Článek
„Kam nemůže zajít ďábel, tam si ženskou dosadí…“ Tichým hradním sálem zaznívá zpěv mladého mnicha. Divák přivře oči. Ten hlas zní jako Karel Gott – sametový tenor se stejnou barvou i silou. Není to on.
Píše se rok 1973 a na plátně právě zpívá třiadvacetiletý Pavel Bartoň, vycházející hvězda české popmusic. Jeho tvář se mihne v davu komparsu filmu Noc na Karlštejně, ale hlas upoutá pozornost celého národa. V tu chvíli ještě nikdo netuší, že tenhle slibný talent brzy pohltí stín mnohem slavnějšího zpěváka.
Chlapec se jménem slavného otce
Narodil se v roce 1950 v Litomyšli do rodiny, kde hudba byla vším. Jmenoval se Jiří Šeda po svém otci Jaroslavovi – známém muzikologovi a šéfovi státního hudebního vydavatelství Supraphon. Už od dětství malý Jiří zpíval s neobyčejným nadáním.
Otec ho v tom vášnivě podporoval, přestože tušil, že slavné příjmení by synovi mohlo spíš uškodit. Koncem 60. let stál mladík na prahu kariéry se dvěma těžkými stíny v zádech: vlivným otcem a ikonou populární hudby Karlem Gottem, s nímž ho osud nechtěně svázal.
Aby se vymanil alespoň z jednoho z těch stínů, rozhodl se Jiří pro odvážný krok – změnil si jméno. Pavel Bartoň. Úplně jiné příjmení, žádná okatá protekce. Nechtěl, aby se o něm říkalo, že vyhrál geny či kontakty místo talentu. „Bál jsem se nálepky protekčního synka,“ přiznal po letech. A tak, když se na startu 70. let vydal na profesionální dráhu zpěváka, udělal to pod novým jménem a s odhodláním obstát sám za sebe.
Hudbě obětoval vše. Po maturitě studoval zpěv na konzervatoři a ještě před nástupem na vojnu si našel cestu do Supraphonu – zpočátku jako technický pracovník, který po večerech směl nahrávat své první písně.
Ani základní služba vlasti ho od muziky neodtrhla: nastoupil k Armádnímu uměleckému souboru, kde zpíval vojákům i důstojníkům s vervou dvacetiletého kluka a cennou praxí k tomu. Když se v roce 1971 vrátil do civilu, cítil, že nesmí ztrácet čas. Vrhnul se rovnou do soutěží a vystoupení. A úspěch na sebe nenechal čekat.
Zrodila se hvězda
Začátek 70. let Pavlu Bartoňovi patřil. 1972: vychází mu první singl a získává první ostruhy na pěveckých festivalech. 1973: na soutěži Intertalent ve Zlíně (tehdy Gottwaldov) vyzpívá zlato, v témže roce triumfuje i na populární Bratislavské lyře a boduje v Děčínské kotvě.
Jméno neznámého tenoristy rázem plní noviny. Z ambiciózního mladíka s hlasem jako zvon se stává senzace. Dokonce i v prestižní anketě Zlatý slavík 1973 proniká mezi elitu – končí sedmý, hned za ostřílenými bardy. Nic podobného se nováčkovi roky nepovedlo. Československá televize jej začíná zvát do zábavných pořadů, na obrazovce se objevuje po boku slavných kolegů.
A pak přichází ona zmíněná Noc na Karlštejně – krátká filmová scéna, která jeho tvář i hlas nenápadně připomene milionům diváků. V tu chvíli se zdá, že Pavlu Bartoňovi leží svět u nohou. Dokonce se šušká, že by mohl jednou nahradit samotného Gotta.
Ještě tentýž rok dostává nabídku, která slibuje vstup do velkého světa showbyznysu: německá gramofirma Ariola ho láká na exkluzivní smlouvu. Závratná vidina – prosadit se na Západě, kde už Gott úspěšně působí. Bartoň pilně připravuje repertoár pro svůj debut v Mnichově.
Zkusí něco neobvyklého: nazpívat slavnou operní melodii v moderní úpravě a ukázat tak, že český tenor může ohromit i zahraniční publikum. Jenže pak se všechno zadrhne. Socialistická agentura Pragokoncert odmítne mladému zpěvákovi povolit vycestovat a nahrát plánovanou píseň.
Úřední šiml a byrokratická omezení znemožní Ariole vydat Bartoňův singl v zamýšlené podobě. Z velkolepé spolupráce nakonec sejde. Talentovaný Čech se tak nestane druhým Gottem na západních pódiích – alespoň ne v tuto chvíli.
Přesto jede dál naplno. V roce 1974 zkouší štěstí před filmovou kamerou znovu, tentokrát přímo v konkurzu na hlavní roli hudebního filmu Hvězda padá vzhůru. Mladý zpěvák by si zahrál s Libuší Šafránkovou romantický příběh o venkovském muzikantovi, který dobude velkoměsto.
Bartoň má hlas i vzhled, elán i popularitu – v čem je háček? Brýle. Bez nich špatně vidí, s nimi ale nevypadá dost „hrdinsky“. Při kamerových zkouškách ho neustále nutí brýle odkládat. Výsledek? Roli nakonec získává opět Karel Gott. Pro Pavla to znamená další ztracenou šanci vystoupit ze stínu slavnějšího kolegy. „Dopadlo to, jak muselo,“ povzdychne si po letech.
Podoba jako požehnání i prokletí
Karel Gott – jméno, které Pavla provází od prvních krůčků kariéry. Novináři o něm píšou jako o „druhém Gottovi“ a zkušené publikum šušká, že kdyby Gott nebyl, Bartoň by byl král. Oba mají mimořádný tenor, oba milují velké orchestrální šlágry.
Starší Karel už v 70. letech vládne domácí scéně, mladší Pavel jakoby kráčel v jeho stopách. Zpočátku je ta podobnost výhodou – každý chce slyšet nového talentovaného zpěváka, co zní jako Gott.
Záhy se však ukáže, že stejná věc může být i prokletím. „Byl jsem Gottovi podobný a všichni mě chtěli. Až s odstupem času si uvědomíte, že to byla moje zkáza,“ řekne Bartoň později hořce.
Úspěch přišel příliš rychle a mladý umělec neměl čas najít vlastní tvář. Zpíval, jak mu to šlo nejlépe – jenže to znělo až příliš jako projev jeho slavného rivala. Zkoušel to změnit. Cíleně volil jiné polohy hlasu, hledal originální styl.
„Když jsem se snažil zpívat jinak, nebylo to ono. Necítil jsem se v tom dobře,“ přiznal otevřeně. Jeho hlas byl zkrátka od přírody téměř k nerozeznání podobný Gottovu. A národ, který miloval originál, neměl důvod spokojit se s kopií.
Začaly se dokonce rojit konspirační teorie. Údajně prý lidé z okolí Karla Gotta cíleně sabotovali Bartoňovu kariéru, aby eliminovali konkurenci. Říkalo se, že mocní „pohlaváři“ tehdejšího hudebního průmyslu nedovolili napsat Bartoňovi žádný skutečný hit, aby Zlatého slavíka nikdo neohrozil.
Pravda to však nejspíš nebyla. Sám Bartoň se proti takovým fámám ohrazoval: žádný promyšlený komplot neviděl. Naopak – Karel Gott se k němu vždy choval kolegiálně. Dokonce Pavlovi nabídl, aby s ním vystupoval v jeho orchestru, zpíval vokály a posílil efektem „dvojího hlasu“ koncertní čísla.
Mladší zpěvák poděkoval a odmítl. Nechtěl strávit život jako ozvěna slavnějšího kolegy, byť by to znamenalo zůstat na výsluní. Rozhodl se raději bojovat o vlastní kariéru.
Příliš rychlý pád
Na vrcholu slávy strávil Pavel Bartoň sotva dva nebo tři roky. Ještě v polovině 70. let vydává alba a zpívá na velkých pódiích. Sám však cítí, že jeho hvězda začíná pohasínat. Chybí výrazný hit, který by veřejnost nadchl. Pár písní, které pro něj napsali renomovaní autoři (například Má, má tě rád nebo latinsky zpívaný popěvek Gaudeamus), sice bodovalo v rozhlase, ale žádný evergreen se neurodil.
Bartoň zpívá rád šansonové, teskné melodie – a doba si žádá spíše modernější pop. Navíc nikdy neměl vlastní kapelu ani manažera, který by mu cílevědomě budoval image. Spoléhá na stálice: nahrává s orchestry Karla Vlacha a Václava Hybše, jako host vystupuje na koncertech Heleny Vondráčkové či s Věrou Špinarovou. To vše ho udržuje na scéně, ale nedodá to jedinečnost.
Možná ze zoufalství, možná z mladické nerozvážnosti přijímá každou nabídku, která přijde. „Byl jsem naprosto nezkušený a ve své naivitě jsem kývl na cokoliv,“ vzpomínal později na hektické roky. A tak se jeho hlas objevuje i tam, kde by dnes raději nebyl připomínán.
Zpívá několik angažovaných písní opěvujících socialistický režim. Často vyráží na vystoupení do SSSR – tam ho vítají plné haly nadšených sovětských diváků a on zažívá pocit velkoleposti, který mu doma začíná unikat. Jenže čeští fanoušci to vidí jinak.
Mladý zpěvák si chtě nechtě vyslouží nálepku „normalizačního pěvce“. Veřejnost ho počíná vnímat jako estrádního baviče režimu a umělce bez vlastního profilu. Zatímco jiní kolegové si budují oddané publikum a repertoár šitý na míru, Bartoňova sláva se tiše rozplývá.
Kolem roku 1977 už je jasné, že z někdejšího zázračného mladíka se superstar nestala. Šance na comeback navždy zhatí i osobní rozhodnutí: odchod z Prahy. Pavel kývne na nabídku působit s Ivo Pavlíkem a Věrou Špinarovou v Ostravě. Mění prostředí, snad aby unikl stigmatu „druhého Gotta“.
Dva roky koncertuje převážně na severní Moravě, zpívá s regionální kapelou a zkouší nový repertoár – včetně energických převzatých písní či duetů se Špinarovou. Po čase se však ukáže, že odříznout se od centra dění byla chyba.
Praha na něj zapomíná. Když se v roce 1975 vrátí zpět, jeho místo už mezitím zaujali jiní. Zlatý slavík stále patří Gottovi a další pěvecké ceny si dělí mladší tváře nastupující generace.
Pavel Bartoň se postupně vytrácí do pozadí. V 80. letech ještě vystupuje jako stálý člen orchestru Václava Hybše, objíždí s ním koncertní turné a pravidelně se objevuje v televizi v zábavných pořadech – ovšem už jen jako připomínka minulosti.
Nové nahrávky vznikají zřídka a bez odezvy. Na pultech se místo jeho desek začínají množit výběry evergreenů, na nichž figuruje maximálně jednou dvěma archivními písněmi. Velký sólový koncert? Ten už ho nečeká.
Showbyznys zatím vstupuje do éry diskoték a syntezátorů, v níž pro klasický tenorový pop není mnoho místa. Když na konci roku 1989 padne komunismus, Pavel Bartoň uzavírá svou pěveckou dráhu. Nemá už energii ani chuť bojovat o přízeň nových posluchačů v porevolučním hudebním chaosu. Končí.
Po revoluci zmizí ze scény beze slova. Nesnaží se o comeback ani nevydává memoáry, jak to dělají jiní umělci. Prostě odejde – ve svých necelých čtyřiceti letech. Kam? Domů, do soukromí. Tam, kde ho vždycky čekala láska, kterou zanedbával: rodina a obyčejný život.
Pavel Bartoň se v 90. letech podruhé ožení a usadí. Z prvního manželství má dceru, která mu později nadělí i vnouče. Stárnoucí zpěvák ale nestojí o publicitu ani když se stane dědečkem. Mediální svět, v němž se pohyboval, ho semlel a on se do něj nehodlá vracet ani jako pamětník kuriozit.
Veřejně se téměř neobjevuje. Až po mnoha letech přijde nečekané pozvání: cyklus dokumentů PopStory o historii české pop music. Režiséři chtějí připomenout i jeho příběh. Pavel Bartoň váhá, ale nakonec souhlasí. V roce 2020 se tak na chvíli vrací na televizní obrazovku – starší, rozvážný pán s laskavýma očima, který vypráví o dřevních dobách české pop scény.
Bez hořkosti a bez výčitek. Svůj pád bere jako důsledek souhry vlastních chyb a nepřízně osudu, ne jako křivdu. „Měl jsem fantastický start, byl jsem všude. To se mi nakonec vymstilo,“ říká klidně. „Neuměl jsem si slávu udržet a leštit kliky.“ Přiznává i to, že některé kroky z mládí – třeba často vyčítané angažované písně – dnes chápe jako naivní omyl pramenící z jeho nezkušenosti.
Ani slovo výčitky vůči Karlu Gottovi nebo komukoli jinému. Bartoň ví, že za zánikem jeho kariéry nebyla zloba konkurence, ale spíš nemilosrdná logika hudebního průmyslu. A trochu prokletí, že se narodil se stejným hlasem jako někdo, koho milovaly generace.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Bartoň
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity/3196/druhy-gott-pracuje-v-keramicke-dilne.html
https://www.super.cz/clanek/celebrity-znicila-ho-podoba-s-karlem-gottem-i-dobova-naivita-zpevak-hitu-z-noci-na-karlstejne-upadl-v-zapomneni-1054103
https://www.krajskelisty.cz/pardubicky-kraj/okres-svitavy/18071-excelentni-tenor-tvrde-zautocil-na-krale-popu-jenze-si-byli-podobni-az-prilis-proti-gottovi-nemel-sanci-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/102462/prokleti-zpevaka-pavla-bartone-64-zkaza-jmenem-gott.html
https://www.dotyk.cz/magazin/pavel-barton/
https://www.svetzeny.cz/celebrity/mohl-zarit-po-boku-karla-gotta-podoba-ale-byla-prilis-velka-pavel-barton-z-noci-na
https://www.csfd.cz/tvurce/47319-pavel-barton/biografie/
