všemi žalobami pozůstalých a poškozených. To by ho zruinovalo – 10 000 dolarů by sotva pokrylo ani zlomek z 3,5milionové škody.

Hatfield se proto snažil s městem smírně dohodnout: nabídl, že mu postačí vyplatit alespoň 4000 dolarů za vynaložené úsilí a náklady. San Diego však odmítlo zaplatit cokoliv, dokud nepodepíše, že přebírá veškerou právní odpovědnost za způsobené záplavy. To samozřejmě odmítl on.

Následovala dlouhá právní bitva. Hatfield najal vlastní právníky a podal na město žalobu pro porušení dohody. Soudy se případem zabývaly s přestávkami dlouhých 22 let. Teprve roku 1938 padl definitivní verdikt: lijáky z roku 1916 byly „zásah vyšší moci“ – čili Boží dílo.

De facto tím soud konstatoval, že Hatfield není za povodně právně zodpovědný (což ho uchránilo před případnými žalobami o náhradu škod), ale zároveň nemá nárok na žádnou odměnu, protože mezi ním a městem neexistovala právně vymahatelná smlouva. San Diego tak nakonec nemuselo Hatfieldovi zaplatit ani cent.

Charles Hatfield se sice vyhnul bankrotu či vězení, ale vítězství to pro něj nebylo. 10 000 dolarů – vysněná odměna za jeho doslova životní výkon – mu proklouzlo mezi prsty. Z hořké zkušenosti si však mnoho nedělal: své schopnosti dál obhajoval a ještě několik let jezdil po světě jako vyhlášený vyvolávač deště. Sucha v Hondurasu či prérie na Středozápadě – tam všude dál sliboval déšť těm, kdo zaplatí. Ke 40 dnům a nocím biblické potopy v San Diegu se však už nikdy nepřiblížil.

Zdroje:

https://www.youtube.com/watch?v=0zmrWjISyPE

https://www.youtube.com/watch?v=ncreG45ZLLU

https://www.sandiego.gov/digital-archives-photos/rainmaker-charles-hatfield

https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Hatfield

https://www.thedailybeast.com/charles-hatfield-made-it-rain-in-san-diego-the-problem-was-he-couldnt-make-it-stop/

https://www.sandiegoreader.com/news/2003/jun/26/unforgettable-san-diegos-five-worst-floods/

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2006-jan-05-me-annivers5-story.html

https://geekfrontiers.com/charles-hatfield-san-diego-rainmaker/

https://www.boothbayregister.com/article/rainmaker-charlie-hatfield/91812